Červenec 2010

Útěk od zodpovědnosti aneb Remonstrantský esej o české naději

Jan Urban

Namísto úvodu

Evropské dějiny ještě nikdy neposkytly národním či státním společenstvím lepší nabídky na mírové ozřejmění jejich hodnot a názorů, či představení schopnosti státu spolupracovat s ostatními, než je v současnosti úloha předsednické země Evropské unie. Ve válkami a náboženskou či etnickou nesnášenlivostí přetížených dějinách kontinentu jde o naprosto výjimečnou možnost prokázat předvídatelnou normálnost, zralost k míru, diplomatickou spoluzodpovědnost a umění služby. Vzhledem k počtu členů Unie, a připravovaným reformám jejích řídících orgánů, to v prvním pololetí roku 2009 byla pro Českou republiku osudově jediná, první a zároveň poslední nabídnutá možnost. Navždy už bude zapsáno, že česká politická elita se v době míru, bez důvodu a bez vnějšího ohrožení, zbaběle zbavila zodpovědnosti za evropské předsednictví a s ním i do dosud nepoznané míry za rozvoj národního společenství a jeho mezinárodního ukotvení. Nebyla to náhoda. Byl to jenom další opakovaný krok historické krize českých mocenských a intelektuálních elit, které se ještě nikdy nenaučily a nestačily si připustit, že mají plnou a nedělitelnou zodpovědnost za stát, společenství, které ten stát má chránit, a jeho budoucnost. Neexistuje vývoj bez krizí. A národ, jehož vůdcové v krizích vždy jenom utíkají, nemůže dlouhodobě obstát.

Naděje je víra, podpořená činem. Víra ve zlepšení stavu duše i věcí, tedy víra v hodnoty, činem nepodpořená, je z rodu otrocké zbabělosti. České dějiny jsou svárem mezi nadějí a zbabělostí. V moderních českých dějinách jsou největším nepřítelem naděje společenské skupiny, které se považují za národní elitu. Elita, ochotná hledat společné národní minimum a prosazovat je, je totiž hodnototvorná vrstva společnosti – v dobrém i ve zlém. Nejde tedy o výjimečné jednotlivce, kteří někdy dokonce přesahovali význam české kotliny, jako byli Masaryk, Čapkové, Chalupný, Patočka nebo Havel, ale onu společenskou skupinu a šarži české elity jako celku, která za dvě stě let ještě nepochopila, že hodnototvornost její váhy v rozvoji národní identity je v příkladu, ale ne v držení moci.

Elita je elitou, protože dává příklad. Důsledkem neochoty českých elit k činu je i to, že Češi jsou dodnes největším národem na světě, který sám sebe považuje za malý. Česká národní hymna neopěvuje hodnoty, ale pídí se po tom, kde domov můj. A je více než logické, že právě Češi mají jedinou hlavu státu na světě, která nikdy ve svojí téměř dvacetileté politické kariéře nepovažovala za důležité navštívit vojáky, které stát v rámci svých spojeneckých závazků vyslal do zahraničních misí. Je dokonalým symbolem české politiky, která se ani po dvou stoletích usilování o respekt ostatního světa nenaučila s pokorou uznávat hodnotu krve, jako nutné oběti za svobodu a suverenitu národního společenství.

Trpká teze Jana Patočky, že „Češi jsou shora osvobození slouhové“, není spravedlivá, pokud nechceme zapomenout na legionáře, československé zahraniční vojáky druhé světové války, statisíce politických vězňů a pronásledovaných komunistickým režimem, či na vzpouru studentů z listopadu 1989. Platí však beze zbytku pro české politické elity. Tyto elity, v nedostatku hodnot, kterým by věřily, které by je sjednocovaly už jenom proto, že by je považovaly za natolik důležité, aby za ně byly ochotny bojovat, už dvě stě let raději věří v oslavování výročí, vytváření mýtů a dávání nálepek. Mezi výročími můžeme být sami sebou, věrni pouze hodnotám okamžiku. Neexistuje podobný případ, kde by národní elita tolikrát po statisících obětovala svoje spoluobčany ve jménu vlastních výhod a přežití.

