Červenec 2010

Imigrační bolehlav

Otto Ulč

Mezi mými mnohými překvapeními po prvním přistání v Americe byla neexistence občanských průkazů. Báječná tak příležitost to byla – a stále je – pro zájemce o anonymitu a všelijaká šizení. Důkaz totožnosti nevyžadován, v hotelu či motelu do knihy hostů možno se zapsat jako John Smith, Josef Novák, jako George Washington či Abraham Lincoln.

Postačilo se kdekoliv prokázat řidičským průkazem v podobě několikacentimetrového papírku, bez fotografie. K jakési změně však již došlo, aspoň zde ve státě New Yorku, velikost průkazu nezměněna, ale již s fotografií majitele. (Rovněž se nyní tak vyžaduje při registraci v nemocnici.)

Kdysi nás ve škole učili o Stalinově zákonu dialektiky, obsahující i princip přerůstání kvantity v novou kvalitu. Tak se věru ověřilo v USA zásluhou ilegálně se tam valících hord z Mexika – těch už je tam snad dvanáct, možná že dvacet milionů, nikdo přesně ani nepřesně neví, dozvědět se nemůže.

„Proč nemáte legitky, občanky, vy volové?“ vybafl na mě čerstvý návštěvník z české kotliny.

Že by se to prý nezvládlo, však každá třetí americká rodina se každý rok někam stěhuje.

Což je ovšem lichá výmluva. Američané prostě evidenci neradi. Taková je tam pionýrská tradice, pyšní se liberálové a konzervativci ruku v ruce.

Začátkem devadesátých let na půdě Kongresu ve Washingtonu padlo slovo ve prospěch evidence obyvatelstva. Vyvolalo však uragán rozhořčení a přímo apokalyptických prognóz, že občanské průkazy by vedly k totalitní tyranii, že by to bylo jako tetování obětí v nacistických koncentrácích (New York Times, 1. dubna 1990).

V prvním desetiletí nového tisíciletí Kongres se přece jen, leč neúspěšně, začal zabýval pokusem o reformu zřetelně nefunkčního imigračního systému. Značně se snažili senátoři John McCain a Edward Kennedy, politicky, ideologicky tuze si vzdálení. Kennedy je už po smrti, McCain bojuje o politické přežití ve svém státu Arizoně.

Tam ke kaktusům, do pouště či polopouště, do metropole Tucsonu občas dojíždím a ledacos se dozvídám. Ještě rozlehlejší Phoenix je centrem velkého byznysu s pašováním drog a lidí přes hranice, jakož i hlavním městem celé Ameriky v oboru únosů a vydírání výkupného. Víc než 240 takových případů oznámeno v roce 2008.

Do Arizony den co den průměrně proniká tisíc ilegálů. Už jich tam mají aspoň půl milionu, notně se podílejících na kriminalitě všemožného druhu. E-mailem jsem obdržel svědeckou výpověď Sylvie Allenové, senátorky státu Arizony, která se zúčastnila dvoutýdenního senátního vyšetřování, poté co došlo k vraždě farmáře Roba Krantze, zabitého členy drogového kartelu. Tolik se zjistilo: Obyvatelé, žijící v pohraniční oblasti, 60 až 80 mil hluboko do vnitrozemí, jsou již léta terorizováni pronikajícími ilegály, aniž se dovolají ochrany. Kradou jim vozidla, vandalizují majetek. Jeden farmář na svém pozemku za poslední dva roky našel sedmnáct mrtvol a dvě kopie koránu. Jiný farmář svědčil o své zkušenosti s gangem pašeráků drog, pronikajících po vzoru vojenské operace: skupinu vede chlapík s kulometem, za ním ve zhruba kilometrovém odstupu kráčí rovněž ozbrojení strážci a za nimi nosiči a hlídači drog. Zabijí kohokoliv, kdo by jim přišel do cesty. Každou noc lze slyšet střelbu. Pochytaní ilegálové tvoří víc než jednu třetinu (35 %) osazenstva federálních věznic a pětinu státních arizonských věznic.

Za posledních několik roků ilegálové způsobili převážnou většinu (80 %) zranění a zabití státních a federálních příslušníků, údajných ochránců veřejné bezpečnosti.

Nejen vloupání a vraždy, ale značně časté jsou automobilové karamboly, kdy negramotný chlapík za volantem v ukradeném vehiklu se řítí, způsobí zranění, smrt. Samozřejmě není pojištěn, nikdo si na něm nic nevezme. Ve vězení o něj bude pečovat, krmit ho bude erár a v případě deportace však on brzo hupky bude zpět. Výdaje na jejich lékařskou péči a výchovu potomstva již přesahují miliardu dolarů ročně.

Přibývá oprávněných frustrací u většiny obyvatelstva, jež na podzim půjde k volebním urnám. Jan (nikoliv tedy Jana) Brewer, republikánská guvernérka státu, koncem dubna podepsala zákon (SB 1070) zakazující poskytnout přístřeší ilegálně přítomným cizincům. Současně opravňuje policii, aby v situacích – zejména v dopravě – za předpokladu reasonable suspicion (rozumné, přiměřené podezření) požadovala předložení důkazu své totožnosti.

