Červenec 2010

Exotika přitahující a odpuzující

Otto Ulč

Multikulturalisty, přesvědčené o zásadní stejnosti hodnot ať už z kteréhokoliv konce světa, nepochybně rozhořčí vyjádření nesouhlasu, že tomu tak věru není. Leckdo stále nepokrokově, politicky nekorektně, odmítá například přehlédnout rozdílné dietní zvyklosti, preference vegetariánů a kanibalů. Někde převládá tradice matriarchátu, s královnami na trůně, kdežto v jiných končinách je ženám přisouzen úděl ujařmeného dobytčete.

Mnohé šťastlivce, kdysi do světa upláchnuvší z klece, potupně si počínající a navíc i notně nudné totality, přitahovala exotika neznámého. Z bezpečné dálky se snadno dala přehlédnout vlhká vedra tropů s malariálními komáry, mouchami tse-tse a s všelijakou další havětí.

Po zážitcích s nejednou osobní nepříjemností jsem se na mapě začal opatrněji rozhlížet. Dosud jsem se vyhýbal západní Africe a dal přednost šmejdění její východní částí – Keňa, Tanzánie, v sousedství Kilimandžára. Naše univerzita v New Yorku uzavřela s jedním učilištěm v Nigérii smlouvu o občasné výměně jak studentů, tak kantorů. Adresou to nebyl Lagos, nevábná metropole, chaotické mraveniště, takže jsem projevil zájem. Ten ale spěšně ochabl po zjištění, že závazek to měl být dvouletý – doba příliš značná, tak dlouho trvala má vojenská služba bránit socialistickou vlast lopatou a krumpáčem, jedinou nám tehdy svěřenou zbraní. Nigérie, stát s největším počtem obyvatel na černém kontinentu, od té doby zažil a dosud přežil některá důvodně nepěkná traumata - náboženské střety, konflikty mohamedánů a křesťanů, s hojným zabíjením. Teď poslední dobou se situace znepříjemnila stále populárnější novinkou, totiž únosy. Lapat bohaté domorodce či kterékoliv cizince, tedy i kantory, vymáhat výkupné, velký to byznys.

Tam jsem tedy nejel, ale zajímal se o grant (Fulbright fellowship) pouze na semestr do státu Sierra Leone, tehdy ještě s reputací poklidné, téměř harmonické britské exkolonie. Ve výběrovém řízení se mi ale podařilo neuspět. Velké mé štěstí, právě v době, kdy vlastní suverenity dosáhnuvší stát postihla hodně disharmonická občanská válka. Vyznačovala se mimořádně hanebnou, perverzní krutostí: oběti – vesměs civilisty, vesničany všeho věku, od dětí po stařešiny, nezabíjet, ale mrzačit. Amputovat jim ruce, aby nešťastníci nemohli pracovat, nemohli se uživit, být odkázáni na milost těch neuťatých, či bez nich jejich pomoci pozvolna hladem umírat.

Korespondoval jsem s Američankou, jejímž oborem byla ruská literatura. Měla potíže se získáním vhodné akademické pozice, až ji přece jen našla – v Ugandě, na univerzitě Makerere. Brity založená v roce 1922, s 22 fakultami a instituty, 30.000 studenty a dalšími 3.000 zájemci o postgraduální vzdělávání. Dotyčná si tam libovala, lákala, abych přijel se tam podívat. Mě by sice byla zajímala popularita Puškina mezi Uganďany, jenže to právě byla doba, kdy vrcholilo řádění několikametrákového Idi Amina Dada: šílenec a lidožrout, který se například chvástal, že v ledničce má hlavy několika ovšemže již bývalých členů Nejvyššího soudu, k nim promlouvá, jim se vysmívá a občas si z nich uzobne. A tato excellence se v prostorách OSN těšila poctám, respektu, jak protokol vyžadoval. Multikulturalisté aby souhlasně zatleskali.

