Červenec 2010

Kam se rozšíří řecká nákaza?

Daniel Anýž

„Vědět to, tak jsem boháč“, říká Peter Harrold, ředitel sekce střední Evropy, pobaltských zemí a Střední Asie ve Světové bance. Jeho cesta do ČR se časově překrývá s řeckou krizí a s obavami o osud eura. Harrold se nedomnívá, že by země z jeho portfolia byly akutně ohroženy. Problémy ale vidí s udržením fiskální disciplíny, v Česku podle něho nejen v současnosti schází vůle přijmout klíčové rozhodnutí k reformám, ale nevede se zde ani diskuse o příští ekonomické strategii země.

Kterou zemi z vašeho portfolia může nejvíce ohrozit řecká nákaza?

Nevím, a kdybych to věděl, tak bych asi mohl být hodně bohatý. Skutečností je, že v tuto chvíli to asi nikdo neumí předpovědět. Je tady příliš mnoho neznámých. Nevíme, zda rozhodnutí Německa, Evropské unie i Mezinárodního měnového fondu (MMF), které všechny odsouhlasily pomoc, nyní už zastaví spekulace vůči Řecku. Nevíme ani, co se bude dít uvnitř Řecka, zda přestane stávkovat a protestovat. A nevíme také, zda teď ratingové agentury neobrátí svoji pozornost na někoho jiného. Je zde hodně nejistot. Možná si všichni oddechneme, ale třeba také ne. A faktem také je, že Řecko z minulého týdne se příliš neliší od Řecka před rokem. Stále mají velký rozpočtový deficit, čímž chci říci, že jde také o tak těžko uchopitelné věci, jako je nálada a psychologie.

Ale určitě lze aspoň říci, na které země mohou mít řecké problémy největší vliv.

Tak to je zřejmé, čím více k jihu od středu Evropy a čím blíže Řecku, tím větší dopad to může mít. Přímo přes hranici s Řeckem je to Bulharsko. Tyto dvě země spolu hodně obchodují, třetina majetku bulharského systému je v řeckých bankách. Ty mají v Bulharsku své pobočky, v podstatě převzaly řadu bulharských bank, bulharští lidé v nich mají své peníze. Což nemusí být samo o sobě nutně nestabilní, ale sledujeme velmi pozorně stav finančního sektoru v Bulharsku, v Rumunsku. Pro tyto země je současná situace o to složitější, že vstoupily do EU mnohem "chudší" než kdokoli předtím, při vstupu byly, ve srovnání příjmů obyvatelstva, na čtvrtině unijního průměru.

A pokud by bylo ve vašem portfoliu Španělsko? Byl byste nervózní?

Co se týče španělských dluhopisů, tak trhy zatím žádný odpor, nedůvěru vůči nim neukázaly. Ale z čeho bych měl v souvislosti se Španělskem špatné spaní, je možný souběh jeho tří velkých problémů. Mají velký deficit, dvacetiprocentní nezaměstnanost a model jejich ekonomického růstu v předchozích letech se už nemůže do dalších let opakovat. Byl to růst podložený realitním trhem a rozvojem stavebnictví, které mělo dvojnásobný podíl na tvorbě španělského HDP, než je unijní průměr. Což je nepřirozené. A když tahle bublina praskla, mělo to vliv na zaměstnanost. K čemuž připočtěme, že Španělsko je zemí se silnou zahraniční pracovní silou, například z Rumunska. Tihle lidé odešli, což zase jen zpětně komplikuje situaci na realitním trhu, kde zůstává otevřeno mnoho problémů. A kombinace těch tří věcí, které jsem jmenoval, je opravdu strašidelná a bude nesmírně těžké je vyřešit najednou.

Nakolik je ohroženo samotné euro? Někteří ekonomové, například Paul Krugman, tvrdí, že problémem je právě společná měna. "Měna bez domovské země", jak to nazývají.

Společnou měnu nemůžete zavádět bez toho, že by vaše ekonomika už nebyla významně závislá na ostatních zemích, kde by už nebyl důležitý pohyb různých druhů produkce přes hranice. Bez toho by to nefungovalo. A zavedení a fungování eura bylo relativně hladké právě kvůli rozsahu propojení ekonomik. Takže já to pojmenování "měna bez státu" příliš neberu. Je to, jako byste se divili, že Kalifornie, Michigan nebo stát New York, které mají rozdílné ekonomiky a různé ekonomické problémy, mohou mít jednotnou měnu. V USA by to byla prostě nesmyslná otázka, protože jiné faktory zaručují, že společná měna je funkční. Když například nezaměstnanost naroste v jednom státě, tak jdou lidé tam, kde je poptávka, třeba z jednoho pobřeží na druhé.

Je ale v Evropě tento pohyb také tak silný a důležitý?

To si nemyslím, ale i v Evropě jsou tyto ekonomické prvky v přeshraničním pohybu. Když se Polsku nedařilo, lidé neseděli doma a nečekali, co udělá stát, ale odcházeli do Anglie. Lotyši také cestovali po Evropě. Myslím prostě, že často podceňujeme rozsah skutečně ekonomické integrace Evropy.

Jenže Řecko nemohlo devalvovat svoji měnu.

To je pravda, ale vždyť už vidíme změny v hodnotě eura, a to bude mít svůj dopad. Německo je sice na jednu stranu závislé na vývoji v Řecku, německá proexportní ekonomika ale zároveň může na změnách kurzu eura vydělat, může to pro ni být injekce.

Přesto: neschází euru, na rozdíl od dolaru, federální vláda? Můžeme srovnávat Washington s Bruselem?

