Červenec 2010

Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa

Václav Bělohradský

Celkovou atmosféru v Evropě ovlivňují silně politické útvary, které nazvu „velmi nesamozřejmé národy“. Jejich rozporná a přerývaná historie je plná úzkosti z kulturních cizinců, a proto i sebeoslavných kýčů, často ji ovládají démoni nacionalismu, antisemitismu, rasismu. V kolektivním vědomí velmi nesamozřejmých národů je stále živé národní trauma, jímž byl zánik (vinou vlastní nesvornosti nebo přesily nepřátel) nezávislého státu; tato traumatizující paměť ztráty nezávislosti je nejdůležitějším zdrojem legitimity politického rozhodování – například Mnichov v české paměti nebo ruská okupace v paměti baltských národů.

Všechny národy jsou kulturní konstrukce, soubory kanonizovaných textů, které sjednocují kroniky kmenů a lokálních pospolitostí a vřazují je do univerzálních dějin lidstva. Některé kamínky takových konstrukcí se rychle vydrolí, jiné naopak drží pevně jako například Palackého strhující příběh o českém národu jako potomcích husitů, kteří jako první v Evropě bojovali „za pravdu boží proti celému světu“.

V nějaké míře jsou ale nesamozřejmé všechny národy. Kanonizovaná vyprávění, která zaručují identitu a dávají legitimitu nárokům na určité teritorium, jsou vždy vystavena konfrontaci s protikánony, u nás například katolické odmítání husitství, příběh Československa v sudetském pojetí, ve Francii spor o revoluci atd.

Když protikánon kánon nesmiřitelně rozvrací, místo aby byl jen „chvěním“, které ho upevňuje a rozšiřuje, když cílem politické opozice je kánon jednoduše vyškrtnout z kolektivního vědomí a všem vnutit protikánon, celým národem se šíří strach a nenávist. „Velmi nesamozřejmé“ jsou ty národy, v nichž už pouhé zachvění kánonu vyvolává paniku a probouzí démony fanatismu. Současná hluboká krize evropského sjednocování je důsledkem neuváženého rozhodnutí Evropské unie rozšířit se o velmi nesamozřejmé národy bez toho, aby dříve prohloubila svou jednotu a sdílené cíle. A v epoše globalizace se už národy Evropy samozřejmými stát nemohou. Cílem evropských národů musí proto být samozřejmost Evropy – nesamozřejmé národy v samozřejmé Evropě.

Protievropská propaganda české pravice a také KSČM, groteskní spor o vlajku EU na Pražském hradě, nerealisticky protievropský atlantismus českých neocons, ale také náhlé probuzení nacionalistických a antisemitských démonů v Maďarsku, Polsku, na Slovensku, oslava lotyšských a estonských jednotek SS jako bojovníků za národní nezávislost – to vše ukazuje, že se dal do pohybu spíše opačný proces: v poryvech neonacionalismů se EU sama stává nesamozřejmou. O Balkánu prý Winston Churchill řekl: „Příliš mnoho historie!“ Rozumějme té větě dobře: představitel ideje britského impéria, velkolepého příkladu rovnováhy mezi potestas a impériem, mezi autonomní lokální mocí a svrchovanou mocí imperiální, tu vyjadřuje svou bezradnost.

Rozdílu mezi impériem a potestas odpovídá rozdíl mezi dějinami na straně jedné a pouhou pamětí na straně druhé. Příliš mnoho historie je tam, kde se znepřátelené lokální potestas neustále navzájem obviňují ze smrtelných agresí a znepřátelené paměti se nedokáží dohodnout na žádné společné historii – každá chce být svrchovaným pánem dějin celých.

Dějiny nejsou paměť, je to kulturní konstrukt, na kterém pracuje mnoho generací: nemůžeme sdílet paměť, ale dějiny ano, v nich i naše omyly mohou nalézt své legitimní místo a být předmětem úcty vítězů. Na Balkáně jsou ale paměti tak nasáklé vzájemnou nedůvěrou, že je nelze sjednotit v žádném smiřujícím kulturním konstruktu, nad tak znepřátelenými paměťmi historici nebudou mít nikdy žádnou kompetenci.

