Červenec 2010

Nemůžeme čekat zázraky

Erik Tabery

S Petrem Nečasem o reformách, proměně ODS a dešti, kterému se nelze vyhnout. Začátek rozhovoru zdržel telefonát od Václava Klause, ve kterém prezident oznámil Petru Nečasovi, že ho chce pověřit sestavením vlády. Volební lídr ODS působí klidně, ale soustředěně. Je znát, že váží každé slovo, aby si nezkomplikoval jednání s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Následující rozhovor je o tom, jakou vládu, ale i jakou ODS by si Petr Nečas přál.

Stojíte teď krok od nového druhu odpovědnosti, který jste ještě nepoznal - nejspíš se stanete v pořadí devátým předsedou vlády České republiky. Mění se tím váš pocit politické odpovědnosti?

Cítím samozřejmě větší odpovědnost, na druhou stranu se mi z toho ale neklepají kolena. Ujal jsem se vedení ODS po zralé úvaze a věděl jsem, že jedním z možných důsledků je aspirace na post předsedy vlády s veškerou odpovědností, kterou to s sebou nese.

Jste sice na začátku sestavování vlády, ale co byste si přál, aby se o ní, až skončí, říkalo?

Vláda ještě nevznikla a vy už myslíte na její konec. Rozumím ale, kam míříte. Chtěl bych, aby se říkalo, že tahle vláda měla odvahu provést základní reformy, které Česká republika dlouhodobě potřebovala. Že dokázala modernizovat tuto zemi a připravit ji jako konkurenceschopnou na 21. století, ale zůstala přitom vládou normálních lidí, ne žádných funkcionářů či papalášů. Včetně předsedy vlády.

Na jaké hlavní téma se zaměří vládní kabinet pod vaším vedením?

Samozřejmě nejzásadnějším problémem je zastavit zadlužování. Jsou tu ale i další klíčové úkoly, musíme například něco udělat s korupcí. O tom není možné vést nadále jen disputace, je třeba se dohodnout na konkrétních krocích. Musejí se také zmodernizovat vzdělávací systémy, infrastruktura, musíme oživit naši ekonomiku, vytvořit předpoklady pro podnikatelský sektor a vytvářet nová pracovní místa. Ovšem nemohou to být jen pracovní místa v montovnách, potřebujeme naopak průmyslové obory a služby s vysokou přidanou hodnotou, aby po nás byla poptávka jako po lidech s vysokým vzděláním a kvalifikací. Jedině to vytváří předpoklady pro dlouhodobě udržitelnou konkurenceschopnost naší země. Jsme pod obrovským tlakem globální konkurence, podívejte se, jak dynamicky se rozvíjejí asijské ekonomiky, a dříve nebo později mohou podobným vývojem projít i latinskoamerické země.

Máte v tomto ohledu nějaký inspirační model?

Určitě lze najít inspirující věci třeba v modernizaci finské ekonomiky od počátku 90. let. Jejich export byl do té doby hodně orientován na východ a je to země bez významných nerostných zdrojů, která postavila svoji ekonomiku na kvalifikovaných a vzdělaných lidech.

Takže se v "severských inspiracích“ shodnete se sociálními demokraty? To je překvapivé.

Ne, ne ve všem. Určitě ne ve smyslu daní a podobně.

A v čem tedy?

Je to stát, kterému lidé elementárně důvěřují. Věří, že nezneužívá svoji moc a pracuje pro ně, že je to skutečně nástroj, který transparentně rozhoduje o jejich penězích, nebují tam korupce ani byrokratická zvůle. To jsou kroky, které nás v rámci modernizace země čekají: musíme obnovit základní důvěru lidí ve státní instituce, ve stát jako právní řád, který tu byl v posledních šedesáti letech devastován. My jsme se totiž se svou zemí vlastně nikdy pořádně nesžili. Nejprve to bylo tím, že naše země byla částí rakouské monarchie, pak jsme sice zažili dvacet samostatných let, ale ta byla někdy dosti rozporuplná kvůli ekonomické krizi a mimochodem také kvůli obrovské míře korupce, na což se často zapomíná. Pak přišly totalitní režimy a od roku 1989 se řešilo příliš mnoho věcí naráz. Takže Češi nikdy nedostali možnost se se svým státem ztotožnit, vzít ho za svůj.

