Červenec 2010

Good bye, Gazprom

Jiří Sobota

Nová technologie těžby plynu by mohla změnit geopolitické poměry. Těžební společnost Royal Dutch Shell koupila předminulý týden za 4,7 miliardy dolarů menší americkou společnost East Resources. V potravním řetězci těžebního průmyslu je to běžný krok. Na počátku obvykle stojí malé firmy s odvahou riskovat v politicky nejistých zemích nebo na obtížně dostupných místech s novými technologiemi těžby. V případě jejich úspěchu přichází nadnárodní obr, odvážného inovátora koupí (původní majitelé nepřijdou zkrátka) a přinese s sebou masivní investice nutné ke komerčnímu rozvoji těžby.

East Resources vlastnila licenci na těžbu na obrovském břidlicovém nalezišti plynu Marcellus v Pensylvánii. O ložiscích plynu ve vrstvách břidlice vědí těžaři už od 19. století, jenomže až donedávna byl tento „nekonvenční“ plyn nedostupný. V posledním desetiletí však nastal průlom v těžebních technologiích a jeho výsledkem je zpřístupnění ložisek, jejichž velikost podle různých odhadů vyrovnává nebo překonává dosavadní světové zásoby zemního plynu. Co je ještě důležitější – naleziště břidlicového plynu se nacházejí na úplně jiných místech než ta dosavadní.

Plyn měl totiž až dosud jednu zásadní nevýhodu – jeho ložiska byla ještě koncentrovanější než ložiska ropy a přeprava byla donedávna vázaná téměř výlučně na plynovody. To dávalo jeho „majitelům“ – především Rusku a Íránu – obrovský geopolitický význam, s nímž jsme třeba v případě Ruska sami důvěrně obeznámeni. Jenže nová ložiska leží ve Spojených státech, kde nástup firem jako Shell nebo Exxon Mobile (ten koupil vloni za 41 miliard dolarů firmu XTO) učinil z donedávna exotického zdroje těžařský „střední proud“ a cena břidlicového plynu je v některých případech dokonce nižší než cena konvenčního plynu. USA díky nové technologii vloni poprvé předstihly v těžbě plynu Rusko a tamní geologové věří, že Amerika má teď zásoby plynu možná na příštích sto let.

Další velká ložiska se kromě toho nacházejí také v Evropě, kde se sice těžba zatím nerozběhla, ale Polsko, Rakousko, Maďarsko nebo Francie, Velká Británie a Švédsko do ní vkládají velké naděje. Další ložiska jsou v energeticky vyprahlé Číně a ještě jiná v Jižní Americe. Svět s „břidličným“ plynem je jiný než bez něj a podle některých pozorovatelů, třeba komentátora Financial Times Gideona Rachmana, pociťujeme geopolitické ozvuky nové situace již nyní.

Na vodě

Plyn je v břidlici rozložen na obrovských plochách a v nízkých koncentracích. To je důvod, proč se jej donedávna běžnou dobývací technikou nevyplatilo těžit – klasický vertikální vrt vedený ze zemského povrchu kolmo k ložisku dosáhne na příliš malé množství suroviny.

Těžaři však dokázali v posledním desetiletí zkombinovat dvě techniky. Jednou z nich je horizontální vrt, který umožňuje proniknout do břidlicové vrstvy shora a pak se stočit do vodorovného směru (tedy souběžně se zemským povrchem), v němž se může dále větvit. Jeden vrt tak s nadsázkou připomíná kořenovou soustavu, která se ovšem v tomto případě rozšiřuje do plochy v hloubce několika tisíc metrů pod zemským povrchem. Samotný plyn se pak z horniny uvolňuje díky druhé technologii, tzv. hydraulickému štěpení, což je vstřikování vody smíchané s chemikáliemi a pískem pod silným tlakem. Voda vytvoří v břidlici pukliny, jimiž pak plyn „prosakuje“ do vrtu. Písek zároveň brání puklinám před uzavřením.

Je to náročná technologie. Běžný vrt se dá pořídit za šest milionů dolarů a je ho možné zprovoznit za měsíc, pak však nastoupí nové technologie a ty přijdou na dalších téměř pět milionů a oddálí těžbu ještě o čtyři až pět měsíců. I tak se jednotlivé vrty poměrně rychle vyčerpají a po dvou letech je potřeba jít zase o kus dál. Ložiska jsou ale ohromná – jen zmíněný Marcellus se rozkládá na ploše velké jako Řecko.

Těžařské společnosti se dušují, že vše je naprosto bezpečné. Jediným skutečným rizikem by měla být hrozba kontaminace pitné vody v důsledku hydraulického štěpení. Odborníci tvrdí, že ke smíchání znečištěné vody s pitnou nehrozí vzhledem k velké hloubce, v níž k dobývání dochází. Druhým rizikem je znečištění přímo na povrchu, kam se část vody smíchané s chemikáliemi (mají toxické vlastnosti) vrací a je potřeba ji pečlivě izolovat od okolního prostředí. Těžaři přesvědčují veřejnost, že je to otázka pravidel a dozoru, první případy kontaminace jsou ale již na světě a důlní společnosti se právě v těchto týdnech díky katastrofě v Mexickém zálivu žádné zvláštní důvěře netěší.

Speciálně těžba v Evropě pak naráží i na další překážky v podobě nedostatku vybavení a sporů o pozemky. Zatímco ve Spojených státech získávají majitelé pozemků většinou podíl na zisku z vytěžené suroviny, v Evropě je minerální bohatství pod zemským povrchem obvykle v rukou státu a ochota zpřístupnit soukromé pozemky těžařům tomu odpovídá. Spojené státy mají na části svého území také mnohem nižší hustotu osídlení a těžba břidlicového plynu se odehrává na rozsáhlých plochách.

