Červenec 2010

Američané nemají euro rádi

Lukáš Kovanda

Rozhovor s Robertem Mundellem (77), proslulým kanadským ekonomem, laureátem Nobelovy ceny, jehož teorie byly klíčově při vzniku Evropské měnové unie. Proto se mu přezdívá „otec eura".

Mundell, profesor Kolumbijské univerzity, získal Nobelovu cenu v roce 1999, a to za analýzu peněžní a fiskální politiky při různých režimech směnného kursu a za analýzu optimálních měnových zón. Právě jeho teorie optimálních měnových zón se stala základní teoretickou oporou při vzniku eurozóny. Mundellovi zjevné nechybí smysl pro humor; bývá třeba hostem pořadu CBS Late Show with David Letterman. V jednom z dílů vtipně referoval, jak jeho život změnila Nobelova cena, v jiném předčítal náhodné úryvky z memoárů Paris Hiltonové.

V Česku stale probíhá debata o tom, zda - a zejména kdy - přijmout euro. Jaký je váš názor jakožto duchovního otce měny?

Pro Českou republiku je jistě přijetí eura příhodné. Neměla by otálet. Ted' se sice mohou kvůli situaci v Řecku vyrojit určité pochyby, ale myslím, že se ukáže, že ty potíže jsou fiskálním problémem Řecka, nikoli problémem eura. Bankrot Kalifornie by také nebyl problémem dolaru. Byl by to fiskální problém jednoho ze států USA, nikoli problém měnový.

A kdy má tedy ČR euro přijmout? Hovoří se třeba o roce 2020

Tak dlouho bych nečekal. Spíše bych uvažoval o letech 2012 či 2013. Pro Českou republiku totiž z oddalování přijetí euroměny za horizont těchto let neplynou žádné výhody.

A co možnost urychlit oživení české ekonomiky devalvaci koruny? Pak by mohla být vlastní měna výhodná ještě za oním horizontem, předpokládáme-li, že se recese protáhne.

Z devalvace zase taková výhoda neplyne. Česká republika má však výhodu v tom, že se může dívat za hranice, na Slovensko, a hodnotit, jak přijetí eura dopadlo tam. Co se týče příjmu na obyvatele, je na tom Česká republika poněkud lépe než Slovensko, tudíž je do určité míry nečekané, že euro nepřijala dříve.

Vraťme se k potížím Řecka. V té souvislosti se mluví o zřízení Evropského měnového fondu. Podle vás to ale není dobrý nápad.

Že to není dobrý nápad, to je možná příliš příkře řečeno. A znovu: Řecko nepředstavuje měnový, nýbrž fiskální problém. Kdyby nyní opustilo eurozónu, jeho fiskální neduhy to přece nevyřeší. Dluhy Řecka jsou nyní denominovány v euru, což moc nejde změnit. Samozřejmě, pokud by mělo dluhy v drachmách, mohlo by devalvovat menu a dostat se z dluhů inflačně. Ale Řecko by to vrátilo nějakých deset let nazpět, než by se podařilo ekonomiku opět stabilizovat. Enormní inflace je pro ekonomiku značným šokem - vyžádá si skutečně nějakých deset let, než se stav napraví, jak ukazují zkušenosti z mnoha východoevropských či postsovětských ekonomik z doby transformace. To nejlepší, co Řekové podle mne mohou udělat, je snížení reálné úrovně mezd, což je ovšem,krok na úkor životní úrovně pracovníků.

Co si myslíte o myšlence Martina Feldsteina (někdejší šéf ekonomických poradců prezidenta Reagana, pozn. red.), že země, jež postihnou problémy, v jakých se nyní ocitlo Řecko, mohou eurozónu opustit dočasně, devalvovat měnu a pak se zase vrátit?

Myslím, že je to politický i ekonomický nesmysl. Je velmi nepravděpodobné, že by ostatní země chtěly, aby se Řecko či jiná země do měnové unie zase vrátily. K ničemu dobrému by to tak jako tak nevedlo. I když Řecko opustí eurozónu, dluh ve výši nějakých 110 procent HDP bude stále existovat, pokud se tedy neodhodlají k devalvaci spjaté s výraznou inflací. Mohou také teoreticky provést nějaký trik, například zřídit „nové drachmy", převést dluhy do této nové měny a devalvovat ji. Ale z právního hlediska nevidím způsob, jak to provést. Byla by to svého druhu defraudace. Úrokové sazby by přitom rovněž vylétly strmě vzhůru. Lidé jako Feldstein a mnozí další američtí ekonomové (včetně laureátů Nobelovy ceny) prostě projekt eurozóny stále jen kritizují.

Proč?

Nemají euro rádi. Nepřejí si, aby euro bylo zdatným rivalem dolaru. Jde o prosazování jejich vlastních zájmů: nehledí na to, co je dobré pro svět, nýbrž na to, co je dobré pro ně samé.

Známý je rovněž Feldsteinův výrok - možná trochu překroucený - že euro nakonec Evropu dovede k válce.

Ano, že jednotná měna může způsobit občanskou válku. Pan Feldstein je jistě velmi chytrý, avšak není expertem na mezinárodní ekonomii. Vše, co kdy řekl na téma směnných kursů, je úplně mimo. I politicky: neumím si prostě představit, že by země, jež jsou členy NATO, začaly navzájem válčit.

Z tíživé situace Řecka částečně viníte také spekulanty. Ale není to protitržní argument? Nezaplňují spekulanti mezery na trhu, nevyužité příležitosti?