Čím to je, že se nám nepodařilo za posledních dvacet let vybudovat vládu práva?

Protože je to strašně zdlouhavý proces a lidé zůstávají stejní. Ale hlavně jsme prošli překotnými změnami v ekonomice, sociálním a politickém systému, společenském životě... Tady se přece za těch dvacet let událo strašně moc, to nebyl pozvolný vývoj společnosti, která se mohla zaměřit třeba jen na to, aby se pokusila obnovit důvěru ve státní instituce. Ostatně se stejným problémem zápasí i země na západ od nás a projevuje se to dlouhodobým poklesem volební účasti. Je to civilizační fenomén, který se u nás sešel v souběhu s překotnými společenskými, ekonomickými a politickými změnami.

Je tedy v silách vlády, aby obnovila tuto důvěru lidí ve stát?

To by byly nerealistické ambice. Ale jakési vytyčení dráhy, nastavení výhybek, to se dá v průběhu jednoho volebního období určitě zvládnout. Nemůžeme ale očekávat zázraky, musíme mít trpělivost. Koneckonců i Masaryk říkal, že republika potřebuje pro svůj základní vývoj padesát let. A ta nikdy nedostala.

Vládní strany výrazně podpořili mladí lidé. Jeden z nich nám napsal, že pokud se i vaše vláda bude chovat korupčně, může to zničit důvěru celé další generace vůči politikům. Nebojíte se, že víra voličů v to, že přinesete změnu, je až příliš velká?

Já jsem se nikdy nenechal zaplést do žádného náznaku korupčního jednání. Pro mne to vždycky byla jedna z nejzásadnějších věcí, tabu. Bude to vyžadovat velkou trpělivost, ale naše případná vláda musí vydat signál: korupce je neakceptovatelná. Ovšem musí to dát najevo nejen verbálně.

Pokud ale budete sestavovat vládu, budete mít dostatečnou poziční sílu na to, abyste mohl říci: "Tato vláda je složena z důvěryhodných lidí“?

Míru důvěryhodnosti můžeme považovat za velmi proměnlivou veličinu a každý si svůj posudek píše sám: tím, jak se ve své pozici chová, jaký má přístup ke korupci, transparentnosti a podobně. A veřejnost to sleduje a vnímá. Lidé by neměli být a priori cejchováni podle žebříčku oblíbenosti a neoblíbenosti, výběr do vlády není soutěž Česko hledá superstar. Na druhou stranu působením v dané pozici za sebou člověk nechává personální stopu.

Vláda je však kolektivní orgán, což znamená, že svým způsobem nesete odpovědnost jeden za druhého a premiér ještě větší. Co všechno může způsobit ztráta důvěry, víme dobře z aféry Jiřího Čunka. Jak vy byste postupoval v situaci, kdy by nějaký člen vašeho kabinetu vzbudil podobně vážné podezření? Vyzval byste ho k odchodu?

Jsem přesvědčený, že vláda, jež nastoupí po těchto volbách, bude žádat od společnosti určité oběti ve smyslu provedení některých reforem, které nebudou populární, naopak budou bolestivé. Oběti tudíž budou muset přinášet i ministři. Jestliže tedy nebudou politici na daných pozicích schopni věrohodně vysvětlit své kroky, budou muset odejít.

Zní to krásně, ale když vám koaliční partner řekne, že buď hříšník zůstane ve vládě, nebo jdou všichni, tak asi budete váhat. Co je pak důležitější? Čistota vlády, nebo udržení vládního kabinetu? Rozhodoval byste se v případu Čunek jinak než Mirek Topolánek?

Nemá vůbec smysl vracet se hypoteticky několik let nazpět a vciťovat se do situace, v níž byl někdo jiný, navíc v jistém kontextu vývoje událostí. Říkat "co by bylo kdyby“ v politice neplatí, v tomto oboru člověk musí dělat velmi bolestivá rozhodnutí a platí tedy přísloví: "Až u toho mostu budeme, tak ho přejdeme.“

Během několika posledních dní Věci veřejné naznačovaly, že ODS nesouhlasí s několika jejich body boje proti korupci. Nebyly ale moc konkrétní, víte, co mají na mysli?

