Červenec 2010

Šeptej, nebo nás všechny zavřou

Petr Zídek

Přestože o Stalinově hrůzovládě existují stovky dobrých historických prací, její vysvětlení se vzpírá racionálnímu myšlení. Tři knihy západních historiků, které byly velmi rychle přeloženy do češtiny, ukazují, že teror 30. let má dodnes bílá místa a dá se analyzovat z nových úhlů pohledu.

Na počátku 30. let byl Victor Herman obyčejným americkým klukem. Jeho otec Sam – židovský přistěhovalec z Ukrajiny – pracoval jako dělník ve Fordově továrně v Detroitu. V létě 1931 dostal Sam Herman od samotného majitele firmy neodolatelnou nabídku: pojede na tři roky do Sovětského svazu jako tlumočník na stavbu automobilky, kterou Ford budoval v Nižním Novgorodu. Sam příliš neváhal a 26. září 1931 stál s celou rodinou na palubě lodi Leviathan, vyplouvající z New Yorku do Ruska.

Hermanovi nebyli zdaleka jedinou rodinou, která se v té době rozhodla hledat štěstí ve Stalinově říši. V Americe bylo na počátku 30. let šestnáct milionů nezaměstnaných, kteří se rychle propadli na sociální dno. Sovětská propaganda v téže době vyzdvihovala úspěchy první pětiletky, která byla ve znamení bleskové industrializace. Do Ruska se hrnuli američtí průmyslníci, inženýři, technici i dělníci. Kapitány průmyslu jako Henryho Forda lákaly možnosti snadných a ohromných zisků, ostatní pak jistota zaměstnání a vyšší platy. Do Sovětského svazu odešly za vidinou lepšího života tisíce, možná desetitisíce Američanů. Značná část z nich brzy skončila v gulagu nebo na popravišti. Jejich osud zpracoval britský historik Tim Tzouliadis do knihy Opuštění.

Kolyma: Made in USA

Victor Herman byl dobrý sportovec, hrál baseball, boxoval a v roce 1934 dokonce dosáhl hodnotou 7300 metrů světového rekordu v délce volného pádu při seskoku s padákem. Sovětská propaganda ho pak vyzdvihovala jako ruského Lindbergha. To však nezabránilo tomu, aby byl za velkého teroru v červenci 1938 zatčen. Po pětapadesáti dnech mučení podepsal doznání a byl odsouzen na 10 let. Věznění v gulagu přežil díky výborné tělesné kondici a nezbytné dávce štěstí. V roce 1948 byl propuštěn, ale již o tři roky později byl zatčen znovu a definitivě byl osvobozen teprve po nástupu Chruščova. Získat americký pas a odcestovat do vlasti se mu však podařilo teprve v roce 1976. Pětačtyřicet let po příjezdu do Ruska.

Příběh Victora Hermana známe jen díky tomu, že přežil a vydal v Americe paměti. Tisíce dalších Američanů takové štěstí neměly. Kniha Tima Tzouliadise nerekonstruuje pouze velmi málo známou historii amerických emigrantů v Sovětském svazu, ale především odhaluje skandální postoj Washingtonu k osudu občanů Spojených států.

Američtí politici a diplomaté byli v otázkách Ruska podivuhodně zaslepení. Téměř jako vtip vypadá otázka, kterou prezident Roosevelt položil začátkem 30. let jedné americké novinářce, která se vrátila z Moskvy: „Jak si mohl Stalin dovolit koupit všechny ty továrny?“ Rooseveltův velvyslanec v Moskvě Joseph Davies se v roce 1938 osobně zúčastnil moskevských procesů a přes fantastičnost obvinění i doznání posílal do Washingtonu zprávy, v nichž potvrzoval vinu obžalovaných. Americkému tisku pak popisoval, že v Sovětském svazu se „odehrává nádherný a vzrušující experiment“. Největší velvyslancovou vášní byly starožitnosti a umělecké předměty. S vědomím sovětských úřadů skupoval za babku po vagonech poklady uloupené komunisty ze zničených kostelů, klášterů a šlechtických sídel a nad jeho hrabivostí se pohoršoval i tehdejší německý velvyslanec v Moskvě.

