Červenec 2010

Některé méně jásavé vzpomínky na Indii

Ota Ulč

Zastavil mě tam prodavač korálků. Nikdy jsem korálky nechtěl, nechci a chtít nebudu a proto jsem vyřkl rezolutní NE! Čímž jsem udělal chybu. I negativní odpověď je odpověď a tedy důkaz prodavači, že se mu podařilo mne zaangažovat. Měl jsem ho nevidět a neslyšet. Trýznil mě prodavač píšťal a tak jsem si jednu koupil. Nutil mě koupit jich pět a tvrdil, že jich pět chci a nutně potřebuji.

V Puri ve státě Orissa sedíme v autobusu, připraveni k odjezdu na letiště. Kolem nás pobíhají starci v plavkách a na hlavě s velikou kornoutovou čepicí – jako středověcí šašci či ještě spíš středověcí kacíři. Nesváděli nás k herezi, ale ke koupeli v moři, v němž nás za úplatu budou ochraňovat před utopením. Vysvětlení, že máme před sebou den cesty a letu a že jsme rádi v suchu a mimo slanou vodu, na ně neplatilo. Zrychleně a naléhavěji se domáhali prosazení svých absurdních požadavků.

Konzultoval jsem odborníky na indickou mysl a dozvěděl jsem se, že intuition and spiritual insight are superior to logic čili logika je na vnuknutí krátká.

Jakoukoliv reakci na jakoukoliv nesmyslnost lze interpretovat jako závazek, z něhož se nutno vykoupit penězi. Vejdu do chrámu a civím na vyřezávaný sloup. Vedle uslyším „To je vyřezávaný sloup“ , když přikývnu, bez ohlédnutí, budu ztracen. Z pozorovatele se stanu dlužníkem, neboť mi byla poskytnuta služba. V místě Kancheepuram státu Tamil Nadu postřehnu - však jak bych mohl přehlédnout – živého chrámového slona, s Višnuovým znamením, jakýmsi přeškrtnutým písmenem U na lbi. Vyloupl se stín, ukázal prstem a poučil mě: „To je slon.“ Nešlo mi o rupii, požadovanou za tak překvapující informaci, nicméně jsem se bránil kontratvrzením „To je helikoptéra,“ hádanice o identitě tlustokožce tucetkrát dokola, minci ze mne nevymámil.

Jindy jsem byl na mořském břehu poučen, že jsem na břehu mořském a proto povinován takovou zvěst finančně odměnit.

Nedostalo se mi ale zkušenosti, jako kolegovi kantorovi. Bloumal ve svatém městě Varanasi (dřív známém jako Benares) a dodatečně si všiml, že pár metrů za ním se šoulá mužíček. Činil tak celé odpoledne, vzdálenost zachovával, stále nenápadný vzadu. Že by indický tajný policajt? Vše se vysvětlilo, když došli k hotelu. Mužíček přistoupil a představil se jako jeho anti-průvodce, sledovatel, který pána nemínil rušit a za svou službu onoho anti-úsilí se domáhal na místní poměry dost značné odměny.

V zemi jsem potkával jak velkou mazanost, tak i monumentální nechytrost. Za svého amerického študování jsem se živil číšničením u Vašatů v New Yorku. Netvrdím, že jsem byl ideální pan vrchní, ale totálního tupce by byl pan Vašata v podniku netrpěl. Tedy s číšnickou zkušeností jsem v Indii porovnával. Sedíme dva u snídaně, on objednává čaj, já kávu. Obsluhující Ind zareagoval otázkou, zda páni si přejí ony dvě tekutiny smíchat. Na verandě hotelu Clarke v Benaresu, jsem se s přítelem posadil a objednal dvě piva. Přineseny nám čtyři otevřené litrové láhve, dvě piva pro každého. S vysvětlováním, že jsem objednal dvě a ne dvakrát dvě, jsem ovšem nemohl uspět. V Hyderabadu byl přístup k pivu odlišně šidivý. Objednám láhev, přede mnou ji otevřou, asi deset procent obsahu mi do sklenice pěnivě nalejí a devět desetin v láhvi se stolu vůbec nedotkne, je hned odnesena. Když je sklenice prázdná a domáhám se naplnění, přinesli mi jinou láhev, odpečetili, proces se opakoval a účet se násobil. Protesty, vysvětlování, nikam nevedly. V hotelu Oberoi v Kalkutě jsem slyšel cizí dámu pronést výtku „Číšníku, už tu sedím hodinu, pětkrát jsem již žádala jablečný mošt a dosud jste mi ho nepřinesl.“ V minutě jí bylo dodáno pět otevřených láhví moštu najednou.

Po mátožnosti však ani stopy, když má dojít na placení a spropitné. U somnambulů, kteří mě neviděli, neslyšeli, marně jsem se jich domáhal, došlo k transformaci v bystře si počínající ostříže.

Tohle není generalizace o navštívené zemi, ale generalizace mých zkušeností. Ve srovnání i Papuánci mi připadali jako znační Einsteinové.

Pominutelné to ovšem epizůdky v porovnání s milionovými masakry vzájemně se pobíjejících hindů a muslimů, nejen při zrodu nezávislosti a rozdělení země na dva státy, ale i v následných desetiletích, s násilnostmi, odvetou a kontraodvetou.

S tímto problémem se Čína nemusela potýkat. Zažila si ale své vlastní horory, krvelačné strašidelnosti velké proletářské kulturní revoluce. Roderick MacFarquhar, historik na Harvardově univerzitě a bývalý člen britského parlamentu, ve své knize Mao’s Last Revolution (The Belknap Press/Harvard, 2006) vznáší řadu otázek, mezi nimi i podiv nad tolik nadšeným účastnictvím veřejnosti na násilí, jež Mao rozdmychal. S výsledným kontem desítek milionů mrtvol.

Poslední večer mě před hotelem mě pozdravil jakýsi stín: „Aloha.“

„Byl jste kdy na Havaji?“ táži se.

„Ano, ve svých snech,“ řekl smutný stín a odešel.

Před mnoha lety jsem vztekle bezmocně okukoval šťastlivce s kapitalistickým pasem, co přijeli do socialismus budujícího Československa, z něhož pak mohli přes Rozvadov pohodlně odjet. Nyní jsem já byl ve stejném postavení k Indovi, který je třeba desetkrát chytřejší a pracovitější než já, a vydělá si stokrát míň, nikdy se do kýženého vzdáleného světa nedostane a zbývá mu jen Aloha se zavřenýma očima.

Málem jsem zmeškal letadlo pryč z Indie. Už značně po půlnoci, kolem jen černé polnosti, díra v pneumatice a taxikář někam nabručeně odešel. V panice jsem si připomněl špinavé nádraží v Madrasu ves stejně pokročilé hodině, když jsem překračoval všelijak rozložené rodinky, jejich vyspávající andílky, s podivem, jak taková robátka dovedou přežít. Posedla mě sadomasochistická představa totální globální reorganizace – aspoň na týden. Odsoudit zhýčkance světa do Indie bez Indů. Jaký by to asi byl apokalyptický mumraj zhýčkanců – a aspoň jeden Hieronymus Bosch aby u toho byl a zaznamenal.