S rusofilkou jsem ztratil kontakt, lidožrout se svým početným harémem dožil v exilu v Saúdské Arábii, zatím co domů do Ugandy se z exilu vrátil vypuzený Apollo Milton Obote a po jeho málo úspěšném působení prezidentský úřad převzal rozumně si počínající Yoweri Museveni. Ale i jeho vláda se musí potýkat s notnými problémy – již dvě desetiletí trvající válkou s podivnými povstalci na severu země. Jeden a půl milionu domorodců živoří v uprchlických táborech. Povstalci své řady zmnožují únosy dětí, z nichž váhajícím uřezávají nos a pysky.

I v jiných částech země bývá neklidno. Z nedávné reportáže (Associated Press) o rostoucím počtu rituálního obětování dětí v Ugandě (Ritual Sacrifice of Children on Rise in Uganda) se dozvídáme:

Osmiletá Caroline Aya sousedem unesena, policie posléze našla její mrtvolu, s jazykem vyříznutým. Důvodem zločinu bylo přesvědčení, že lidská oběť přinese bohatství či se stane zárukou (vlastního) zdraví. Dvouletý hošík takto přišel o svůj penis. Dvanáctiletý Shafik, rovněž vyhlédnutá oběť, nebyl takto zkrácen, poté co léčitelka-čarodějka zjistila, že je obřezán, čímž utrpěla kvalita předpokládaného zdravotního účinku potřebného pacienta. Nedobrovolný dárce tak uchráněn od hrozícího ortelu.

Zaznamenány případy, že chudí rodičové i příbuzní svá děcka ranhojičům prodávají. Rituálních vražd přibývá: v roce 2007 pouhých sedm případů, kdežto v loňském roce 2009 téměř obden došlo k takovému zabití, s uřezáváním částí obličeje nebo genitálií. Děti jsou nejčastější obětí. Americká vláda poskytuje fondy na výcvik dvou tisíc ugandských policistů, aby se specializovali na vyšetřování takové agendy.

Obětování lidí má v historii značnou tradici a dosud k němu dochází v řadě zemí jako Indie, Indonésie, Jižní Afrika, Gabun či Tanzánie. Nejmenovaný domorodý léčitel v Ugandě komentoval tento fenomén odkazem na bibli, když Bůh žádal Abraháma, aby obětoval vlastního syna. Když tedy Bůh má takové požadavky, proč se zlobit na stejné počínání u obyčejných smrtelníků, že ano.

Prakticky na každém kilometru v Ugandě funguje nějaký ten tradiční léčitel (traditional healers), čaroděj (witch doctors). Na konci prašné ulice v hlavním městě Kampala visí reklamní oznámení, velebící schopnosti experta jménem Musa Nsimbe, dávajícího přednost jménu profesor Gabogola. U toto slova: „Tradiční léčitel s mocí nad duchovnem. Vypořádá se se všemi případy, s démony, zloději, zubním kazem, horečkami šílenství, padoucnicí a záležitostmi pohlavními.“ Jeho ordinace je plna kouře, pachu, podlaha pokryta kůžemi, po zdech rozvěšeny rohy všelijakých zvířat. Během procedury léčitel různě mumlá, třese se a hlavou bije do zdi. Ve věku 38 roků, dětí má čtrnáct s dvěma manželkami. Nevylučuje eventualitu oněch rituálních lidských obětí, ale ujišťuje, že on něco takového nedělá.

Stejně tak se vyjadřuje šedesátiletý kolega jménem Livingstone Kiggo, specialista na obětování ovcí, koz a slepic při vyvolávání duchů zemřelých předků. Částí lidských těl nepoužívá a nelaskavě se vyjadřuje o těch, kteří tak činí a tím ohrožují reputaci solidních tradicionalistů.

Případný zájemce o tak morbidní tématiku se víc dozví na internetu – African Network for the Prevention and Protection Against Child Abuse and Neglect, www.anppcanug.org.