Červenec 2010

Afghánistán prozatím nevyřešitelný

Otto Ulč

Pohřebiště předpokladů, iluzí už z dřívějších století, potvrzeno zkušenostmi, od britské po sovětskou - a nyní tedy americkou, v režii Baraka Husseina Obamy. Tento údajný idealista, jehož některé proslovy jsou neodlišitelné od profesorského snílka Woodrowa Wilsona, předchůdce před téměř sto lety, se nedávno zřekl práva nukleární odvety proti agresorovi, použivšího zbraně bakteorologické, potenciálně zkázonosnější než cokoliv jaderného. A teď aby se potýkal s nepřítelem v dost středověkém prostředí s rovněž středověkou mentalitou.

Obama není tím prvním nájemníkem Bílého domu, který svádí nynější potíže na svého předchůdce. V tomto případě aby se vrátil od Republikána George W. Bushe ještě dál zpět k svému stranickému příslušníkovi Demokratu Billu Jeffersonovi Clintonovi. V roce 1994, tedy v začátcích jeho prezidentování, se totiž zrodil Taliban, což v paštu jsou „studenti.“ Skupina seminaristů, v reakci proti hanebnému počínání místních despotů (warlords - válečných lordů v doslovném překladu) úspěšně povstala, zmocnila se provincie Kandahár, poté i hlavního města Kábulu a v roce 1998 již ovládla devadesát procent celého Afghánistánu. Načež tito studenti s vervou se pustili do bizarního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, pryč s nimi, zákaz hudby, všemožných radovánek, a provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech, nyní s tak drasticky odlišným počínáním. S tímto druhem studentů se Clintonova administrativa pokusila navázat kontakty už v roce 1995. Američtí diplomaté z Pákistánu odjeli do Kandaháru, kde jim reprezentanti Talibanu povídali báchorky o své oblibě Ameriky.

V té době již ale Taliban spřádal intimní spolupráci s al-Kájdou, jí poskytl prostor kde trénovat své bojovníky. Tam se uchýlil i Usáma bin Ládin po svém vypuzení se Súdánu. Z této báze al-Kájda plánovala a uskutečnila svůj úspěšný útok na americké velvyslanectví v Keně a Tanzánii, se ztrátami 200 životů a 4000 zraněných.

Clintonova administrativa přivítala delegaci Talibanu při její návštěvě Ameriky. Talibánec Wakil Ahmed, jejich ministr zahraniční, se vytáčel z odpovědnosti zbavit se bin Ládina a tvrdil, že národ by něco takového nedovolil. Americká vláda v té době ale nedovolila podpořit afghánskou tzv. Severní Alianci (Northern Alliance) v probíhající občanské válce právě proti Talibanu. Talibanu se dařilo Američany úspěšně balamutit, tamější komplikované situaci nerozuměli. Clinton vetoval plány CIA zabít bin Ládina, jenž úspěšně plánoval zásah Ameriky realizovaný 11. září 2001.

V té době už v Bílém domě seděl republikánský prezident Bush. Spolupráce a tedy i spoluodpovědnost Talibanu s al-Kajdou prokázána, jakási „válka proti mezinárodnímu terorismu“ ve Washingtonu prohlášena. S americkou podporou ona Severní Aliance spěšně Talibán převálcovala, jeho zbytky se vesměs stáhly do kopců, hor a nor, částečně na pákistánském území, mimo dosah ústřední vlády.

Jak započít a úspěšně zvládnout onen zapeklitý úkol tzv. nation building – vytváření dosud neznámé, neexistující identity národa? Afghánistán je přece slepenec, nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala.

S notnou zahraniční asistencí se pak podařilo cosi ústředního stvořit, v čele s prezidentem Amidem Karsaiem, příslušníkem nejpočetnějšího byť ne většinového kmene Paštunů. Ovládá angličtinu, prý proto si ho prezident Bush oblíbil. (Jeho sympatiím se rovněž těšil exkágébák Putin, poněvadž se mu podíval do očí, v nichž spatřil dobro, takže mohl důvěřovat.)

Taliban svým puritánským extrémismem si ovšem příliš popularity nezískává. Obyvatelstvo se krutostí jeho postihu oprávněně obává, aniž by ale pociťovalo příliš sympatií vůči orgánům státu, jeho absolutní korupci, s činiteli proslulými svou neschopností zaručit aspoň minimální podmínky bezpečnosti k možnostem přežití. A v takových podmínkách – v částečně ještě negramotném kmenovém společenství, v němž se hlasuje kolektivně, s ženskou populací od hlavy k patě důkladně zabalenou, došlo roku 2009 k volbám, demokraticky si počínat, vybrat si mezi několika tucty kandidátů. Jako jediný věrohodný protivník se schopností Karsaie vypudit z prezidentského úřadu, se projevil inteligentní Abdullah Abdullah, bývalý ministr zahraničí, původním povoláním oční lékař, který při pohledu do Karsaiovi duše vyřkl tuze nelichotivou diagnózu. Hamid Karsai, s pověstí tvora hamižného „s jistou zálibou pro nejvýnosnější druh afghánského exportu“ (jímž je opium), se sklony dost psychopata. Avšak se schopností z oněch voleb, nákladného to experimentu, udělat frašku, ukrást je: bedny s hlasovacími listinami zmizely, jeden a půl milion hlasů pro jiné kandidáty se ztratilo. Obamova administrativa ale neměla dost odvahy, aby výsledek tak kolosálního podvodu jednoznačně odmítla. Zvláštní komise OSN, pověřená hodnocením voleb (Election Complaints Commission) došla k jednoznačně negativnímu závěru (large scale fraud čili hodně velký podvod). Karsai zareagoval rozpuštěním komise a jmenováním poslušných náhradníků. Bílý dům se dodatečně přece jen rozezlil a zrušil své původní pozvání Karzaie do Washingtonu.

