Červenec 2010

Trianonská smlouva

Franz Chocholatý-Gröger

Před devadesáti lety došlo k jedné z největších historických tragédií maďarství, mírový diktát podepsaný 4. června 1920, který rozkouskoval historické Maďarsko a část maďarského národa se dostala pod svrchovanost několika států. (1)

Na podzim 1918 bylo již jasno, že osud Rakouska – Uherska je zpečetěn, 1. listopadu 1918 začali u Padovy v severní Itálii jednat zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. 11. 1918 v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. Rakouský císař Karel I. pak 11. 11. 1918 podepsal abdikační listinu. Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Místo něho vznikly nástupnické státy Deutschösterreich, Československo, Maďarsko, Država Slovenaca, Hrvata i Srba (od 1. 12. 1918 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Československo, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců s Rumunskem měly velkým zájem na úpravu svých hranic na úkor Rakouska a Uherska (Maďarska), zároveň však nedbaly práva na sebeurčení, kterého se při svém vzniku dovolávali. Avšak po vytvoření svých států již toto právo tvrdě, za použití vojenské síly, odepřeli toto právo národnostním skupinám na jejich území žijících.

Konference, na které se projednávaly mírové smlouvy mezi státy Dohody a jejich spojenci a poraženými centrálními mocnostmi - tedy Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Osmanskou říši - byla zahájena 18. ledna 1919 a s několika přestávkami trvala až do 21. ledna 1920. Na řízení konference a vyjednávání měly největší vliv státy, které měly největší podíl na konečném vítězství, „Velká pětka“, tedy Spojené království, Francie, Itálie, USA a Japonsko. Výsledkem byla Versailleská mírová smlouva s Německem, Saint-Germainská mírová smlouva s Rakouskem, Neuillyská mírová smlouva s Bulharskem, Sévreská mírová smlouva s Tureckem.

Také při mírové smlouvě s Maďarskem šlo již jen o sankcionování a přesné určení hotového stavu věcí. Říše koruny svatoštěpánské byla rozbita právě tak jako historický konglomerát "Království a země zastoupené ve vídeňské Říšské radě". Tou dobou, kdy mírová konference mohla obrátit svou pozornost ke sjednání míru s Maďarskem, můžeme říci, že dříve než se konference vůbec sešla, byla moc Pešti omezena již jen na území etnograficky maďarské. Ostatní území se ocitla během zápasu o demarkace krátce po příměří v rukou Čechoslováků, Rumunů, Jihoslovanů. Pozdější pokusy o násilné zvrácení tohoto stavu, přes dočasné úspěchy prostředkem nacionálního bolševictví, situaci Maďarska jen zhoršily. Zbývaly otázky bližšího vymezení a konečného určení hranic nástupných států s Maďarskem i mezi nimi. Příslušné komise se zabývaly těmito otázkami od počátku března, referujíce Nejvyšší radě, která suverénně rozhodovala. Při nedostatku historických a neurčitostí národnostních hranic poskytovaly pohraniční problémy na půdě uherské obtíže docela jiného rázu, než tomu bylo při dělení Rakouska, kde z největší části bylo možno sledovat, ať přírodou či dějinami jasně vyznačené linie.

Československo požadovalo rozšíření slovenského území (geografický název Slovensko jako provincia Slavonica, použil poprvé r. 1794 Ignác Martinovič), jehož jižní hranice nebyla historická a nebyla před tím nikdy stanovená, (2) až po přirozenou hranici, tvořenou hlavním tokem Dunaje po Vác pak po hřebenu Čerehatu a Bukových hor (Bükk) až k Miškovcům (Miskolc) a dále přímo na východ k území podkarpatskému na Hernád a po hřbetě tokajských vrchů k Hútám a na Blatný Potok (Sárospatak), Bereczki a po Tise k Marmarošské Sihoti (Máramarossziget). (3) Při západní hranici uherské se nachází řetězec chorvatských, slovinských vsí a něco Srbů, což dalo podnět k požadavku vytvoření úzkého územního koridoru ke království SHS od Dunaje k Drávě. Počet Slovanů tohoto pásu činil sice pouze 25 %, ale bylo možno nárok odůvodňovat hospodářsky, především však vojensky.

