Červenec 2010

Opožděné podotknutí k výsledkům voleb v zemích českých

Luděk Frýbort

Doznávám hned předem, že jsem od květnových voleb mnoho neočekával. Už tolikrát se říkalo, teď už jde ale opravdu o všechno… a ono šlo pořád o totéž, o osobní moc a přístup k výhodným kšeftíkům. Nesledoval jsem jejich průběh a ani sledovat nemohl, jsa vzdálen půldruha tisíce kilometrů od břehů vltavských, k tomu v poněkud narušeném stavu těla i ducha následkem silničního úrazu. Až když jsem se po propuštění z francouzského špitálu octl doma v Hannoveru, když mě čeští přátelé zahrnuli radostnými telefonáty, došlo mi, že se stalo, v co jsem dávno už nedoufal: po dvaceti letech omrzelého mávání rukou nad tím svinstvem, co si říká politika, se český volič konečně pochlapil. Nahlédl, co je demokracie a co sobecký mariáš partajních šíbrů, a našel způsob, jak jim zamíchat kartami. Nicméně bych se bezuzdnému jásotu zatím neoddával. Vyhráno ještě dlouho není a hned tak nebude, ještě je mnoho bludných pěšin, na něž může sejít česká politika, mnoho je vlivných pánů, kteří ji na ně budou ze všech svých nemalých sil strkat. Neboť velké miliardy jsou v talónu té hry a prohnaní fixlíři neodejdou od hracího stolu ani rádi, ani bez odporu. Začátek ale učiněn byl a opravňuje, jak se říká v diplomatických kruzích, k opatrnému optimismu. Kéž tedy po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, se ne zrovna hned vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide, ale aspoň taková porce občanského vlivu na věci veřejné, jak se sluší na zemi demokratickou!

Ale ano, já vím, že jako jiné lidy, i lid český je celkem stabilně rozdělen na část tíhnoucí k ideám státně pečovatelským neboli socialistickým, a na ty, kdož vyznávají ideu zodpovědnosti za vlastní osud, jiným slovem pravicovou. A že jsem tudíž předešlým odstavcem zahrál do noty posledně jmenovaným, čímž jsem se dopustil nevyváženosti. Pravím, že na tom málo sejde. Není podstatné, která z partají se slavně prosadila a bude teď pár let vládnout, než ji vystřídá jiná, ale jaký duch se prosadil. Nebo dal přinejmenším najevo, že by se prosadit mohl. S tím bychom - vyjímaje některé demokraty z povolání, jimž onoho květnového dne uplavalo prádlo - mohli být spokojeni všichni. Jelikož vinou daných okolností přicházím s tímto článkem opožděně, a jelikož už bylo v té věci vysloveno úvah, kritik a komentářů na nůše a na fůry, chci se v následujících odstavcích omezit na několik vedlejších podotknutí.

Je potěšitelné, že české voličstvo opustilo - aspoň v dostatečné míře - svůj obyčej zkoumat, které zlo je větší a které zase menší, ale pokusilo se vyřadit ze hry zlo pokud možno jakékoliv. Že ztratilo hrůzu z malých a dosud nevyzkoušených stran; že odložilo představu, dle níž hlas daný straně, neskýtající jistotu překročení ošidné pětiprocentní hranice, je hlas zahozený. Dvacetiletá zkušenost s českou odrůdou postkomunismu ukazuje, že opak může být pravdou: není hlasu zahozenějšího, než který byl udělen prošvindlovanému, popanštělému, vším korupčním blátem protaženému partajnímu obrovi. Objevilo možnost nejen zakřížkovat na volební listině jméno té nebo oné partaje, nýbrž z ní také povyházet důvěry nezasluhující figury, ukázavši tak partajním nabobům, zvyklým usazovat do vlivných pozic své kamarády a oblíbence, že volič může jednat ve výběru svých zástupců podle jiných kriterií, a také že jedná. Snad teď umlknou hlasy, doporučující české politice většinový systém, spočívající ve věčném střídání dvou kontrahentů, mezi nimiž je až na ty řeči rozdíl jako mezi fackou a pohlavkem. Britské způsoby můžeme napodobovat, drazí rádcové, až si osvojíme i britskou solidnost.