Počátek slabosti

Moderní české elity vyrostly z romantického patosu národního obrození, ve kterém si navykly politické nezodpovědnosti. Uvnitř skleníku mnohonárodnostní monarchie za všechno mohla Vídeň a Němci. Dobré – jako rozmach hospodářství, demokratizace a vzdělání - se přijímalo jako samozřejmost. Za všechno špatné mohli Oni. My jsme pak za všech okolností měli pravdu. Pocit odpovědnosti za dlouhodobý zájem státu české elity prvních dlouhých sto let prostě nepotřebovaly. Tvořily se naopak v opozici a opovržení ke státu, jehož byly občany, odmítajíce se podílet na jeho hodnotách – anebo jeho demokratizaci. Reprezentovaly hodnoty výhradně jazykového společenství, vztahujícího se k idealizaci mýtu o údajné bývalé slávě v rozporu s historickou realitou výhradně etnicky definovaného Českého království. Spor mezi romantickým Fichteho pojetím výhradně společným jazykem definovaného národního kmene, které převzal Jungmann, a moderním, a podstatně demokratičtějším Bolzanovým pojetím dvojjazyčného národa, spojeného životem a oddaností společné vlasti, byl rozhodnut vlastně ještě dříve, než začal. Nové „české národní elity“ prosazovaly svoji legitimitu, a z toho vyplývajícího postavení ve společnosti, vedle obrany jazyka i nekritickou agresivní idealizací otevřených nepravd o historii českého národa.

Aféra s Rukopisy, nekritický patos slavjanofilství, a v mnoha ohledech nejenom pasivita, ale i přímý podíl na masově rozšířeném antisemitismu, byly po celé devatenácté století neměnnou známkou nedospělosti české národní elity. Argument, že jinde v mocnářství byl antisemitismus často ještě horší, je pravdou pouze poloviční. K asimilaci Židů přispívala právě netolerantnost česko-německého jazykového rozdělování zemského společenství. Už tady začalo platit ono strašidelné „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Stejně netolerantní byly nové české, jazykem definované elity, i k dalším důležitým hodnototvorným skupinám. Ke dvoru a zemi loajální šlechta byla vnímána jako konkurence, a pro jistotu, spolu s katolickou církví, označována za cizáckou. Tím byly jednou provždy odmítnuty i dlouhodobé hodnoty, které tyto skupiny reprezentovaly. Jazykově definované národovectví, vylučující a zužující už svojí podstatou, se stalo politickou strategií absolutní většiny české politické, hospodářské i kulturní elity. Krátkodobé taktizování zvládalo téměř vše – zbytek byl Osud, proti jehož moci se vůdcové údajně malého národa nemohli stavět. Schopnost dialogu svobodných a rovných se nepěstovala. O to hlasitější byla snaha ukřičet a dezavuovat nositele nesouhlasu. Slovo a jeho hlasitost se stalo modlou, čin a věrnost hodnotám zůstávaly v opovržení.

Na počátku dvacátého století napsal sociolog Emanuel Chalupný věty, kterým taktéž mělo být nasloucháno jako varování: „Naši politikové, hlavně novodobí, jsou impresionisté, oportunističtí opatrníci, nehybní moralisté, demagogové… proto tržili porážku za porážkou přesto, že celkový národní život rostl… Programů, hesel a tvůrců jejich jsme měli a máme dost – skutek většinou utek“.

