Červenec 2010

Dodatečné poznámky k Obamově březnovému trumfu

Otto Ulč

V americkém Kongresu s miniaturní většinou pár hlasů byl přijat zákon o reformě zdravotní péče a pojištění. Tomuto cíli Obama věnoval nejvíc času a energie, na úkor jiných svízelných problémů, od mezinárodního terorismu po nezaměstnanost v národě. A mnozí mudrcové začínají prorokovat, že Obamovo vítězství by se mohlo zvrtnout v Pyrrhovo vítězství.

Zámořský pozorovatel, pokud se poněkud zajímá, oprávněně může být zmaten současným stavem věcí, obtížně pochopitelným paradoxem, že (dosud) nejbohatší stát světa není schopen vypořádat se s úkolem všeobecné zdravotní péče. Že tolik sváru, nepohody, vášnivých hádanic vyvolal zákon v mamutím rozsahu 2.400 stran, který většina zákonodárců ani pořádně nečetla či zcela určitě nedočetla.

Jak dobře známo, americké společenství je přece slepenec, amalgám - z národů tam jsou hodně různých. Taková mnohotvárnost má své plusy (jak například ověřováno kvalitou jejích univerzit a množstvím pravidelně získávaných Nobelových cen), ale též i minusy, že v tomto státě Prvního světa rostoucí měrou přibývá příslušníků se zkušeností, kulturou, mentalitou ze světa Třetího. Přistěhovalci, uprchlíci z Laosu, Somálska, zejména hordy přes mexickou hranici ilegálně pronikajících vetřelců, většinou bez motivace, schopnosti či aspoň ochoty naučit se řeč v jejich novém preferovaném prostředí.

Disharmonie, disonance o prioritách, hodnotách, byly k nepřehlédnutí v onom víc než rok trvajícím klání o tvaru a obsahu zdravotní reformy. Vlivný, v Asii narozený komentátor Fareed Zakaria se tématem poněkud zabývá (Newsweek, 1. 2. 2010):

Velká většina – odhadovaných 85 procent Američanů – nedůvěřuje byrokracii, příliš mohutnícímu státu, dává přednost oné self-reliance (do češtiny překládáno jako sebedůvěra, sebejistota), je spokojena se svým zdravotním pojištěním a hlavní starostí jsou výdaje – jak finančně nákladná bude reforma za nynějšího stavu již hrůzně rostoucího rozpočtového deficitu, se zadlužováním příštích generací dětí a pradětí.

Ona zbývající menšina, 15 procent, ale dává přednost oné dependency - závislosti na státu, zbavovat se odpovědnosti za vlastní počínání, domáhat se rostoucího množství požitků. A na veřejnosti začíná převládat takový dojem, že Obama zejména sympatizuje s požadavky této menšiny, že jeho prioritou jsou equality a dependency, nikoliv tradiční hodnoty jako independence a self-reliance, jež z Ameriky udělala to, co je, se všemi plusy a mínusy.

Obama, ač prezidentem celého národa, si spíš počíná – a tak je vnímán rostoucí částí veřejnosti – jako vůdce Demokratické strany v Kongresu. V této roli úspěšně zabraňuje všem iniciativám tuze potřebné reformy (tzv. tort reform) právního pořádku či spíš nepořádku, se soudními, velmi často frivolními žalobami lékařů, převážně k prospěchu nikoliv pacientů, ale advokátů. Jejich vlivná lobby je jedním z největších finančních zdrojů Demokratické strany, jež se pak svým mecenášům příslušně revanšuje.

Kdokoliv – pojištěný nebo nepojištěný, americký občan či ilegální vetřelec, má právo dojít na pohotovost – Emergency a tam být ošetřen. Účet zaplatí stát, daňoví poplatníci. O miliony málo majetných se postará tzv. Medicaid, výlohy rovněž hradí stát, daňoví poplatníci. Přemnoho příležitostí k využívání, zneužívání.