Ne, to nevím ani já. Pro žádná taková prohlášení ze strany kohokoli zatím není důvod, ještě jsme ani nezačali jednat.

Jaké jsou tedy vaše základní body boje proti korupci?

Základ je v transparentnosti řízení veřejných výběrových zakázek. Zaprvé, aby byla skutečně veřejná a skutečně výběrová - když začneme tímto, uděláme kus práce. Znamená to nepřipustit výběrová řízení s jedním uchazečem nebo pouze s malým okruhem dopředu vybraných uchazečů. Všechno zveřejňovat na internetu - každé výběrové řízení, zadávací dokumentaci, rozhodování jednotlivých orgánů o výběrovém řízení a tak dále. Losovat členy výběrové komise u závažných výběrových řízení zvlášť a navíc třeba až těsně před otevíráním obálek. Zveřejňovat obchodní smlouvy, nedovolit odkazovat se na takzvané obchodní tajemství. Na to všechno máme skvělý technologický nástroj - internet. Zatímco dříve tyto kroky byly těžko technicky realizovatelné, dnes můžeme centralizovat nákupy a provádět elektronické aukce a tím se dostat k transparentním a levnějším výběrovým řízením.

To jsou příklady prevence, ale co represe?

V této oblasti chceme prosadit zřízení specializovaných protikorupčních senátů, soudů a specializovaných útvarů státního zastupitelství, protože některé korupční případy mohou mít velmi komplikované ekonomické souvislosti a finanční transakce. Když se k takovým případům soudci dostanou jednou za uherský rok, tak je to něco jiného, než když půjde o specializovaný senát, který bude mít na starosti v podstatě jen korupční případy veřejných a ústavních činitelů. Buď by to mohl být jeden specializovaný státní tribunál, nebo specializovaný soudní senát u dvou krajských soudů nebo u jednoho z vrchních soudů, který by prostě soudil případy korupce ústavních a veřejných činitelů z celé České republiky.

Slibů jsme slyšeli už tolik, že z toho brní uši. Proč věřit, že to tentokrát vezmete vážně? Že zase neuslyšíme: Ano, já jsem pro omezení imunity zákonodárců, ale...

Jsou to nutné body, které musí prosadit jakákoli vláda, která teď bude u moci. Jestliže tak neučiní, bude pokračovat proces pozvolné eroze důvěry občanů v politické a státní instituce, a to je určitě věc, která neprospívá demokracii. Dáváme jasně měřitelné sliby.

Dá se předpokládat, že všechny tři vládní strany se budou lišit v postoji k zavedení agenta provokatéra. Jaký názor zastáváte vy?

Zaprvé jsem přesvědčený, že je v rozporu s ústavou, aby představitel státní moci provokoval někoho ke spáchání činu s trestněprávními důsledky, a Ústavní soud by proto takovou instituci dozajista zrušil. Na druhé straně nemám zásadní problém se zavedením testu osobní integrity, jímž je možné otestovat odolnost konkrétní osoby vůči nelegálním praktikám - nikoli s trestně, ale s pracovněprávními důsledky. Takové testy by ovšem musely být přesně popsány a definovány, aby nemohly být vůči někomu nalíčeny nebo aby s jejich pomocí nedocházelo k manipulaci.

A mohl by třeba majitel bezpečnostní agentury být ministrem vnitra? Umíte si to představit?

Pokud narážíte na Věci veřejné a pana Bártu, který měl údajně projevit zájem o post ministra vnitra, tak to VV na tiskové konferenci dementovaly.

Problém je v tom, že Věci veřejné často jeden den říkají něco, co druhý den popřou. Zajímá mě zde i váš obecný pohled.

Ano, určitě by v takovém případě došlo ke konfliktu zájmů, takže by to podle mého názoru představovalo velký problém.

Problém nepřekročitelný, nebo problém k jednání?