Odpozvaný zareagoval pozváním Ahmadenížáda, momentálně toho nejhlasitějšího, nejvýraznějšího nepřítele Ameriky, na návštěvu do Kábulu. S postojem ublíženého, uraženého vlastence Karsai obvinil cizinu z všemožných hanebností a prohlásil, že nedovolí, aby někdo (zejména Peter Galbraith, americký diplomat s pověřením OSN) manipuloval výsledek voleb, mínil usurpovat jejich milovanou afghánskou domovinu. Obvinil Američany, že usilují ovládnout (to dominate) Afghánistán, celou tamější oblast, že oni jsou překážkou dosažení míru s Talibanem. Že nedovolí, aby se s jeho vládou nakládalo jako s loutkovou a že raději se spojí s Talibanem. Což veřejně několikrát opakoval.

Nenacházím precedens takové nehoráznosti. Amerika utrácí miliardy peněz, ztrácí životy svých mladých lidí, buduje školy, snaží se vytvářet podmínky pro solidní, poctivě si počínající stát, a zde hlavní beneficiary (adekvátní český ekvivalent mě nenapadá) nad tím odplivne – nejen do tváře Ameriky, ale celé NATO aliance, tedy i Čechům se tam angažujícím a své životy riskujícím – a prohlašuje svou ochotu obejmout se s nepřítelem. Toť v době, kdy probíhala americká vojenská ofenziva s notným bojováním v městě Marja, provincie Helmand, jakoby se zájmů Karsaie a jeho režimu v Kábulu netýkala. Z americké štědrosti tyjící vládnoucí kruhy si ovšem nepřejí, aby Američané ze země odešli a přestali investovat do počínání - druhu snahy blížící se označení Mission Impossible.

Bezcenná je snaha vládcům v Kábulu kázat o zhoubě korupce - přece nejsou nedoslýchaví. Rovněž nedává smysl být nadále ovlivňován jejich nekonečnými obhajobami a výmluvami. Vlivný publicista Thomas L. Friedman ve svém článku This Time We Really Mean It (Tentokrát to míníme doopravdy), The New York Times, 31. 3. 2010 uvádí několik pravidel: například zkušenost, že vše, co v zemích Středního východu tamní vládci v soukromí anglicky řeknou, se zaručí, svatosvatě slíbí, je irrelevant - naprosto bezcenné. Jedinou váhu mají veřejně přednesené proslovy v jejich vlastním jazyce.

Strategie NATO má zhruba tři cíle:

Vypudit nepřítele (Taliban a al-Kájdu) z oblasti zejména Kandaháru, což nyní s posilou čerstvě dodaných amerických posil by se mohlo povést. Dodržet plánovaný jejich odjezd ze země v létě 2011 a zanechat v zemi jen jejich omezený počet, zejména v roli poradců – s dosažením poměru jednoho cizince na deset afghánských vojáků.

Postupné předávání hlavní role a odpovědnosti afghánské armádě.

Získávat loajalitu civilního obyvatelstva vytvářením veřejné správy nikoliv z profanovaného centra, ale v lokalitách (korupcí však neméně zasažených). Vyslat reconstruction teams do všech 25 provincií. Omezit pravomoce prezidenta, zmenšit ho do role symbolické hlavy státu, bez možnosti kontrolovat jmenování provinčních papalášů jakož i přísun a dispozici fondů. Úkol obtížný, nesnadný, ale přece jen občas dosažitelný, jak dokazuje příklad Jižní Koreje a Filipín. V roce 1986 Ronald Reagan se úspěšně vypořádal s tehdy rovněž s podivně si počínajícím, zkorumpovaným prezidentem Ferdinandem Marcosem, ovládaným jeho manželkou kleptokratkou Imeldou. Jeho oponenti, rivalové, sledovali proces zmenšování jeho pravomocí, dovtípili se, dostali kuráž, Marcos byl donucen k rezignaci a skončil sice v pohodlném leč pro něj potupném azylu na Havajských ostrovech.

Američané si již naštěstí uvědomují, že není jejich povinností Afghánce přesvědčovat o blahodárností pluralistické demokracie, tak jak se jí podařilo vytvořit v západní civilizaci. Natož se pokoušet o její transplantaci v tamějším pramálo úrodném prostoru.

Dost pravidelně sleduji televizní debaty mudrců, nabízejících řešení i nejzapeklitějších problémů. Afghánistán se zdá být výjimkou. Na jeho vyřešení i ti zpravidla nejvýřečnější experti odpovídali třemi stejným slovy I DON‘T KNOW - druh přiznání, jež čeština vyjádří jedním slovem NEVÍM.