Červenec 2010

Doktoři z Plzně kují pomstu

Bára Procházková

Ochrání Češi profesorku Dvořákovou před úderem mocné mafiánské sítě?

S tlukoucím srdcem a strachem, že ji celníci budou kontrolovat, seděla v letadle a v rukou pevně svírala svou tašku. Její příruční zavazadlo bylo plné kopií ze zahraničních odborných knih o politické transformaci a mezi několika kilogramy papíru byla dobře schována útlá kniha od Milana Kundery ve španělském překladu. Psal se 18. listopad 1989 a zaměstnankyně Československé akademie věd Vladimíra Dvořáková se vracela ze svého šestitýdenního studijního pobytu v Mexiku. Statečnost jí vydržela až do dneška, jen nabrala na věhlasu. Zatímco tehdy na letišti proklouzla s kontrabandem mezi hlídači tiše a bez problémů, dnes po ní jdou ministři úřadující vlády a v médiích se její možná prohra vykládá jako šrám na české demokracii.

Od toho ruce pryč

Věc je všeobecně známá: předsedkyně Akreditační komise Ministerstva školství ČR Vladimíra Dvořáková objevila při běžné administrativní kontrole, že na právnické fakultě v Plzni působí organizovaná síť rozdávající nejen nezasloužené diplomy, ale mající vliv na expertní posudky i rozhodovací procesy týkající se obrovských zakázek či státního majetku. Víme také, že klientela vládců sítě sahá až do vyšších pater ministerstev, do řad politiků, soudců, policistů nebo do podnikatelského polosvěta. Systémem služeb a protislužeb tak vznikla skupina navzájem si zavázaných lidí, což může být u soudních procesů nebo při zadávání veřejných zakázek pro členy sítě velkou výhodou. Dnes to ale vypadá, že největším problémem nejsou organizátoři nebo účastníci tohoto trestuhodného spolčení, ale právě ten, kdo na nepravosti upozornil. Což je mimochodem přesně realita, která potvrzuje, jak dobře tajná plzeňská mašinerie funguje.

Došlo k tomu, že Vladimíře Dvořákové teď shodou okolností končí funkční období v Akreditační komisi, a ačkoli až dosud bylo u každého člena prodloužení mandátu vždy jen formalitou, proti dalšímu setrvání příliš zvědavé předsedkyně vystoupili hned tři členové kabinetu – ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, ministr obrany Martin Barták, náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr a z Úřadu vlády navíc Jan Novák. Podle informací z médií jsou tito lidé napojeni různými způsoby na právníka Milana Kindla či bývalého ministra Pavla Němce, který patří podle oficiální zprávy současného vedení fakulty k hlavním viníkům skandálu s tituly „plzeňských doktorů práv“.

Podle politologů se tak nacházíme na důležité křižovatce. Pokud vláda nepotvrdí Dvořákovou ve funkci (jednání premiér Jan Fischer zatím odsunul na blíže neurčený termín), bude to signál pro další odvážné lidi, aby příště od stop vedoucích „nahoru“ dali raději ruce pryč a nedovolili si objevovat nějaké nepravosti. „Bude-li všechno zameteno pod koberec, nastaví se výhybky směrem ke zhoršení poměrů v celé společnosti,“ varuje dramaticky například sociolog Ivan Gabal. Případ Vladimíry Dvořákové ale zároveň ukazuje, že i když možnosti mocných bývají často velké, může jim vytrvalost a nebojácnost jednotlivce zásadně překazit plány.

Pocit špíny

Vladimíra Dvořáková se naučila anglicky už na základní škole v šedesátých letech, poté vystudovala dějepis a ruštinu, a když v 80. letech nastoupila do akademie věd, zabývala se moderními dějinami Latinské Ameriky a studiem tamních autoritářských systémů. Tím se po listopadu 1989 dostala také k transformaci východoevropských států a začala se vyjadřovat k politické situaci i v České republice. Novináři jí rádi volají, protože je vstřícná a ochotně vše vysvětlí jednoduchým jazykem.

Už její kolegové z 90. let z akademie věd o ní mluví jako o workoholičce, kterou vědecká práce naplňovala a která současně měla respekt a sympatie kolegů. Prakticky stejná slova opakují dnes studenti z pražské Vysoké školy ekonomické, které Vladimíra Dvořáková učí politologii. Aby mohli studenti psát diplomovou práci u své oblíbené profesorky, mění podle její specializace i svá témata a přihlašují se s časovým předstihem, aby se na ně dostalo. „Ona na rozdíl od některých jiných profesorů pravidelně komunikuje a práci opravdu vede. Umí být i přísná, ale dělá to tak, že člověk z ní má respekt a příště vše odevzdá o to dřív,“ vysvětluje ten zájem bývalá studentka VŠE Michaela Žáčková.

