Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2010


Mouchy na americkém akademickém talíři

Otto Ulč

„Tys to vyžral, takový zaměstnání, akorát pár hodin týdně a fůra volnýho času, někdo holt má štěstí,“ nezřídka jsem slyšel od našinců, závistivců, kteří se tak české proslulé vlastnosti nezbavili ani na nejvzdálenějších adresách světa.

„No jo, štěstí,“ přikyvoval jsem, aniž příliš zpřesňoval okolnosti, potřebné k získání profesury a oné tenure - nevyhoditelnosti, definitivního existenčního zajištění.

Správná kariéra, ale s nesprávným časováním. Však to byla doba války ve Vietnamu a Nixona v Bílém domě, a stalo se módní povinností opovrhovat státem, který s námi tak štědře zacházel. Poté udeřila doba politické korektnosti, vyžadující obezřetnost pohybu na minovém poli s mnohými explozivními nástrahami – od sexuálního harašení po obvinění z nedostatečné sensitivity, ohleduplnosti vůči všemožným menšinám - vlastně i vůči většině: však se stáváme oním nation of victims, každý s nárokem se pokládat za oběť něčeho, nějakých sil. A u všeho nestejný hodnotící metr.

Posedl mě pošetilý nápad probírat se metráky nashromážděných papírů, většinu vyházet, zbytek jaksi uspořádat – čili úkol s oprávněným označením mission impossible. Zrovna tu mám před sebou dlouhý článek ve školních novinách Pipe Dream, 21. 10. 1986, v němž kolega z oddělení filozofie zatracuje prezidenta Reagana a obviňuje ho, že je zdrojem rakoviny. Mnoho šíleností ultralevicového filozofa, avšak nedotknutelného z odůvodněním záruk svobody projevu. Kdybych se já takových nehorázností dopustil vůči Obamovi, vyletěl bych a tím svou nevyhoditelnost definitivně pohřbil.

Švejk byl mou první a intelektuální oporou. S přetvářkou naivky, případně i blba, manévrovat, proplouvat v nebezpečných vodách, aniž by se vesměs anglosaský establishment dovtípil. Občas jsem ale z role přece jen vypadl. Například když kolega, vyučující francouzskou literaturu, rovněž ve funkci tzv. Master v Dickinson College, kde já jsem byl zapsán jako Fellow on navíc jako předseda politicky háklivého výboru (Committee on Black-White Relations) hodně dávno (Pipe Dream, 23. 10. 1970), uveřejnil své rozsáhlé sdělení, v němž kromě mnohého jiného tvrdil, že „každý běloch a běloška v naší společnosti jsou do jisté míry tainted (poskvrněni) a profited (měli prospěch) z bělošského rasismu.“

Dostatečně jsem se namíchl, poslal mu svou rezignaci na funkci onoho Fellow v koleji, kde předsedal, a též jsem napsal, že za Hitlera jsem byl hodnocen jako příslušník méněcenné slovanské rasy, za Stalina se mi dostalo rovněž podřadného ocenění pro nedostatek proletářského původu. Posléze jsem tedy utekl, za zřejmě pošetilého předpokladu, že se dostanu do prostředí, v němž mi nebude vyčítán další hřích, který jsem nezavinil. Oženil jsem se s osobou nezcela bělošskou a popuzeně jsem dodal: „Nesdílím masochistické pocity amerického bělošského liberála kajícníka. Obvinění pokládám za urážku a implikaci kolektivní viny za barbarství.“

Adresát odpověděl v tom smyslu, že mě osobně nemínil urazit, ale že on ovšem má pravdu.

S takovými neopatrnostmi jsem občas pokračoval. Například v Orwellově roce 1984, kdy naše univerzita si k promocím za slavnostního řečníka vybrala australskou, tuze prosovětskou aktivistku jménem Dr. Helene Caldicott, v programu nám inzerovanou jako internationally known pediatrician. Dětskému lékařství se ale věnovala pramálo, jejím oborem se stalo nukleární odzbrojení a protiamerické soptění. Účastnila se o světový mír usilujících kongresů, navštěvovala Sovětský svaz jako členka delegace U.S. Peace Council, odnože Komunistické strany USA. Ve svém projevu k nám kantorům, ke graduantům a jejich početným rodinným hostům, několik tisíc lidí tam pod střechou, oznámila, že Reagan se snaží vyprovokovat Rusy, aby zahájili nukleární inferno, místo aby odletěl do Moskvy a měsíc tam poseděl s tehdy ještě nezemřelým Černěnkem. Též tvrdila, že „život na této planetě za pět a půl měsíce přestane existovat, jestliže dojde k Reaganově znovuzvolení.“ A znovuzvolen pak byl s velkou převahou.

Takovéto hysterické kraviny si tedy přijeli vyslechnout rodičové, pyšní na své potomky. S řadou z nich jsem po události hovořil a sdílel jejich podiv a rozhořčení.