V pohodlí nezodpovědné opozice české elity žily až do roku 1918. Nezodpovědnost se za tu dobu stala přirozeností. Patos dorostl do svébytné politiky a kultury nacionálního patetismu, který odmítal pochybovat o vlastní výlučnosti především proto, aby se nemusel v každodenním rozměru porovnávat s jinými. Kritické myšlení, jak prokázala monumentální nenávist k Masarykovi z dob bojů o Rukopisy nebo v době hilsneriády, bylo odmítáno, protože stálo v cestě „svaté“ národní věci. A stejně nekriticky, jako byl Masaryk nenáviděn, byl dezinterpretován i do role poválečného „tatíčka“. Důsledky vidíme dodnes. České politické a kulturní elity nemají historicky zažitou povinnost zodpovědnosti - a v krizích proto nevyhnutelně selhávají. Série historických posunů dvacátého století ve Střední Evropě tuto nevyhnutelnost selhání opakovaně prokázala. O co zbabělejší a nezodpovědnější je chování vůdců v krizi - a z tohoto pohledu není žádného rozdílu mezi Eduardem Benešem a Alexandrem Dubčekem, či Miloušem Jakešem,o to více úsilí je po odeznění krizí věnováno vytváření a vyprávění mýtů o nevyhnutelnosti údajně jediné možné zvolené cesty kapitulace. Takto vzniklé interpretace se pak na desítky let stávají povinnými, dokud se nestanou součástí učebnic dějepisu a národní paměti.

Zločinnost a nemravná podvodnost Rukopisů se stala politickou tradicí. A tak za českou elitou zůstávají mýty, jejichž plochosti, stejně jako nedotknutelnosti, nečeši jenom těžko rozumějí. Za česká traumata vždy údajně mohl někdo jiný. Stejně jako v pohodlném stavu domnělé bezstátnosti devatenáctého století, tak i v kterékoliv pozdější historické zkoušce, „Nám“ stačilo „mít pravdu“, kterou bylo kdykoliv později podle potřeby možné jen trochu poopravit, aby vyhověla nastavenému – a stále povinnějšímu - národoveckému sebesmutnění. Romantický mesianismus usilování o údajně jedinou možnou pravdu a osudovou dějinnou mravnost, zakrývá jenom neschopnost zodpovědné politiky. Ve stínu za ním se znovu a znovu otevíral prostor pro podvodnou a účelovou mocenskou manipulaci. Tváří v tvář tomuto stavu o to více vyniká historická odvaha Tomáše Masaryka a jeho vzpoury. Není snad v českých dějinách tragičtějšího obrazu, než jím a příkladem československých legií vychovaná první generace československých republikánů, kteří po kapitulaci v roce 1938 odešli ze země, aby se stali nejdéle bojujícími vojáky druhé světové války. Bez ohledu na národnost či jazyk bojovali, a desetitisíce z nich i zemřely, za sen o neexistující rozbité vlasti - jenom aby po vítězství nad nacismem byli znovu zrazeni a posláni do komunistických lágrů.

Pět narcistních mýtů české politiky 20.století

Březen 1939

Pomnichovská totální kapitulace roku 1938 prý byla nevyhnutelná, protože nás zradili nejbližší spojenci a osamocené Československo by prý nemělo šanci se ubránit. Je možný i trochu jiný pohled. Alespoň symbolický vojenský odpor proti nacistické hrozbě agresí by československé armádě dovolil legitimně zničit velkou většinu výzbroje, a vládě, parlamentu, armádě i národu by do budoucna uchoval páteř. Ztráty, jak ukazují příklady Holandska, Belgie, Dánska či Norska, tedy států, které se, byť krátce, aktivně nacistické agresi bránily, by nebyly o mnoho vyšší. Hitler by ale nezískal po celou dobu války skvěle fungující zbrojní průmysl na špičkové světové úrovni a nemohl by si jednoduše vyzvednout ze skladu výzbroj pro desítky divizí. Byly to československé tanky, děla a munice v rukou wehrmachtu, které drtily Polsko. Byla to československou výzbrojí vybavená armáda slovenského štátu, která spolu s nacisty vpadla v září 1939 do Polska. Byl to kompletní československý zbrojní průmysl – v roce 1938 čtvrtý největší světový zbrojní exportér – který až do jara 1945 bezchybně zásoboval hitlerovskou válečnou mašinérii na všech frontách. Stačila trocha odvahy – a nemuselo k tomu dojít. Zde má Jan Patočka nezpochybnitelně pravdu: „Beneš byl slabým člověkem, který se hodil tak za tajemníka, ale na nic víc. A právě takový člověk byl povolán k rozhodnutí ve věci budoucího morálního profilu českého národa. Musel rozhodnout – a rozhodl se pro malost“.