V tuto chvíli přesně neznám poměry vztahu toho konkrétního člověka ke konkrétní firmě.

Je to její vlastník.

To vím, ale je otázka, jestli se účastní rozhodovacího procesu řízení té firmy. Když se zeptám s mírnou nadsázkou: Mohl by se člověk vlastnící podíl v nějaké firmě stát ministrem průmyslu a obchodu? A priori lze říci, že ne - pokud je průmyslníkem, tak se nemůže stát ministrem průmyslu. Záleží ale na definování podmínek. Například: Vlastní pouze majetek dané firmy, nebo se aktivně podílí na řízení její majetkové účasti?

Nemůžete srovnávat vnitro a průmysl.

Samozřejmě platí, že oblast bezpečnosti je velmi specifická a citlivá, takže já bych to rozhodně někomu, kdo by mohl být vystaven jakémukoli podezření, jako zkušený politik nedoporučoval. Ale znovu opakuji: Pokud se bavíme o případu firmy pana Bárty, tak Věci veřejné jednoznačně dementovaly, že by o takový post usiloval.

V dosavadní historii obsazovala ministerstvo vnitra vždy nejsilnější strana. Je to tradice, která by měla být zachována?

K tomu se teď vůbec nechci vyjadřovat, považuji to za naprosto předčasné.

ODS má za sebou zajímavou zkušenost s reformou zdravotnictví, která se částečně obrátila proti ní. Vyplývá z toho pro vás nějaké poučení?

No, poučili jsme se mimo jiné porovnáním zdravotnické a sociální reformy. Zatímco zdravotnická reforma zůstala ve větší míře na papíře a politicky nás ohrozila, tak sociální reformy včetně nepopulárních věcí, jako jsou první tři dny nemoci zdarma, prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let, zpřísnění sociálních dávek a omezení počtu rodin, které dostávají přídavky na děti, prošly. Sice to nebyly věci, nad kterými by radostně tleskaly davy, ale vládu to politicky neohrozilo a neohrozilo to ani volební výsledek ODS. Plyne z toho jedno poučení: Je jenom jedna horší věc než nepopulární a tvrdá reforma a to je nedokončená nepopulární a tvrdá reforma. Poučením je tedy možná stanovení realističtějších cílů pro to, abychom dokázali dokončit, co jsme začali.

Jaké konkrétní reformní cíle by to tedy měly být?

Základ je určitě v hlubokých strukturálních reformách na výdajové straně veřejných rozpočtů, kde jsou objemově dvě nejvýznamnější části - důchodová a zdravotnická reforma. A pak samozřejmě musíme pokračovat v reformě sociálního systému, aby byl skutečně efektivní a aby motivoval k aktivnímu chování, s čímž souvisí i reforma trhu práce, který musí být flexibilní - musí fungovat jako vysavač lidí ze sociálních problémů, a ne jako sociální síť, ve které člověk snadno uvízne. Určitě je také nesmírně důležitá reforma veřejné správy: zaprvé procesem informatizace a elektronizace, vytvořením checkpointů, dalším rozvojem e-governmentu a podobně.

To jsou samé, když to hodně zjednoduším, finančně-technické reformy.

Ano, chtěl jsem pokračovat, že další nutnou změnou je reforma školství, kde musíme začít u univerzit, terciální úrovně, protože mimo jiné právě tady se vychovávají budoucí učitelé pro základní a střední školy. Ale změny se samozřejmě musejí týkat celé školské soustavy. České děti více a více propadávají v mezinárodních srovnávacích testech v přírodovědných a matematických znalostech, v nichž ještě před patnácti lety vynikaly. Musíme také uzpůsobit školství dvěma procesům demografické křivky. Skončila totiž doba, kdy se vzdělání poskytuje pouze na začátku profesní dráhy v mladém věku, dnes musíme několikrát během života změnit vzdělání, podrobit se rekvalifikaci a podobně. To, že dnes zmizela jistota jednoho celoživotního pracovního místa, na to už si většina z nás zvykla, ale to, že mizí i jistota jedné celoživotní profese, na to se musíme připravit jako lidé a musíme na to připravit i vzdělávací soustavu. Musíme také modernizovat univerzitní vzdělání, vytvořit vědecko-výzkumné univerzity, koncentrovat výzkumné kapacity do několika špičkových oborů, nepodporovat průměr, ale nadprůměr. Práce je tady více než dost.

