Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2010


O Praze psát nechci, už jí mám dost

Lucie Zídková

Pražský rodák, spisovatel a literární historik Peter Demetz přijel do Česka představit svou novou – a jak říká, poslední – knihu o Praze, Praha ohrožená, v níž vzpomíná na období druhé světové války. Vypadá tak, jak si člověk představuje emeritního profesora Yaleovy univerzity – v saku, kravatě a ležérních kalhotách.

LN Někteří lidé o vás říkají, že jste poslední představitel pražské židovsko-německé kultury. Umíte mluvit pražskou němčinou? Ráda bych si ji poslechla, protože záznamy o tom, jak zní, se různí.

Ja, natürlich, sprechen wir Deutsch! (říká tou nejspisovnější Hochdeutsch)

LN To je ale spisovná němčina, ta pražská se od ní přece lišila!

Pražská němčina je spisovná němčina. A to proto, že v Praze – na rozdíl od Brna – neexistoval německý proletariát. V Brně žilo i německé dělnictvo, které tam přišlo v 18. století v souvislosti s rozvojem textilního průmyslu. Ještě i za mého dětství, které jsem strávil částečně v Brně, tam byla celá kolonie německých dělnických rodin, s jejichž dětmi jsem se přátelil. Nic takového v Praze nebylo, tam tvořili Němci jen střední a horní třídu – byli to úředníci, obchodníci, politici a další. Také Fritz Mauthner, nacionalistický autor známé novely Der letzte Deutsche von Blatna (Poslední Němec z Blatné), někde napsal, že když přejel hranice a ocitl se v Německu, vstoupily mu slzy do očí, protože konečně uslyšel skutečné německé nářečí. Pražská němčina mu byla málo německá.

LN A co takzvaná Kucheldeutsch a Kuchelböhmisch?

Tou se mluvilo výhradně s českými služkami a kuchařkami.

LN Už téměř šedesát let žijete v Americe. Co odpovídáte, když se vás v letadle někdo zeptá Where are you from?

I am from Prague.

LN Jak na to lidé reagují?

Když letím domů do New Jersey, tak je většina lidí v letadle buď z Haliče – staří rodiče, co letí za dětmi, nebo z Koreje, Číny, Indie. Takže Praha není žádná senzace, prostě západní, civilizované město.

LN Myslíte si, že kategorie národnosti dnes stále ještě něco znamená?

Záleží na tom kde. Když jsem žil v Connecticutu, tam to bylo jednoduché. Většina lidí byli původně puritáni, pak spousta Poláků a Italů – a všichni asimilovaní. V New Jersey, kde žiji teď, jsou všichni absolutně noví, je tam mezinárodní atmosféra. Žiji v sefardské ortodoxní čtvrti, kde chodí lidé oblečení jako v osmnáctém století, dámy nosí paruky a dlouhé sukně. Vedle nich žijí Korejci, Číňané, celá indická obec.

LN V knize Praha ohrožená jste napsal, že těsně před druhou světovou válkou se otázka národnosti zjednodušovala na buď – anebo. Vy pocházíte po tatínkovi z tyrolské ladinské menšiny, po mamince z počeštěné židovské rodiny. Jak jste svoji národnost definoval tehdy?

Těžko říci. Asi bych řekl, že otec je z Tyrol a matka z Poděbrad. S matkou jsem mluvil česky, s otcem německy.

LN V době, kdy v Evropě zuřila válka, byla vaší velkou láskou česká Němka Waltraut. Jak se na to tehdy dívali vaši přátelé, kteří byli stejně jako vy českého politického smýšlení?

Jeden můj přítel mi řekl, že se nechovám vlastenecky. Ten vztah skončil tragicky. V době, kdy jsem se vracel z internačního tábora pro míšence v Krušnohoří, zahynula při německém náletu na Karlovo náměstí v Praze. Její otec pak zabil její těžce nemocnou matku, zapálil dům a pak zabil sebe. Byla to rodinná sebevražda.

LN Válka se ale smutně dotkla i vaší rodiny. Maminka musela do Terezína.

Maminku jsem naposledy viděl ve Veletržním paláci, kde se soustřeďovaly židovské transporty před naložením do vlaků. Měl jsem protektorátní legitimaci bez označení Žida, tak jsem se tam prošvindloval a strávil jsem s ní několik posledních hodin. Seděli jsme na zavazadlech a vlastně si moc nepamatuji, co jsme si říkali. Tenkrát ale lidé doufali, že Terezín je lágr, kde lidé přežijí. Nebyl to Auschwitz. Občas jsme pak od maminky dostali lístek, protože tam byl nějaký český policajt, který za těžké peníze zprostředkovával korespondenci. Otec mu platil tisíce a tisíce korun. Od něj jsme se pak také dozvěděli, že zemřela.