Antifašismus

Československo a jeho lid prý od prvního okamžiku hrdinně vzdorovali nacistické okupaci. Ani to není zcela pravda. Jeden jediný třicetiletý anglický makléř Nicholas Winton, člověk bez jakýchkoliv kontaktů a jmění, dokázal za cenu úporného vyjednávání, a někdy i falšování dokumentů, zachránit z druhé republiky a protektorátu před prvním zářím 1939 celkem 669 československých židovských dětí. Kolik dětí a lidí by bylo zachráněno, kdyby podobně obětavě a předvídavě jednaly československé a české instituce, nebo kdyby tento projekt „elita“ vzala za své jako svoji občanskou lidskou a humanitární povinnost záchrany spoluobčanů? Nikdo se o to nepokusil. Dokonce i mezi sponzory, kteří přispívali na poplatek padesáti liber za každé odvezené židovské dítě, bylo mizivě Čechů. Proč ale Wintonovi nepomáhala z Londýna ani skupina Eduarda Beneše, starající se v té době jenom o prezidentovi deprese a o svoje společenské uznání? Čestnou a osamocenou výjimkou mezi politiky byl pouze Jan Masaryk, který z podnětu Viktora Fischla a Leo Hermanna pomohl odjezdu dvou stovek mladých Židů do Anglie. Většinovým pocitem českých elit této krize však byl tradičně strach, pasivita – a rostoucí antisemitismus.

Ctihodná Universita Karlova, političtí představitelé, novináři, lékařské či advokátní spolky – ti všichni se distancovali od demokracie a Židů ještě za neokupované druhé republiky. Zákony, podle kterých se stavěly romské koncentráky, vznikly ještě před nacistickou okupací. Byla to česká policie, která hlídala Terezín, Lety i Hodonín. A když se v pětačtyřicátém začali z koncentráků a zahraničních jednotek navracet českoslovenští občané, kteří měli to neštěstí, že byli Židy a nebyli komunisty, dokázaly je revoluční „demokratické“ instituce buď přímo vyhnat, pokud mluvili německy, anebo v převážné většině zbylých případů, odmítaly jejich žádosti o navrácení arizovaného nebo jen sousedy ukradeného majetku a bytů, narychlo přidělených hordě „barikádníků desátého května“. Proti Čechoslovákům-Židům tak stačilo jenom byrokraticky trvat na potvrzení československé státní příslušnosti – podle národnosti, uvedené při sčítání lidu v roce 1930.

České elity, až na individuální výjimky, na konci války zcela rezignovaly na nejzákladnější principy právního státu. Politickým příkazem doby se nestal antitotalismus, tedy obnovení masarykovské demokracie, vystavěné na občanských právech, ale nacionalistická pomsta. Etnické očištění území, eufemisticky nazvané odsunem německé a maďarské národnostní menšiny, bylo v letech 1945-46 doprovázeno i totální konfiskací majetku – opět výhradně na základě etnického vymezení. Vyhnání se tak týkalo i velké části německých antifašistů a německy hovořících československých Židů, za války tak důležitých a nadprůměrně zastoupených především v zahraničních jednotkách.

