Červenec 2010

Podebrané svědomí

Jiří Hanák

Je to sice náhodná časová shoda, nicméně shoda zajímavá. Ruská televize připravila divákům otřes uveřejněním dokumentů o ruském vraždění zajatých polských důstojníků v Katyni, česká zase o „zabíjení po česku“ německých civilistů v týdnech po skončení druhé světové války. Podebrané svědomí konečně prasklo, hnus vytéká, uzdravování může začít.

V Rusku se o Katyni nevědělo vůbec nic, v Česku však byla situace jiná. O zabíjení po česku se původně dobře vědělo, vždyť už Národní shromáždění v letech 1946–47 tyto zločiny vyšetřovalo. Pachatele masakru skoro tří set německých žen, dětí a starců na Švédských šancích u Přerova se podařilo dokonce odsoudit. Jenže poručík Pazúr, příslušník Svobodovy armády, si odpykal jen zlomeček trestu. Brzy po únoru 1948 byl propuštěn a rehabilitován do významné funkce ve Svazu protifašistických bojovníků. Masakr tisícovky Němců v Postoloprtech byl jen zdokumentován. Brněnský pochod smrti už zapadl zcela, zorganizovala ho totiž brněnská organizace KSČ. A pak zavládlo čtyřicetileté mlčení.

Uvedené tři příklady jsou ovšem jen špičkou ledovce. Němci se vraždili všude v Čechách a na Moravě. Jednotlivě, po desítkách, na náměstích, v lesích, někde s účastí čs. armády (Ústí nad Labem např.), jindy za účasti rudoarmějců, po česku se zabíjelo i ve sběrných táborech vyháněných Němců. Čeští a němečtí historici se shodli na dvaceti pěti tisících obětí. Velmi často to byli starci, ženy a děti, neboť muži buď padli, nebo byli v zajetí.

Pravda je to hrozná, má však očišťující sílu, je-li konečně vyslovena a přijata. Současně však nemůžeme být k té pravdě tak neuctivými, abychom ony události nahlíželi očima dnešními a nikoliv dobovými. Zaprvé zdivočelá lůza není českým specifikem, objevuje se vždy a všude, když státní moc není pevně v sedle. A česká lůza si po svém vysvětlila i nešťastný výrok prezidenta Beneše o nutnosti radikálního „vylikvidování“ Němců.

Zadruhé české země měly za sebou šestiletou nacistickou okupaci. A byť život v protektorátu byl ve srovnání s Polskem snesitelnější, neboť nacisté potřebovali český zbrojní průmysl a kvalifikovanou českou pracovní sílu, nikterak se netajili, co s „českým ksindlem“ po vítězné válce. Heydrich to řekl jasně na jedné z porad na Pražském hradě: Čech v tomto prostoru nemá konec konců co pohledávat. To se samozřejmě vědělo a nacisté si už v tomto ohledu „dělali strejčka“.

Cíleně vyvražďovali českou inteligenci a důstojníky, neboť, jak řekl K. H. Frank při výslechu, v těchto vrstvách viděli nejnebezpečnější nositele myšlenky české státnosti. (Jen tak na okraj, ti nám pak velmi chyběli v únoru ‘48.) Připočtěme k tomu první stanné právo, druhé, s vyvražděním Lidic a Ležáků, zvěrstva, která na samém konci války páchali zejména mladiství esesmani, a máme zde potřebnou výbušnou směs. Vraždy tím omluvit nelze, vysvětlit však ano.

Polští biskupové svým německým protějškům už hluboko za totality poslali poselství: odpouštíme a prosíme o odpuštění! Vzmůžeme-li se na něco podobného poté, co se provalilo naše podebrané svědomí, druhá světová válka pro nás definitivně skončí.

(Právo)