Mírové konferenci zdál se však celý projekt příliš umělý a Itálii nadto ještě nebezpečný. Přímé spojení ČSR s jihoslovanským státem, jímž Maďarsko by bylo sevřeno a obklíčeno, se jevilo Italům zárodkem "velkého slovanského státu nad Adrií“. (4) Přiznání města a přístavu Preßburg/Poszony/Prešporok (od 27. 3. 1919 Bratislavy) a vedení jižní hranice Slovenska po hlavním rameni Dunaje bylo naproti tomu zeměpisnou a hospodářskou nutností, přímo životní potřebou nového státu, ne však obyvatel kraje. (Spíše to bylo diktováno vojenskými požadavky, Dunaj tvořil přírodní překážku v postupu vojsk - pozn. red. CS-magazínu.) Nebylo obtížné mírovou konferenci o tom přesvědčit, třebaže tu šlo etnograficky o obyvatelstvo většinou a místy skoro výhradně (Žitný ostrov/Csallóköz a Komárenská župa/Komárom megye) maďarské. Masaryk ještě v dubnu 1919 v rozhovoru s generálem Smutsem v Praze souhlasil s revizí hranic podle přirozeného práva a s připojením Žitného ostrova a Komárenska k Maďarsku. Proti záboru Žitného ostrova do Slovenska se stavěl také Robert William Seton-Watson, dle něho by připojení bylo „svévolným porušením zásady národnostní, ježto ostrov ten má toliko několik set Slováků mezi 100 000 Maďary“, zároveň se domníval, že je zájmem Čechoslováků mít co nejméně, ne co nejvíce „cizích poddaných“. (5)

Dále na východ byly však československé nároky mírovou smlouvou značně omezeny. Hranice zahýbá při ústí Ipeľu do Dunaje a běží na severovýchod nejprve po toku řeky ponechávajíc Vác, Miškovce (Miskolc) i báňský a hutní revír salgotarjánský a Blatný Potok (Sárospatak) Maďarům. Z Nového Města pod Šiatorem (Satgralja-Ujhély) dostalo Československo jen stanici pro udržení spojení do Košic, do hlavního města východního Slovenska s maďarským charakterem, avšak se slovenským okolím. Celkem se kryje definitivní hranice československo-maďarská s provizorní, stanovenou již v dohodě Beneš - Pichonově z 25. listopadu 1918. Mezi třemi miliony obyvateli Slovenska bylo podle maďarského úředního sčítání z roku 1910 800.000 Maďarů a 200.000 Němců, v tomto počtu bylo však zahrnuto 300.000 židů, kteří se nepovažovali za zvláštní národnost. (6)

Uherští Rusíni ucházeli se sami o přijetí do rámce Československé republiky. Za pobytu Masarykova ve Spojených státech v říjnu 1918 vstoupila s ním do styku delegace Rusínů ve Philadelphii. V listopadu 1918 došlo pak k oficiálním projevům Rusínské Národní rady v Prešově a Mukačevě pro odtržení od Maďarska a připojení Podkarpatské Rusi k československému státu. Československé vojsko proniklo po obsazení Slovenska k Užhorodu a do západního území Podkarpatské Rusi během ledna 1919. Mírová konference nemohla pochybovat o jasných úmyslech podkarpatských Rusínů, vyhověla již v únoru žádosti československé delegace o připojení tohoto území s málem 600.000 obyvateli jako zvláštní země se zárukou samosprávy, jejíž podmínky byly stanoveny v kapitole druhé zvláštní smlouvy Československé republiky se spojeneckými mocnostmi o ochraně menšin podepsané dne 10. září 1919 v Saint Germain-en-Laye. (7)