Únor 1948

Kapitulace demokratických politických stran a prezidenta Eduarda Beneše před komunistickým pučem v únoru 1948 nebyla nevyhnutelná. Bylo to jenom ostudné selhání jejich představivosti, zodpovědnosti i politické odvahy v předcházejících letech a měsících. Prezident Beneš nejpozději od roku 1943 prosadil československou politiku podlézavosti vůči Stalinovi. Demokratické politické strany už v roce 1945 abdikovaly na nejzákladnější demokratické principy, a dovolily prezidentovi udělat špinavou práci vydáváním dekretů bez demokratické a ústavně právní diskuse. Bez demokratické diskuse a kontroly tak už dávno před únorem 1948 došlo ke změně řady z nejdůležitějších hodnototvorných funkcí státu - vlastnických vztahů, národnostního složení, zahraničně politické orientace nebo ztráty demokratické kontroly nad bezpečnostními složkami. Prosazení principu kolektivní viny a odvety zlomilo páteř demokratického systému dávno před útokem komunistů. Prezident Beneš i všechny demokratické politické síly měly dostatek informací o záměrech a postojích Stalinova Sovětského svazu i československých komunistů. Moskevský diktát, který v létě 1947 vedl k československému odmítnutí Marshallova plánu, byl více než jasným varováním. Přesto se nikdo k ničemu neodhodlal a všechny diskuze demokratických „elit“ se tváří v tvář přípravě puče točily pouze v rámci k porážce předem odsouzených parlamentních jednání a triků. Nasazení loajální většiny armády nebo vytvoření úřednické vlády však mohlo i v poslední chvíli zabránit nástupu komunistické diktatury, která během příštích čtyřiceti let zničila zemi. Ano, možná by došlo ke ztrátám na životech - i když i o tom lze při osobní zbabělosti Gottwaldova týmu pochybovat. Není ovšem jediný voják, který by připustil, že by komunistické Lidové milice měly v případě nasazení jednotek pravidelné armády šanci, odvahu, velení a dostatečnou výzbroj, aby se dokázaly postavit na organizovaný odpor. A bez milicí by komunistický puč neproběhl. Jak by asi vypadala Československá republika po porážce komunistického puče? Opravdu stačí říci, že to bylo nemožné?

Srpen 1968

Na chvíli nádherné, ale smrtelně naivní bylo nezodpovědné reformní nadšení komunistické elity roku 1968. Nevidět rizika a nepřipravovat se na ústupové varianty bylo nejenom nezodpovědné, ale i mimořádně zaslepené – stejně jako v době Mnichova, či v únoru 1948. Ve chvíli krize se pak vedení státu znovu nedokázalo opřít o masovou podporu a neodvážilo se zodpovědně přemýšlet o budoucnosti. Nic by mu v té chvíli nebránilo politicky, mocensky nebo i fyzicky zlikvidovat skupinu velezrádců, která na cestě k moci neměla jinou legitimitu, než tanky okupantů. Když to uměl Chruščev s Berijou, proč to neuměl Dubček s Bilakem, Indrou a Šalgovičem? Normalizační gangsterský spolek Gustáva Husáka přece na cestě k moci nevyhnutelně a předvídatelně musel sáhnout k politickému zastrašování, masovým čistkám a represím. Nikdo z československých reformních elit si nic takového nepřipouštěl – a jako obranu se nic tak drsného ani neodvážil navrhnout. O stovkách mrtvých ze srpna 68 se dodnes nemluví. Jejich smrt nikdo nevyšetřoval, a nikdo za ně nebyl potrestán. O to se postarala zvláštní mezistátní dohoda, podepsaná v prosinci téhož roku. Představitelé československého státu se zavázali, že nedovolí vyšetření vražd a zabití svých vlastních občanů. Vlastizrada jako z učebnice. Stejně nepotrestané je dodnes zavraždění pěti účastníků z demonstrací 20. a 21. srpna 1969. Alexandr Dubček a Ludvík Svoboda, kteří se pouze omylem stali symboly pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, zvěrskou brutalitu zásahu proti demonstracím plně podpořili. Nikdo z těch, kdo zásahy nařídil a velel jim, nebyl stíhán. Pro další desetiletí postačila trpitelská legenda o spontánním pasivním odporu obyvatel v srpnu 68, ilegálním vysílání televize a rozhlasu, nabádání ke klidu, kapitulace vedení a brzy i privatizace nesouhlasu. Jak jinak by se vyvíjelo Československo, kdyby desítky civilních obětí a stovky zraněných z rukou okupantů byly vykoupeny vyhnáním, anebo likvidací budoucích tyranů.

