Červenec 2010

Koho Nobeláčkem obdařit

Otto Ulč

K udělování Ceny míru, započaté v roce 1901, dochází v norském Oslu, kde rozhodují osobnosti zejména se zásluhami v oblasti veřejné, politické. Vavřín laureátství prozatím obdrželo 95 jednotlivců a 20 organizací. Převyšoval ovšem počet neúspěšných kandidátů, mezi nimiž se vyskytli i zkázonosní zloduchové jako Adolf Hitler a Josef Stalin. Uspěl ale celoživotní terorista Jásir Arafat (1994) a dva roky před ním táž surrealistická pocta okrášlila guatemalskou sedmilhářku pseudoautorku Rigobertu Menchu, jež světovému míru toliko prospívala svým důsledným protiamerickým postojem. Prozatím nejposlednějším laureátem, jak v celém světa velmi dobře známo, se stal globální mesiáš Barack Hussein Obama, tak rozhodl komitét pověřených Oslanů. O výběru vítěze v oblasti literatury rozhoduje ve Stockholmu osmnáctičlenný komitét Švédské akademie - samí Švédové. Prozatím – od roku 1901 do 2009 laureátstvím obdařili 106 kandidátů. Podmínkou mecenáše Alfreda Nobela, zakladatele ceny, byl požadavek nebrat ohled na jejich národnost.

Stockholmská porota ale víc než jednou prokazovala svou regionální zaujatost: třináct vítězných skandinávských autorů plus jeden z Islandu - Halldor Laxness, velký prosovětský bojovník za mír takto oceněn (1955). Mezi vítěznými mistry pera – básníky a romanopisci – jsou i dva částeční outsideři, autoři historických prací – Christian Mommsen (1902) a Winston Churchill (1953). Prvním laureátem se nestal titán Lev Tolstoj, ale průměrný francouzský básník Sully Prudhomme. Obdařen byl také nevýznamný Švýcar Carl Spitteler (1919). Pominutých, eminentně zasloužilých, je dlouhá řada – James Joyce, Marcel Proust, Henry James, Ezra Pound, Vladimír Nabokov, Graham Greene i náš český Karel Čapek.

Vítězství v této nejprestižnější soutěži zdaleka není zárukou literární znamenitosti. Poslední dobou se laureáty stávají nepříliš, ba i pramálo známí tvůrci. Prozatím nejposlednější (2009) cenu získala autorka Herta Muller, rok před ní (2008) Jean-Marie Gustave Le Clézio, v roce 2004 zvítězila Rakušanka Elfriede Jelinek, ultrapokroková feministka (což přimělo Knuta Ahnlunda, člena poroty, k protestní rezignaci) a v roce 2000 Číňan Gao Xingjian, vesměs s neznámými zásluhami, ale s velkou výhodou, že jeho překladatel z čínštiny do švédštiny se zrovna stal členem poroty. Pablo Neruda vyhrál v roce 1971 – a to teprve poté, když se do poroty dostal jeho překladatel Artur Lundkvist.

Jak se ale k takové poctě mohl v roce 1984 dostat náš Jaroslav Seifert? Největší zásluhu zřejmě měl František Janouch, vědec, nukleární fyzik, disident, ve Švédsku sídlící exulant, tam na místě a správných adresách, ve prospěch českého básníka úspěšně lobbující. Patrně první slovanským laureátem se v roce 1958 stal Boris L. Pasternak, k notnému tehdy popuzení Kremlu. Tam si Švédská akademie ale polepšila v roce 1965 vybráním Michaila A. Šolochova (1905-1984), proslulého zejména svou čtyřdílnou románovou epopejí Tichý Don z dob občanské války. O skutečném autorství díla kolovaly mnohé pověsti, že Šolochov rukopis ukradl. K takovému závěru se klonil Alexander I. Solženicyn, laureátstvím oceněný v roce 1970 a ze své vlasti do exilu vypuzený. Jako prozatím poslední Slovan takto v roce 1987 vynikl básník Josef Brodsky, Rus židovského původu, emigrant v USA. Dosud nejposlednějším americkým laureátem byla v roce 1993 laureátka, černošská básnířka Toni Morrison.