Bulharská dokumentaristka Adela Peeva získala mnoho mezinárodních cen za film Čí je ta píseň? z roku 2003. Vypráví v něm o turecké písni, která se v každém balkánském národě zpívá v jiné úpravě a na jiný text. Všude jsou ale lidé nezlomně přesvědčeni, že ta píseň má svůj původ u nich a že druzí jim ji ukradli. Film končí na jakési slavnosti v Bulharsku, kde nacionalisté mezi nadávkami Turkům a Cikánům vyhrožují pověšením každému, kdo bude tvrdit, že ta píseň je turecká. Ta píseň nesjednocuje, ale rozděluje, protože všichni na ní považují za nejdůležitější její původ, chtějí ji vepsat do vlastní historie jako důkaz své nadřazenosti. Ano, příliš mnoho historie.

Milan Kundera napsal: Každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se ho tak říkajíc přepsat do veršů (většinou špatných)... Velmi nesamozřejmé národy přepisují svou minulost do veršů s hysterickou vášní a svou zveršovanou podobu pak hájí popuzeně proti každému, kdo by chtěl nahlédnout pod „pozlátka veršů“ – odhalit účelovost a historickou omezenost té konstrukce. Kdo strhne pozlátka veršů z minulosti velmi nesamozřejmého národa, riskuje vyloučení z národní pospolitosti a často je i trestán státní mocí – v Polsku například učitelům dějepisu hrozil trest za urážku polského národa, pokud by přednášeli o (tolika) temných stránkách polských dějin. Nejobecnějším znakem velmi nesamozřejmých národů je tato hysterická obrana své zveršované verze.

Myslím, že velmi nesamozřejmé národy můžeme soustavněji popsat pomocí pěti znaků.

Zaprvé, pojetí kultury a zvláště literatury jako hrdinské činnosti, která za netrpělivého očekávání celého národa vyrábí důkazy o jeho právu na nezávislý stát a o jeho velkém (a nedoceněném) významu ve světě. V projevu na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Milan Kundera řekl: Existence českého národa nebyla… nikdy samozřejmostí… Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci kulturními hodnotami, jež má národ vytvořit… Kulturu pak definuje jako osvobozující překročení hranic dosavadních vědomostí o člověku a jeho údělu a tvrdí, že v šedesátých letech dostala československá kultura historickou příležitost – překročit umělé hranice mezi socialismem a svobodou a to v zájmu lidstva; každý, kdo svou bigotností… podráží nohy kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa – dodává ještě.

Jsou-li kulturní hodnoty (včetně náboženských tradic) považovány za důkaz práva národa na existenci, pak kultura často nahrazuje stát a politiku, většinou neúspěšně. I to je znakem velmi nesamozřejmých národů. Pražské jaro například bylo tak totálně poraženo především proto, že v něm bylo „příliš mnoho kultury“ a příliš málo umění změnit vše, co v mezích nezměnitelné situace změnit lze – tedy politiky.

Druhý rys pak vyplývá z Churchillovy věty o Balkáně: nedostatek smiřujícího vyprávění o minulosti a přebytek znepřátelených pamětí. Ve velmi nesamozřejmých národech je minulost ještě méně předvídatelná než budoucnost. Snadno se stane, že se celý jeden život odehraje v minulosti, která je pak zrušena jako třeba „masarykismus“ za druhé republiky anebo dnes komunismus v různých svých fázích. Restituce například v sobě obsahují ideu, že v dějinách je možné škrtat jako v nějaké partituře. V Sedláčkově a Procházkově dokumentu Tenkrát mě nejvíce dojal pokus rodičů uhájit před dětmi normalitu svých životů „tenkrát za komunismu“. Ano, je tragédií nás, příslušníků velmi nesamozřejmých národů, že naše minulost je nepředvídatelná, ulpívá na nás jako podezřelá skvrna, nikdo si nemůže být jist tím, co o něm vypovídá. Bylo Pražské jaro stranickou čistkou nebo velkým pokusem o demokratickou reformu socialismu? Minulost, která nesjednocuje, ale rozděluje, je předzvěstí etnických a ideologických čistek, které se ve velmi nesamozřejmých národech stále opakují.

Třetím rysem velmi nesamozřejmých národů je přítomnost menšin, které uznávají jen s výhradami právo většinového národa na svrchovanost ve svém státě. Je to důsledek předchozích státních formací, v nichž většinový národ byl jen jednou z lokálních potestas, ne nositelem svrchovanosti. Zatímco klíčovým rysem samozřejmých národů je dlouhodobé uznání práva na svrchovanost ze strany sousedů a menšin, národy nesamozřejmé naopak žijí ve věčném strachu o svrchovanost ve svém státě. Strach ze sousedů tu určuje do hloubi kolektivní vědomí. Každá kulturní hodnota musí být důkazem, že tu jsme národem původním – proto ten hysterický vztah ke kultuře a historii. „Na celé slovenské dějiny stačí jedna SMS,“ řekl nedávno jeden populární maďarský politik.