Otázka stanovení hranic rumunsko-maďarských byla komplikována především už smluvními závazky spojenců z roku 1916, to jest sliby, jimiž Rumunsko bylo pohnuto ke vstupu do války proti ústředním mocnostem. V této smlouvě přiznává se Rumunsku hranice Transylvánie, sahající až k Segedínu a Debrecínu. Formálně se mohli spojenci považovat za zbavené těchto svých dalekosáhlých závazků separátním mírem, který Rumunsko ujednalo v Bukurešti na jaře 1918 s Německem, avšak Spojenci uznali, že se to stalo z nouze. Naproti tomu rumunská vláda sama oslabila svou právní pozici tím, že v listopadu téhož roku, když obnovovala nepřátelství, válku znovu formálně vypověděla, čímž platnost separátního míru potvrdila. President Wilson odmítal ovšem i zde a priori platnost jakýchkoli tajných smluv, ale na druhé straně Itálie, se zřetelem na svůj vlastní podobný případ, byla rozhodně pro uznání smlouvy. Francouzové a Angličané byli na rozpacích. Rumunské nároky podle smlouvy z roku 1916 ohrožovaly ostatně nejen maďarské, nýbrž také jihoslovanské představy o správném rozhraničení. Zahrnovaly totiž celý Banát, čímž Bělehrad se ocital znovu na hranici. Ještě před zahájením mírové konference došlo ke slibné dohodě Take Jonesca (1858-1922) s Nikolou Pašićem (1845–1926), ale neměl oficiálního postavení a mandátu. Když přišel v Bukurešti k vládě Bratianu nepřijal vůbec místo v rumunské delegaci. A Joan Bratianu, který právě spojeneckou smlouvu z roku 1916 sjednal, učinil z ní přímo východisko svého postupu na konferenci. Tím vznikla situace jak vzhledem k maďarské, tak k jugoslávské hranici velmi svízelná. Bratianu byl politik panovačný, naplněný pýchou latinské tradice, který viděl veliké poslání Rumunska v obraně a šíření latinské kultury v moři barbarů na východě. Za tím účelem Rumunsko musí být velké a silné a získat přirozené hranice na toku velkých řek Dunaje, Tisy a Dněstru. To znamenalo, že vedle maďarských a srbských chtějí Rumuni i ruské kraje: Besarábii, Bukovinu a východní cíp Podkarpatské Rusi.

Teritoriální komise mírové konference referovala počátkem dubna o rozhraničení rumunsko-maďarském ryze věcně na podkladě podmínek národopisných, hospodářských a technicko-dopravních. Vylepšila národnostní hranici ve prospěch Rumunska jen se zřetelem na spojovací železnici, běžící od jihozápadu k severovýchodu z Aradu přes Nagyvárad (Oradea, Velký Varaždín) na Szatmárnémeti (Satu Mare), města většinou maďarská. Její návrhy se také uskutečnily. Tak se stalo, že asi čtvrt milionů Maďarů bylo dále zahrnuto do nového Rumunska, kde přes milion se jich octlo ve vnitrozemí Sedmihradska. Bylo tu také zejména půl milionů Székelyů (Sikulů), obývajících kompaktně oblasti Harghita, Covasna a Mure? s centrem Marosvásárhely (Târgu-Mure?), v ohybu Karpat v samotném srdci Velkého Rumunska.

Hranice jihoslovansko-maďarská neposkytovala valných obtíží a zahrnula poměrně nejmenší počet 460.000 Maďarů. Mohla celkem sledovat od výběžku, kde se sbíhají hranice Rakouska, Maďarska a Jugoslávie (u Mariboru) čistou národnostní linii směrem západovýchodním podél toku Mury a Drávy, přecházejíc na Dunaj pod Moháčem (Mohács). Při tom zůstaly Maďarsku uhelné doly u Pécse. Teprve v Báčce stávají se národnostní poměry složitější. Šlo tedy o zajištění dostatečného předmostí pro Bělehrad. Srbský živel vniká v nepravidelné formě, místy velmi hluboko, na jedné straně do živlu maďarského, na druhé do rumunského. Hranice byla vedena na severu bez ohledu na tyto nepravidelnosti, téměř v přímé, mírně stoupající čáře od Dunaje k Tise, dávajíc Jugoslávii Subotici (Szabadka) přímo pod Segedínem (Szeged) a pak se náhle obrací k jihovýchodu přes Velkou Kikindu zpět k Dunaji, zahrnujíc Vršac, na niž si již činili nárok Rumuni, odůvodňující svůj nárok zřetelem dopravním. Definitivní rozhodnutí o hranicích nového Maďarska padlo 12. června 1919 a bylo vzápětí oznámeno do Pešti, k jednání na mírové konferenci však nemohlo dojít pro chaotické poměry v Maďarsku za bolševické diktatury.