LN Maminka se mohla zachránit – kdyby se před válkou nerozvedla s vaším árijským otcem a nevzala si svého druhého muže, lékaře židovského původu.

Ano, to je asi pravda. Otčím se těsně před válkou zachránil útěkem do Londýna, moje maminka ale emigrovat nechtěla, protože nechtěla opustit svoji matku. Tím si zpečetila osud. Než ji ale deportovali do Terezína, vstoupil zase na scénu náš otec a o matku i o mě se finančně staral.

LN Váš otec byl celkem významným prvorepublikovým režisérem a dramaturgem, jeho odchod z Prahy do Brna komentoval v Prager Tagblattu i Max Brod. Poznal jste jako dítě některé postavy pražské nebo brněnské německé intelektuální scény?

Jen Urzidila (příjmení pražského spisovatele vyslovuje česky, jako Uřídil), poněvadž toho jsem pak také navštívil v New Yorku. Broda jsem neznal vůbec, byl jsem malý. Otec ho neměl rád, i když Brod si otce hodně vážil. Otec byl obdivovatel Franze Werfela.

LN Co si otec myslel o Franzi Kafkovi?

To byl prostě další mladík, který také psal. To je přece slavný výrok, myslím, že Roberta Musila, který říká, že pravý pražský génius je člověk, který nepíše. Kafka nijak nevyčníval.

LN Přesto jste si jeho dílo zvolil za téma disertační práce.

No jo, to bylo díky mým anglickým přátelům. Říkali mi, ty jsi úplný vůl, že pořád ještě táhneš po Rilkovi – ten už je dávno passé! Dneska ve světové literatuře existuje jen jediný autor – a to je Kafka. A to byli vojáci, kteří se vrátili z Anglie!

LN Kdo vlastně Kafku takhle proslavil ve světové literatuře?

To je zajímavé. Byli to jeho angličtí překladatelé Edwin a Willa Muirovi, kteří se v roce 1946 objevili v Praze, on pracoval jako ředitel British Councilu. Chodil jsem na jeho přednášky o anglické lyrice, tak jsme se poznali. On už ve 20. letech, kdy překládal Kafkovy knihy, tvrdil v jedné z předmluv, že Kafka předvídal diktaturu, fašismus. Toho se chopili mladí angličtí autoři, mimo jiné Graham Greene, a z Kafky se stal velký autor, zatímco Broda zná svět jen jako přívěšek ke Kafkovi a Werfel je – bohužel – zcela zapomenut.

LN V roce 2005 pořádala Česká televize soutěž Největší Čech, ve které hlasovali diváci. Franz Kafka se umístil na 55. příčce. Myslíte si, že je správné, že si ho tak přivlastňujeme?

To tedy rozhodně není. Ale má to dlouhou tradici. Už v pětačtyřicátém šestačtyřicátém roce se o Kafkovi začalo psát jako o českém autorovi. Tehdy ale mělo slovo „český“ jiný význam – teritoriální, bolzanovský. Prostě böhmisch, ne tschechisch.

LN Vraťme se ještě k válečné době. Byl jste židovský míšenec. Na vás se protižidovské zákony nevztahovaly?

Zpočátku ne, ale pak se to přiostřilo a od září 1944 už jsem věděl, že půjdu taky do lágru. Jeden lágr pro míšence byl na jih od Prahy, v Benešově, a tam si to lidi celkem chválili, říkalo se, že tam se to dá přežít. Jenže Benešov už byl přeplněný, takže další transporty pak šly na východ, do německého Slezska. Tam mě gestapo zatklo, poslali mě do Prahy na výslech a pak do dalšího lágru v Krušnohoří.

LN Co jste tam dělal?

Káceli jsme stromy. Od té doby umím pokácet strom tak, aby na mne nespadl. Byl jsem tam asi deset měsíců a pamatuji si na dlouhé úvahy, jestli vlastně nekolaborujeme, když kácíme stromy pro Německo. Někdo říkal, kolaborujeme, ale přežijeme, jiní říkali, že to dřevo se stejně nikdy nedostane na místo určení, protože Němci už neměli čím ho transportovat. A měli pravdu, to dřevo tam hnije snad dodnes.

LN Jak jste se dozvěděli o konci války?

Měli jsme všelijaké zprávy. V blízké vesnici žily ženské bez mužů. A když se jim něco pokazilo, třeba elektřina nebo rádio, tak si zavolaly do lágru, protože to tam byl samý inženýr. Inženýr šel opravit rádio a při té příležitosti si taky poslechl zprávy a přinesl je do lágru. Jednoho dne jsme na obzoru viděli velký požár – to hořely Drážďany.

LN Jak jste se odtamtud dostali?

Nás nikdo nehlídal. Hlídalo nás vědomí, že je to dobrý lágr, a že když utečeme, tak nás chytnou, dají nás do Auschwitzu a tam nepřežijeme. Jednou ráno nás vzbudil lágrfíra, Čech, a řekl, teď odpochodujeme.