Čtvrtým rysem je pak oportunismus v zahraniční politice, utilitaristické přimknutí se k „velkým dubiskům“, jakým byla Francie, SSSR a dnes USA. Příkladem takového oportunismu budiž groteskní atlantismus a antirusismus českých ochotných pomahačů prezidenta Bushe a stádečka štvavých protiobamovských politických komentátorů MfD, pro něž je Obama „mnichovan“ a „obamovština“ hrozbou pro Západ. Výmluvná je také obálka Reflexu, na níž Obama objímá Brežněva a vše podtrhuje citát z Alexandra Vondry o přílišné lásce k Rusům. Takovéto antiruské stereotypy jsou v mnohém nevědomým dědictvím protektorátní propagandy, zdá se mi. Ochotní pomahači nejsou spojenci USA, na amerických hodnotách jim nezáleží. Formulí oportunismus v zahraniční politice označme tedy politiku, která nestojí na obraně společných idejí, ale jen cynicky parazituje na moci velkého ochránce.

Pátým rysem velmi nesamozřejmých národů je něco jako věčná úzkost z míru. Jejich státy jsou totiž výtvory poválečných chaosů, je do nich vepsána vůle vítězů trestat poražené. Nezávislost velmi nesamozřejmých národů je výsledkem války, proto v nich přežívá válečná mentalita i v době míru. Nejen to, považují dokonce usmíření mezi vítězi a poraženými za hrozbu pro své postavení v Evropě. Pravda, obyčejně jsou nakrátko „miláčky vítězů“, posléze se ale stávají obtížným hmyzem překonané minulosti a jsou odhozeny, jak ukazuje příklad Československa v roce 1938 či Jugoslávie, kterou Západ chránil jako důležitý neutrální prostor během studené války, ale cynicky ji opustil, hned jak skončila.

První vlna velmi nesamozřejmých národů zasáhla Evropu v roce 1918. Vítězové první světové války jimi trestali Rakousko-Uhersko, Německo a Turecko. Současná vlna velmi nesamozřejmých států v Evropě, od Baltu, přes střední Evropu až po Balkán, je důsledkem postbipolárního chaosu, který nastal ve světě po konci studené války. Bipolární svět byl jednoduchý: impérium, svrchovanou moc, měly jen dva státy na zeměkouli, všechny ostatní státy se pak jako pouhé potestas, moci lokální, musely vřadit do jednoho či druhého imperiálního tábora. Postbipolární chaos přinesl pomíjivý unipolární moment, jak politologové nazvali čas, po který se zdálo, že by USA mohly být jedinou imperiální velmocí nového století (www.newamericancentury.org), dokonce i Rusko riskovalo, že bude zredukováno na pouhou potestas a ztratí svůj starý imperiální status. Prezident Bush postavil na této možnosti svou politickou strategii za velkého potlesku neocons z velmi nesamozřejmých národů. Unipolární moment už ale pominul.

Viděli jsme, že Milan Kundera považoval zkušenost nesamozřejmosti za nejvlastnější rys českého národa; globalizace ale způsobila, že i velké národy zakoušejí svou vlastní identitu jako nesamozřejmou a to v nich vyvolává identitární paniku. Příčinou není jen konfrontace s kulturními cizinci, různé lokální podoby planetárního střetu civilizací, které se odehrávají na periferiích všech evropských metropolí; identitární paniku vyvolávají také nové technologie, internet, nové formy moci nad bios v nás a kolem nás, ekologická rizika, rychle rostoucí sociální nerovnost, planetární moc finančních oligarchií a úbytek práv pracujících.

Útěk od civilizace zpět k pouhé národní kultuře, k náboženství, k obraně lokálních identit jako posledního útočiště před nesrozumitelností globálních procesů, jimž evropská civilizace neumí dát žádný smysl, zoufalá potřeba solidarity a sjednocující tradice – to vše jsou rozhodující tendence nového tisíciletí.

Žádný evropský národ nemůže ale čelit své rostoucí nesamozřejmosti návratem ke své zveršované verzi, k národním mýtům, ke své kultuře. Jedinou hrází proti destabilizujícím důsledkům zkušenosti nesamozřejmosti evropských národů, která všude probouzí démony nacionalismu a fanatismu, je samozřejmost Evropy. Návrat nacionalistických démonů do Evropy mě přesvědčil, že je třeba začít budovat evropský federální stát. Jinak si démoni Evropu rozeberou po částech.

(Právo)