Jihoslované obsadili i Temešvár, na nějž si dělali nároky historické. Z toho mohl být těžký konflikt mezi oběma spojenci. Během léta se podařilo upravit hranici v Banátu celkem uspokojivě a to především proto, že zde byly také francouzské jednotky. Francouzi převzali od Srbů posádku v Temešváru a předali se souhlasem Bělehradu Rumunsku. Vršac zůstala Jihoslovanům pro zajištění Bělehradu, ale hospodářsky byl tento kraj ruinován, poněvadž bylo přerušeno spojení od Temešváru k Dunaji.

Rumuni na mírové konferenci byli krajně popuzeni tím, že se neuznala za určující smlouvu z roku 1916 a že se na nich vymáhaly smluvní závazky na ochranu menšin. Velice je také rozhořčilo, že se učinil pokus uložit také národním státům určitá omezení v jejich zbrojení. Joan Bratianu, který ve Společnosti národů a ochraně práv menšin viděl jen prostředek „ke vměšování se velmocí do vnitřních věcí malých států“ opustil demonstrativně mírovou konferenci ještě před stanovením hranic rumunsko-jihoslovanských koncem června. Následující pololetí byly diplomatické styky mezi Rumunskem a Nejvyšší radou krajně napjaté. Útok Bély Kuna v červenci 1919 poskytl Rumunům vhodnou záminku vystoupit na vlastní pěst a dne 3. srpna 1919 vpochodovaly rumunské jednotky do Budapešti. Jugoslávci a Čechoslováci této příležitosti využili a podél svých hranic postoupili hlouběji do maďarského vnitrozemí. Přes opakované stížnosti spojenců se nikdo z maďarských nepřátel ze svých pozic po celý podzim roku 1919 ani nehnul. Mimo to jednotky admirála Miklóse Horthyho de Nagybánya nabývaly na venkově čím dál víc na síle. Americký vojenský představitel v Budapešti si do deníku zapsal: "Kdyby si všechny tři velmoci dokázaly udržet armády a mohly je okamžitě poslat tam, kde se začaly objevovat potíže, byla by to zcela jiná situace, jenže prestiž Nejvyšší rady pohasínala s každým dalším ultimatem, a ta neměla na bídný nárůdek Rumunů žádný vliv." (8) Mírová konference teď už byla skoro u konce. Wilson byl zpět ve Státech, kde se marně snažil nechat Společnost národů ratifikovat Kongresem, Lloyd George trávil většinu času v Londýně a Clemenceau si připravoval kandidaturu na prezidentské volby.

Rumuni, kteří nyní okupovali většinu Maďarska, drancovali vše, co po sobě Kún a jeho režim ještě zanechali. Telefony, cenní hřebci, požární stříkačky, boty, koberce, automobily, obilí, dobytek a železniční vagony a lokomotivy, s nimiž rychle mizeli na východě. Královna Marie radostně sdělila jednomu americkému důstojníkovi: "Můžete tomu říkat krádeže, chcete-li, nebo i jinak. Já cítím, že jsme zcela oprávněni dělat to, co dělat chceme." Když vojenská spojenecké mise v Budapešti vznesla své námitky, Bratianu jen prohlásil, že Rumunsko přece uchránilo civilizaci před bolševismem.

V listopadu však toho měly mocnosti, především Británie a Francie, dost. Rumunsko, Československo a Jugoslávie dostaly rozkazy okamžitě stáhnout svá vojska z území, které podle mírové smlouvy patřilo Maďarsku. Rumunsko nadále svůj odchod nesmírně protahovalo. Až po zvláštní misi sira George Russela Clerka, vyslance Velké Británie v Praze, a po ultimatu Nejvyšší rady hrozící přerušením diplomatických styků, došlo k obratu. (9)