Uvidíme, jak se vám to podaří prosadit. Část společnosti, která ve volbách "neuspěla“, se bude obávat placení školného, větší spoluúčasti ve zdravotnictví atd. Zkrátka, že ponese náklady vašich reforem. Nakolik jsou jejich obavy oprávněné?

My musíme jít cestou reforem, které mění chování a motivaci lidí, ne pouhými škrty. Uvedu jeden příklad: Ušetřili jsme na nemocenské deset miliard korun, což jsme mohli udělat dvěma způsoby - buď snížit vyplácenou nemocenskou, anebo provést systémovou změnu například zavedením takzvané karenční lhůty, kdy první tři dny nemoci člověk zůstává doma bez nároku na nemocenskou a v prvních dvou dalších týdnech se do placení nemocenské zapojí zaměstnavatel. A přitom nekrátíte dávky. První cesta je jednodušší, jen uděláte účetní škrt, kdežto druhá změna vede k motivaci zaměstnavatelů, lidí, aktérů toho systému a vede ve svém důsledku ke stejné úspoře. Ovšem ne za cenu dramatického zhoršení kvality života a sociální úrovně. Čili důležité je být dostatečně kreativní a jít směrem systémových změn. Odmítám dělat kroky, které způsobují například rozevírání nůžek mezi ekonomicky aktivní částí obyvatel a penzisty. To není otázka populismu a nepopulismu, to je prostě špatně, protože to nabourává generační sounáležitost.

Takže vy byste byl například spíše proti dalšímu zmrazování penzí, které požaduje TOP 09?

Je to krok, kterému bychom se měli vyhnout a hledat úspory spíše jinde než připustit, že nám průměrný důchod začne tvořit třeba 35 procent průměrné mzdy, když dneska je to 42 procent. To právě způsobí rozevření sociálních nůžek. Vypadá to hezky, ale problém je v tom, že v budoucnosti se to už bude těžko zlepšovat.

Nakolik pro vás bude v tomto ohledu komplikací rozhodnutí Ústavního soudu, který zjednodušeně řečeno rozhodl, že lidé s vyššími příjmy by měli mít i vyšší důchody?

Tak určitě nám to neusnadňuje otázku řešení penzí. Na druhou stranu je to signál, že je potřeba pokračovat v důchodové reformě, která do sebe musí zahrnout dva prvky: nadále udržet prvek solidarity a současně posílit prvek zásluhovosti. To znamená, aby příjmy v důchodu byly do značné míry ovlivněny i tím, kolik člověk do toho důchodového systému přispíval. Rozhodně ale nebudu před rozhodnutím Ústavního soudu kličkovat, to bych považoval za nevhodné a nesprávné.

Často se mluví o zvyšování a nezvyšování daní, dokonce mnohdy i pravicoví ekonomové říkají, že zvyšování daní se nelze vyhnout. Jde tedy současný ekonomický výkon státu a příjem státního rozpočtu udržet, aniž byste museli zvyšovat nějaké daně?

Nechceme zvyšovat daně, víme, že by to bylo pohodlnější, ale nechceme jít touto cestou. Samozřejmě bude záležet i na dynamice vývoje státního rozpočtu, něco jiného je čekat schodek, dejme tomu 160 či 170 miliard (jak byl schválen rozpočet na tento rok), a něco jiného může být situace, kdy by deficit mohl přesahovat 200 miliard korun. To by samozřejmě vyžadovalo komplexnější úvahu.

Dá se předpokládat, že kdyby nastal krizový scénář, půjdete spíše cestou zvyšování spotřebních daní?

Chci znovu zdůraznit, že na sebe úmyslně klademe náročnější kritéria. Chceme snížit zadlužování na straně výdajů, ale na druhé straně obecně platí, že vzhledem k výkyvům ekonomického cyklu je lepší a vhodnější zvyšovat podíl nepřímých daní než daní přímých.

