Červenec 2010

Katedrála - jsme tam, kde jsme byli

Jan Jandourek

Církev a stát se dohodly, že budou společně spravovat katedrálu svatého Víta. Vypadá to jako nějaký průlom, ale při bližším ohledání není jasné, v čem by měl spočívat. Zatím to - kromě nějakých kosmetických úprav - vypadá jako konzervace dosavadního stavu. Za celou dobu komunistické vlády přece církev konala v katedrále své bohoslužby. Komunisté dokonce v 80. letech už strpěli, aby lidé před katedrálou provolávali slávu kardinálu Tomáškovi.

Pokud jde o současnou dohodu, hora porodila myš a dala si záležet na okázalém uvítání myšího novorozeněte. Jistě lepší živá myš než mrtvý lev, ale velký důvod k jásotu to není. Věci zůstaly tam, kde jsou, jen se o tom už nebude příliš mluvit.

Tak pravil Mahler

Je celkem pochopitelné, že se obě strany sporu rozhodly vzájemné napětí snížit. Z hlediska církve není nijak výhodné získat případně po letech soudů formální vlastnictví jednoho kostela, ale přitom se nechat vláčet médii jako nepřítel národa. V této zemi mají všichni, od poslední kolchoznice až po historika Mahlera jasný názor na to, jak to bylo ve středověku s církevním majetkem a že by církev neměla dostat nic, protože stejně byla vždy proti lidu.

Především levicovým politikům se podařilo vytvořit obraz církve, která se natahuje po miliardách, zatímco "obyčejní lidé" trpí světovou krizí. Daří se jim maskovat, že sám stát si v 50. letech násilím vynutil, aby církev na něm byla ekonomicky závislá. Církevní subjekty obral o majetek, který často zdevastoval, a teď se mu nechce dát zpět nic z toho.

Je propočteno, že když nedojde k narovnání mezi církvemi a státem, bude to pro stát, rozuměj občany, ekonomicky nevýhodné, protože nakonec zaplatí víc. Ale kdo by se zabýval budoucností? Je to pozoruhodný kejkl. Stát se převlékl za lid, a jako chamtivec vypadají katolíci.

Ale zpět ke svatému Vítu. Jeho vlastnictví je spíš záležitost symbolická, církev katedrálu ke svému provozu vlastnit nepotřebuje. Ve skutečnosti jí skutečně stačí to, že tam může konat bohoslužby.

Problematické je spíše ono potvrzení dávné krádeže. Nemá cenu spekulovat o tom, kolik kamenů katedrály zaplatil kdysi císař a co si u toho myslel. Důležité je, že do příchodu komunistů patřila katedrála svatovítské kapitule, tedy církevnímu subjektu. Pak ji komunisté zabavili, aniž si s tím dali velkou právní práci a tento stav trvá dodnes. Poučení je jasné: když už někdo něco ukradne, musí to být dostatečně velké a musí si to nechat dostatečně dlouho. Pak už to nějak půjde. Třeba se dohodne na společné správě ukradeného majetku s okradeným vlastníkem a ještě to bude vypadat jako kompromis.

Vít, Vojtěch, Václav

K tomuto poučení bychom mohli přidat smutnou zprávu o stavu právního a historického vědomí v zemi. Každý občan by si mohl uvědomit, že nejde jen o církev: až příště okradou jeho, také se nemusí po letech ničeho domoci... Ono je těžké šlápnout na krk jen jednomu, když je bota s okovanou podrážkou příliš velká. Zaplatit za takové poučení jednou katedrálou je nakonec ještě skoro zadarmo.

I když dnes arcibiskup Dominik Duka vypadá jako génius diplomacie, který dokázal za pár týdnů to, co nezvládl kardinál Vlk za osmnáct let, je to jen optický klam. Duka jen po letech zastavil vyčerpávající pokusy církve domoci se svého práva, které by stejně nebyly úspěšné, pokud by se nestal nějaký zázrak u evropských soudů.

Z hlediska historie se stane jen to, že za sto let tu bude církev, bude tu i katedrála, ale je otázka, jestli tu bude nějaký český stát. Podstatné bude, jestli se Dukovi podaří vyřešit vztah církve a státu - včetně financování - a smlouvu s Apoštolským stolcem. To bude mnohem tvrdší oříšek a budou při něm muset stát všichni svatí. Nejen Vít, Vojtěch a Václav.

(iHNed.cz)