Pro Američany, kteří byli zatčeni nebo prostě zmizeli, nehnulo jejich velvyslanectví prstem. Když přišli Američané žádat o pomoc, nebo třeba jen o vystavení nového pasu, byli podle Tzouliadise odmítáni jen proto, že neměli fotografii nebo dva dolary na poplatek (vlastnit cizí měnu byl v té době v SSSR trestný čin). Příležitost k druhé návštěvě ambasády většina z nich už nedostala, protože je hned před vchodem zatkla NKVD. Později slavný americký diplomat George Kennan, který v té době sloužil v Moskvě, sice již v červnu 1938 navrhoval, aby byly případy sovětské zvůle zveřejňovány, State Department však jeho nótu uložil, stejně jako všechny ostatní týkající se Američanů v Sovětském svazu, do trezoru, kde zůstala až do 90. let. K žádné samostatné akci na záchranu svých spoluobčanů se Kennan ani žádný z jeho kolegů neodhodlali.

Zatímco ve 30. letech Spojené státy zavíraly před realitou Stalinovy hrůzovlády oči, po vstupu obou zemí do války proti Německu a Japonsku se staly přímými komplici vražedné mašinérie gulagu, v níž tehdy trpěly miliony lidí a kde úmrtnost podle odhadů dosahovala 20 procent ročně. Americké dodávky do Sovětského svazu v rámci zákona o půjčce a pronájmu nepoužil Stalin pouze na frontě, ale také ve svých koncentrácích. „V táborech a dolech na Kolymě bylo najednou všechno americké: stroje, nářadí, lopaty, dokonce i rozbušky a odstřelovací zařízení – všechno bylo made in USA,“ píše Tzouliadis. Spisovatel Varlam Šalamov byl v jednom lágru svědkem toho, jak americké buldozery zahrabávaly hromady mrtvol. Když Victor Herman viděl, jak se dozorci NKVD ládují konzervami Campbellova vepřového s fazolemi a dušeného hovězího Dinty Moore, které znal z rodného Detroitu, rozplakal se vztekem a bezmocí.

Nedlouho poté navštívil sibiřské tábory americký viceprezident Henry Wallace: jeho hostitelé z NKVD mu předvedli dokonalé Potěmkinovy vesnice, takže druhý muž Spojených států byl přesvědčen, že v nehostinných podmínkách pracují nadšení komsomolci s duší amerických pionýrů.

Analýza velkého teroru

Knihu francouzského historika Nicolase Wertha Opilec a květinářka lemují dva banální příběhy z doby velkého teroru. V říjnu 1937 ztropil železniční zřízenec Alexej Nikolajevič Vdovin výtržnost v nádražním bufetu na předměstí Moskvy. Ve stavu silné opilosti hodil prázdnou láhev tak nešikovně, že rozbila portrét hlavy sovětského státu Michaila Kalinina. O dva měsíce později byl za „propagandu a teroristické výroky“ odsouzen k smrti a o čtyři dny později zastřelen. Stejný osud potkal také čtyřiasedmdesátiletou Alexandru Petrovnu Nikolajevovou z Leningradu, která si přivydělávala prodejem umělých květin na Preobraženském hřbitově. K její smůle na stejném hřbitově vyklápěla NKVD noc co noc do hromadných hrobů popravené vězně: jeden z důstojníků tajné policie měl dojem, že právě ona by pověsti o popravených mohla roznášet po okolí. Za „šíření nepřátelských kontrarevolučních pověstí“ byla odsouzena k smrti spolu se třemi mnichy, kteří jí prý v této činnosti pomáhali.

Masové vraždění v Sovětském svazu od července 1937 do listopadu 1938 patří k největším masakrům lidských dějin. Za šestnáct měsíců bylo podle odhadů zastřeleno asi 750 tisíc lidí, zhruba stejný počet byl odsouzen k pomalejší smrti v gulagu. Všeobecně je dnes přijímáno, že teror byl organizován samým Stalinem, který schvaloval nejen kvóty zastřelených pro každou oblast, ale se svými spolupracovníky vlastnoručně podepisoval rozsudky smrti. Důvody k rozpoutání masakrů jsou předmětem diskusí, Nicolas Werth se přiklání k názoru, že šlo o kombinaci zahraničních faktorů (porážka republikánů ve Španělsku, „obkličování“ SSSR) a vnitřních problémů (neúroda v roce 1936, rozpady kolchozů).

