Červenec 2010

Bylo to o důvěře

Luděk Navara

Jaroslav Lamr nastoupil k StB v roce 1973. Mluví veřejně do sdělovacích prostředků, nevyžaduje anonymitu. Nástup k StB pro něj měl nádech určitého dobrodružství. Od tajné policie odešel již v roce 1984, kdy přešel ke kriminálce. Po pádu komunismu sice prošel prověrkami, ale později odešel na manuální práci, dnes je v důchodu.

Jak se vlastně získával agent?

Zavedl se svazek prověřované osoby či kandidáta tajné spolupráce a "stáťák" (příslušník StB) měl na získání osoby půl roku. Během této doby získával informace, oficiální či neoficiální. Po půl roce přišla takzvaná "verbovka" (získání agenta), která vyšla nebo nevyšla. Ale dělalo se to jinak. Abych neztratil půlrok, šel jsem s kandidátem do kontaktu už po dvou třech měsících. Během pár rozhovorů jsem věděl, jestli bude spolupracovat. Kdybych na něm pracoval půl roku a pak mi řekl, že na mne kašle, tak bych nesplnil plán.

Jak byl agent hodnocen?

Podle agenturních zpráv. Ty vyhodnocoval statisticko-evidenční odbor příslušné správy StB. Agent ještě poskytoval informativní zprávy, které se využívaly v rámci oddělení. Pokud si někdo představuje, že agent musel dát zprávu, na jejímž základě byl někdo odsouzen do vězení, to je nesmysl. Něco jiného byla problematika vízových cizinců nebo diplomatů, to byla mravenčí práce, kdy na objekt bylo nasazeno několik agentů. To jsem měl na starosti třeba já. Zase jiné to bylo v Chartě, církvi, v oblasti boje s vnitřním nepřítelem.

Kolik jste měl agentů?

Já jich zverboval kolem deseti, řídil asi patnáct. Něco jsem podědil. Ale měl jsem zkušenost, že ti, kteří byli převzati, i když na předávací schůzce souhlasili, tak už to prostě nebylo ono. Mezi tím "stáťákem" a agentem musí být vztah. A ten vztah hrál roli v 90 procentech případů. Než jsem odešel na kriminálku, na "kompro" (kompromitující materiál) jsem verboval jediného agenta. To ještě bylo "kompro" takové vlažné. Šlo o pašování radiostanic z Německa. Takto získaný agent byl nakonec využit jen jednou při akci "rozpracovávání" cizince, pak jsem za ním ještě nějakou chvíli chodil, ale spolupráce ztratila na významu, protože neměl další možnosti.

Když jste verboval, měl jste vždy podpis agenta?

Já osobně ano. Ale podmínkou to nebylo. Naopak. Když bylo vidět, že se ten člověk zdráhá a že to byl někdo, kdo mohl pro nás něco udělat, tak se od podpisu cuklo a nevyžadoval se. To bylo odsouhlasené i směrnicemi.

Jak se dnes cítíte?

StB vycházela z bezpečnostní politiky KSČ. Nesouhlasím s tím, abych byl označován za zločince, když ti, kterým jsem sloužil, jsou dnes v parlamentu. Také nesouhlasím s tím, aby kauzy týkající se StB soudili soudci, kteří byli za minulého režimu v talárech, nebo dokonce byli členy KSČ.

Ale vaši bývalí kolegové svědčí u soudů ve prospěch agentů, kteří žádají

výmaz z evidence.

Řeknu na rovinu, jestli si veřejnost o nás myslí, že jsme nedůvěryhodní, má asi pravdu. Sám bych těmto lidem nevěřil. Nechápu, co z toho ti bývalí řídící pracovníci mají. Pokud by svědčili ve prospěch člověka, který měl postavení kdysi a má ho i nyní, tak bych nevylučoval protislužbu, ať už finanční či jinou. Jeden z mých agentů, kterého jsem svého času převzal sám k řízení a za kterým jsem rok chodil pro zprávy, byl soudem uznaný za neoprávněně evidovaného.

Ale u soudu se často tvrdí, že zprávy byly třeba vymyšlené, materiály zfalšované.

Není možné, aby pracovník Státní bezpečnosti před soudem uvedl, že svého agenta nepoznává nebo že si na něj zprávy vymýšlel. To je nesmysl snadno dokazatelný.

Jak?

V deskách osobního svazku agenta je nalepená fotografie, jsou tam vypsané svazky dokumentů, jsou tam podpisy náčelníka, jsou tam podpisy řídícího orgánu. Je nesmysl, aby vzniklo falzum svazku. Za deset let práce u StB jsem se nesetkal s tím, že by byl svazek zfalšovaný. Proč agenti nežalují tyto bývalé pracovníky StB, že je neoprávněně evidovali? Proč to ani jeden z těchto "osvobozených" agentů neudělal?

Potkáváte dnes své agenty?

Úplně normálně. Na více místech okresu se s nimi člověk vídá, a je to naprostá pohoda. Šli do toho v drtivé většině dobrovolně. Jak říkám, je to o důvěře.

(MFDNES)