Červenec 2010

Dilema zda vyhovět únoscům

Otto Ulč

Záměr zloděje je jednoznačný: míní se zmocnit cizího majetku, aby byl jeho. Takže iniciativa ukrást automobil, koloběžku, slepici či cizí manželku. Na Filipínách populárním počínáním bývalo a patrně stále je zmocnit se vozu někde na parkovišti či lodičky, lepší jachty v přístavu, načež vyrozumět okradeného, že může zpět získat svůj majetek za požadovanou platbu, příslušný honorář.

V takovém případě realizovaný lup nebyl tím konečným cílem nezákonného počínání. Stejně tak lupiči, šikovně plenící muzea a galerie, třeba nemají ponětí, jakýkoliv zájem o umění - jsou de facto únosci, nabízející okradeným individuím či institucím jakož i pojišťovnám možnost výkupného. Taktéž si počínají piráti, provozovatelé stařičkého řemesla v této moderní verzi. Lodi se zmocnit a rejdaře informovat o postupu transakce, do které banky na jaké konto převést požadované miliony k znovuzískání pozbytého plavidla.

Vyhledávaným cílem bývají bohaté osobnosti, jejich rodinní příslušníci, zejména děti. Pak tedy vzniká dilema, zda platit, zda informovat policii, zda lze spoléhat na slova gangsterů, i když třeba háklivých na zachování solidní pověsti svého zločineckého řemesla. Olejářský mogul, miliardář Getty, obdržel zásilku, obsahující čerstvě uříznuté ucho jeho uneseného potomka či prapotomka. Kde měl – nikde neměl – mogul záruku, že po zaplacení výkupného, nedostane zpět oběť zcela bezuchou nebo již dokonale mrtvou?

Poslední dobou se ustálila praxe pořídit video s lapeným tvorem držícím noviny se zřetelně čitelným datem - což ovšem mohlo pouze poskytnout důkaz, že žil v okamžiku onoho filmování, ne ale záruku jeho dalšího života po vypnutí kamer.

Tímto druhem zločinnosti je hodně postižen kontinent Latinské Ameriky. Ve většině případů cílem je pouze zisk, k mnohým výjimkám však dochází v Kolumbii, kde de facto občanská válka už zemi trápí přes půl století, kde hodně levicová revoluční organizace FARC se značně snaží zmocnit se rukojmí z politicky významných kruhů. Občas se dočítáme, že se podařilo vysvobodit chudáka, který si v džungli odtrpěl třeba deset roků.

Zda kapitulovat únoscům a tím jim dodávat ještě víc kuráže je značně aktuální v Izraeli, kde symbolem se stal vojín Gilad Shalit, před víc než třemi roky Hamasem z Gazy uneseným. Dilematem se podrobně zabývá v Izraeli žijící žurnalistka Evelyn Gordon. Její stať s názvem Ransoming Gilad Shalit uveřejnil v květnu 2010 vlivný americký měsíčník Commentary. (Celý článek je připojen pod čarou).

Začíná zmínkou o tzv. Jibril Exchange, výměně, uskutečněné v květnu 1985 čili přesně před dvaceti pěti lety, před čtvrt stoletím. Tehdy došlo k výměně tří izraelských vojáků, kteří se dostali do palestinského zajetí, za 1.150 (tisíc sto padesát) Palestinců, mnozí z nich odsouzení za vraždy civilistů. Mezi nimi byl i proslulý terorista Ahmed Yassin, posléze zakladatel neblahé organizace Hamas. Tito propuštěnci se pak stali hybnou silou, která se v prosince 1987 zasloužila o rozpoutání tzv. první intifady.

Takto poučený a traumatizovaný Izrael prohlásil, že už nikdy neudělá tak absurdně nerovnoměrný handl. A slib se dodržel po téměř dvacet let. V roce 1986 letecký navigátor Ron Arad padl do zajetí, vláda vyjednávala o jeho propuštění, jenže únosci požadovali příliš vysokou cenu. Dodnes jeho osud zůstává neznám. V témže roce dva vojáci (Joseph Fink a Ramahim Alsheikh) byli chyceni a zabiti. Deset let trvalo, než s Hizbolláhem (šíitskou organizací, adresou v Libanonu, s velitelem pro Čechy snadno zapamatovatelným jménem Nasralláh) došlo k dohodě o výměně nebožtíků. V roce 1994 vojín Nachshon Wachsman padl do zajetí Hamasu. Izraelské komando se pokusilo o jeho osvobození, s vědomím rizika, že se pokus nepovede, což se stalo v tomto případě - zajatec nepřežil. A nálada v národě se začala měnit ve prospěch názoru své lidi dostat zpět za každou cenu.

Rok 2004 čili deset let po Wachsmanovi, došlo k vyjednávání, jehož výsledkem byla další až groteskně nerovná dohoda. Izrael propustil 435 arabských zajatců výměnou za jednoho svého člověka (plukovník-rezervista) a tělesné pozůstatky tří svých zabitých vojáků.

V roce 2008 poprvé došlo k výměně živých za mrtvé. Pět palestinských vězňů včetně hodně odporného vraha Samira Kuntara za mrtvoly dvou vlastních vojáků. To bylo v době, kdy už Gilad Shalit vězel v zajetí v Gaze a izraelská strana zahájila vyjednávání o jeho svobodu.

