Červenec 2010

Dumky o štěstí, šarmu

Ota Ulč

„Máme Obamu, my se oba máme!“ Jásotu jsem přikyvoval, aniž bych byl pro mesiáše hlasoval. Některé plusy a minusy v životě jsou zasloužené, o ně jsme se přičinili či zavinili, jiné nám spadly do klína a obdaření aby se pak buď radovali nebo hořekovali. Vyhrál jsem v loterii nebo se perně vlastním úsilím dodral k doktorátu nebo mě jím v Plzni poctili po několika měsících či pouhých týdnech mé přítomnosti.

Řekové v klasickém dávnověku dost ztotožňovali štěstí s příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a na kolena srazit i toho nejmocnějšího. Proto bylo důležité, aby člověk nebažil po takové metě za každou cenu, ale aby žil mravně, čestně. Křesťanství potlačilo onen důležitý aspekt šťastného zásahu osudu, se zdůrazňováním dosažitelnosti blažené posmrtné existence. Moderní idea kýženého stavu happpines je vynález doby osvícenství. V roce 1776 zakladatelé nezávislé Ameriky přece prohlásili, že snažení dojít k takovému cíli je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu (the pursuit of happiness as an unalienable right). Současný vládce v himalájském království Bhútánu informoval svůj národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale národním štěstím (GNH, Gross National Happiness).

Vzniká zapeklitá otázka, jak měřit, vážit, kolik započítat kritérií, od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených. Evropská unie se otázkou pocitů pohody a nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures, dílo týmu expertů analyzujících stav v 65 zemích. Například zjistili, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. Překvapivější zjištění se týkala evropského kontinentu, že na jeho zachmuřelém severu je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní. Ponurý stav mysli postihuje zejména Portugalsko, kde úzkost, bolest, utrpení a tragédie jsou pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá.

Britský The Economist uvádí (11. 2. 2006) výsledky hodnocení oněch subjektivních pocitů well-being na základě výsledků World Values Survey. Na škále 0 – 4, nejlepší výsledek docílilo Švýcarsko (4), následované USA (3,5). Velká Británie dosáhla necelé 3, Španělsko, Itálie a Japonsko 2, a Polsko s Tureckem necelé 1. Česká republika zde uvedena nebyla. V případě Německa se zjistil nadále trvající rozdíl mezi Němci na Západě a bývalými Dederony.

Na letošní hollywoodskou extravaganci s udělováním oscarů, kde herečka Sandra Bullocková docílila tohoto nejnáramnějšího ohodnocení, reagoval výtečný publicista David Brooks svým komentářem (The New York Times, 30. 3. 2010). Dotyčná přešťastná se též dozvěděla o nevěře svého manžela.

Brooks tvrdí, že manželské štěstí, harmonie, je tím zdaleka nejdůležitějším faktorem, ovlivňujícím stav osobní pohody (personal well-being), že tuto premisu potvrzuje důkladný, desetiletí trvající vědecký výzkum. Badatelé zjistili a ověřili tenuous (hubený, nepodstatný) vztah mezi štěstím a příjmem, všeobecnou materiální situací, že takový druh úspěchu je povrchnější, s méně pevnými kořeny, než jaké dosahují osobní pouta. Za posledních padesát let se materiální situace většiny Američanů podstatně zlepšila, aniž by došlo k znatelnému vylepšení oněch pocitů osobního štěstí. Zde nejmenovaný badatel se snažil hodnotit manželskou pohodu v penězích a sice sumou přesahující sto tisíc dolarů ročně. Uvěřitelnější je spíš tvrzení o důležitosti sexu, přátelských vztahů, sousedské důvěře, pohodě, harmonii, že lze ovšem dávat přednost životu v zemích s obyvatelstvem, dosahujícím větší vzájemné důvěry (high social trust) před stavem vzájemného vyvražďování.

Brooks uzavírá svůj komentář s vyjádřením dojmu, že většina nás mrhá nejvíc pozornosti nesprávným směrem, soustřeďuje se na nikoliv nejpodstatnější hodnoty, přeceňuje význam peněz jako zásadního vlivu na smysl života.

Ovšem je tomu tak - nikoliv zejména šampaňským a kaviárem živ je člověk, jak může potěšit hora zlata chorého starce nad hrobem? Jak měřit štěstí, uspokojení ze života a z jeho smyslu, kde vzít ten správný metr? Jako kantor, který trávil v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával svou quality of life s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s pracovním týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se dohodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. Nyní jako americký penzista pobírám víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že je výhodou finanční starosti nemít.

Vraťme se k první větě tohoto textu, k Baracku Husseinovi Obamovi, o němž se autorka s jménem Virginia Postrel zmiňuje (The Weekly Standard, 29. 3. 2010) v recenzi dvou knih zabývajících se týmž tématem, vyjádřeným jedním slovem – Glamour, do češtiny překládaným jako zvláštní půvab, kouzlo. Magnetizující charisma. „Obama dokazuje, že magie stále existuje,“ tvrdí Postrelová.

Žijeme v demokraciích, v nichž pošetilého nerealistického cíle absolutní rovnosti nikdy dosaženo nebude – čímž zaručena pak je jistota všemožné sociální závisti. Neutuchají snahy vyšvihnout se, vymknout se z anonymity, docílit svých aspoň patnácti minut slávy, však proto přibývá tolik toho reality-show exhibicionismu, záplav memoárů bez zábran se svěřovat s nejprivátnějšími trapnosti a kolem toho všeho paparazzi mumraje.

Ztotožňování se sportovci, s vancouverským zlatem dvojnásobně okrášlenou rychlobruslařkou, méně tak v případě politických představitelů, že by třeba příliš magnetismu z Paroubka sálalo.

Ledacos se glamorizuje. Kdysi onen krásný sovětský člověk – někdo si třeba ještě vzpomene. „Terror is glamour“, řekl Salman Rushdie v jednom svém interview. Dochází k oslavování, zbožnění sebevražedných teroristů.

Do kohokoliv takto idealizovaného, obdivovatel vkládá své sny a když pak představivost, imaginace se konfrontuje s realitou, dochází k nevyhnutelnému zklamání, rozčarování. Obdivovatelé se i ztotožňují se svými idoly. S hollywoodskými či barrandovskými hrdiny a hrdinkami, znamenitými slavíky a pop-hvězdičkami, s oním druhem vysněného alter ego, který ovšem ze zrcadla zpět na pošetilce zírat nebude.