Červenec 2010

Sklenice z poloviny plná či prázdná

Otto Ulč

Jobovy zvěsti z této Ameriky: kolaps na Wall Streetu, vysoká nezaměstnanost, zadlužení veřejnosti, ztráta střechy nad hlavou – miliony takových případů, obrovská díra v národním rozpočtu, s generačním zadlužením dětí a pradětí. Mesiáš Obama s hvězdou zřetelně již pohasínající. Afghánistán a další břemena na krku, ztráta zahraničních trhů, daleko víc produktů se do USA dováží než vyváží, Číňané už vyrábějí víc automobilů než Američané, někdejší zakladatel pionýr Henry Ford aby se v hrobě mnohokrát oprávněně obracel.

Před téměř sto padesáti lety, Amerika dovážela z Číny nádeníky lopotit se na stavbě železnice. Čína těchto dní týmž směrem vyváží technologii, své inženýry stavět železnice, po nichž – tzv .high-speed rail lines - se ultramoderní vlaky řítí rychlostí 350 kilometrů za hodinu. Češi, slyšte zprávu čínského ministerstva železnic: za poslední rok do provozu dáno nových tratí v délce dvou tisíc kilometrů. Čínská vláda uzavřela smlouvu (Cooperative Agreement) se státem Kalifornií a též s industriálním kolosem General Electric o pronájmu licencí k použití čínského umu. Vysoká kvalita, nízké náklady – Číňané už takto budují v Turecku, Venezuele, Saúdské Arábii. Tentokrát je to dohoda Peking – Sacramento, hlavní to jejich města, o stavbě téměř 750 kilometrů dlouhé trati z Los Angeles do San Franciska. Výlohy projektu se odhadují na 43 miliard dolarů, které na pokraji bankrotu se potácející Kalifornie, se svým exrakouským guvernérem, svalovcem Arnoldem Schwarzeneggerem, zdaleka nemá. Číňané jsou ale ochotni potřebné fondy zapůjčit. Však už jsou tím největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dluhopisů ve výši 800 miliard dolarů. Na dluh tak mamutího rozsahu Washington údajně platí sto milionů dolarů na úrocích, den co den. Potenciální optimisté se ale konejší zkušeností podle úsloví „Jestliže dlužím milion, banka mě má ve svých spárech, jenže když jí budu dlužit miliardu, pak mám ve spárech banku já – však ona ve vlastním zájmu se bude starat a strachovat o mou a tím i o naši vzájemnou budoucnost.“

Číňané jsou národ spořivý a téměř třetinu (30 %) svých příjmů ušetří. Američané maximálně ušetří 2 procenta. Jejich průměrná zadluženost již dosáhla mnohatisícových či spíš desetitisícových částek. Číňané oslňují svět svou vervou vynalézat a do provozu dávat novinky sluneční, větrné, mořské, jaderné energie. Oni jsou optimisté, kdežto podle výsledků nedávného průzkumu veřejného mínění, většina – 60 procent – Američanů, je přesvědčena, že jejich země se ubírá nesprávným směrem, je v úpadku, že její politický systém je dysfunctional. A nejhorší reputaci ze všech vládních větví má Kongres. V řadách oněch zákonodárců se rovněž nenachází příliš optimismu. Například senátor Judd Gregg, Republikán ze státu New Hampshire, před pár dny situaci hodnotil tristní diagnózou, že země je na pokraji finančního meltdown - čili rozplynutí, rozpadu, hrozí totální kolaps, řítí se do katastrofy.