K tématu se ozval mladý lékař Dr. Starner Jones otevřeným dopisem, adresovaným prezidentu Obamovi – jen pár krátkých odstavců se zřetelným zdůrazněním, že tato údajná krize zdravotní péče je především CULTURAL CRISIS. Dopis započal zmínkou o zkušenosti z předešlé noční služby na pohotovosti, kde ošetřoval pacientku s blyštícím se chrupem, plným zlata, s bohatým tetováním, na nohou tenisky luxusní značky. Dlouze si povídala na mobilu neméně přepychového typu. Svěřila se, že denně kouří drahý balíček cigaret a ještě jí něco zbývá na alkohol. Načež si povšiml, že její výlohy bude hradit právě tento Medicaid. Lékařova slova: „A Vy a náš Kongres ode mne očekáváte, abych já platil za zdravotní péči této ženy? Já tvrdím, že naše národní zdravotnická krize není důsledkem nedostatku kvalitních nemocnic, lékařů či ošetřovatelek. Je to ale výsledek krize kultury, jež pokládá za naprosto normální rozmařile utrácet na luxus a zbytečnosti, ale odmítá se sama sama o sebe postarat, obtěžovat se s pořízením zdravotního pojištění. Je to druh kultury postavené na nezodpovědném principu „Můžu si dělat co chci, poněvadž on se vždycky někdo o mne postará.“ Jakmile vyřešíte tuto kulturní krizi, jež odměňuje nezodpovědnost a závislost, pak užasnete, jak rychle potíže s naší národní zdravotní péčí zmizí. Respectfully...“

Jenže ony nezmizí. Den poté se v ranním televizním vysílání (Morning with Joe, MSNBC-TV, 8. 4. 2010) v debatě, zda zákonodárci onen veledůležitý zákon vůbec četli nebo nečetli, jeden z debatérů se pochlubil svou pílí, jak že v těch víc než dvou tisících stranách textu vyšťoural odstavec o povinnosti nepojištěnců si pojištění opatřit a ti, kdo tak neučiní, potrestáni budou, pokutu dostanou. Načež tuto rozumnou novotu zdevalvovalo, zcela znicotnilo, následné zpřesnění, že pokutu nebude možno vymáhat trestním, ba ani občansko-právním postihem. Stejně tedy bezzubé, jako kdyby ve městě, v blízkosti školy, stokilometrovou rychlostí se řítícímu řidiči napařili hodně mastnou pokutu, zároveň s informací, že ji nemusí platit. K této analogii, v televizi vyřčené, přítomný kongresman pouze přikývl.

Problematika občanské odpovědnosti – neodpovědnosti není zcela neznámá v českém domácím prostředí. Tam ale nehrozí potřeba potýkat se s bolehlavem, v USA způsobeným 14. ústavním dodatkem, tak jak je dosud interpretován a uplatňován. Ten potvrzuje automatické získání amerického státního občanství pouhou skutečností narození na americkém území. Žádné tedy zásluhy, ale pouze náhoda, při níž se nerozlišuje, zda takový Novoameričan přišel na svět z lůna ilegálně přítomné matičky (jak tomu je ve dvou třetinách případů všech porodů v Los Angeles), třeba i islámské teroristky či Interpolem hledané zlodějky a podvodnice.

K přijetí ústavního dodatku došlo před víc než sto lety, pár roků po občanské válce Jihu proti Severu, tedy v době, kdy jeho autoři nemohli předvídat okolnosti automatických výhod pro rodiny ilegálů, kdy pojem ilegálmí imigrace neexistoval.

Zrušit, zbavit se takového anachronismu, by procedurálně byla snadná záležitost, ale je politicky nedosažitelná. Však by ohrozila zájem momentálně většinové strany v Kongresu, znamenala ztrátu podpory voličů zejména hispánského původu, španělsky mluvící menšiny, jejíž katolická plodnost zaručuje stát se většinou v nepříliš vzdálené budoucnosti.