Červenec 2010

Stav svobod a prosperity v současném světě

Otto Ulč

Freedom House, nezávislá organizace se sídlem v New Yorku, už před 40 lety s použitím řady ukazatelů (politické strany, nezávislost odborů, zasahování státu do ekonomiky, nezávislost soudů atd.) začala publikovat každoroční vyhodnocování států, jejich počínání v oblasti svobod a lidských práv – zda svobodné, částečně svobodné či nesvobodné. Zásluhou událostí roku 1989, onoho annus mirabilis, převládla euforie, přesvědčení o dosaženém ultimálním vítězství vzoru liberální demokracie, že politická svoboda spolu se svobodou ekonomickou je to nejlepší dosažitelné – toť End of History dle Francise Fukuyamy.

Jenže Freedom House za poslední čtyři roky zaznamenal největší úpadek tohoto údajného ideálu. Roste počet semiautoritativních útvarů, jejichž představitelé mají zřetelnou podporu většiny obyvatelstva přesvědčeného, že svobodný politický proces není tím magickým klíčem, s nímž otevřít brány kýženého ráje hojnosti. Na rostoucí váze a prestiži získává takzvaný východoasijský model politického systému, vycházejícího z premisy, že ekonomický rozvoj je primární a jen s jeho blahodárným dopadem lze dojít ke smysluplnému cíli demokratického počínání. A taková cesta nevylučuje eventualitu mocenského monopolu jedné politické strany. Opačné priority s důrazem na svobodných volbách za každou cenu mohou vést a nezřídka vedou ke značně politováníhodným výsledkům. Dostatečně odstrašujícím příkladem poslouží svobodné volby v Gaze v roce 2004, tak jak si je – vzdor naléhavému varování z Izraele - vynutil Washington, čímž se zasloužil o vítězství mordýřského Hamasu.

Demokracii se nemůže dařit, přece nepokvete na rozstříleném spáleništi. V Indii narozený ekonom Amartya Sen, laureát Nobelovy ceny, zdůrazňuje, že žádná země se svobodným tiskem, kde též dochází ke svobodným volbám, nikdy netrpěla závažným hladomorem. Transparency International, tuze užitečná organizace, dokazuje, že z třiceti států s nejnižší korupcí, s pouze dvěma výjimkami (Hongkong a Singapur) to jsou demokracie západního typu. Americká univerzita George Mason ve Virginii, publikuje každoroční State Fragility Index o odolnosti, trvanlivosti států, stabilitě jejich režimů. Na přemnohých příkladech potvrzuje zkušenost, že demokracie, ač pomalé a hodně hádavé ve svém počínání a rozhodování, prokazují svou schopnost docílit řešení kompromisem, že se sice nevyvarují občasných omylů, mezi nimiž však nejsou horory mnohdy úděsného rozsahu.

V Číně s rekordně úspěšnou ekonomikou též došlo k důkladnému vyčerpání její politické ideologie, definitivní již konec revoluce, jediným smyslem vládců je udržet se u moci. Do strany přibírat nikoliv rozohněné radikály, ale praktické technokraty. To se zdařilo, komunistická strana kypí s ohromnou členskou základnou 74 až 75 milionů. Její legitimita je podmíněna pokračujícími hospodářskými úspěchy a scénáře předvídající kolaps režimu, s cestou k demokracii otevřenou, zůstávají stále dost v nedohlednu.

Podivná tedy koexistence nesvobodného autoritativního politického systému v podmínkách dost nekontrolovaně si počínající ekonomie, spolu se společenskou transformací, růstem střední třídy, které se nikdy dřív tak dobře nevedlo. Původní socialistický postulát „Buď dobrým pracovníkem, služ vlasti!“ pozbývá svou přitažlivost.

Jenže i kritici současného stavu věcí připouštějí, že západní model demokracie se svými důsledky není pro Čínu příliš praktická použitelná alternativa. Jeden příklad za mnohé: Číňané jsou národ spořivý a téměř třetinu (30 %) svých příjmů ušetří. Američané maximálně ušetří pouhá dvě procenta, průměrná jejich zadluženost dosahuje mnohatisícových částek. Však tento způsob života na dluh vedl k bublině, jež v roce 2008 praskla s mohutným celosvětovým dopadem.

