Červenec 2010

O břemenu historické odpovědnosti

Otto Ulč

Kdo se má cítit vinen, omlouvat, platit reparace domáhajícím se prapotomkům? Stává se, že i provinilá strana chce vydělat. Příkladem nám poslouží současné Německo v reakci na jím způsobené horory za druhé světové války nyní svým pacifismem – záminkou, jak se vyvléknout z členských povinností aliance NATO v Afghánistánu (ISAF – zkratka International Security Assistance Force), sémanticky vylepšeno na stabilization deployment (rozmístění, postavení), vyvolat tak představu o budování škol a nemocnic a nikoliv do nepřítele střílet či jím být zastřelen.

V Americe neutuchají požadavky o reparace černochům prapotomkům afrických prapradědečků za otroctví, k jehož zrušení došlo po konci občanské války v hodně dávném již roce 1865. K debatám na toto téma jsem se nejednou přichomýtl a neodolal si zašvejkovat. „Víte, já jsem ten z Evropy, my tam měli jiné starosti, takže mě omluvte, že mám potíže s orientací, se v tom vyznat. Jak to ti běloši dělali, že zotročovali, do otroctví vrhali, o svobodu Afričany připravovali – to chodili do džungle a tam je lapali? A ti se dali tak snadno pochytat nebo to bylo jaksi jinak? Že třeba je lapali jejich afričtí soukmenovci nebo Arabové a otroky jako zboží pak Evropanům či Američanům prodávali?“ Následovaly pauzy, ošívání nebo reakce, jaké my jsme slýchali v našem někdejším domácím prostředí – typu, že takhle to, soudruhu, nemůžeš stavět.

Takhle ale nedávno „to stavěl“ Henry Louis Gates, černoch profesor na slovutném Harvardu (odkud jeho kolega, permanentně popuzený černoch Cornel West, uražen nedostatečným obdivováním ve svém okolí, rezignoval a přešel do objetí větším nadšením se projevující univerzity v Princetonu, někdejšího působiště Alberta Einsteina).

Hodně dlouho jsem čekal, kdy že se dočkám někoho dostatečně ochotného a tedy i statečného se o samozřejmosti vyjádřit. Tak učinil na Harvardu nadále působící černoch Gates. O ošidnosti odpovědnosti za otroctví a nároků na reparace napsal článek nazvaný Ending the Slavery Blame-Game a The New York Times 23. dubna 2010 si troufly uveřejnit. (Celý článek je připojen pod čarou.)

Z tohoto zdroje se dozvídáme, že do Ameriky – nynějších USA, dopraveno bylo všeho všudy asi 450.000 otroků. Kolem 16 procent pocházelo z východní Nigérie a 24 procent z Konga a Angoly.

Zatímco role USA a evropských koloniálních států (Británie, Francie, Holandska, Portugalska, Španělska) jsou velmi známé a zdůrazňované, pramálo se ví o roli Afričanů a ta byla veliká. V tomto druhu hanebného byznysu si zejména značně počínala domorodá království v západní a střední části afrického kontinentu. Království Assante v končinách dnešní Ghany, Fon v Dahomey, nyní Benin, Ndongo v Angole, další a další.

Po dlouhá století Evropané se netroufli pouštět se do afrického vnitrozemí a zůstávali v pobřežních končinách, v bezpečí vojenských pevností a obchodních působišť. Historici John Thornton a Linda Heywood z bostonské univerzity odhadují, že naprostou většinu – 90 procent všech otroků, Afričané Evropanům prodávali a oni kupovali. Bez těchto komplikovaných obchodních konexí otrokářství, aspoň v dosažené míře, by bývalo neuskutečnitelné.

Prosazovatelé nároků na odškodnění z bělošských měšců tato fakta odmítají slyšet a dávají přednost romantizovaným verzím, jak krutí běloši lapali své oběti jako byl Kunta Kinte, postava z veleslavného románu Roots (Kořeny), autor Alex Haley.

Jenže hanebná role Afričanů na údělu jejich soukromenovců byla známá v Americe již v době před občanskou válkou. Však to byl důvod, proč Frederick Douglass, pozoruhodný černošský velikán té doby, odmítal návrhy o repatriaci osvobozených otroků zpět na původní mateřský kontinent – zpět k „divošským náčelníkům západního pobřeží Afriky, kde jsou už od nepaměti zvyklí prodávat zajatce do otroctví.“

Zásluhou především Británie a USA, po roce 1807 došlo k zákazu dovozu otroků. Jak již poznamenáno, k zákazu otrokářství však v USA došlo až v roce 1865, po občanské válce.