S tuze nerovným handlováním se pokračovalo. Napřed propuštění dvaceti Palestinců výměnou za jedno video jako důkaz, že Shalit žije (či, přesněji, že ještě směl žít v okamžiku, kdy video vzniklo). Hamas dodal seznam svých lidí, o jejichž propuštění usiloval. Izraelská vláda projevila ochotu propustit tisíc teroristů výměnou za jednoho vojáka. Co tedy přimělo izraelskou vládu a veřejnost, aby přikývly k tak nehorázně nerovnému a tedy i v mnohých očích nedobrému kšeftu?

Odpovědí bývá odkaz na hluboké kořeny takové židovské tradice. Tóra dokonce pokládá za vraha i osobu, odmítající či jen odkládající přistoupit na podmínky výkupného. Jenže takové vysvětlení s odkazem na tradici nepostačí. Tradice přece existovala v dob dominujícího názoru a závazku s vyděrači nevyjednávat. Proč tedy došlo k tak radikální změně tak důležitého postoje? Dočítám se o tomto vysvětlení: téměř všichni židovští občané Izraele musí občas sloužit v armádě. Každá rodina má někoho zrovna v uniformě a tedy si je vědoma, že i jí se něco takového může přihodit. Chce mít pocit, že vláda udělá vše, aby docílila propuštění. Tisíc zajatých je statistika, ale jeden specifický tvor je konkrétní tragedie, a s trápením, agoniemi rodiny se lze snadno ztotožnit. V rostoucí míře přibývá sympatických hlasů v médiích. „Ano, dostat je zpět, za každou cenu,“ citován je Haaretz, velmi vlivné noviny.

Proti takovým pocitům jakoby na váze pozbývaly daleko zásadnější skutečnosti, že taktika únosu se vyplácí, že násilím se dosáhne víc ústupků, přináší to povzbudivý důkaz, že stát je příliš citlivý, tedy i snadno zranitelný. Docílí se tak propuštění většího počtu teroristů, kteří v teroru budou pokračovat a způsobí smrt přemnoha Izraelců. Organizace Almagor Terror Victim Association zveřejnila (2007) seznam 30 útoků, způsobených z Izraele v údobí 2000-2005 propuštěnými teroristy. Podařilo se jim zabít 177 Izraelců. Zajatci jako Shalit se tak stávají Achillovou patou Izraele, což podporuje rostoucí přesvědčení Arabů, že jejich nepřítel – židovský stát má „odolnost pavučiny“ (vyslovil Hassan Nasralláh). Již se též podařilo unést izraelského civilistu v zahraničí.

Zřetelná je teď i změna v uvažování izraelské politické levice. Tam dlouho převládalo přesvědčení, že redressing grievances (odstranit, odčinit pocity rozhořčení, zlosti, vzteku, frustrací) povede k docíleni trvalého, smysluplného míru. Jenže jakýkoliv izraelský ústupek, gesto dobré vůle posiluje naděje na totální zničení, vyradýrování židovského státu.V mezidobí od roku 2000 (stažení izraelských jednotek z libanonského území) a roku 2005 (vyklizeni Gazy) došlo k druhé intifádě, k většímu počtu teroristických útoků než za všech 53 předchozích roků dohromady. Gaza po odchodu Izraelců se věru nepustila do mírumilovného budování a během jednoho roku se počet raket a minometných náloží, zasahujících izraelské území, ztrojnásobil.

Mezinárodní červený kříž, oficiálové OSN, pravidelně navštěvují palestinské zajatce, v doprovodu jejich příbuzenstva, k inspekci prostorů, kde je k dispozici tělocvična, knihovna, sledování televize.

Není známo, kolik izraelský zajatec Gilat Shalit toho nacvičí, přečte, v televizi shlédne. Nikdo totiž nezná jeho adresu, nikdo ho neviděl, není známo, že by OSN se zajímala a že by se vůbec někdo někde podivoval nad takovým nezájmem.

Ransoming Gilad Shalit

by Evelyn Gordon

In May 1985, Israel traded 1,150 terrorists for three captive soldiers in what became known as the Jibril exchange. The freed Palestinians included mass murderers and other heavyweights like Ahmed Yassin, who later founded Hamas. Deadly consequences swiftly ensued: the freed terrorists formed the backbone of the first intifada, which erupted inDecember 1987. A traumatized Israel vowed never again to make such a deal, and for almost 20 years it did not: it released thousands of Palestinian prisoners to bolster the peace process, but not as ransom payments. Thus when air force navigator Ron Arad was captured in 1986, the government negotiated but ultimately deemed the price too high (Arad’s fate remains unknown). Soldiers Joseph Fink and Rahamim Alsheikh were captured and killed that same year, but a deal for their corpses was concluded only 10 years later, after Hezbollah finally agreed to a straightbodies-for-bodies swap. And in 1994, when Hamas kidnapped soldier Nachshon Wachsman, the government launched a commando raid to try to rescue him, in full knowledge that it could end in his death—which it did.

But recently, this consensus has collapsed, seemingly replaced by a new imperative: bring the boys home at any price. So in 2004, Israel freed 435 prisoners in exchange for one civilian (a colonel in the army reserves) and the remains of three soldiers. In 2008, it traded five prisoners, including the vicious killer Samir Kuntar, for the bodies of two soldiers—the first time Israel had ever traded live prisoners for dead bodies. And while a deal has not yet been finalized for Gilad Shalit, the soldier kidnapped in 2006 on the border with the Gaza Strip, it is already clear that any such arrangement will be the most lopsided in Israel’s history.