Náhodný pozorovatel, poněkud nahlédnuvší na tamější čínskou realitu, postřehne rozdílné hodnoty a orientaci současných generací. Generace tzv. ztracená, postižená šílenostmi kulturní revoluce, s deseti promarněnými lety bez možnosti vzdělání. Následnou je generace roku 1989, po demokracii bažící, leč potrestaná, poučená, vystříznivělá. Tou třetí je generace tzv. Chuppies (odvozeno od amerických Yuppies), mladá, v nejlepších nejproduktivnějších letech, v podstatě nepolitická, značně materialistická, s druhem preferencí pro stejné hodnoty, jaké dost s obavami a rezignací předpokládám u jejich současníků v českém národě.

Nesetkával jsem se s náznaky, že by čínští intelektuálové se nějak zvlášť energicky ztotožňovali s oním obrovským množstvím stížností svých méně úspěšných spoluobčanů. Tato rostoucí prosperující střední třída, s málo postřehnutelnou solidaritou, natož se sympatiemi pro chudinu, jakoby se jí obávala - víc strachu než z komunistického establishmentu, jehož se do značné míry stali součástí. Hodně ironické, že ano: tatáž oficiálně proletářská strana, někdejší důkladná ničitelka buržoazie, tohoto nynějšího středního stavu, který se stal zárukou její pokračující moci.

Ted Fishman, autor bestselleru „China Inc.“, tvrdí, že hrozbou americkému životnímu standardu nejsou komunističtí militaristé, ale komunističtí kapitalisté, konkurenti v ekonomice. Roy Stapleton, bývalý americký velvyslanec v Číně, končil ve své diplomatické funkci s přesvědčením, že doslova explozivní hospodářský růst Číny bude nejvýznamnější, dominující událostí tohoto století. Thomas L. Friedman, velmi vlivný publicista, po své nejsposlednější cestě do asijského světa, citoval (The New York Times, 10. 1. 2010)nejdůležitějšího politického činitele v nynějším Hongkongu a jeho shrnutí čínské ekonomické historie ve třech větách: v době průmyslové revoluce spala, během revoluce informační technologie se probudila a nyní se plně podílí na revoluci zelené – s doslovným velkým skokem vpřed. Friedman tvrdí, že zatímco se Amerika zabředla v Afghánistánu, Číňané rozpoznali nutnost a využili příležitost pustit se vší vervou do Energy Technology. Cílem je zbavit se závislosti na dodávkách energie ze zahraničí a zbavit se ohavného znečistění ovzduší, aby vzduch byl dýchatelný, zdravotně nezávadný. Friedman své tvrzení doprovází přiznáním, jak že byl šokován tamějším množstvím novinek ve využití slunečné, větrné a nukleární technologie za poslední pouhý jeden rok. Kalifornská firma s použitím své technologie podepsala v Číně smlouvu na výstavbu továrny (the biggest solar-thermal deal ever) s mamutí kapacitou dvou gigawattů, projekt dvacekrát značnější a rychleji uskutečnitelný, než co lze prosadit doma v USA.

Na 1000 kilometrů dlouhé trati Wuhan – Guangzhou byl právě dán do provozu ultrarychlý vlak (bullet train), řítící se rychlostí 350 kilometrů (s dosažitelným maximem 400 km) v hodině. Do cíle dorazí za pouhé tři hodiny. V Japonsku dosažené maximum je 240 km a ve Francii 280 km. Dokončován je projekt na trati Peking – Šanghaj, vzdálenost zvládnutelná za 5 hodin. Americké Amtrak vlaky na tutéž vzdálenost (New York – Chicago) potřebují 18 hodin.

Český čtenář, teď se zkušeností mnohdy trapně pomalého a předraženého silničního a železničního rozvoje v domácích podmínkách, nechť porovná s čínskou pětiletkou, plánem rozšířit železniční síť o téměř 30.000 km, z toho 13.000 pro ony bullet trains, v současné době jedním z nejambicióznějších projektů kdekoli na světě. Dosavadní rozsah sítě městské podzemní dráhy (1000 km) do 10 let vzroste víc než čtyřnásobně (4500 km) a počet měst s podzemní dopravou se zdvojnásobí (na 22).

Čína se pustila do výstavby padesáti nových nukleárních reaktorů, tolik nových Temelínů, zatímco ostatní svět dohromady jich má v plánu vybudovat patnáct.

Nepřibývá mnoho optimistů – nebo pošetilců – spoléhajících, že současný stav věcí v Číně spěje k metamorfóze, svému přetvoření v pluralistickou demokracii, jíž se v západním světě někdy daří nebo též příliš nedaří. Autokraté zdůrazňují stabilitu jako kardinální podmínku hospodářského růstu. Dosavadní výkony Číny jsou znamenitým toho důkazem. Takový model ovšem nemůže být zárukou úspěchu jeho napodobovatelů v jiných zemích s vlastní kulturou a tradicí.