Po porážce režimu Bély Kuna byli Maďaři 1. 12. 1919 do Paříže pozváni a 5. ledna 1920 opustil Budapešť vlak s delegací vedenou hrabětem Albertem Apponyi de Nagyappony (1846-1933). Odjížděl do Paříže s minimem nadějí: "Nemohu tuto velice smutnou povinnost odmítnout, ačkoli nemám sebemenší iluze, že by existovala jakákoli možnost zmírnit náš trest." Maďarům se od Francouzů dostalo chladného, avšak korektního přijetí, byli odvezeni do Chiiteau de Madrid, výletního střediska v Bouloňském lesíku. Bylo s nimi zacházeno lépe než s Němci, mohli se procházet po okolí a dokonce navštěvovat místní restaurace. Svou mírovou smlouvu obdrželi při krátkém slavnostním obřadu v sídle francouzského ministerstva zahraničních věcí. Clemenceau Apponyiho stroze informoval, že druhý den může pronést prohlášení, ale že vyjednávání budou pouze písemná, nikoli ústní. Při odchodu z místnosti se francouzský premiér hlasitě a pohrdavě zasmál. Apponyi reagoval na odevzdání nárysu smlouvy dne 16. ledna 1920 velkou řečí, kterou začal plynně francouzsky, pak přešel do stejně dokonalé angličtiny a své vystoupení zakončil bezchybnou italštinou. Poukázal na to, že Maďarsko bylo potrestáno mnohem přísněji než ostatní poražené národy. Odjímají mu dvě třetiny svého území a obyvatelstva, „aby se vydaly národům inferiornějším“. Maďarsko bylo odříznuto od svých odbytišť a zdrojů surovin, a očekávalo se od něj, že bude platit velké reparace. Tři a půl milionů Maďarů mělo skončit mimo hranice Maďarska. Pokud je princip sebeurčení spravedlivý, a on je toho názoru, že ano, pak by se dozajista měl vztahovat také na Maďary. Apponyi rozvinul rozměrnou etnografickou mapu, kterou s sebou přivezl, a mírotvorci se kolem ní shromáždili. Lloyd George Apponyimu pošeptal: "To byla vynikající řeč.“ Když se Maďaři vrátili do hotelu připravit si písemný komentář, vznášel se nad nimi jistý pocit naděje. V odpovědní notě maďarské delegace byly pak uplatněny proti mírové smlouvě námitky, čerpané i ze zbrojnice spojenců. Jednota historických Uher odůvodňuje se stejně, jako byla proti Rakousku obhajována historická jednota Čech. Maďarsko je nyní ochotno poskytnout národnostem rozsáhlou autonomii a žádá zásadně všude plebiscity "aby lidé nebyli přeháněni jako dobytek ze stáje do stáje". Vytýká se tu zejména s příslušnou nadsázkou, že 1,800.000 soukmenovců (z celkem 3,100.000 ztracených duší), sídlí jen v souvislém pásmu v odňatém pohraničním území, a dokazuje, že k Székelyům uvnitř Sedmihradska uzavřeným, je možné otevřít koridor, obydlený většinou Maďary, přes Kolozs (Cluj, Kluž). Žádá se dále zachování alespoň hospodářské jednoty Maďarska s územími, jež budou odtržena, a předepsanou ochranu menšin prohlašuje se za nedostatečnou. Maďarsko odmítá ovšem také všechnu vinu na válce, svaluje ji na Vídeň, a ohrazuje se proti názvu "Maďarská republika". Státní forma není zatím stanovena. Naproti tomu Maďarsko nepopírá jako Rakousko státní kontinuitu, naopak zdůrazňuje ji zcela tradicionalisticky a legitimisticky.

Britský parlament kladl kritické otázky týkající se maďarské mírové smlouvy. Několik důležitých francouzských podnikatelů se zajímalo o obnovení ekonomických vztahů mezi Francií a Maďarskem a už začaly i neformální rozhovory. Italská vláda vedená novým premiérem přestala být náhle nepřátelská a naléhala na spojence, aby vzali maďarské protesty v úvahu. Ani to nestačilo. Britové a Francouzi nebyli připraveni, lépe řečeno nechtěli, mírové smlouvy přepracovat. Byli také ovlivněni memorandem z Rumunska, Jugoslávie a Československa, v němž se tvrdilo, že každý pokus překreslit hranice by byl zradou. Proti Maďarsku hrála hlavní roli naprostá liknavost. Jeden mladý anglický pozorovatel v roce 1919 Károlyimu řekl: "Vlády Dohody mají na starosti mnohem důležitější věci než osud nějakých deseti milionů Maďarů.“ (10)