Nicolas Werth se snaží analyzovat mechanismy teroru. Využívá k tomu zejména lokální archivy NKVD. Ty ukazují, že dynamika vraždění byla způsobena především kvótami zatčených a popravených, které jednotlivé regiony dostávaly shora. Vzhledem k tomu, že sami čekisté se obávali o svůj život, soutěžily jednotlivé oblasti v tom, o kolik stanovený počet přesáhnou. Čistkou byly postiženy zejména pohraniční a strategické kraje (nejvíce Karélie) a národnosti považované za „pátou kolonu“ (Poláci, Němci, Finové). Oběti byly často vybírány úplně náhodně, donuceny mučením k falešným doznáním, nebo ještě lépe ke lživým obviněním dalších osob. Po krátkém procesu před trojkou složenou z pracovníka NKVD, soudce a prokurátora následovala rána do týla ve sklepě věznice či před jámou v lese, nebo v lepším případě transport do lágru.

Můj manžel zločinec

Zatímco Nicolas Werth se dívá na velký teror prostřednictvím archivních dokumentů, Orlando Figes čerpá ve své monumentální práci o soukromém životě ve Stalinově Rusku především ze vzpomínek pamětníků a dokumentů rodinné povahy. V představách Lenina a dalších bolševiků neměl vlastně žádný soukromý život existovat: Stalin pak ve 30. letech vytvořil systém, v němž pro soukromí skutečně nezbylo téměř žádné místo. Sovětští občané byli pod dohledem špiclů a v dosahu propagandy v práci, ve škole, na ulici a často dokonce i doma. Vlastní byt byl privilegiem stranické elity, ostatní se tísnili v komunálních bytech nebo na ubytovnách. Všudypřítomný strach se za velkého teroru změnil v panickou hrůzu, nedůvěra zavládla i mezi nejbližšími přáteli a členy rodin, většina lidí i doma šeptala, aby je neslyšeli sousedi, a nikdy nevyslovovala žádná jména. „Šeptej, nebo nás všechny zavřou,“ byl povel dne.

Velká čistka konce 30. let mocně dopadla na staré bolševiky a stranické kádry. Orlando Figes skvěle vykresluje svár loajalit, který ve většině postižených rodin nastal: Je můj manžel zločinec? Jak to, že jsem to nepoznala? Společnost byla tak ideologizovaná a zfanatizovaná, že většina rodinných příslušníků zřejmě dále věřila straně a masově se svých příbuzných zříkala. I ti, co si mysleli, že v jejich případě došlo k omylu, věřili v existenci rozsáhlých spiknutí a nepřátel lidu. Zvlášť silná traumata vyvolávalo zatčení v dětech obětí, které byly již vychované zcela v sovětském duchu a jejichž idolem byl často Pavlík Morozov, který udal vlastního otce.

Přestože bylo celkem jednoduché koupit si na černém trhu falešné dokumenty a v obrovské zemi se ztratit, naprostá většina obětí uvěřila pověstem o všemocnosti NKVD a pasivně vyčkávala zatčení, každou noc ochromena strachem se sbaleným prádlem u postele. Prozíravější vybavili své potomky adresami příbuzných nebo přátel, ale i tak statisíce dětí skončily na ulici nebo v sirotčincích tajné policie.

Figesova metoda se vzpírá generalizaci. Zatímco Nicolas Werth se marně ptá na povahu a myšlení vykonavatelů teroru – přestože šlo o desetitisíce lidí, v dokumentech se o nich nedá nalézt skoro nic –, v příbězích shromážděných Figesem vystupují – byť okrajově – i straničtí funkcionáři, či dokonce příslušníci NKVD, kteří někomu ze soucitu pomohli. Ve společnosti zcela paralyzované strachem jich ovšem nebylo mnoho, rizika lidského jednání byla příliš vysoká.

„Trvalým důsledkem Stalinovy vlády je společnost mlčících konformistů,“ píše Orlando Figes. S tímto neblahým dědictvím se musejí dodnes vyrovnávat i ty země, kde Stalin nevládl přímo, ale prostřednictvím svých satrapů.

Nicolas Werth: Opilec a květinářka. Historie jedné masové vraždy 1937–1938. V překladu Vladimíra Čadského vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2009. 254 strany.

Orlando Figes: Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. V překladu Petrušky Šustrové vydala nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík, Praha – Plzeň 2009. 655 stran.

Orlando Figes: Opuštění. Z velké krize do gulagu: naděje a zrada ve Stalinově Rusku. V překladu Petrušky Šustrové vydalo nakladatelství BB art, Praha 2010. 454 strany.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)