Červenec 2010

Falklandské ostrovy znovu zdrojem sváru

Ota Ulč

Vzdálený nehostinný kout světa, všeho všudy pouhá jedna pětina velikosti nevelké České republiky, ostrovy zhruba 500 kilometrů daleko od jihoamerického kontinentu a téměř 20.000 kilometrů daleko od Velké Británie, jejich majitelky, která o ně jevila pramalý zájem. Pusté končiny bez původního domorodého obyvatelstva, posléze s hrstkou ovce pěstujících skotských přistěhovalců.

Zcela jinačí byl postoj Argentiny. Tam Falklandy znají výlučně jako Islas Malvinas, děti se ve školách o nich učí jako o nedílné části vlasti. Vláda v Buenos Aires vůči ostrovanům nastavovala tu nejvlídnější tvář, nabízela velkorysou podporu tamějšího školství a zdravotnictví, leč marně. Ovčáci paličáci se svého probritského vlastenectví odmítali vzdát.

Argentina, jak už je jejím dlouhodobým zvykem svého pozvolného úpadku prosperující země, skluzu do kategorie pramálo vyvinutých států onoho Třetího světa, se koncem dvacátého století zmítala ve zvlášť vážných politických a ekonomických potížích, s nimiž si vládnoucí generálové nedovedli poradit. Napětí, krizových nálad v národě přibývalo, a vláda, v jejímž čele byl tehdy generál Leopoldo Fortunato Galtieri, zvolila krok známý slovy misplacement of conflict: odvést pozornost od krize autentické k pofidérní, jíž možno oprávněné frustrace v národě aspoň dočasně zastřít vlastenectvím, apelem patriotismu.

Generálové poručili přepad ostrovů, za předpokladu, že tuze vzdálená Británie se jich mileráda zbaví a svět bude souhlasit. Leč tak se nestalo. Sovětský delegát nevetoval britský protest v OSN a sousední latinskoamerické státy pouze vyjádřily jakousi verbální solidaritu. Proti argentinské argumentaci, zdůrazňující historii, geografickou polohu, národní čest, Londýn použil dominantní princip sebeurčení, tak jak zdůrazňuje Charta OSN. Nechť rozhodne referendum, vůle lidu, o jehož sympatiích ovšem nebylo pochyb.

Válka započala v dubnu 1982, trvala 74 dní, stála 254 britských a 750 argentinských životů (z celkového počtu 20.000 jich 350 spáchalo sebevraždu).

Argentiňané na národní potupu reagovali smetením vojenských vládců. Došlo k návratu civilních demokratických pořádků/nepořádků, britská suverenita nad ostrovy zachována, aniž se Argentina vzdala svého nároku na získání ostrovů, dosud v nedohlednu.

Do prezidentského úřadu byl demokraticky zvolen Néstor Kirchner, původu švýcarsko-chorvatského, příslušník levicového populistického křídla peronistů, předchozí guvernér hodně vzdálené a pramálo obydlené provincie Santa Cruz v Patagonii. Venkovan, zřetelný outsider politického establishmentu v Buenos Aires se s novináři nezahazoval, jako prezident se neobtěžoval uspořádat ani jednu tiskovou konferenci. Oportunisticky padl do náruče s radikálem Hugo Chávezem, vládcem ropou nasáklé Venezuely,jíž se snaží předělávat, přeorávat podle vzoru Castrovy Kuby, ochotné koupit přes tři miliardy argentinských dlužních úpisů.

Kirchnerovi se podařilo dosáhnout cíl, o nějž bývalý americký prezident Clinton marně usiloval. Povšimněme si pozoruhodných paralel: oba původní guvernéři nevýznamných oblastí (Arkansas, Santa Cruz), senátorkami obě jejich manželky (Hillary Clintonová, Cristina Fernández de Kirchner) a zatímco ambici Hillary dostat se do Bílého domu zhatilo Obamovo vítězství, Cristina Fernández se do Růžového domu (Casa Rosada) vskutku nastěhovala.

Za vlády Kirchnerových, manžela či manželky, došlo k všelijakým znárodňovacím iniciativám, výnosnému kšeftování s nemovitostmi v rodné Patagonii, podivným praktikám, následným skandálům a obvinění z ilegálního obohacování – druh zvyklostí, poněkud připomínajících stav v České republice.