Že by ale katastrofa před dveřmi přece ještě nebyla? V tom smyslu se vyjadřuje solidní zdroj, oprávněně respektovaný The Economist (3. 4. 2010), na obálce s velkými písmeny HOPE AT LAST čili KONEČNĚ NADĚJE, v textu s detailní přílohou o 14 stranách. Dozvídáme se o prognóze long overdue rebalance, o snaze dosáhnout rovnováhu, k níž už mělo dávno dojít. Krotit další zadlužování a nenasytnou spotřebu, někdejší motor pohánějící ekonomii USA a vlastně i celého světa. Nedostatečné zdanění spotřeby, zatímco přísný daňový postih osobního příjmu a investic. (Situace, jež za Obamova prezidentství se spíš zhoršila než zlepšila.) Příliš subvencí, záruk, přednostního prosazování hypoték, což pak vedlo k nafouknutí bubliny, až pukla. Krotit kredity, méně si vypůjčovat. Banky již projevují méně ochoty půjčovat. Spotřebitelé si zvykající žít v rámci svého rozpočtu – pro mnohé to dosud neznámá zkušenost. Podnikatelé, investoři se pouštějí na projektů, staveb menších, méně okázalých. Florida, populární to cíl mnoha zájemců, už zažívá občasné stěhování opačným směrem, k prériím, poloprázdným či zcela prázdným končinám Severní Dakoty. Roste zájem energičtěji se svými výrobky a poskytováním služeb prosazovat na zahraničních trzích. Současně se doporučuje a vítán bude posun v preferencích Německa a dalších industriálně vyvinutých státech evropského kontinentu, s ponouknutím k větší spotřebě a menšímu spoření – čili pravý opak dosavadních zvyklostí v USA – a tak se přiblížit ke kýžené rovnováze k prospěchu celého světa. Zatímco v předchozím roce 2009 americká ekonomie se smrštila o 2,4 procenta, letos 2010 se očekává její tříprocentní vzrůst.

Ještě víc optimismu vyjádřil David Brooks, vlivný komentátor spíš konzervativního temperamentu, na stránkách The New York Times (6. 4. 2010), důsledně liberálních, stav země za předchozího prezidenta George W. Bushe neméně důsledně zatracujících, nikoliv však za jeho nynějšího nástupce Obamy (nevlídná slova by přece byl důkaz rasismus, vkročení na minové pole, velikánský pozor si proto dávat). Komentátor Brooks svůj text s uklidňujícím názvem Relax, We’ll Be Fine uvádí s optimistickým tvrzením o mimořádně příznivé (exceedingly bright) budoucnosti Ameriky. Odhad demografů vypadá takto: během příštích 40 let, americká populace vzroste o 100 milionů, takže dosáhne počtu 400 milionů obyvatel. Citován je geograf Joel Kotkin, autor knihy The Next Hundred Million: America in 2050. Víc významné než takové množství bude jeho věkové složení. V roce 2050 pouze jedna čtvrtina bude ve věku nad 60 roků, v porovnání s 31 procenty v Číně a 41 procenty v Japonsku. Americká plodnost je o polovinu vyšší než v Rusku, Německu či Japonsku, s rozdílem ještě značnějším v porovnání s Čínou (Tam ovšem zaviněno zákonem dovolujícím pouhé jedno dítě do rodiny. Vládní, značně nepopulární omezení, nyní již se zkázonosným demografickým dopadem). USA zůstávají tím nejvíc přitahujícím magnetem pro zájemce o imigraci. Míří tam polovina všech přistěhovalců. Však je to končina s nejsnadnější asimilací, na rozdíl od Číny. Podmínky tam jsou exceptionally poor, tvrdi Brooks, k čemuž bych namítl, že v tomto ohledu situace v Japonsku mi připadá být ještě svízelnější.

Důležitým kritériem v hodnocení hospodářské zdatnosti je ovšem schopnost konkurence na zahraničních trzích. Obsáhlá studie Rand Corporation z roku 2008 znovu potvrdila dosud nedotčený primát Ameriky v oblasti vědeckého a technologického vývoje. USA vynaloží na výzkum a rozvoj (RAD – Research and Development) třetinu všech zdrojů, co jich je na světě k dispozici. V roce 1964 v USA fungovalo 15.000 nadací. V roce 2001 dosáhly počtu 61.000. V roce 2007 celkový obnos ze soukromých zdrojů dosáhl částky 300 miliard dolarů. Takový výkon by se přece jen s obtížemi dal posuzovat jako symptom, důkaz beznadějnéjho úpadku. Ve srovnání s čínským pracovníkem, ten americký je dosud desetkrát produktivnější. (Jiné srovnání z nynější současnosti: Rozsah čínské ekonomiky dosud nedosahuje ani jedné třetiny ekonomiky americké a v porovnání výkonu dle GDP – Gross Domestic Product – Čína per capita dosahuje pouze 14 procent toho amerického.) Brooks optimista tvrdí, že USA jsou „na pokraji demografického, ekonomického a sociálního obrození.“

Takže máme důvod k dalšímu dumání o stavu sklenice buď z půle plné či prázdné.