Evropské vedení může být upachtěnější. Jenže je ten rozdíl skutečně tak velký, když to srovnáme se vzájemným působením americké vlády a tamního Kongresu? To bych už neřekl. Vzpomeňte si jen, jak těžké bylo v Kongresu prosadit TARP, program k záchraně amerických bank. To bylo hodně složité dohadování mezi administrativou a Kongresem, a rozhodně to nebylo rychlejší než současná opatření Evropské unie proti řecké krizi.

V zásadě to tedy vidíte optimističtěji než řada amerických ekonomů, kteří předpovídají euru smrt.

Tak to bych měl asi také říci něco skeptičtějšího. Kdoví, kdo má pravdu. Možná je ale řada těchto ekonomů teď o to skeptičtější, oč byli přezíravější ke skutečné krizi před několika lety. Mám na mysli, jak tehdy podcenili problémy na americkém hypotečním trhu. Vědělo se, že to je nepříjemné, ale málokdo dohlédl, jaké souvislosti to bude mít, o jak velký trh ve skutečnosti jde. S Řeckem je to podobné, je zde deficit, jsou zde řecké dluhopisy, ale kdo je vlastní? A jaký to bude mít na vlastníky dopad? Úplný rozsah v tuto chvíli neznáme.

Světová banka se na rozdíl od MMF soustředí spíše na konkrétní projekty. Mohli byste, pokud by se řecká nákaza šířila, zemím z vašeho portfolia vůbec pomoci?

Částečně jsme orientovaní na projekty, ale poskytujeme také rozpočtovou pomoc. Byli jsme například velmi aktivní v době finanční krize. Pomohli jsme Rumunsku, Polsku, Maďarsku, Lotyšsku, kde šlo o přímou finanční pomoc, aby se vláda mohla soustředit na lidi, kteří byli nejvíce postiženi krizí. A vedle těchto zdrojů také radíme s nezbytnými strukturálními změnami, které musejí země udělat, jako jsou penzijní reforma a reforma zdravotnictví. Často jsou to státy samy, kdo žádá Světovou banku o expertní pomoc. Například ve věci sociálně podpůrných programů, hrazených z mandatorních výdajů. Místo skutečně potřebným směřují tyto dávky k vybraným skupinám obyvatel, bez ohledu na jejich reálné příjmy. Řecko má například speciální penzi pro bývalé olympioniky.

I v Česku byl návrh, aby přilepšení dostávali medailisté.

V Řecku jsou to všichni účastníci, ale důležité je, že jde jen o jeden příklad nelogických sociálních opatření. Rumunsko má například okolo 200 různých povinných dávek, což je nesmírně složitý, těžko podchytitelný neefektivní systém. A to jsou přesně ty věci, s kterými těm zemím pomáháme.

Když jste zmínil Lotyšsko, proč měli právě tam takové problémy?

V Lotyšsku to byla skutečně nejdrsnější jízda z celé Evropy. Z velkého večírku šli přímo do krize. Zažívali masivní, spotřebou hnaný boom. Desetiprocentní roční růst podložený velkým přílivem kapitálu, půjčkami v zahraniční měně. Financovalo to výstavbu a trh s nemovitostmi, maloobchodní trh rostl, soukromníci si půjčovali, vláda mohutně zvýšila platy ve veřejném sektoru. Jenže ve chvíli, kdy najednou useknete zdroj tohoto růstu, kapitálový příliv, večírek rázem skončil do velkého propadu. Lotyšsko nebylo jediné, Rumunsko bylo podobný případ.

Estonsko či Polsko krizi naopak zvládly docela dobře. Byly jejich postupy podobné?

Ano, ale jen tím, že obě tyto země měly silné vedení, které bylo schopno prosadit nezbytné změny, aby prošly krizí. Jinak ale zkušenosti těchto dvou zemí spolu zajímavě kontrastují. Polsko prošlo krizí nejméně zasaženo ze všech evropských zemí, bez recese, bez hospodářského propadu, a pravděpodobně bude mít i letos nejsilnější růst. Z nových členských států jsou nejméně orientováni na exportní výrobu, což trochu chrání jejich domácí trh od nákazy. A také velmi aktivně pracovali s měnou, k odvrácení poklesu vývozu. Estonská vláda musela ve srovnání s tím záhy zavést tvrdá a bolestná úsporná opatření, prosadila rozpočtovou zodpovědnost, uhlídala deficit, ale jen za cenu velkého propadu domácí produkce a nárůstu zaměstnanosti.

A co Česko, jak hodnotíte jeho aktuální ekonomickou situaci?

Po krátké návštěvě, kterou mám za sebou, to ještě nedokáži přesně říci. Ale z toho, co jsem zde slyšel, vám největší starosti dělá rozpočtový výhled. Víte, že pro zachování fiskální rovnováhy musejí nutně přijít změny, s čímž přímo souvisí druhý problém, o kterém jsem zde z mnoha míst slyšel, a to je současná neschopnost přijmout důležitá rozhodnutí o klíčových reformách.

Obrazně řečeno: Máme blíže k Lotyšsku, nebo k Estonsku?

Česko má relativně dobrý model růstu, máte vzdělanou pracovní sílu, která vzhledem ke zdejší historii výroby a také ve vztahu k umírněným nákladům přitahuje zahraniční investice, a to převážně exportně orientované investice. Takže je to mnohem zdravější model než v některých jiných zemích, kde se soustředí na spotřebu. U vás to spočívá na výrobě. Otázkou je, jak zvládnete to, až se jednou investice do výrobního sektoru naplní, a větší roli bude muset převzít inovace a růst z jiných odvětví. To může to být složité. Zdá se navíc, jak jsem byl během svého českého pobytu několikrát upozorněn, že se zde ani nevede diskuse o strategickém směřování vaší země.

(www.ihned.cz)