Červenec 2010

Krev zmizelého aneb Všechno je (bylo) jinak

Tomáš Pecina

Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.

Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.

Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.

Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal Rabovací gardy, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.

Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.

Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.

(http://slepeckahul.pecina.cz/)