Mutatis mutandis je smlouva uzavřená v Trianonu úplnou replikou smlouvy saint-germainské. Část druhá články 27-35 smlouvy stanovuje hranice Maďarska vůči sousedním státům a s tím související opatření. (11) Část třetí čl. 36-78 jsou Politické klauzule evropské. Zvláštní význam zde mají.

Čl.: 41.

Maďarsko, v souladu s kroky, které již mocnosti spojené a sdružené učinili, uznává úplnou nezávislost státu srbsko-chorvatsko-slovinského státu.

Čl. 45:

Maďarsko, se vzdává, pokud se týče, ve prospěch Rumunska všech práv a titulu na území bývalého mocnářství rakousko- maďarské monarchie, které se nachází mimo hranice Maďarska, jak je stanoveno v čl. 27, část II. (hranice Maďarska) a uznávaných touto smlouvou, nebo ze smluv uzavřených za účelem splnění tohoto vypořádání, za součást Rumunska.

Čl. 48:

Maďarsko, v souladu s kroky, které již mocnosti spojené a sdružené učinili, uznává úplnou nezávislost Česko-slovenského státu, do které bude zahrnuto i autonomní území Rusínu na jih od Karpat.

Čl. 51 Stát československý se zavazuje nebudovati žádných vojenských zařízení na části svého území, která leží na pravém břehu Dunaje na jih od Bratislavy.

Čl. 53 Maďarsko se vzdává všech práv a právních titulů na Rijeku a území přilehlá, patřící bývalému království uherskému a pojatá v hranicích, jak budou později určeny. Maďarsko se zavazuje, že uzná ustanovení, která se budou týkati těchto území, obzvláště pokud se týče státního příslušenství obyvatelstva, ve smlouvách určených k uspořádání věcí doby přítomné. (12)

Oddíl VI. se věnuje ochraně menšin.

Československu byly přiřknuty Horní Uhry/Felvidék (nyní Slovensko) s předmostím Petržalka a Podkarpatská Ukrajina. Rumunsku Sedmihradsko (Erdély, Transilvania nebo Ardeal, Siebenbürgen) s části území Partium a východní části Banátu (Bánát či Bánság, Banat). Království Srbů, Chorvatů a Slovinců území Chorvatska a Slavonie, dále Zámuří (Muravidék Prekmurje, východní výběžek Slovinska), regiony Bačka (Bácska, Bačka), jižní část Baranje (Drávaköz) a západní část Banátu (Bánát či Bánság, Banat). Rakousku území současné spolkové země Burgenland.

Maďarsku se podařilo získat jen pár menších ústupků: například možnost mít více hlídkových člunů na Dunaji. Dne 4. června 1920 během krátkého obřadu podepsali zástupci Maďarska v zámku Le Grand Trianon mírovou smlouvu. Maďarský parlament ji ratifikoval 13. listopadu 1920, senát později. Ve vědomí maďarské společnosti se smlouva stala novým Moháčem. Stala se symbolem násilného rozbití po staletí budované územní integrity, historické, kulturní a jazykové jednoty maďarského společenství odvozeného od doby konstituování maďarského království sv. Štěpánem. Od uherského království byla odtržená území tvořící po 900 let jeho trvalou a nedílnou součást. (13) Sociálnědemokratický list Népszava tehdy napsal: Pomstu nám diktuje versailleský mír, tento mír právě není mírem, tento mír se musí rozsypat, jen co hlavy vychladnou a z očí zmizí mračna krvavé pomsty. Náladu Maďarů nejlépe vyjadřuje tento citát:„So vztýčenou hlavou stojíme pod ponižujúcou silou nátlaku celého sveta. Pokorila nás Európa, ktorú sme celé tisícročie bránili před potupujícimi útokmi barbarského Východu. Pošliapali nás, roztrhali, odsúdili na smrť, rozdelili sa o nádhernú krajinu, jako kedysi diabli o rúcho Spasiteľa, avšak aj ošklbaní, zneuctení vieme, že z nemožného sa nikdy nestane uskutočniteľné: Maďarsko žije a prežije. V štáte Maďarov sa 20 000 000 osôb v mene večného bratrstva ohradzuje proti tomu, čo sa dnes stalo vo Veľkom Trianone pod rúškom uzavretia mieru. Ozvena maďarskej bolesti prenikne necitlivým svetom a budúcnosť zbystrí pozornosť na blížiace sa víťazstvo nevypočutej spravodlivosti.“ (14)

