Červenec 2010

Varianty řešení íránského jaderného programu

Andor Šándor

Íránský jaderný program je již delší dobu jedním z hlavních témat v mezinárodně bezpečnostní oblasti. Málokdo na Západě věří, že obohacování uranu v íránských jaderných zařízeních bude sloužit pouze k mírovým účelům. Zvláště, je-li tento program doprovázen horečným vývojem raketových technologií posunujícím jejich dolet k hranicím Evropy.

O co tedy jde Íránu, USA, Izraeli a dalším aktérům? Írán usiluje o zvládnutí jaderné technologie, aby posílil svůj význam a postavení v regionu. Již nyní požívá značné reputace jako země, která vzdoruje USA. To oceňují i sunnitské arabské země. Írán si plně uvědomuje, a vidí to i na řadě konkrétních případů, že Západ jedná seriozně jen s těmi, kteří jsou silní. Představa, že by ustoupil USA, pro něj ztělesnění ďábla, je nemyslitelná. Na druhou stranu tradičně velmi dobrá perská diplomacie je natolik propracovaná, že Ahmadínežád nedávno v USA prohlásil, že Američané jsou přátelé Íránců. Kalkulovaný krok, který má za cíl zmírnit silnou rétoriku USA vůči Teheránu, ale i snaha ukázat obyvatelům, že nepřátelsky je vnímán pouze Bílý dům.

Zájmem Washingtonem vedeného Západu a Tel Avivu je zamezit tomu, aby Írán mohl vyrobit jadernou zbraň, což by mělo dalekosáhlé dopady a multiplikační důsledky v oblasti světové bezpečnosti. I Rusko si uvědomuje, že jaderný Írán pro něj může být problém, zároveň si nechce zavřít výhodné obchodní příležitosti. Jaké k tomu mají nástroje? Diplomacii podpořenou škálou sankcí a vojenskou sílu. Efekt sankcí je minimálně problematický, nejvíc dopadá na obyčejné občany a slouží vládnoucím garniturám k jejich "mobilizaci" proti vnějšímu nepříteli.

Nakolik je použití vojenské síly v této chvíli reálné? Co by bylo tím pomyslným bodem v íránském jaderném a raketovém programu, kdy by se přistoupilo k použití vojenské síly? Byl by tím první test jaderné nálože, nebo důkaz, že íránské rakety jsou schopny nést jaderné hlavice? Nebo něco jiného? Kdo může zahájit případný útok? NATO ne, protože ho bude blokovat minimálně Turecko. A to pominu problém Aliance v Afghánistánu. Jsem si jist, že se ani tato varianta na půdě NATO nebude diskutovat jako jeho možné bojové nasazení.

Izrael? Může i bez logistické podpory a zpravodajských informací od USA. Raději by však měl Američany na své straně i z hlediska mezinárodní politiky. Zahájí-li Izrael takovou akci s nebo bez americké podpory, musí počítat s okamžitou reakcí Hizballáhu z Libanonu a Hamásu z blokovaného pásma Gazy. Válečnickou rétoriku a řinčení zbraní na obou stranách lze hodnotit jako přípravnou fázi sondující či předem ovlivňující případný vývoj. Postavení Izraele už nebylo tak dlouho negativně vnímané zeměmi Blízkého a Středního východu (dále jen BSV) a na Západě se netěšil tak malé podpoře. K dokreslení horečných diplomatických aktivit nelze opomenout návštěvu kancléřky Merkelové v oblasti Emirátů a ropných států Perského zálivu a historicky první návštěvu současného libanonského premiéra u Obamy, přestože jeho koaliční vláda je složena i z představitelů Hizballáhu, který USA vedou na listině teroristických organizací.

USA? Případný útok nemůže být zahájen v situaci, kdy Írán pozitivně reaguje na turecko-brazilskou iniciativu. Nedosahuje sice rozsahu požadavků Západu a Ruska, ale hodně se přibližuje. Na celém BSV je však tento postoj Íránců hodnocen jako velmi pozitivní, i když mnohé státy jinak sdílejí obavy z toho, že by Írán mohl disponovat jadernou zbraní. Žádná z muslimských zemí BSV by v této situaci vojenské řešení nepodpořila. Íránu se tím podařilo podkopat postavení USA. Ty proto hledají slabá místa ve zmíněné iniciativě, která by umožnila převzít zpět iniciativu na půdě OSN v duchu jejich požadavků. Ruská kritika této iniciativy je pochopitelná – vynechává Rusko z řešení jednoho z klíčových problémů BSV. Útok USA za této situace by byl hodnocen jako válečnické pokračování Bushova unipolárního vidění světa. Zároveň by zasadil vážnou ránu Obamově vlajkové lodi - jaderné odzbrojovací iniciativě vyhlášené loni v Praze. Není náhodou, že britský ministr zahraničí Hague vyhlásil limitní počet jaderných zbraní ve výši 250 a jeho politika v oblasti BSV a Asie bude mnohem sofistikovanější a vyhne se chybám nevyzrálosti Davida Millibanda z minulé Brownovy vlády.

Kdo se v tuto chvíli v oblasti Blízkého a Středního východu jeví jako hlavní hráči? Egypt? Už delší dobu ne. Má sice jako jedna z mála zemí oblasti navázány diplomatické vazby s Izraelem, ale je ponořen do debat o dalším politickém životě prezidenta Mubaraka. Navíc velká řada nahromaděných vnitropolitických problémů země už dávno odsunula Káhiru z role hlavního mediátora v oblasti. Bude mít Jordánsko opravdu zájem na tom, aby postavení Izraele skutečně zásadně utrpělo, což by v konečném důsledku mohlo vést k vytvoření spíše "silného" samostatného palestinského státu, když většinu jeho obyvatelstva tvoří právě Palestinci? Postavení krále Abdullaha je sice pevné, ale….

Nastupující regionální mocností se stává Turecko, které si uvědomilo, že jeho cesta do EU, byla-li vůbec kdy nějaká, je zavřena, a začalo řešit svoje mezinárodní postavení včetně bezpečnostního promyšlenou zahraniční politikou mající za cíl zlepšit vztahy se sousedy a velkými zeměmi BSV. Pro Turecko je Írán nepřehlédnutelným partnerem a vážným hráčem v oblasti.

Proč Brazílie a další? Narušují Brzezinského vidění světa v neprospěch unipolarity USA po konci studené války v hlavních oblastech mezinárodní a zahraniční politiky. Zároveň se podílejí na rozvinutí nového mezinárodně bezpečnostního systému, který bude více reflektovat skutečné poměry a sílu jednotlivých aktérů. Otázkou zůstává, zda tyto nově nastupující mocnosti mezinárodní bezpečnosti budou schopny zkrotit ambice současného Íránu.