Červenec 2010

Češi v moderních slovenských mýtech

Ľubomír Smatana

Bezmála dvacet let po rozdělení Československa se na sebe Češi a Slováci už naučili dívat s odstupem, takže už lépe víme, jak vypadáme ve slovenských očích: nic moc. Nedávno jsem udělal „velkou zprávu“: ze statistik slovenské Horské služby jsem spočítal, že ve slovenských horách neumírají nejčastěji Češi, jak se mezi Slováky traduje, ale právě Slováci. Přesto tamní média desetiletí živí mýtus, že to jsou Pepíci z Řípu. Přesně to zapadá to novodobé slovenské mytologie o Češích. Někdy jsou ty mýty zatraceně přesné. Ne vždy je zrcadlo, které nám nastavují ti, kteří nám nejlépe rozumějí, příjemné.

Když před časem Entropa Davida Černého zasáhla uherským salámem Slovensko a některým slovenským národovcům naježila chlupy, MF DNES požádala evropské výtvarníky, aby vykreslili tužkou charakter českého národa. Na Slovensku se toho zhostil dvorní karikaturista deníku SME Martin Šútovec, který si říká Shooty. Jeho brouk Pytlík v evropské konkurenci jasně zvítězil. S pivem v jedné ruce a s taškou popsanou sloganem „Levné, no nekup to“ zabral, a tak se čeští vlastenci konečně dozvěděli, jakou mají na Slovensku pověst. Ovšem největší radost udělaly čtenářům sandály, do kterých kreslíř slavného červožrouta obul. A to v bílých ponožkách. „To je součást českého národního kroje 20. a 21. století,“ říká Shooty. „Nemusel jsem nad tím moc přemýšlet. Nedávno jsem byl na hlavním nádraží v Praze, díval jsem se kolem sebe a vyprsknul jsem smíchy, protože všichni, kdo tam stáli, to měli na sobě.“ Brouk Pytlík se stal mimořádně oblíbenou kresbou i na Slovensku a z toho je zřejmé, že Shooty zhmotnil názory svých čtenářů. Podle něj se to samo nabízelo, protože každý Slovák si v Čechovi představí člověka, který ví všechno lépe než ostatní.

„Když třeba slovenská Horská služba řekne českému turistovi – ne, nechoďte tam, padají laviny – tak český turista je chytřejší a jde tam, protože jemu se nemůže nic stát.“ To, že Češi jsou v Tatrách nejčastějšími oběťmi, je sice mýtus živený slovenskými médii, ale Shooty si charakteristiku nevycucal z prstu, tak to vnímá na Slovensku slušná řádka lidí. Další typická česká vlastnost je podle kreslíře skrblictví. „I kdyby měl Čech jakékoliv množství peněz, tak vždy bude řešit, jestli je to výhodné koupit. To Slovák je absolutně opačný případ a chová se víc balkánsky. Bude za šéfa, i když nemá ani korunu.“ Shooty tak mimoděk črtá i slovenskou povahu. V tom dosahuje slušného mistrovství, i když tužku si brousí už léta převážně na slovenských politicích, kteří ho za to zcela upřímně nesnášejí. Na krku má žalobu kvůli karikatuře, kde nakreslil premiéra Roberta Fica bez páteře. „A ten pivní pupek brouka Pytlíka? To je bez debaty, to z borovičky nikdy nezískáte,“ říká přesvědčivě Shooty, ačkoliv vyšší spotřeba tvrdého alkoholu na Slovensku je další mýtus.

Brouk Pytlík by mohl místo igelitky držet v ruce konzervu. Kreslíř by tak mnohem více vyšel vstříc názorům Slováků, podle kterých jsou Češi paštikáři. Jsem toho názoru, že pojem paštikáři nevznikl po revoluci ’89 na chorvatských plážích, ale mnohem dřív právě na Slovensku. Na terase Zamkovského chaty ve Vysokých Tatrách jsem kdysi vyslechl podnětnou polemiku dvou místních horalů o české paštikářské vášni, kterou korunovali oblíbeným slovenským citátem pronášeným na adresu Čechů zásadně česky: „Táto, jsme tady teprve týden a stovka v pr....“

Podobné cti se dostalo českým turistům i v populárním slovenském komiksu Jánošík – pravdivý příběh od dvojice Taragel a Danglár. Přes hory kráčejí dva mládenci. Vysoký s kloboukem, v zelené kamizole Čenda a malý tlustý s kulichem Tonda, oba v pumpkách.

„Všechno je tady originální, nezkažené,“ těší se věčně spokojený tlouštík, na což podezřívavý dlouhán odpovídá.

„To jo, za chvíli nás Slováci okradou.“ Dvojice nejdřív mine šibenici, kde se pohupuje několik zbojníků.

„To je hezký ! Tady je věšej v národních krojích,“ dostojí své pověsti bodrého Pražana Tonda a dál se rozhlíží po nejbližší hospodě.

„Tady bysme semohli najíst.“ „A nevotevřem si radši nějakou paštiku?“ Končí to těžkou nakládačkou v krčmě a vykopnutím, ale hoši neztrácejí naději. „Říkej si, co chceš, ale na Slovensku je krásně a lacino.“ „To víš, že jo.“ Náhle se za nimi objeví s bambitkami v ruce vysoká postava ozářená sluncem.