Z celkového počtu obyvatel 20 866 447 (podle censu z roku 1910), zůstalo na území Maďarska 7 615 117. Rumunsku připadlo 5 257 467; Československu 3 517 568; Jugoslávii 4 131 249 a Rakousku 291 618. Z 10 050 575 osob, jimž byla maďarština rodným jazykem, jich za hranicemi Maďarska zůstalo na 3 219 579 (1 704 851 v Rumunsku, 1 063 020 v Československu, 547 735 v Jugoslávii a 26 183 v Rakousku. Zatímco domovy některých, například sedmihradských Székelyů (Sikulů) se nacházely v nejvzdálenějších koutech království, většina Maďarů se ocitla přímo v hraničních oblastech nově vzniklých států. Pouze na jediném místě bylo použito demokratického plebiscitu, a to v Šoproni (Sopron), jejíž obyvatelé se drtivou většinou hlasů vyslovili pro připojení k Maďarsku. Od podpisu Trianonské dohody uplynulo již 90 let. Dnes žije 2 840 000 Maďarů v Sedmihradsku (Rumunsko), jižním Slovensku, ve Vojvodině (Srbsko), v Zámuří (Slovinsko), na Podkarpatské Rusi (Ukrajina) a v Burgenlandu (Rakousko).

To, že je to téma, především pro Maďary, dosud aktuální, je pro mnohé alarmující avšak pochopitelné. Zvláště, když politici ještě nedozrálých národů na otázce maďarské menšiny a Trianonu budují svou politickou kariéru. Asi proto, že nemají svému národu co předložit a tak maďarská karta je vždy dobrá. Pro maďarskou zahraniční politiku posledního desetiletí již nehrají roli žádné územní požadavky, převažuje jen snaha zajistit důstojný a plnohodnotný život maďarských menšin v sousedních zemích. Věřím, že vzhledem k pokračující celoevropské integraci pozbudou v horizontu několika desetiletí otázky státních hranic rozdělujících přirozené etnické celky svou dnešní důležitost.

Poznámky:

(1) Z textu z návrhu, aby 4. červen stal tzv. Dnem národní sounáležitosti, kdy se „část maďarského národa dostala pod svrchovanost několika států“. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/200904-budapest-trianon-je-nejvetsi-tragedii-madarstvi.html

(2) Krejčí Oskar, Geopolitika středoevropského prostoru, Horizonty zahraniční politiky České republiky a Slovenské republiky,Ekopres Praha 2000 s. 229

(3) Počátkem prosince 1918 podepsal M. Hodža s maďarským ministrem války dohodu o provizorní demarkační čáře – vedla od Děvína na Pezinok, Nové Zámky, Vráble, Lešť, Lučenec, Smolník, dolinou Gelnice na Margecany, údolím Hornádu, jižními hranicemi Šariše a Zemplína na Trebišov, přes Sobrance k Humenému, dolinou Laborca k polské hranici, držela se etnických hranic a ponechala Maďarům Pressburg (Bratislava) i Košice. Neměl však k podpisu pověření pražské vlády.