Jaký vztah vlastně máte k Evropské unii? Je pro nás přínosem, anebo je to organizace, na kterou stále hledíte s podezřením?

Všechno z toho, nic přece není černobílé. Vstup do Unie byl správný, sám jsem pro něj v referendu hlasoval. EU je v mnoha ohledech projekt, který zlepšuje kvalitu ekonomiky, ale i politického systému, v některých aspektech i právního řádu. Na druhé straně každá instituce s sebou nese i nevýhody a náklady. Unie má svoje mouchy: je to byrokratická instituce s výrazným deficitem demokracie, která se velmi často pokrytecky tváří, že je něčím jiným, než ve skutečnosti je. Například velmi silným kolbištěm skupinových a národních zájmů, které se pak velmi snadno přetavují do zdánlivé podoby celoevropských nebo celospolečenských zájmů. Z tohoto pohledu jsem přesvědčen, že Česká republika má v Unii sehrávat aktivní roli, naším zájmem není být nějakou periferní zemí.

V posledních týdnech bylo velkým tématem zabránit poklesu eura. Na jeho posílení přispěly i země, které stojí mimo eurozónu, třeba Polsko. Vy byste jako premiér podporoval, aby se Česko případně také zúčastnilo této pomoci?

Ne, v tuto chvíli ne, máme své problémy.

To mají všichni.

Ano, ale způsobili si je sami neuváženým politickým rozhodováním. Řecko a další státy nesplňovaly kritéria eurozóny, a aby do ní mohly vstoupit, zfalšovaly statistiky, aby se tam dostaly, chovaly se nedisciplinovaně. Deficitní rozpočty nad tři procenta HDP nedělalo pouze Řecko, Portugalsko nebo Španělsko, ale primárně Německo a Francie.

To máte pravdu, ale je to, jako byste tvrdil, že venku nezmoknete, protože jste nezpůsobil mraky. Ať chcete nebo ne, zmoknete. Podobně i nás krize eura bezprostředně ovlivní, protože jsme uvnitř Unie.

Ne, to je něco jiného, to nebyla žádná rána shůry. Pokud by Řecko postihla živelní pohroma, tak jsem první, kdo řekne, že mu máme pomoci, ale toto nebyla živelní pohroma. Já naopak razím princip předběžné opatrnosti, zbytečně se nepouštět do unáhlených kroků. Chci zdůraznit, že nemám ideologické předsudky vůči euru, vím, že bude-li fungovat eurozóna a neskončí kolapsem nebo obrovskými problémy, tak dříve nebo později bude pro nás méně ekonomicky nákladné do ní vstoupit. Mimo jiné proto nepodporuji referendum o přistoupení k eurozóně, pro mne je to pragmatické politicko-ekonomické rozhodnutí, a ne otázka fundamentální ideologie. Ale jsem silně přesvědčen, že eurozóna si 99,9 % svých problémů způsobila sama, že se jim mohla vyhnout a že musíme pozorně sledovat, co se s ní děje. Neměli bychom teď ale zbytečně navazovat další nitky, které nás s eurozónou spojují.

A vy budete dělat maximum pro to, abychom euro přijali, nebo spíše budete vyčkávat, až nebude zbytí?

V následujícím volebním období není důvod do eurozóny spěchat, právě naopak. Buďme rádi, že máme flexibilní kurz koruny. Vyrovnat cenovou hladinu můžeme i cestou posilování národní měny. Jsem pro velmi razantní snížení zadlužování a snížení veřejného dluhu a deficitu, ne kvůli přijetí eura, ale kvůli nám samým. Tato země to potřebuje, a jestliže jako sekundární efekt obdržíme i schopnost přijmout euro, fajn, ale je to druhotné.

Už jste oznámil, že budete kandidovat na předsedu ODS. Mirek Topolánek často mluvil o potřebě ODS reformovat a otevřít. Nikdy ale nenašel cestu, jak to udělat. Proč myslíte, že by se to mělo podařit vám?