Teď již po řadu roků se významným – oficiálně ovšem nepřiznaným, ba naopak rozhořčeně popíraným kritériem, je politická orientace kandidátů - čím radikálnější, tím perspektivnější, pokud možno hodně protiamerická a znamenitě kandidátovi prospěje jeho předchozí zákaz vstupu do USA. V roce 1997 byl vybrán satirik Dario Fo, člen italské komunistické strany, o jehož literárních kvalitách nemají vysoké mínění ani jeho znační příznivci, v roce 1998 zvítězil José Saramago, komunista portugalský, v roce 1999 se pocty dostalo Güntheru Grassovi (v té době ještě neoznámivšímu svou někdejší příslušnost ve Waffen-SS), vášnivému zatracovateli USA. Na světovém kongresu PEN v New Yorku přirovnal dobu Reaganova prezidenství k nacistické konferenci ve Wannsee, kde se tehdy rozhodlo o uskutečnění holocaustu, a posléze naříkajícímu, že došlo ke zboření berlínské zdi. Důsledný antiamerikanismus prospěl Haroldu Pinterovi, oceněnému v roce 2005 za hry, které napsal před čtyřiceti lety.

V této souvislosti matoucí bylo důsledné opomíjení kandidatury rovněž důsledně protiamericky nabroušeného Grahama Greena. Vysvětlení tkví v Arturu Lundkvistovi, již zmíněném překladateli Pablo Nerudy a členu rozhodující poroty. On totiž Greenovu kandidaturu pravidelně vetoval. (Charles McGrath, Lost in Translation? A Swede’s Snub of U.S. Lit., The New York Times, 5. 10. 2008). Týž zdroj uvádí pár zajímavých informací o vlivu Horace Engdahla, permanentního neboli doživotního tajemníka Švédské akademie. Tento původním povoláním poststrukturalistický literární kritik uplatňuje svůj rozhodující vliv jak si počínat s odkazem Alfreda Nobela. V interview pro tiskovou agenturu Associated Press, v narážce na minimální šance amerických kandidátů jako jsou Philip Roth či John Updike, velevlivný funkcionář vyjádřil názor, že americká literatura je příliš izolovaná (too isolated, too insular), na rozdíl od Evropy, jež nadále zůstává centrem literárního světa. Doživotnímu tajemníkovi došlo, že jaksi přestřelil a hned druhý den poskytl interview britskému deníku The Guardian, v němž se od svých vyjádření z předchozího dne poněkud distancoval.

Turecký laureát (2006) Orhan Pamuk není znám jako přílišný bijec všeho amerického – stejně tak není John Maxwell Coetze, jihoafrický běloch a prominentní odpůrce apartheidu, nyní trvalou adresou v Austrálii, zřejmě bez nutkání se do své apartheidu zbavené vlasti vrátit. Ale krk vsadím na správnost předpokladu, že běloch Coetze by nebyl v roce 2003 uspěl, ale v očích politicky senzitivních porotců důkladně se znemožnil nekorektními názory, pohrdáním a nikoliv omlouváním nehorázností v zemích Třetího světa, tak jak bez ostychu činí laureát V. S. Naipaul (2001). Jenže Naipaul je původem Ind, tedy neběloch, z Trinidadu.

Nobelova podmínka nebrat ohled na etnickou příslušnost a ideologickou orientaci se zas tak příliš nedodržuje: jak po udělení ceny třeba literátovi z Albánie, by výbor rozhodl, kdyby krátce poté na literárním nebi zazářil ještě znamenitější, leč též albánský genius? Jedinou představitelnou výjimkou se mi jeví jen ta skandinávská.

Od Seifertova ocenění uplynula doba jedné generace – už dostatečně dlouhá, aby neublížila kandidátovi Milanu Kunderovi? Jenže on, své nové knihy v nečeském jazyce píšící, má být považován jako český či francouzský autor? K takové otázce dlužno přidat nezpochybnitelné minus – nedostatek nenávisti vůči Americe, tak jak vynikali Grass či Pinter. Kýženou zatracující vlastnost rovněž postrádá česky nadále píšící Josef Škvorecký, na udělení ceny nominovaný Grahamem Greenem, jehož antipatie vůči Americe byla Nobelově výboru vždy dobře známa – a přesto nestačila k jeho vlastnímu laureátství. Předpověď politického počasí na tomto literárním poli: značně zataženo, nového českého laureáta se hned tak brzo nedočkáme.