Čímž jsme si odbyli povšechnou část věci, a můžeme se věnovat jednotlivým stranám, v jakém stavu vypadly z volebního mlýna. Začněme s tou, která sice s odřenýma ušima, ale přece jen zůstala v čele tabulky. Ač se to nezdá, dosáhla možná největšího úspěchu od svého založení. Zbavila se svého odpudlivého vůdce, bezpáteřníka a vychytralce; přestala - doufejme - bažit po moci i za cenu, že by jí podstatný díl musela odevzdat k volnému použití Marťanům. Snad - rovněž doufejme - skončilo i ono nepředhlédnutelné nakročení k Moskvě, jak k němu směřoval zmíněný vůdce, spojující v sobě vlastnosti slona, zmije a chameleona. Doufejme tedy zatřetí, že se nejstarší z českých stran znovu stane politickým domovem lidí sociálně cítících, ne však nemyslícího, na třicetikorunové niti utáhnutelného duševního proletariátu. Ač celou svou životní zkušeností člověk pravicový, neváhám vyslovit, že od parkoubkoviny očištěné, s rozumem vedené, svou levicovost pečlivě odvažující sociální demokracie je a ještě bude velmi třeba. Jako partnera v diskusi, jako korektivu, jako dodavatele… no, nových myšlenek raději snad ani ne, ale popudů a podpíchnutí. Kdo občas nepocítí bodnutí kritické jehly, tomu zleniví mozek.

Co se strany modrého ptáka týče, platí o ní něco podobného. Také ona si musel prožít svůj pád, aby došla očištění, také ona se musela zbavit bohorovných stratégů moci, aby zlidštěla a stala se volitelnou nejen pro ty, kteří v ní vidí menší zlo. Ten proces zatím není dokonán, klausovina s bémovinou jsou ještě příliš cítit modrému ptáku z peroutek, než abychom měli jistotu, že vyjde z očistné koupele jako standardní evropská strana pravého středu. Pravicová ne, jak se ráda sama jmenuje; která partaj chce být tak říkaje všelidovou, nemůže si vyskakovat moc pravicově. Ale i obsazení politického středu něčím solidním by byl úspěch dosud nevídaný. Určitou naději v tom smyslu se zdá skýtat její nový šéf, pan Petr Nečas. Přiznávám se, že se mi zdál být trochu nevýrazný a nevěděl jsem, co si o něm mám myslet, až mě upoutala drobná zmínka: otázán na své nejoblíbenější knihy, uvedl pan Nečas spisy britského publicisty a historika Paula Johnsona. Zpozorněl jsem, neboť autorsky poctivý, exaktní, do hloubky uvažující, myšlenkově samostatný a proti téměř povinnému proudu tohoto času plout se nebojící Paul Johnson je i mým favoritem. Jestli pan Nečas jeho knihy nejen čte, ale také s jejich duchem souzní a jimi se inspiruje, mohl by z něj být po dlouhé řadě politických měkkýšů opravdu státník. Nic lepšího bychom nemohli přát nejen straně modrého ptáka, ale i veškerému království českému.

O obou parlamentních nováčcích nelze zatím říci víc, než že do české politiky, dvaceti lety postkomunismu vší cti a věrohodnosti zbavené, vnesli van naděje. Nezklamou-li ji ještě, nepodlehnou-li vábení moci a peněz, nevrátí-li českou politiku do starých, rezavých kolejí, mají šanci stát se ne jazýčkem na váze - takových jazýčků už bylo - ale trvalým a možná rozhodujícím prvkem české politiky. V tom ohledu bych spíš vsázel na poněkud čitelnější stranu TOP 09, již bych býval asi sám volil, kdybych volit mohl a směl. Její deklarovaná pravicovost jí ani do budoucna nezaručuje víc než něco kolem patnácti procent, jaký už je rezervoár uvědomělé pravicovosti v západoevropských společnostech, ale snad by mohla pod taktovkou Karla ze Schwarzenbergu předvést i něco víc: kus šlechtictví ducha v českém až příliš lidovém prostředí. A setrvat v něm i poté, až nemladý kníže pán opustí politickou scénu.

V partaji pana Johna se tolik nevyznám. Nerad bych jí věšel na krk populismus - ostatně nikdo neví, co ten titul přesně značí - ale určitou programovou mrštnost už jsem stačil zaznamenat. Omezím se na jedinou poznámku: Věci veřejné vyrajtovaly do volebního klání s dřevcem přímé demokracie. Jsou mi tím sympatické, jelikož sám jsem zastáncem přímé demokracie švýcarského typu, jen připomínám - přímá demokracie není koláč, z nějž lze vybírat rozinky dle libosti a potřeby, nýbrž je třeba jej přijmout v celku nebo nechat ležet. To je ale téma samostatné úvahy.