Memoire No. 5 La Slovaquie, Le territoire revendiqué de la Slovaquie , Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920 s. 158-205, Karte Nr. 9 Frontičre sud de la Slovaquie, karte Nr. 10 Le sud-est de la Slovaquie, Karte nr. 11 La Frontičre est de la Slovaquie,

(4) Memoire No. 2 Le revendication territoriales de la république Tchécoslovaque Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920 s. 34-84, Karte Nr. 5 Le voisinage des Tchécoslovaques et des Yougoslaves

(5) Krejčí Oskar, Geopolitika středoevropského prostoru, Horizonty zahraniční politiky České republiky a Slovenské republiky,Ekopres Praha 2000 s.229

Seton-Watson Robert William, Evropa v přerodu, Fr. Borový Praha 1920, s.228-229

(6) Krejčí Oskar, Geopolitika středoevropského prostoru, Horizonty zahraniční politiky České republiky a Slovenské republiky,Ekopres Praha 2000 s. 232

(7) Mémoire No. 6 Le Probléme des Ruthenes de Hongrie Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920 s. 206-223 Karte Nr. 12 Tchécoslovaques et Ruthenes

(8) Macmillanová Margaret, Mírotvorci, Pařížská konference 1919 s. 269

(9) Macmillanová Margaret, Mírotvorci, Pařížská konference 1919 s. 269

(10) Macmillanová Margaret, Mírotvorci, Pařížská konference 1919 s. 270

(11) Trianonská mírová smlouva/Část II - Hranice Maďarska http://cs.wikisource.org/wiki/Trianonsk%C3%A1_m%C3%ADrov%C3%A1_smlouva/%C4%8C%C3%A1st_II_-_Hranice_Ma%C4%8Farska

(12) Trianonská mírová smlouva/Část III - Politické klausule evropské http://cs.wikisource.org/wiki/Trianonsk%C3%A1_m%C3%ADrov%C3%A1_smlouva/%C4%8C%C3%A1st_II_-_Hranice_Ma%C4%8Farska

(13) Za knížete Arpáda (886-907) přišli Maďaři do prostoru mezi Dunajem, Tisou a Drávou. Kníže Gejza (973-997) zahájil christianizaci a posilování ústřední moci, za knížete Štěpána (Istvána) Svatého (997-1038), došlo k připojení části nynějšího Slovenska a západního Sedmihradska (Marchia Ruthenorum) a Uhersko se roku 1001 stalo královstvím. Ladislav (László) I. Svatý (1077-1095) připojil pak zbytek Slovenska, Sedmihradska a získal Slavonii a r. 1091 chorvatskou korunu. Jeho nástupce Koloman I. (Kálmán) (1095-1114) spojil roku 1102 Uhry a Chorvatsko personální unii. Součásti království se stala Dalmácie. Uhry tak dosáhly území, které držely až do roku 1919.

(14) Romsics Ignác: Trianonská mierová zmluva. Bratislava, Kalligram 2006 s. 202

Literatura:

Bibó István, Bída malých národů východní Evropy, Doplněk-Kalligram, Brno-Bratislava 1997 ISBN 80-85765-85-3

Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920, Dokumenty československé zahraniční politiky, (Dejmek Jindřich, Kolář František), 272 dokumentů, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001

Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr. jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938

Fejtö François, Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakousko-Uherska, Academia Praha 1998, ISBN 80-200-0669-9

Hronský Marián, Boj o Slovensko a Trianon 1918 – 1920. Bratislava. Národné literárne centrum - Dom slovenskej literatúry, 1998

Krejčí Oskar, Geopolitika středoevropského prostoru, Horizonty zahraniční politiky České republiky a Slovenské republiky,Ekopres Praha 2000, ISBN 80-86119-29-7

Macmillanová Margaret, Mírotvorci, Pařížská konference 1919, Academia 2004, ISBN 80-200-1151-X

Procházka Rudolf, Likvidace války 1919, Politická knihovna, řada I, kniha XXXII, Orbis Praha 1935

Romsics Ignác: Trianonská mierová zmluva. Bratislava, Kalligram . 2006 ISBN 978-80-8101-237-2

Seton-Watson Robert William, Evropa v přerodu, Fr. Borový Praha 1920

Tóth Andrej, Odjezd maďarské mírové delegace na pařížskou mírovou konferenci 5. ledna 1920 a

odraz této události ve vybraných směrodatných maďarských politických listech. In: Slovanský přehled, Praha,

HÚ AVČR. ISSN 0037-6922, 2005, vol. 91, no. 13, p. 443-462

Tudjman Franjo Dr., Dějinný úděl národů, HF Studio Praha 1997 ISBN 80-238-1261-0