Přes všechny problémy a nejistotu, která novou metodu provází, je teď břidlicový plyn velkým hitem. Je to pochopitelné. Důsledky jeho komerčního rozšíření i mimo území USA by byly zásadní.

K Ivanovi zády

Především již nyní se rozjezd těžby ve Spojených státech podepsal na situaci na světových trzích. Na nich poklesla poptávka už díky hospodářské recesi, břidlicový plyn ale postavil na hlavu plány některých zemí, především Kataru, exportovat zkapalněný zemní plyn do USA. Výstavba drahých rafinerií a terminálů se ukázala být ranou vedle a plyn je teď k dispozici jiným zemím, včetně Evropanů.

To je dobrá zpráva třeba pro Velkou Británii, kde pomalu skomírá tradiční těžba v Severním moři (Britové doufají, že začnou těžit z břidlice ve Walesu a severozápadní Anglii), ale také třeba pro Polsko. Poláci staví na pobřeží vlastní zásobníky kapalného plynu dováženého z Kataru a hodlají jej kromě vlastní spotřeby také prodávat do Německa a střední Evropy. Kromě toho právě v Polsku vládne největší nadšení z vidiny snížení závislosti na ruském Gazpromu (Polsko kupuje v Rusku 95 procent své spotřeby plynu). Rozsah polských ložisek břidlicového plynu je zatím velkou neznámou, Poláci však v každém případě učinili klíčové politické rozhodnutí a pozvali k jejich rozvoji cizince ze Západu, konkrétně firmy Exxon Mobile, Chevron a ConocoPhillips. Již zmíněný Gideon Rachman se domnívá, že nedávné přátelské vystupování Ruska ve vztahu k Varšavě, jehož jsme byli svědky po tragédii prezidentského letounu ve Smolensku, souvisí právě s měnícími se poměry na energetickém trhu, a není sám (podobně situaci hodnotí třeba Economist). Za povšimnutí stojí také dosud nevídaná ochota Ruska dohodnout se na íránských sankcích.

Rusku totiž začíná téct do bot z více stran. Břidlicový plyn mají také Číňané, k nimž Gazprom chystal ještě nedávno nasměrovat své plynovody a pokoušel se tím zvyšovat tlak na Evropu. Zcela zmizel zájem o pověstné arktické naleziště Štokman, odkud měl zkapalněný plyn putovat do USA a také do budovaného podmořského plynovodu Nord Stream (Severní proud) směřujícího do Německa, jehož kapacita bude nakonec jen poloviční. Nová naleziště se navíc objevují v době, kdy kromě recese stoupá tlak na snižování emisí skleníkových plynů, které právě Evropská unie bere ze všech klíčových světových hráčů nejvážněji.

Mírná změna klimatu

Pro bojovníky s globální změnou klimatu je rozjezd těžby plynu z břidlice dvousečnou zbraní. Ve Spojených státech by její rozšíření mohlo vést ke snížení emisí. Plyn produkuje polovinu oxidu uhličitého ve srovnání s uhlím, které je v tuto chvíli hlavním fosilním palivem využívaným pro výrobu elektrické energie v USA. Stabilní zásoby plynu by mohly znamenat nahrazení až poloviny dnešních uhelných elektráren plynovými. Plynové elektrárny by samozřejmě znamenaly nižší emise také v Číně, která nedávno předstihla v produkci skleníkových plynů právě Spojené státy.

Další možnost je využití plynu v dopravě. V USA existuje lobby, jež se snaží prosadit využití plynu v nákladní automobilové přepravě. Další možností nepřímého využití plynu v dopravě je v podobě předpokládaného rozšíření automobilů poháněných elektřinou, jež by pocházela z plynových elektráren.

Na druhou stranu existují obavy, že bohaté zásoby nového paliva oddálí skutečně radikální přechod ekonomiky k obnovitelným zdrojům energie nebo k „čisté“ výrobě elektřiny z jádra. Fanoušci těžby nepopírají, že v době snadno dostupného plynu bude ještě obtížnější přesvědčit veřejnost, že je nutné urychleně investovat velké finanční prostředky na rozvoj větrné nebo sluneční energie, věří však, že plyn ve skutečnosti nabízí potřebný čas, jenž je k radikálnímu přebudování ekonomiky nutný.

Všechno nakonec bude záležet na energetické politice vlád. Ta americká má ovšem v této chvíli s těžaři tu nejhorší zkušenost. V tom, zda ropná tragédie v Mexickém zálivu rozvoji těžby břidlicového plynu prospěje, nebo mu v očích veřejnosti naopak ublíží, zatím nepanuje ani nejmenší shoda.

Česká energetická koncepce, respektive její aktualizace z dílny ministerstva průmyslu z února letošního roku, počítá s Českem jako významnou plynovou tranzitní zemí. Plyn by podle ní měl kromě směru východ – západ proudit více i v ose sever – jih. Na stole jsou plány na modernizaci a výstavbu nové plynařské infrastruktury (včetně rozšiřování zásobníků). Česko má dle koncepce usilovat o prohlubování spolupráce a obchodu v rámci EU, jako budoucí šanci uvádí plynovod Nabucco, terminály v Baltském a Jaderském moři a jejich napojení na Česko skrze plynovody Nord Stream, Opal či Gazela. Do roku 2020 by měla být země napojená na terminály zkapalněného zemního plynu v Polsku (Swinoujście) a Chorvatsku (Adria). „O břidlicovém plynu jako samostatném fenoménu se koncepce nezmiňuje.“

(Respekt, www.respekt.cz)