Červenec 2010

Dějiny povstání psané vítězi

Petr Zídek

Píší dějiny skutečně vítězové? Podívejme se na letošní připomínky pětašedesátého výročí pražského povstání a osvobození. Nejvíce pozornosti vzbudil dokumentární film Davida Vondráčka Zabíjení po česku vysílaný Českou televizí. Autor v něm mapuje odvrácenou tvář osvobození v podobě masakrů německého civilního obyvatelstva českými vojáky, povstalci a samozvanými vykonavateli revoluční spravedlnosti. Film nepřinesl zásadně nová fakta: zabíjení v Postoloprtech, Žatci a ve Vitorazsku je léta historicky zdokumentované. Síla filmu je v zobrazení autentických výpovědí svědků z řad obětí i strůjců. Konfrontace roztřeseného přiznání bývalého člena revolučních gard, že zastřelení v Tušti se provinili jen tím, že byli Němci, se vzpomínkami dětí zavražděných vytváří silný obraz doby.

Nejdiskutovanější scénou z filmu se staly amatérské dobové záběry zastřelení čtyř desítek Němců na pražské Bořislavce a jejich následné přejíždění nákladním autem. V kontextu pražského povstání nešlo o exces. Dobová svědectví popisují těžko představitelné ukrutnosti, jako pomalé opékání německého vojáka na kandelábru u Prašné brány nebo upálení několika německých civilistek u olšanského rybníka. Očitý svědek těchto zločinů Přemysl Pitter při svém kázání na konci května 1945 řekl: „Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý zaujetím a bezohledností. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“ (citováno podle Pittrova životopisce Pavla Kosatíka) „Oficiální“ historie pražského povstání tato zvěrstva dodnes vytěsňuje nebo bagatelizuje s poukazem na podobné ukrutnosti, kterých se při potlačování povstání dopouštěli Němci. Například v katalogu výstavy České národní povstání (autoři Tomáš Jakl a Marek Junek), která probíhá na Staroměstské radnici, jsou fotografie pouze českých obětí, němečtí zajatci jsou pak prezentováni jen při odklízení barikád, čekání na odsun nebo při spořádaném zatýkání. „V období po roce 1948 byl přeceňován význam Rudé armády při osvobození Prahy... možnost nestranně zkoumat české povstání z roku 1945 se otevřela až po ruce 1989,“ píší autoři. Sami však dokládají, že ne všichni tuto možnost využili. Roli Rudé armády už dnes nikdo nepřeceňuje, mnozí se však tváří, jako by umučených německých civilistů nebylo.

Dějiny psané vítězi se dodnes promítají do pražské topografie. Pamětních desek padlým Čechům najdeme po městě stovky. Víme, že za povstání zahynulo 1694 Čechů, zatímco počet německých obětí je pouze odhadován na asi 1000 (Stanislav Kokoška). Je v Praze nějaká pamětní deska, která by tyto německé oběti připomněla? A neměla by taková být zřízena, třeba u bývalého kina Bořislavka? Nebo je na pietu, která nebude národnostně selektivní, ještě brzy a je třeba vyčkat, až zemře poslední pamětník a události se tak definitivně stanou historií?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)