Příliš se mi nelíbí to, jak média o mých výrocích referovala. Nechtěl jsem spekulanty vinit z problému, za nějž si může Řecko. Řecká vláda a možná řečtí občané; kvůli nereálným očekáváním. Velmi usilovali o to, aby se do eurozóny dostali. Šli do sebe a udělali pro to opravdu hodně. Kritéria zcela nesplnili, jenže Itálie a některé jiné země, jež euro přijaly, také ne - třeba Španělsko či Portugalsko. Ale poté, co Řekové do eurozóny vstoupili, neučinili kroky k odstranění hospodářských defektů.

Kterých konkrétně?

Při vstupu měli podíl dluhu na HDP ve výši 110 procent. Maastrichtská kritéria přitom předepisují šedesát procent. Řekové přesto ve výdajích nijak nepolevili, naopak. Používali zdroje z fondů Evropské unie. K tomu byli oprávněni; jenže místo toho, aby jejich prostřednictvím zvýšili produktivitu ekonomiky a vylepšili infrastrukturu, šly ty peníze spíše na sociální výdaje. V době vstupu do eurozóny byl v řecké ekonomice v porovnání s Německem a bohatšími zeměmi EU třetinový či čtvrtinový příjem na hlavu, avšak Řecko přesto přijalo velmi štědrý penzijní systém, jenž byl srovnatelný právě s bohatými zeměmi EU.

Uplácelo voliče.

Samozřejmě, pro penzisty je to dobré, ale jen pokud si to země může dovolit. A Řecko si prostě nemohlo dovolit tak velký transfer prostředků z produktivního sektoru na čistou spotřebu. Nelze takto zvyšovat výdaje, které nepřispívají k růstu produktivity a jen zvyšují spotřebu. Řekové se však spolehli na to, že zatímco s drachmou se takto zadlužit nelze, s eurem ano. Mínili, že Evropská unie nikdy nedopustí, aby některá z členských zemí zbankrotovala.

Někteří upozorňují, že problém zadlužení není tak nebezpečný v rámci takzvaných PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), nýbrž STUPID (Španělsko, Turecko, Velká Británie, Portugalsko, Itálie a Dubai). Británie a další se prý ukrývají za mediálním popraskem kolem Řecka.

Vskutku, Británie má také značné potíže. V roce 1999 jsem byl pro, aby Britové vstoupili do eurozóny. Kritéria s přehledem splňovali, dokonce nejlépe z velkých zemi Evropské unie. Měli nejnižší veřejný dluh k hrubému domácímu produktu (HDP). Vstup Británie by velmi pomohl i euru. Také nyní by na tom euro i Británie byly lépe, kdyby tato země do měnové unie už dávno vstoupila. Pak by Británie ani netrpěla nynější extrémní nestabilitou. Její současné potíže se v jistých ohledech podobají těm řeckým.

Co myslíte? Zadlužení?

Vláda utrácí, nač dlouhodobě nemá. Mají tudíž také fiskální problém. Nejsou sami. Němcům se sice v tomto ohledu daří lépe než jiným, ale také ten problém mají. Nejde totiž jen o výši dluhu ve vztahu k HDP, ale i o závazky spojené se sociálními a zdravotními programy, s penzemi. Rozpočty bobtnají po celém světě. A v Japonsku je to ještě horší - podíl dluhu k HDP činí 180 procent. Jakmile tam zvýší úrokové sazby, nastanou velké potíže: kolaps dluhopisového trhu a fiskální problém, který bude v případě Japonska zdrcující.

Mluví se však hlavně o dluhu v USA.

Tam v důsledku krize narůstají veřejné dluhy do výšin, kde nikdy předtím nebyly. Jen v únoru měly USA deficit 220 miliard dolarů. Vynásobte to dvanácti - a dostanete 2,4 bilionu dolarů. Za jediný rok! To není udržitelné. Takže i celé Spojené státy mají fiskální problém.

Finanční krize vznikla v USA. Říkáte, že za ni může přílišné posílení dolaru a chyby americké centrální banky (Fed).

Ano, finanční systém byl sanován enormním množstvím peněz - v reakci na onu krizi druhořadých hypoték, která propukla v roce 2007. V půli roku 2008 se začaly množit obavy, že až se peněžní multiplikátor vrátí z hodnoty čtyři na osm, až banky začnou opět hojně půjčovat, výrazně vzroste inflace. Myslím, že Fed naslouchal tomuto argumentu až příliš. Nechal tudíž posílit dolar. Od června do listopadu 2008 dolar vyletěl o třicet procent. Nikdy předtím se nestalo, aby dolar za tak krátkou dobu natolik výrazně posílil vůči druhé nejvýznamnější měně na světě. Cena zlata přitom klesala, spadla o třicet procent, a podobně se propadaly ceny surovin i ropy. Míra inflace v USA klesla z červnových 5,5 procenta na listopadovou nulu. Právě mohutné zpevnění dolaru znásobilo problémy investiční banky Lehman Brothers - a to vyvolalo opravdovou krizi. Pád Lehman Brothers byl šok, po němž vyschly úvěrové toky na celém světě.

Takže za pád „Lehmanů" může příliš silný dolar?

Pochopitelně, banka byla oslabena, ale nebýt zhodnocení dolaru, dopadlo by to jinak. Takové zhodnocení měny je pro každou ekonomiku obrovský šok. Dalším omylem Fedu - a rovněž ministerstva financí USA - bylo, že nedošlo ani k sanaci Lehman Brothers. Banka prostě byla příliš velká na to, aby mohla padnout. Pravda, bylo by nákladné ji sanovat, to ano, ale ještě nákladnější, jak se ukázalo, byly vládní výdaje spojené s následnými komplikacemi a hospodářskou recesí. Kvůli zpevnění dolaru, kvůli chybě Fedu, však potíže postihly nejen Lehman Brothers, ale i další tradiční společnosti v USA, třeba General Motors či General Electric.

(Týden)