„Nejste náhodou pan Jánošík a nemáte pro nás nějakej suvenýr ?“

Tvrdá tvář zbojníka dává výstižnou odpověď a oba mládenci jenom v podvlíkačkách a s otvírákem na pivo na šňůrce kolem krku opouštějí Slovensko.

„Jánošík je hodnej chlap.“ „To jo, ale na suvenýry si nepotrpí.“ Výstižnější popis českých turistů moderní slovenská literatura snad ani nezná. Koncentruje všechny mýty a legendy, které se kolem nich točí.

I kdyby však Češi dostáli pověsti držgrešlí, stejně na Slovensku nějaká eura nechají a je nad veškerou pochybnost, že bez českého živlu by slovenský turistický průmysl vypadal podstatně hůř a na některých lokalitách by zašel úplně. Podle statistik přijede na Slovensko každoročně kolem 700 tisíc Čechů. To je první místo v porovnání s ostatními státy a je to přibližně i třetina všech zahraničních turistů. Do toho se nepočítají lidé, kteří přespávají u přátel a příbuzných, takže konečné číslo bude podstatně vyšší a v konečném výsledku jistě šlape na paty návštěvnosti Chorvatska s jedním milionem Čechů. Slovenští podnikatelé by mohli vysát Čechy podstatně víc, ale to by museli vědět, jak na to. Brouk Pytlík by to rozchodil a ještě by o tom mohl doma zkušeně vyprávět.

Češi už skoro nerozumějí slovensky, kdežto Slováci mají češtinu v malíčku. To je názor, který na Slovensku nesnese odporu a rádi ho přiživují politici z obou stran hranice, kteří jen těžko hledají nějaké téma při častých tradičních setkáních. Češi už tomu proto také uvěřili. Češi nepilují slovenštinu kvůli tomu, že by nechtěli, ale především proto, že k tomu nemají moc důvodů. Skoro každý jim na Slovensku rozumí. Navíc Slováci se ve statisících v Česku usazují, češtinu přirozeně vstřebávají a vedou k tomu i svoje děti. Český živel je zkrátka silnější, válcuje slovenštinu a má to své historické, kulturní a především ekonomické důvody. Producenti šetří peníze tím, že filmy, časopisy a třeba knihy vydávají v češtině. Slováci se přizpůsobí. Proto jsou novinové stánky plné českých novin, a to nejenom v Bratislavě. Filmy se promítají s českými titulky, rodiče půjčují dětem pohádky na DVD v češtině, v češtině běžně vycházejí cizojazyčné překlady. Slováci tak mají podstatně větší přehled o české kultuře a kupříkladu k dobrému tónu na Slovensku patří vtipkování v češtině. Slováci se proto zákonitě domnívají, že Češi rozumějí už jenom slovům halušky nebo zbojník.

Za samostatnou kapitolu pak stojí téma, když Slovák mluví česky a naopak. Slováci se domnívají, že jim to jde lépe a že je nikdo neodhalí, ale to samé si myslí Češi. Obvykle to dopadá mizerně pro obě strany. Osobně znám jenom málo lidí, kteří to zvládají. Ti pak stejně používají sice solidní, leč neurčitý přízvuk a jejich řeč postrádá šťávu.

Česko-slovenské půtky na řece Moravě mají ve srovnání se slovensko-maďarskými třenicemi na Dunaji v podstatě úsměvný charakter a nevedou ke spektakulárnímu odvolávání velvyslanců. Bitvy už probíhají jenom na stadionech a zbytek je pošťuchování o to, kdo je v čem lepší. Ve sportu vydýchají slovenští fanoušci vše, jedině fotbal a hokej s Českem je vyloženě prestižní záležitost a prohra moc bolí. Horší je už jedině debakl s Maďarskem. To je pak trudnomyslnosti. Do popisu rozdílu se pustil vloni na podzim v článku Češi versus Slováci slovenský deník SME, který na úvod píše: Dnešní mladá slovenská generace tvoří v Česku hotové zástupy za pokladnami obchodů, na stavbách a na vysokých školách, kdežto na Slovensku zase vedou Češi na manažerských pozicích.

Text především obsahuje top výběr klišé a mýtů ze slovenské strany:

Slováci mají lepší pop-music, Češi pro změnu lepší kinematografii.

Slováci vyrábějí lepší víno, Češi zase pivo.

Slováci mají Tatry, Češi stověžatou Prahu. Slovensko je zajímavější pro turisty dobrodruhy. Češi mají lepší služby a nižší ceny.

Slováci rozumějí českých knihám, Češi rozumějí lépe slovenským ženám.

Slováci jsou víc trendy. Strakaté bermudy s ledvinkou u pasu a sestřih ve stylu Pavel Nedvěd se na Slovensku nenosí.

Zajímavý je pohled bývalé rakouské velvyslankyně v Bratislavě Gabriele Matznerové Holzerové, která přetavila své zkušenosti z pobytu pod Tatrami do knihy Neznámé Slovensko:

„Na jedné straně jsou to ti schopní, světaznalí, chladní a povýšenečtí, takříkajíc ‚němečtí‘ Češi. Na straně druhé citově a hudebně založení, nespolehliví, nedbalí, zaostalí, rustikální Slováci. V hospodě se Čech pozná podle toho, že má v kapse tisíc korun a tváří se, že má jen deset. U Slováků je to právě naopak, vtipkují Slováci. Na oplátku Češi říkají, že po stvoření krásné zlaté Prahy stvořil Pán Bůh na odškodnění Bratislavu.“

(MFDNES)