Všichni dotázaní studenti mluví o Dvořákové pozitivně, je to prý zajímavá učitelka a „prostě férová ženská“. A ona jim vrací stejně: stačí jedno setkání, aby člověk pochopil, že věda a právě studenti hrají v životě této ženy velmi důležitou roli. „Nejvíc mi vadilo a štvalo to, že v Plzni poškodili tamní studenty,“ vysvětluje šéfka akreditační komise, proč se pustila do kritiky zkorumpovaného systému na plzeňských právech s takovou vervou. Kauzu média zveřejnila téměř před rokem, a od té doby Dvořáková neměla chvilku klidu. „Jsem hrozně vyčerpaná, a když si vzpomenu na jména na seznamu, mám neustálý pocit špíny. Pocit, že se neustále potřebuji osprchovat,“ přiznává Dvořáková. Nicméně jí celý boj s propletenou korupční sítí dal opět inspiraci pro vědecké bádání: „Často jsem si mohla říct, že podle teorie se stane toto a ono se to za chvíli opravdu stalo. Třeba že mi začnou vyhrožovat a za chvíli přišel první anonym. Je to jako podle učebnice korupce.“ Věda se jí prostě prolíná do života: „Ona uvažuje o občanské společnosti nejen teoreticky, ale pomáhá ji svou činorodostí a osobní odvahou vytvářet,“ shrnuje činnost Dvořákové sociolog Miloslav Petrusek.

Do Akreditační komise ji před šesti lety navrhla tehdejší ministryně školství Petra Buzková, v posledním kole se rozhodovalo mezi Dvořákovou a bývalým rektorem ČVUT Jiřím Witzanym. Podle tehdejších zaměstnanců ministerstva školství bylo v akademickém světě potřeba posílit právě politologii a dynamická profesorka dávala naději, že se „práce komise rozhýbá“. A přesně to se stalo, i když komise na začátku vůbec netušila, na co v Plzni vlastně narazila. „Mysleli jsme si, že mají chaos jen v administraci. Jen se mi stále nezdálo, že by si to zrovna právníci nepohlídali. Kdyby to byli třeba fyzici, tak si toho možná ani nevšimneme,“ říká Dvořáková.

Publicita chrání

Seznam asi stovky podezřelých studentů má dnes v rukou vedle Akreditační komise také plzeňská univerzita, každého studenta v těchto dnech prověřuje právní zástupce univerzity, a pokud se podle jeho závěrů podezření potvrdí, půjdou rychlostudenti k soudu. Až ten by jim mohl titul odebrat a jméno zveřejnit. Nicméně do médií už několik podezřelých hříšníků mezitím uniklo – například chomutovská starostka a proslulá bojovnice proti „zneuživatelům sociálních dávek“ Ivana Řápková (ODS), bývalý premiér Stanislav Gross (ČSSD) či starosta Prahy 5 Milan Jančík (ODS). Většina dosud známých jmen je spojena s ODS, ať už členskou legitimací nebo pravidelnými kontakty. To je též zřejmě důvod, proč špičky této strany proti Vladimíře Dvořákové vystoupily s takovou razancí. Bývalý premiér Mirek Topolánek ji nazval „hlásnou troubou Lidového domu“ a kritikou nešetřili ani zmínění ministři jmenovaní do Fischerova kabinetu za ODS: šéfka Akreditační komise podle jejich tiskem citovaných slov kauzu zpolitizovala a podle oficiálních námitek, které přišly do Strakovy akademie z ministerstev, jí chybí profesní odbornost a zkušenosti ze zahraničí. Na přímý dotaz však své výhrady odmítají potvrdit či blíže popsat. „Své důvody řeknu až na projednávání vlády,“ říkají svorně.

Dvořáková si za své plzeňské angažmá vysloužila několik výhružných anonymů a dvě žaloby za pomluvu od bývalého předsedy akademického senátu Daniela Teleckého a bývalého proděkana fakulty Milana Kindla. Soud zatím stihl projednat tu první a potvrdil, že Dvořáková jednala čistě ze své povinnosti státního úředníka. A stejně to vnímají i lidé, kteří denně Dvořákovou oslovují na ulici nebo patří k fanouškům na Facebooku, kde na podporu paní profesorky vznikla skupina s více než dvěma tisíci členy. Tato pozornost ve společnosti ukazuje, že ani pro organizovanou síť lidí s mocensky vlivnými posty a kontakty není dnes jednoduché zničit jednotlivce.

(Respekt, www.respekt.cz)