Okamžité vypukly očekávané protesty od organizací jako American Civil Liberties Union a Mexican American Legal Defense and Education Fund. Davy zejména těchto převážně či spíš výlučně španělsky mluvících Hispanics zorganizovali bouře protestů, nejen v Arizoně, kde tvoří jednu třetinu všeho obyvatelstva, ale také ve Washingtonu u schodů Kongresu. Na protestech se rovněž hodně podílejí mravně popuzení, politicky korektní idioti a hollywoodské celebrity, určitě ve svém luxusu ušetření zkušenosti s nepříjemnou arizonskou realitou.

Mezi zatracujícími výkřiky o bělošském rasismu (čili téže rasy jako většina ilegálně pronikajících Mexikánů), fašismu, teroru, pošlapávaných právech jedince, nikdy nepadne zmínka o záležitosti nejpodstatnější, jíž je ovšem právo státu kontrolovat, rozhodnout, koho a za jakých podmínek na své území přijmout.

I prezident Obama si pospíšil odmítnout zákonodárnou iniciativu v Arizoně jako misguided (zavádějící), že požadavkem policie prokazovat identitu podezřelých, nevinní budou harassed (trápeni, sekýrováni). Obama tak učinil dřív, než guvernérka stačila zákon podepsat a on měl příležitost si ho přečíst. Prezident rovněž přehlédl či vůbec nevěděl o existenci zákona s platností již od roku 1940, pokládajícího za federální trestní čin mít nemít stále sebou důkaz své totožnosti k předložení (to keep such registration documents with them).

Federální zákony versus zákony padesáti různých států vytváří nevyhnutelné konfliktní disharmonie. Například zákony Arizony nevyžadují od řidičů, aby u sebe vždy měli řidičský průkaz.

Odpůrci arizonského zákona odmítají uznat předpoklad oné reasonable suspicion jako meaningless (bezvýznamný), bezbřehý, snadno zneužitelný. Jenže tento koncept Arizona nevymyslela, ten již dlouho existuje a je aplikován, jak potvrzeno ve stovkách rozhodnutí federálních soudů.

Kris W. Kobach, profesor práva na University of Missouri v Kansas City uvádí (New York Times, 29. 4. 2010) jako příklad situaci v dopravě, když policista zastaví vůz – dodávku pro její nepřiměřeně vysokou rychlost a uvnitř vozu zahlédne tucet se krčících pasažérů bez dokladů. Poštěstilo se mu tak chytit pašeráky.

Zákon výslovně nařizuje zasahujícím orgánům nezasahovat pouze s ohledem na rasu či národnostní původ (not solely consider race, color or national origin). Jakmile dojde k podezření o identitě zadržené osoby, policie musí co nejrychleji kontaktovat příslušnou federální složku, aby se podívala a pátrala ve své databázi.

Obama pověřuje ministra spravedlnosti (Attorney General) iniciativou zabránit arizonskému zákonu vejít v platnost. Oznamuje svůj záměr prosadit reformu (comprehensive immigration reform), jež by vedla k mohutné amnestii a legalizaci v zemi nezákonně přítomných, v mnoha případech leta či již i desetiletí pobývajících vetřelců.

„Náš imigrační systém nefunguje, rozpadl se (is broken)“ přiznal Harry Reid, předseda senátního klubu Demokratů (majority leader).

Opakovaně slyšíme požadavky a sliby vylepšení ochrany neohlídatelných hranic. K tomu přibyla novinka - slib vytvořit nepadělatelný průkaz sociálního zabezpečení (a new fraud-resistant Social Security card), kterou každý Američan má a své číslo si z dobrého důvodu střeží.

Pokud se Demokratům v příštích volbách podaří udržet většinu v Kongresu, s větší vervou se bude prosazovat de facto amnestie ilegálů, spolu s řadou podmínek jako dodatečná přiznání jejich porušení zákona, důkladná lustrace jejich minulosti, dodatečná úhrada daní a poplatků. Poté, po určitém počtu roků (snad jich má být osm), by se americké občanství mohlo získat.

Dosažení smysluplného kompromisu brání nejen neshody mezi Demokraty a Republikány, ale konflikt zájmů uvnitř obou stran. Mezi Demokraty se sváří liberální křídlo, prosazující co nejvelkorysejší amnestii, proti postoji odborů, snažících se před vetřelci ochraňovat zájmy svého členstva, zvlášť za současné obtížné hospodářské situace, vysoké nezaměstnanosti. Mezi Republikány, proti většině, domáhající se restrikcí, se však ozývají daleko míň početní avšak vlídní zaměstnavatelé, dávající ovšem přednost ilegálům - laciným, jinak nesehnatelným pracovním silám.

Disharmonie je patrná i mezi oběma komorami Kongresu. Demokratičtí kongresmani – členové sněmovny reprezentantů - se již dali slyšet, že oni se do této agendy pustí teprve po zahájení takové iniciativy v senátu. Jménem Republikánů kongresman John A. Boehner ze státu Ohio ujistil, že nic kloudného se v tomto roce nepovede, dohoda zůstane v nedohlednu.

Proč by ale něco takového mělo zajímat občany České republiky? Však mají dost svých jiných starostí, ať už dopad květnových voleb by byl jakýkoliv.

Odpovědí budiž prst, vztyčený směrem ke globalizaci, k islamizaci Evropy. Takové starosti se již blíží téměř hrozivým tempem. A tady na americkém příkladu mají Češi k dispozici poučení, varující precedens, jak se takový problém řešit nemá a nedá.