Červenec 2010

Vybarvování se Obamy

Otto Ulč

Kromě mnohého jiného Číňané též vynalezli census - sčítání svého nejpočetnějšího lidu uskutečnili už před tisíciletím. Takto Amerika věru nemůže konkurovat – činí tak aspoň svými rekordními výlohami, jednou za deset let. Vždy v roce končícím nulou, uspořádají sčítání určitě to nejdražší, rozeslat sta milionů dotazníků, dočasně zaměstnat desítky tisíc dobrovolníků, aby došli na adresy, z nichž se dosud nikdo neozval, a vznášeli všemožné otázky.

Mezi nimi byl též ošidný dotaz 9 o rasovém sebeoznačení. K dispozici výběr víc než tuctu alternativ – zda třeba jsou Polynésané či Eskymáci z Aleutských ostrovů. V předchozím sčítání 2000 poprvé dána příležitost zaškrtnout víc než jednu alternativu rasové identifikace. Tak učinilo 6,8 milionů osob přihlásivších se ke dvěma či i více rasovým kořenům.

Teď v 2010 se sice pamatovalo na Eskymáky (Inuity), ale nikoliv na ony miliony označitelné jako mixed race či biracial. Tak i odepřeno mé manželce, z rodiny švýcarské matky a čínského otce. Náš švýcarsko-čínsko-česko-německý potomek, případ to ještě komplikovanější, napsal other, že je jiný. Kdysi jsem četl o rozkošné poťouchlosti, jíž se dopustil Jan Masaryk při své první cestě do Ameriky. Do úředního formuláře v rubrice „rasa“ napsal human čili že lidská, a měl s tím pak potíže u byrokratů, postrádajících smysl pro humor. (Či vlastně nepostrádajících - vždyť by vtip překážel při výkonu jejich funkce.)

Onu potřebnou, pro mnoho milionů relevantní kategorii mixed race, biracial dotazník pominul nikoliv nedopatřením, ale pod tlakem velmi vlivné a hlasité lobby politicky korektně argumentujících menšin, jež by tak početně tratily. Však stačí se kolem sebe rozhlédnout a posoudit, jak třeba přesvědčivě autenticky africky vypadá většina údajných Afroameričanů.

Výsledek sčítání, měnící se demografické složení společnosti, má praktický politický a finanční dopad. Posun obyvatelstva též vede k tzv. redistricting, změnám ve tvaru a počtu kongresových obvodů, některému státu ubyde počet zákonodárců ve Washingtonu, jiný stát naopak získá. Zejména zásluhou imigrace, legální i ilegální, ze španělsky mluvícího jižního sousedství mohutní množství těchto Hispanics, pak dále se značně katolicky rozmnožujících. Už je jich víc než černochů, jichž zbývá pouhých 12 procent obyvatelstva USA. (Několikrát jsem slyšel uštěpačnou poznámku na adresu médií, jejich nepoměrného soustředění, někdy až posedlosti černošským etnikem: jestliže jsou jednou dvanáctinou našeho národa, proč by jim někdo měl věnovat svou stoprocentní pozornost? Jeden měsíc v roce by přece měl postačit. Častější ale bývá povzdech nad měření nestejným metrem: jestliže černoši jsou vesměs Afroameričané, proč běloši nejsou, nesmějí být Euroameričané? Sebemenší taková inicativa bývá odmítnuta jako rasistická provokace.

V prezidentské kampani před dvěma roky zazářila hvězda s neobvyklým rodokmenem: Barack Hussein Obama, otec černoch z africké Keni, jehož od svého útlého věku dvou let neviděl, matka běloška z Kansasu, on pobytem na Havaji, většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodičů, několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. Mně sympatická to zkušenost – jednak takové končiny osobně trošku znám, jednak bych u takového tvora předpokládal větší rozhled po světě než u někoho, kdo ze svého provinčního prostředí nevytáhl paty. Obama svou rasovou identitu nezdůrazňoval, tvrdil, že ji nepokládá za něco tak zásadně důležitého, že dominantním tématem přestalo být lpění na dávno již pominutém otroctví. Takovým ujišťováním získával značnou popularitu v řadách bělošských voličů. Zato staré gardě tzv. černochů z povolání – velebníčkům jako Jesse Jackson či Al Sharpton – ohrožoval přesvědčivost jejich neustále zdůrazňovaného hořekování o neutuchajícím rasismu, černošském utrpení, odpovědnost státu. Navíc se z černošských řad ozývaly námitky, že Obama nedostatečně sdílel jejich zkušenost, že zkrátka není jeden z nich.

Jenže on se za jednoho z nich pokládá. V obou Obamových knihách ona rasová háklivost, až občas posedlost a zlost, jsou k nepřehlédnutí. Čím víc privilegií se jim dostává, s tím jakoby jejich zatrpklost vzrůstala. Obama jako prezident nikterak neusiluje o ukončení preferencí k prospěchu některých menšin (ne však těch s původem z Asie), při jmenování na uvolněné místo u Nejvyššího soudu prosadil juristku Soniu Sotomayor, hispánského původu, dosud nejvíc známou působením u odvolacího soudu, kde obhajovala oprávněnost diskriminace víc kvalifikovaných požárníků, ale bělochů. Obama ve svém výběru kandidátů do významných funkcí rozhodně nepředstíral barvoslepost, netajil své preference, jak v domácím, tak i zahraničním počínání. Například svým jmenováním Rashida Hussaina jako zvláštního pověřence (U.S. Special Envoy to Organization of Islamic Conference) s bizarní kvalifikací – naučil se nazpamět celičký korán, slovo od slova. V televizi jsem sledoval Obamův projev k mohamedánům v jejich domácím prostředí a tuze jsem zíral na jeho velebení islámu jako obdivuhodného zdroje vědy, kultury, humanismu, pokroku, mohutného přínosu k obohacování všeho lidstva.