Teď v nedávné době někteří představitelé afrických států se zbavují zábran se k tématu tak ožehavému, trapně nepříjemnému, poctivě vyjádřit. Například v roce 1999, prezident Mathieu Kerekou z Beninu šokoval černošské shromáždění v Baltimoru, když padl na kolena a prosil Afroameričany o odpuštění za shameful and abominable (ostudnou a odpornou) roli v tomto zotročování. Někteří jiní předáci jako například Jerry Rawlings z Ghany se podobně vyjádřili.

Taková upřímnost se americkým prosazovatelům nároků na reparace ale vůbec nelíbí a nabízejí ospravedlňující vysvětlení – že otrokřství v Africe v porovnání bylo humane (humánní, ohleduplné), že Afričané přece nemohli vědět, jak kruté budou otrokářské poměry v Americe, atd. Monopol odpovědnosti, viny bělošské rasy za všechna utrpení až do skonání světa musí být zdůrazňována, prosazována, že ano.

Profesor Gates tenhle druh racionalizací ovšem, odmítá. Byl to byznys tuze výnosný pro obě strany. Prodej vlastních lidí byl jedním z hlavních zdrojů příjmů mnohých afrických království po hodně dlouhou dobu. Otroci byli tím nejvýnosnějším zbožím pro království Kongo, císařství Asante v Ghaně, jež profit utrácelo na dovoz zlata.

A že by Afričané nebyli věděli o skutečném stavu věcí? Vždyť na těchže trasách a nezřídka na stejných lodích odjížděly děti afrických potentátů na studie v Evropě.

V Libérii a Sierra Leoně připlouvaly tisíce osvobozených otroků z Ameriky a ti dávali k dispozici své neveselé zkušenosti.

Nemíním se osobně cítit vinen za někdejší otroctví stejně tak jako za upalování čarodějnic. Jaký je názor Baracka Husseina Obamy, našeho prezidentského mesiáše? David Remnick, výtečný publicista, ve své nové knize The Bridge: The Life and Rise of Barack Obama cituje jeho bývalého studenta na chicagské univerzitě, že má o reparacích rozporné pocity. „Řekl mi, že o tom hodně přemýšlel. Zcela souhlasí s teorií reparací. Ale prakticky se nedomnívá, že by byla proveditelná (he didn’t think it was really workable)“.

Aspoň takto si my, údajní provinilci, můžeme ulevit.

Ending the Slavery Blame-Game

By HENRY LOUIS GATES Jr.

THANKS to an unlikely confluence of history and genetics — the fact that he is African-American and president — Barack Obama has a unique opportunity to reshape the debate over one of the most contentious issues of America’s racial legacy: reparations, the idea that the descendants of American slaves should receive compensation for their ancestors’ unpaid labor and bondage.

There are many thorny issues to resolve before we can arrive at a judicious (if symbolic) gesture to match such a sustained, heinous crime. Perhaps the most vexing is how to parcel out blame to those directly involved in the capture and sale of human beings for immense economic gain.

While we are all familiar with the role played by the United States and the European colonial powers like Britain, France, Holland, Portugal and Spain, there is very little discussion of the role Africans themselves played. And that role, it turns out, was a considerable one, especially for the slave-trading kingdoms of western and central Africa. These included the Akan of the kingdom of Asante in what is now Ghana, the Fon of Dahomey (now Benin), the Mbundu of Ndongo in modern Angola and the Kongo of today’s Congo, among several others.

For centuries, Europeans in Africa kept close to their military and trading posts on the coast. Exploration of the interior, home to the bulk of Africans sold into bondage at the height of the slave trade, came only during the colonial conquests, which is why Henry Morton Stanley’s pursuit of Dr. David Livingstone in 1871 made for such compelling press: he was going where no (white) man had gone before.

How did slaves make it to these coastal forts? The historians John Thornton and Linda Heywood of Boston University estimate that 90 percent of those shipped to the New World were enslaved by Africans and then sold to European traders. The sad truth is that without complex business partnerships between African elites and European traders and commercial agents, the slave trade to the New World would have been impossible, at least on the scale it occurred.

Advocates of reparations for the descendants of those slaves generally ignore this untidy problem of the significant role that Africans played in the trade, choosing to believe the romanticized version that our ancestors were all kidnapped unawares by evil white men, like Kunta Kinte was in “Roots.” The truth, however, is much more complex: slavery was a business, highly organized and lucrative for European buyers and African sellers alike.