Popularita Cristiny Fernández se blíží k nule, argentinské ekonomii se daří tuze nevalně, a znovu se teď koketuje s uplatněním onoho misplacement of conflict, jež se generálům před již téměř třiceti lety vůbec nevyplatilo. Nynější vláda neuvažuje o zopakování krvavého střetu, aniž se ale míní vzdát svého nároku na znovuzískání Malvín – Falklandských ostrovů, v současné době se těšících robustnímu hospodářskému zdraví. Dřívější jeho primární pilíř ekonomie nahradilo rybářství, nyní značně důležitější než vlna, ovčí rouno, či vývoz skopového masa. Dary moře pak nejen vlastním úsilím získávat, ale obohacovat se vystavováním licencí, oprávnění k rybolovu cizím zájemcům.

Průměrný měsíční příjem ostrovanů již dosahuje několik desítek tisíc dolarů, a budoucnost vypadá stále růžovější. Pilně se již v hlubinách vrtá, geologický průzkum v oblasti 60 až 100 mil na sever od Falkland odhaduje naleziště ropy v obrovském množství 60 miliard barelů.

Hospodářsky chronicky churavějící Argentina, která sice má jak na souši, tak v pobřežních vodách znatelné zdroje ropy, rozdmychala patriotické vášně. Nikoliv se zvoláním do boje, fiasko si zopakovat, ale diplomatickým úsilím na mezinárodním fóru. V OSN ve výboru Special Committee on Decolonisation, jako každý rok a tentokrát s ještě vehementnější vervou urgovat svůj požadavek, domáhat se zásahu navrácení této tolik údajně postrádané, cizáky ukradené části milované vlasti. Tento podivný komitét, připomínající Haydnovu symfonii na odchodnou, už notně pozbyl svůj další smysl, což ale údajně kompenzuje rozmnožováním svých členských řad, nadále pídících po dekolonizaci již pramálo existujících kolonií.

Delegát prezidentky Kirchnerové ve výboru opakuje důvody svého požadavku – prý historie, národní čest, zeměpisná poloha – Argentina určitě tam má blíž než Velká Británie. Ovšem ani slovo o onom jediném rozhodném, legitimním kritériu - o právu na sebeurčení obyvatelstva, jehož se to přece týká a zcela bez výjimky nechce mít s Argentinou nic společného.

Velká Británie se vyjádřila jednoznačně – not negotionable, není o čem se zbytečně bavit.

Neobdivuhodný je postoj Washingtonu vůči Británii, tomu jedinému (dosud) zbývajícímu spolehlivému spojenci v Evropě. Nejbližší náš partner, což prokazováno nejen slovy, ale svým politicky značně nepopulární podílem vojenské účasti donedávna v Iráku, nyní nadále v Afghánistánu. Odhlédnuto od neomaleností, jichž už má Barack Hussein Obama na svém kontě víc než dost (od vrácení darované busty Winstona Churchilla britskému velvyslanectví, po jeho dar v Británii nepoužitelných DVD nahrávek premiéru Gordonu Brownovi a královně Alžbětě II), což by se snad dalo vysvětlit nedostatkem zkušenosti, ale Falklandy, co je na nich sporného? Jak již zdůrazněno, sebeurčení, self-determinastion, je to jediné legitimní kritérion.

Jenže USA, zbylá supervelmoc, se od svého spojence distancovala vyhlášením NEUTRALITY, v prohlášení State Departmentu (koncem února 2010): „Jsme si vědomi nejen nynější situace, ale též i historie a zastáváme postoj neutrality. Spojené státy uznávají de facto správu Spojeného království nad ostrovy, ale nezaujímají žádné stanovisko v otázce suverenity té či oné strany.“

Tohle ovšem bylo ostudné stanovisko, jednoznačný podtrh.

Tím však podtrhům ještě nebyl konec. Z Weekly Standard (22. 3. 2010 : 11-12) se dozvídám o vyjádření Hillary Clintonové. Tato nynější ministryně zahraničních věcí v týmu jí donedávna nenáviděného Obamy, začátkem března v Buenos Aires v oficiálním prohlášení ve věci Falklandských ostrůvů přešla z pozice neutrality na vyjádření podpory ve prospěch autority onoho trapně již zbytečného dekolonizačního výboru, s členstvem z převážně zemí Třetího světa. O jejich nepředpojatosti si nelze dělat iluze, jak asi rozhodnou o vlastnickém právu kdysi pustých, zcela neobydlených ostrovů.

V devatenáctém století, ještě dřív než se tam Britové dostavili, USA zvítězily ve válce nad Mexikem, čímž se též trvale zmocnily a pohltily obydlený prostor, nyní nám znám jako Arizona, Kalifornie, Nevada, Utah, Texas a části New Mexico, Colorado a Wyoming.

Jak by teď asi Spojené státy reagovaly na iniciativu Spojeného království, kdyby se chtěla revanšovat podobně padoušskou iniciativou?

Obtížně se potlačuje nutkání znovu se vrátit k tak podivným americkým zahraničním počinům.