Při vyplňování dotazníku pro cenzus 2010 Obama, syn bělošské matky a afrického otce v neznámu, se jednoznačně identifikoval jako černoch, Afroameričan. Takto tam na papíře, černé na bílém. Nicméně je veleben, glorifikován (například tak činí můj univerzitní kolega, autentický Afričan a známý vědec Ali Mazrui) jako nejvýznamnější velikán Afriky všech dob (ač na africkém kontinentu všeho všudy pobyl míň času než já, český rejpal.) Výkon vskutku zázračný, jenž jako by veřejnost příliš nepřekvapoval.

V roce 1952 prezident Harry Truman započal s tradicí tzv. National Day of Prayer (modlitba, prosba) – jeden den v roce, v první čtvrtek v měsíci květnu. Obama tradici zrušil, s vysvětlením, že „nechce nikoho urazit.“ (not wanting to offend anyone). Nicméně 25. září 2009 se v Kongresu uskutečnil právě takový National Day of Prayer - for the Muslim Religion. Námitka o eventualitě uražených jinověrců jaksi pominuta.

Neutuchá zájem spatřit originál Obamova rodného listu, jehož předložení advokáti v několika probíhajících soudních iniciativách dosud úspěšně blokují. Výlohy jejich klienta již dosahují dvou milionů dolarů a vzbuzují oprávněný podiv, proč prezident nevyhoví a tak by si ušetřil nejen miliony ale i rostoucí nepříznivou publicitu. (Příklad z poslední doby, Lucianne.com, 4. 4. 2010:. vojenský lékař Terrence Lakin odmítající poslušnost takovému Commander-in-Chief, dokud tajený dokument nezveřejní a tím definitivně pominou všechny pochyby o místu jeho narození a tedy i ústavou vyžadované kvalifikace pro výkon funkce prezidenta.)

Podivu se vystavují i média, zpravidla se předhánějící s vyšťouráním těch nejintimnějších tajemství, ale v Obamově případě jakoby se nikdo nezajímal – nejen o jeho místo narození, jeho snad muslimské minulosti, indonéské naturalizaci, zdrojů finanční podpory, jež mu umožnily tak nákladná studia. Přibývá spekulací, brzo má začít soudní proces z iniciativy černošského kazatele v Harlemu, New Yorku, tvrdícího, že Obama byl vlastně placený agent C.I.A.

Autoři Floyd a Mary Beth Brown se odvolávají na nedávnou analýzu Rogera Simona (PJTV Media) o údajných symptomech Obamovy duševní choroby (jakoby obdoba nedávného tvrzení o stavu českého prezidenta), jeho narcismu, přeludů o mesiášském poslání, o představách existence jakoby v odlišném světě (2010 Freedom Communications/Arizona.) Vytrvalý rétor, jenž tázající se občance místo odpovědi vyžadující jedno slovo ANO či NE, zareagoval 17 minut trvajícím monologem v rozsahu 2.500 slov – devětkrát jich víc, než obsahoval slavný proslov (Gettysburg Address) Abrahama Lincolna, jehož místo v historii Obama usiluje překonat.

Věrohodnějším hodnotícím zdrojem je Dr. Charles Krauthammer, lékař jakož i právník, respektovaný publicista, komentátor, vyskytující se jak v televizním vysílání společnosti Fox spíš konzervativní orientace, tak na stránkách vlivných liberálních novin The Washington Post.

Krauthammer hodnotí Obamu jako výrazného intelektuála se značným osobním šarmem, a s vlastním temperamentem důkladně pod kontrolou. Jeho pozoruhodný talent politika je porovnatelný s předchůdci Reaganem a Clintonem. Je schopen vytvořit dojem, že souhlasí se stanoviskem druhé strany, avšak udělá opačné rozhodnutí. Nevěnovat tedy příliš pozornosti jeho slovům, ale jeho činům. Obklopil se radikálními levicovými typy z akademického prostředí. Ve své prezidentské kampani se prezentoval jako obhájce umírněné střední cesty, ač ve skutečnosti míní prosazovat hodně radikální levicové změny včetně de facto montáže kapitalismu. Velká Británie a Kanada mu jsou modelem. Usilovat o majetkovou redistribuci, bohatým, podnikavým brát, a dávat méně energické části veřejnosti těch pasivních, nijak užitečně se uplatňujících. Fundamentální premisa oné morální rovnocennosti a hodnoty jedinců platí stejnou měrou při hodnocení všech kultur světa. Obama baží být víc než pouhým prezidentem USA, jeho vrcholnou ambicí je role, příslušející jakémusi vládci celičké planety.

A takové jeho ambice a iluze přece podporují, podněcují politickou korektností kypící nadšenci. Minule ho obdařili Nobelovu cenu míru, příště třeba dostane Nobelovu cenu v oboru medicíny, odměnou za slib, že mesiáš přestane kouřit.