Červenec 2010

Iveta Radičová – nepolitička premiérkou

Luboš Palata

Poprvé v historii nebude mít Slovensko premiéra, ale premiérku. To, že v čele nové slovenské vlády bude stát žena, je přitom ta nejmenší změna. Budoucí předsedkyně nové slovenské vlády (byť stále ještě „jen“ na 95 procent) Iveta Radičová je zcela jiná než většina politiků dnešního Slovenska. V mnoha, či vlastně téměř ve všech směrech. Přirovnání, že se jedná o „slovenského Havla v sukních“, nevystihuje zdaleka celou realitu. Nejen proto, že donedávna Iveta Radičová skoro sukně neměla.

Je to pouhých pět let. „Byl říjen 2005, seděla jsem v pracovně své katedry. Zazvonil telefon, volal Mikuláš Dzurinda. Že by mě rád pozval na krátké setkání. Nepřekvapilo mě to, protože už předtím mě několikrát pozval, když se bylo třeba poradit, co udělat při návštěvách eurokomisařů. Myslela jsem si, že chce další konzultaci. Přišla jsem na úřad vlády, Mikuláš Dzurinda seděl sám v kanceláři.,Uvažuji o obsazení křesla ministra,‘ řekl mi...“ Tak popisuje Iveta Radičová svoji cestu z akademické dráhy do politiky.

V sociologii dosáhla dnes třiapadesátiletá Radičová až na špici svého oboru, od studií pracovala deset let, až do roku 1989, ve Slovenské akademii věd. Po roce 1990 byla v Oxfordu u barona Ralfa Dahrendorfa, později sama na Oxfordu i na Harvardu přednášela. Její analýza rozdílů normalizace na Slovensku a v českých zemích patří k tomu nejzajímavějšímu, co v této oblasti po roce 1990 bylo napsáno.

Přestože neopouštěla akademickou půdu, patřila ještě před listopadem 1989 ke skupině sociologů, kteří se v létě onoho revolučního roku postavili otevřeným dopisem proti pronásledování disidentů na Slovensku. Do sametové, nebo jak se říká na Slovensku, něžné revoluce mnoho měsíců nezbývalo, ale přesto to bylo i tehdy gesto odvahy.

I v následujících letech patřila Radičová ke skupině vědců, kteří do veřejného života Slovenska významně vstupovali a tvořili ostrůvek „pozitivní deviace“ především v těžkých časech mečiarismu, kdy se Slovensko posouvalo ze střední Evropy k Moskvě a Miloševičovu Srbsku. Po roce 1998, kdy i s přispěním této části slovenských elit mečiarismus konečně padl, se Radičová stala součástí skupiny sociologů, kteří neformálně pomáhali nové vládě Mikuláše Dzurindy – v roce 1990 byla podle vlastních slov i ve skupině, která radila tehdejšímu federálnímu ministrovi financí Václavu Klausovi.

Přestože nebyla slovenské veřejnosti neznámá, byla daleko známější jako manželka fenomenálního slovenského humoristy Stana Radiče. Nebýt jeho předčasného úmrtí v roce 2005, možná by Iveta Radičová z akademické půdy na tu politickou nikdy nepřešla. „Měla jsem rozběhnutou akademickou dráhu, přípravu na profesuru, projekty. Neviděla jsem důvod jít do nějaké politické funkce,“ vysvětluje na svých internetových stránkách Radičová. „Jenže přišel nešťastný rok 2005, kdy zemřel manžel Stano. To jsou události, které změní život ve zlomku sekundy,“ dodává. Otázku, jak říká Radičová, „co s obrovským prostorem v duši“, vyřešila politika. Na podzim roku 2005 odstoupil ministr práce a sociálních věcí Ľudovít Kaník. Jeho sociální reformy dělané podle vzoru „kdo nepracuje, ať nejí“ byly asi vůbec nejdrsnější, které byly ve střední Evropě po roce 1990 zavedeny. Příliš se o tom nemluví, ale na východním Slovensku vyvolaly dokonce takové nepokoje mezi tamními Romy, že tam slovenská vláda musela k jejich uklidnění nasadit armádu.

Radičová byla do své funkce dosazena proto, aby v reformách, dělaných ve stylu „když se kácí les, létají třísky“, napravila největší chyby a reformu jako celek v některých oblastech zmírnila, zlidštila. Soudě podle toho, že se během několika měsíců stala nejoblíbenějším ministrem Dzurindovy vlády a v mírně předčasných volbách na jaře 2006 získala nejvíce preferenčních hlasů, se jí to podařilo. Do Dzurindovy Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) však vstoupila až po volbách – už jako poslankyně. Když SDKÚ hledala společného prezidentského kandidáta opozice, který by se na jaře roku 2009 postavil proti Ivanu Gašparovičovi, jehož podpořila tehdy ještě velice oblíbená Ficova vláda, padla volba na Radičovou. Dokázala téměř nemožné, pětačtyřicet procent hlasů bylo po několika letech útlumu opozice prvním signálem, že vládní síly (k nimž patřil od počátku i Gašparovič) jsou porazitelné.

Pak však přišel zkrat, hlasování za kolegyni v parlamentu a 23. dubna 2009 se Radičová vzdává poslaneckého mandátu. „Odchází, aby se vrátila,“ píše tehdy deník Sme, ale věří tomu málokdo. Jenže několik měsíců před parlamentními volbami vytáhne Fico na Dzurindu deset let uleželý skandál s půjčkami, konty ve Švýcarsku – a dvojnásobný expremiér rezignuje z pozice lídra strany. Radičovou vnitrostranické referendum vybere na pozici volebního lídra.

Radičová, které se říká „paní čistá“, nemusí odpovídat na otázky kolem skandálu, na všechny útoky Ficovi říká – „když máte důkazy, tak ty lidi zavřete“. Debaty se šéfem Směru ale nevyhrává, vůči útočnému Ficovi vystupuje příliš slušně. Neútočí ale ani na strany soupeřící s SDKÚ o opoziční voličské hlasy – chce, aby byly v parlamentu.

Žensky empatický přístup přináší kýžený výsledek. Fico, ač vítězí, prohrává s pravicovou čtyřkoalicí, která hned o sobotní volební noci začne sestavovat novou vládu. Radičová ale nemá premiérství jisté. „Nepoliticky“ sama přiznává, že výsledek SDKÚ, horší než v roce 2006, není úspěch. Přesto, po dvou dnech váhání, Dzurinda přijme nevyhnutelné – Radičová bude premiérkou. Slovensko čeká něco, co ještě nezažilo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)