Pominuvše komunisty, jimž, jak tak koukám, drobátko zamrzl zobáček, obraťme pozornost k stranám, které ve volebním klání vylítly ze sedla, když už jsem užil té rytířské terminologie. Povězme si hned, že se za to mají co děkovat svým vlastním přeceněním a mylnému odhadu. To platí zejména pro Řád Zelených bratří, jenž v předcházejících volbách překonal magickou hranici pěti procent a začal si domýšlet, že ten zázrak přivodila neodolatelná síla ekologických pravd. To se ovšem Zelení bratří řádně sekli. Všechny ekologické, feministické, pacifistické, vegetariánské a jiné takové pravdy, přetavené v politicko-volebním tyglíku, vydají v české skeptické, zářnými vizemi zpražené veřejnosti tak do tří procent hlasů, a ještě s bídou. To jen před volbami r. 2006 jakási agentura zaprorokovala Zeleným skok přes pětiprocentní laťku, a těm, kdo až do té chvíle sklesle žehrali, že není koho volit, se náhle otevřela možnost. Působením všelijakých Zubových a Stropnických se zase rychle povytrácela. Kdybych směl Zeleným bratřím přispět radou, doporučil bych, aby nechali opisování ze slabikáře svých západních souvěrců; česká a západní zeleň jsou dva velmi rozdílné odstíny té barvy. V svobodě a blahobytu vyrostlá západní mládež, okouzlená revolučními teoriemi roku osmašedesátého - jistě ne bez přispění tajnosnubných stratégů jisté pokrokové mocnosti - náhle uzřela v levicově pojaté ekologii náhradu za přece jen už poněkud vyčichlý marxismus a chopila se zelené víry s týmž zaujetím jako předtím rudé. To v českém prostředí, poznavším osmašedesátý rok ze zcela jiné stránky, ne a nepůjde. Zato je v něm dost prosté, upřímné lásky k přírodě, jež by se možná po opuštění odjinud převzatých dogmat dala vyjádřit i politicky. I když si myslím, že přírodě se daří nejlíp tam, kde má od všech mesiášů, reformátorů a podobných bláznů pokoj.

O něco víc je mi líto truchlivého osudu strany Lidové, přepadnuvší přes okraj pětiprocentní propasti vinou taktického lavírování. Každý jí byl dobrý jako potenciální partner, jen když si udrží vládní křesílka a prebendy, neposlechla kněze Karáska, prorocky volajícího "Řekni ďáblovi ne," dala se s komunistickým ďáblem do námluv za přehlíživého předpokladu, že jí to její tradičně oddaní voliči odpustí… a oni neodpustili. Je jí škoda. Česká veřejnost velmi potřebuje opravdu křesťanskou, konfesijní stranu, právě proto, že je z devadesáti procent nenáboženská (neříkám, že ateistická). Zbývajících deset procent církevně zakotvených lidí tvoří dostatečnou základnu, na níž může taková strana existovat. Musela by ale mít odvahu k hájení křesťanského názoru, byť i menšinového, nesměla by se, kdyby čert na koze jezdil, cpát do vládních koalic, musela by se zbavit své pověsti kličkujícího hada. Druhou alternativou je rozpad a zánik, jaký v běhu polistopadového času postihl více stran, zůstavších rovněž viset na pětiprocentní laťce. Škoda jich velká není. Lidové strany, křesťanské a katolické, by byla.

Krátce se ještě zmíním o partaji paní Bobošíkové, i když do tohoto výčtu nenáleží. Ukázala však, jaký je potenciál českého nacionalismu, podezíravého, svárlivého, do všech stran naježeného. Všichni jsou zlí a zákeřní, všichni si chtějí naší krásnou a bohatou vlast podmanit… čtyř procent tohoto reliktu devatenáctého století je, řekl bych, až moc. Ale bývalo jej, jak se pamatuji, mnohonásobně víc v těch křečovitých poválečných letech, i je snad naděje, že dalším vývojem a užšími kontakty se všemi těmi zlými a zákeřnými vymizí zcela. Živnou půdou nenávisti je neznalost.

Což by tak mohlo být všechno na okraj květnových voleb. Snad jsem z uspokojení nad jejich výsledkem nezadrnkal na příliš optimistickou strunu; pakli zadrnkal, doufejme, že se nutné povolební rozčarování udrží v přijatelných mezích. Kdyby ne, kdyby se měla česká politika vrátit k stokrát zdiskreditovaným postkomunistickým manýrům, kdyby noví vůdci měli načichnout starým puchem korupce a panské pejchy… to by mohl být definitivní konec. Dějiny nemívají ve zvyku nabízet stejnou příležitost dvakrát.