LN Po válce, když se znovu otevřely vysoké školy, jste začal studovat.

Filozofii jsem dělal u Patočky, ten mi velmi imponoval. Zapsal jsem se na angličtinu, ale té jsem nechal, poněvadž tam bylo moc lidí, tam se člověk k ničemu zajímavému nedostal. A pak jsem dělal germanistiku.

LN Kdy vám došlo, že v Československu nebudete moci zůstat?

Moc pozdě. Já byl v roce 1947 v Anglii, sbíral jsem materiál na tu svou disertační práci o Kafkovi a lidi mi říkali, ty už se, doufám, nevrátíš. To bylo v době, kdy se československá vláda odmítla zúčastnit Marshallova plánu, takže lidem to bylo úplně jasné. Mně ne. Jako věčný optimista jsem si řekl, oni to komunisti nevyhrají. Odcházeli jsme až v roce 1949, s mou pozdější ženou Hankou. Hranice jsme přecházeli se skupinou studentů, kterou vedl obstarožní skaut, bral za to těžké peníze.

LN Kde jste pak žili?

Chvíli jsme žili v Německu, pracoval jsem v Mnichově pro Rádio Svobodná Evropa. Pak jsme se přestěhovali – to už jsme byli svoji – do New Yorku. Tam jsem dělal ve výtahu jednoho slavného pánského univerzitního klubu, byl jsem liftboy. Měl jsem báječnou uniformu, sametové bordó, a zlatou čepici a vozil jsem ty slavné gentlemany nahoru a dolů.

LN Pamatujete se na své pocity, když jste byl poprvé zase na českém území?

Nepamatuji. Asi si nechci pamatovat. Bylo to rok po sametové revoluci, nebyl jsem tu víc než čtyřicet let. Šel jsem se podívat do starého bytu v Příčné ulici, kde ještě žila moje macecha a byly tam některé moje papíry… asi nejsem tak emotivní, abych si to přesně pamatoval.

LN Připadal jste si tu ještě jako doma?

No, bylo to rozdílné město, ale byly tu kouty, kde jsem se cítil jako doma. Třeba když jsem si sedl na Karlově náměstí na lavičku, nebo ve Slavii, když jsem koukal na Hradčany.

LN Sledujete české dění?

Už ne, protože nemám noviny. Když jsem působil na Yale a žil jsem v New Havenu, tam byla velká knihovna, kde byly i české noviny. Tam jsem pravidelně četl Lidovky a České slovo.

LN Pro koho jste psal svoji asi nejznámější knihu, Praha černá a zlatá?

Pro studenty evropských dějin. V 90. letech začali jezdit do Prahy, a když přijížděli zpátky, pořád mluvili o Kafkovi a o Havlovi. Tak jsem jim říkal, ano, to je velmi důležité a zajímavé, ale Praha je víc. Tak jsem napsal tu první knihu. Dnes opravdu slouží jako školní četba.

LN Praha černá a zlatá končí pohřbem TGM, Praha ohrožená pojednává o letech druhé světové války. Plánujete pokračování, o svém exilu?

Neplánuji, ale ten tlak na mne je velký, abych to udělal alespoň formou dlouhého interview vedeného přes počítač. To možná udělám, ale napsat bych to nechtěl. Už mám té Prahy dost. Chtěl bych psát o filmu za diktatur v Německu, Itálii a Rusku.

LN Máte nějaké životní krédo?

Ano: pohov. Umět život brát v klidu a pomalu. Pořád čtu, přemýšlím, píši nebo někde jezdím, ale vlastně se mi to příčí. Raději bych seděl v kavárně a koukal. Jenže když tam sedím půl hodiny, už mě to začne nudit. Můj ideál je být kavárenský povaleč, ale nikdy jsem se k tomu nedostal.

Peter Demetz (88), pražský rodák pochází z česko-německé rodiny (jeho otec byl z Tyrol, matka Češka židovského původu). Za války prošel nacistickým táborem pro židovské míšence, po válce vystudoval germanistiku a filozofii na Karlově univerzitě. V roce 1949 emigroval, nejprve pracoval krátce v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, poté odjel do Spojených států. Zde překládal českou literaturu do němčiny (mj. básně Jiřího Ortena či Františka Halase), bádal a přednášel srovnávací literaturu coby profesor na Yaleově univerzitě. Dnes publikuje převážně anglicky. V českém překladu vyšly jeho knihy České slunce, moravský měsíc, René, Praha černá a zlatá, Aeroplány nad Bresciou a Dějiště Čechy. Praha ohrožená právě vychází v nakladatelství Mladá Fronta. Jeho otec Hans Demetz byl dramaturgem a režisérem pražského a brněnského německého divadla.

(Lidové noviny, www-lidovky.cz)



Zpátky