The African role in the slave trade was fully understood and openly acknowledged by many African-Americans even before the Civil War. For Frederick Douglass, it was an argument against repatriation schemes for the freed slaves. “The savage chiefs of the western coasts of Africa, who for ages have been accustomed to selling their captives into bondage and pocketing the ready cash for them, will not more readily accept our moral and economical ideas than the slave traders of Maryland and Virginia,” he warned. “We are, therefore, less inclined to go to Africa to work against the slave trade than to stay here to work against it.”

To be sure, the African role in the slave trade was greatly reduced after 1807, when abolitionists, first in Britain and then, a year later, in the United States, succeeded in banning the importation of slaves. Meanwhile, slaves continued to be bought and sold within the United States, and slavery as an institution would not be abolished until 1865. But the culpability of American plantation owners neither erases nor supplants that of the African slavers. In recent years, some African leaders have become more comfortable discussing this complicated past than African-Americans tend to be.

In 1999, for instance, President Mathieu Kerekou of Benin astonished an all-black congregation in Baltimore by falling to his knees and begging African-Americans’ forgiveness for the “shameful” and “abominable” role Africans played in the trade. Other African leaders, including Jerry Rawlings of Ghana, followed Mr. Kerekou’s bold example.

Our new understanding of the scope of African involvement in the slave trade is not historical guesswork. Thanks to the Trans-Atlantic Slave Trade Database, directed by the historian David Eltis of Emory University, we now know the ports from which more than 450,000 of our African ancestors were shipped out to what is now the United States (the database has records of 12.5 million people shipped to all parts of the New World from 1514 to 1866). About 16 percent of United States slaves came from eastern Nigeria, while 24 percent came from the Congo and Angola.

Through the work of Professors Thornton and Heywood, we also know that the victims of the slave trade were predominantly members of as few as 50 ethnic groups. This data, along with the tracing of blacks’ ancestry through DNA tests, is giving us a fuller understanding of the identities of both the victims and the facilitators of the African slave trade.

For many African-Americans, these facts can be difficult to accept. Excuses run the gamut, from “Africans didn’t know how harsh slavery in America was” and “Slavery in Africa was, by comparison, humane” or, in a bizarre version of “The devil made me do it,” “Africans were driven to this only by the unprecedented profits offered by greedy European countries.”

But the sad truth is that the conquest and capture of Africans and their sale to Europeans was one of the main sources of foreign exchange for several African kingdoms for a very long time. Slaves were the main export of the kingdom of Kongo; the Asante Empire in Ghana exported slaves and used the profits to import gold. Queen Njinga, the brilliant 17th-century monarch of the Mbundu, waged wars of resistance against the Portuguese but also conquered polities as far as 500 miles inland and sold her captives to the Portuguese. When Njinga converted to Christianity, she sold African traditional religious leaders into slavery, claiming they had violated her new Christian precepts.

Did these Africans know how harsh slavery was in the New World? Actually, many elite Africans visited Europe in that era, and they did so on slave ships following the prevailing winds through the New World. For example, when Antonio Manuel, Kongo’s ambassador to the Vatican, went to Europe in 1604, he first stopped in Bahia, Brazil, where he arranged to free a countryman who had been wrongfully enslaved.

African monarchs also sent their children along these same slave routes to be educated in Europe. And there were thousands of former slaves who returned to settle Liberia and Sierra Leone. The Middle Passage, in other words, was sometimes a two-way street. Under these circumstances, it is difficult to claim that Africans were ignorant or innocent.

Given this remarkably messy history, the problem with reparations may not be so much whether they are a good idea or deciding who would get them; the larger question just might be from whom they would be extracted.

So how could President Obama untangle the knot? In David Remnick’s new book “The Bridge: The Life and Rise of Barack Obama,” one of the president’s former students at the University of Chicago comments on Mr. Obama’s mixed feelings about the reparations movement: “He told us what he thought about reparations. He agreed entirely with the theory of reparations. But in practice he didn’t think it was really workable.”

About the practicalities, Professor Obama may have been more right than he knew. Fortunately, in President Obama, the child of an African and an American, we finally have a leader who is uniquely positioned to bridge the great reparations divide. He is uniquely placed to publicly attribute responsibility and culpability where they truly belong, to white people and black people, on both sides of the Atlantic, complicit alike in one of the greatest evils in the history of civilization. And reaching that understanding is a vital precursor to any just and lasting agreement on the divisive issue of slavery reparations.