Červenec 2010

Evropa se otáčí správným směrem

Luděk Niedermayer

Atény, a s nimi celé Řecko, se potácejí v krizi už půl roku. Tak dlouho balancovala tamní vláda mezi šancí, že problém zvládne sama, a hrozbou kolapsu financí. Za tyto měsíce nepředvedli evropští politici nic moc víc než opakování jednoduchých frází směrovaných k voličům a sem tam připomínku myšlenek evropské integrace. Poslední tři týdny ale ukazují Evropu v jiném světle. Značně akceschopnější a demonstrující známky otáčení kormidla tím správným směrem. Což platí pro většinu v tomto čase provedených akcí.

Na začátku bylo nalezení konsensu na architektuře stomiliardové pomoci tonoucímu státnímu rozpočtu Řecka. Kombinace zapojení MMF (a jeho schopnosti relativně nepoliticky reformy navrhnout i vynutit) a "dobrovolných půjček" od členů eurozóny je pragmatickým a svým způsobem vyváženým řešením. Navíc, řecká vláda potvrdila realističnost tohoto konceptu příslibem obrovských reforem (v řádu 30 miliard euro za 3 roky).

Další krok, který si rychle vynutily trhy svou skepsí k dostatečnosti pomoci, byl vznik dalšího podpůrného mechanismu, již nikoliv šitému na míru Řecka, v závratné (ale poněkud teoretické) velikosti 500 miliard euro. Tento postup se může stát užitečný ze dvou důvodů. Měl by usnadnit hledání východiska ze situace, kdy se další země dostane do potíží, a co je však podstatnější, mohl by sehrát roli v případě šíření nákazy od země, která neučiní dost proto, aby se "zachránila".

Podstatnější však jsou zárodky vyššího tlaku na zodpovědnou správu státních rozpočtů. Na jedné straně přibývá zemí, které se snaží demonstrovat trhům podstatně vyšší snahu o odbourání vysokých schodků (po Řecku třeba Španělsko či Portugalsko), a na straně druhé Evropská komise přišla s konceptem předchozího schvalování (v praxi spíše předchozí diskusí) státních rozpočtů členských zemí. I přes okamžitý odpor řady zemí to může být velmi dobrý nápad. Budou-li doporučení plynoucí z analýzy nezávazná, nelze hovořit o omezení suverenity států, přesto však bude tlak na vlády a parlamenty ve směru rozumnější finanční politiky značný. A navíc by proběhl nikoliv jako nyní, zhruba rok po projednání rozpočtu a dávno po ukončení finančního roku, ale naopak ve fázi, kdy země rozpočty připravují. Tento postup by mohl také otevřít konečně cestu i k využívání sankcí, které smlouvy předpokládají. Postup, kdy je země předem varována, že navrhovaný rozpočet může vést k obtížím s přístupem ke kohezním fondům, je také poměrně elegantní.

Existují však i sporná opatření. Mezi ně patří vyšší zapojení ECB do pomoci zemím s financováním státního dluhu (avizovanými nákupy dluhopisů či zrušením limitu na rating pro měnové operace). Svým způsobem se tímto otvírá pandořina skříňka aktivní pomoci centrální banky s financováním dluhů a navíc, v případě hrozby ztrát z držby některých dluhopisů, jsou dopady (ztráty) přes ECB přenášeny na členské země (jejich centrální banky jsou držiteli kapitálu ECB).

Nicméně bilance posledních týdnů je z hlediska životaschopnosti evropského projektu (třeba z pohledu schopnosti řešit problémy, které si často EU sama nedůsledností vytváří) příznivá. Nalezená řešení (včetně rozhodnutí o přijetí Estonska do eurozóny, ukazující, že ne všichni vidí projekt eura jako odepsaný a hysterie kolem kolabující evropské měny má své meze) patří k těm "dobrým" a jsou příslibem nastavení lepších pravidel v EU. Skutečným testem však bude, zda ochotu k rychlým potřebným reformám ukáží nejen země malé či ohrožené, ale i ty ostatní. Jen tehdy se z "evropského příkladu" nestane nástroj pro zdůvodnění špatných politik ("vždyť na tom nejsme hůře než okolí"), ale naopak jasná motivace k reformám, které Evropa nutně potřebuje.

(iHNed.cz)