Načež rektorovi, s nímž jsem se dost dobře znal, jsem poslal dlouhý dopis, hustě na tři stránky, v němž si neodpustil několik jedovatostí (např. In short, Attila the Hun was a boy scout in comparison to this Californian cowboy menace to mankind.) a výboru, pověřenému výběrem slavnostního řečníka pro příští rok jsem doporučil Charlese Mansona, sadistického vraha, dosud dlícího v kalifornském vězení. Snad by ho k této příležitosti pustili a komitétu jsem doporučil politicky korektní laudatio: A resolute individual who in these sick times demonstrated his determination by radical means not everybody would approve but on the other hand it would be of utmost insensitivity to disregard the trauma of those searching for answers in these troubled days, etc.

Jménem rektora jsem obdržel odpověď od jeho asistentky, též fungující jako Commencement Coordinator. Sdělila mi, že Dr. Caldicott represented an ideal choice given the interests expressed by the students and the Commencement Advisory Committee a lituje, že jsem se cítil dotčen jejím projevem.

Doba plynula, po Reaganovi přišel Bush starší, po něm Clinton značně mladší. Po rektorovi naší univerzity jsme získali rektorku. Jí jsem v roce 1991 poslal rovněž rozsáhlý dopis, který jsem započal zmínkou o politické korektnosti (mnou nevlídně charakterizované jako The odious phenomenon of new McCarthyism), rovněž dorazivší na náš campus. Příklad jsem uvedl tento: Organizace NAS (National Association of Scholars), jejímž jsem členem, zorganizovala přednášku mého kolegy politologa po jeho návratu z pobytu v Berlíně, kde byl svědkem likvidace tamější zdi.

Na takovém druhu přednášek pro veřejnost, jichž je každý den několik, účast zpravidla bývá sporá. Tato posluchárna se ale brzo přeplnila a to druhem zájemců zpravidla nevídaných - vesměs černochů a hispánců, hrozivě se tvářících, někteří příchozí vybaveni klacky. Dodatečně jsme se dozvěděli, že přišli z popudu bělošského instruktora, sociologa, který jim tvrdil, že NAS, sponzor události, má spojení na Kukluxklan.

Řečník nechal kolovat zarámovanou fotografii své vnučky u demolované berlínské zdi, načež byl přerušen velmi hlasitým obviněním, proč že nemluví o utrpení dělníků z Turecka, proč mlčí o Vietnamcích. Kolující fotografii se kdosi zmocnil a odmrštil na opačný konec posluchárny. Seděl jsem v druhé řadě, přede mnou jeden ten menšinový student. Vysmrkal se do ubrousku a s ním se zvedl směrem k řečníkovu pultu a do šálku kávy mu ty hleny strčil. A řečník tuto nehoráznost ignoroval.

Atmosféra k vybouchnutí, nikdo s přítomných si netroufl zvednout hlas, zahřmět, o nějaký civilizovaný pořádek se pokusit. Campusová policie nikde v pohledu. „Takto se asi museli za Hitlera cítit Židé,“ slyším ustrašené špitnutí.

Tak se tedy stalo krátce před mým odletem do Evropy a plánovaným semestrálním pobytem na Palackého univerzitě v Olomouci. Tehdy jsem naší odbočce NAS slíbil, že po návratu připravím přednášku o ještě hodně čerstvých pokusech s demontáží komunistických režimů ve východní Evropě.

Rozhodně bych si nechtěl zopakovat zkušenost kolegy z Berlína, a kdyby někdo přišel s flusem dodat do mé kávy, z posluchárny bych promptně odešel – pokud by se mi to podařilo.

Takže tedy dopis paní rektorce, z něhož cituji: „Na rozdíl od profesora Hofferberta, nejsem nakloněn ochotě snášet urážky a poslouchat irelevantní žvanění (gibberish), aby mi bylo spíláno, že jsem si troufl nezmínit se o problémech bezdomovců v New York City či lesbiček na Aljašce či podobně. Já z místa odejdu. V mém porozumění svoboda projevu rovněž znamená svobodu během projevu a také po něm. Což mě konečně přivádí k praktické otázce, zda se mi to může bez příkoří povést a zda vedení univerzity bude schopno či aspoň ochotno mi zaručit tělesnou bezpečnost za takových okolností.“

Rektorka mi odpověděla dost podrobným dopisem a ujišťovala o svém zájmu a starostech, zabývajících se svobodou projevu a multikulturalismu.

V Olomouci jsem strávil příjemný užitečný semestr.

Po návratu do Binghamtonu jsem slíbenou přednášku nedodal a nikdo ji na mně nepožadoval.

Snad těchto pár příkladů o protivných mouchách na takovém talíři postačí.



Zpátky