Já v to zkrátka pevně doufám a na druhou stranu nevěřím na žádná zázračná, rychlá řešení. Tady jde nastavit cestu většího dialogu třeba s různými občanskými sdruženími, skupinami, iniciativami. Natáhnout na sebe různé spolky - my jsme třeba před těmito volbami velice intenzivně pracovali se sdružením soukromníků a se Stranou podnikatelů a živnostníků. Ptát se na jejich názory a vést s nimi dialog, a ukázat tak, že nejsme dogmatická strana, ale že dokážeme přijmout i lidi, kteří mají na ten či onen dílčí problém rozdílný názor.

Ale tím nevyřešíte nejbolavější problém ODS, což jsou klany uvnitř strany, o kterých mluvil právě i Mirek Topolánek. Existuje způsob, jak to změnit?

Ano, mít svoje zásady, jasně stanovit pravidla a trvat na tom, aby byla dodržována. Je to dlouhodobý proces, jde o to, aby lidé měli zájem o dialog, chtěli vstupovat do naší politické strany a ucházet se například o pozice v komunálních volbách. V České republice máme mnoho obcí, ve kterých nekandidujeme, čili je tu obrovský prostor pro další činnost a pro větší otevřenost strany.

Přivítal jste kroužkování na kandidátkách, které v několika případech vedlo k tomu, že se někteří politici nedostali do sněmovny? Hodně se v této souvislosti mluví třeba o Ivanu Langrovi.

Musím říci, že to respektuji, ale také bych velmi rozlišoval to, kdy třeba lidé na základě konkrétních událostí nebo pověsti toho či onoho politika upozadili, od laciných iniciativ typu "automaticky kroužkujte poslední čtyři“. Zralá úvaha voliče by měla být: Tento politik pro mne není vhodný, a tak dám kroužkem šanci někomu důvěryhodnějšímu. Ne takové to "všichni, kteří jsou v čele, jsou lumpové a všichni, co jsou vzadu, jsou automaticky dobří“. Mimochodem voliči na to neskočili, řada lidí z čela kandidátek se do sněmovny dostala. Já jsem vlastně na procenta dostal nejvíce z kandidátů ODS.

Tím ale jen potvrzujete to, že voliči uměli rozlišit jednotlivé kandidáty a hlasovali s rozvahou. Vnímáte to tedy jako lekci voličů politikům?

Vidím v tom jeden pozitivní krok, který je lekcí pro nás pro všechny a který doposud v české politice nebyl - není možné dále dělat nedůvěryhodné kroky v průběhu mandátu, a dokonce ani nebýt moc pracovitý nebo být neviditelný, a pak si v rámci stranických struktur dojednat volitelné místo. Ukázalo se, že voličská důslednost dokáže dostihnout úplně každého, klidně i člověka, který je první na kandidátce. Skončila doba bezstarostného čtyřletého výkonu mandátu. Teď se ukazuje, že voliči tu pohodu nedopustí, což je dobře. Je to zdravé a jenom nám to prospěje.

Když se stanete předsedou, jak poznáme, že ODS se vydala cestou sebereflexe?

Já chci, aby to česká veřejnost poznala. Dá to ale hodně práce, neexistuje žádné zázračné řešení ani přelomový krok, to je politicky naivní.

Jak ale veřejnost pozná, že jste uspěl nebo že se něco v ODS mění?

V mnoha ohledech to bude pocitová záležitost. To, zda jste s něčím spokojený, či ne, není v normálním životě dáno tak, že jsou splněna nějaká formální kritéria. Jde prostě o pocit a já pevně věřím, že ho u voličů postupně dokážeme zlepšit. Nemyslím si, že na to bude stačit jeden kongres nebo výměna toho či onoho jména. Jde o to postavit se na tu cestu a nebát se po ní jít a dříve nebo později se ten dobrý pocit dostaví.

PETR NEČAS (45), místopředseda ODS. Vystudoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Členem ODS je od roku 1991. Od roku 1992 je poslancem Parlamentu ČR, v letech 1995 až 1996 působil jako první náměstek ministra obrany a od roku 2006 do 2009 zastával post místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí. Letos v dubnu převzal funkci předsedy ODS a minulý týden jej prezident Klaus pověřil jednáním o sestavení vlády. Je ženatý, má čtyři děti.