A zatím nakonec - listopad 1989

Listopad 1989 byl v tomto ohledu zřejmě největším intelektuálním selháním československých elit od vzniku společného státu v roce 1918. Podobnou šanci na zcela svobodnou a nenásilnou, a zároveň celkovou hodnotovou a institucionální proměnu politického života, hospodářství i kultury, potká státotvorné národní společenství nanejvýš jednou za sto let. Sovětské komunistické impérium kolabovalo jako systém, a jeho už nechtěný a nepohodlný československý okupační vazal byl na obtíž. V Polsku si antikomunistická opozice vynutila rozhovory u kulatého stolu a zvítězila v parlamentních volbách. Polský a maďarský parlament se už v létě 89 omluvily za účast svých zemí v okupaci Československa v roce 1968. V roce 2009 prozradil bývalý rakouský kancléř Franz Vranitzky, že s maďarským reformním vůdcem Miklósem Némethem opakovaně a předem konzultoval možnosti a přípravu otevření vzájemných hranic pro východoněmecké uprchlíky. Vedení Komunistické strany Československa bylo paralyzováno a udržovalo se u moci už jenom přetrvávajícím strachem obyvatelstva z represí. V armádě ani v bezpečnostních složkách neexistovala žádná skupina, která by si bez explicitní podpory a rozkazu z Moskvy dovolila provést puč a převzít zodpovědnost. Na začátku listopadového převratu by přitom k vyčištění ulic a pacifikování neorganizovaného miniaturního disentu bývalo stačilo několik samopalů.

Komplexní mezinárodní i domácí krize ale zastihla všechny segmenty československé elity znovu naprosto nepřipravené, bez programu, myšlenek a výhledu do budoucnosti. Pozoruhodným je především fakt, že je zcela lhostejné, zda se při tomto kritickém pohledu díváme na minuskulní elitu československého disentu, čtyřicet let kovanou elitu komunistické moci anebo odbornickou elitu takzvané šedé zóny. Každý segment měl, samozřejmě, svoje vlastní specifické důvody k paralyzovanosti. Karel Hvížďala správně tvrdí, že komunistická elita paralyzovala sama sebe negativní selekcí čistek. Disent nenalezl odvahu překročit svůj stín obrany lidských práv a šedá zóna byla paralyzována padesátiletým strachem z podřízenosti autoritářským vládcům. V období nazrávání krize však byla určující jejich nespojitost, neschopnost vzájemné komunikace a shody na nejmenším společném jmenovateli národního československého zájmu. Připraven nebyl nikdo.

Proč je to důležité? Aby totiž revoluce měla vůbec smysl a dějinnou váhu, musí přinést víc, než jenom odstranění útisku. Osvobození otroci, jak kdysi moudře postřehl Adam Michnik, ponecháni sami sobě totiž začas svobodně zvolí - jenom nového cara. Svoboda od útisku je jenom podmínkou, ne cílem. Svoboda není demokracie. Odstranění útisku je pouze prvním skicákem učení se demokracii, ve kterém se skromně můžeme učit kreslit, sníce o velkých plátnech, která nás čekají, až dorosteme. Nechtěli jsme se učit a jako národní společenství jsme nechtěli ani snít. Chtěli jsme vládnout, protože od doby národního obrození naše elity i společenství nepřestaly věřit, že jediným klíčem k veškerému blahu není aktivní občanský princip spoluzodpovědnosti, ale pouze spravedlivý a osvícený vládce, kterému občané, po vzoru elit, odevzdají svoji zodpovědnost výměnou za „klid na práci“anebo případně dodatečné osobní výhody.

Nezodpovědnost české národní elity, která neumí být suverénem, je totiž za všech okolností – a především ve chvílích krize - nahrazována vírou v moudrého a všemocného monarchu. Můžeme, samozřejmě, hledat omluvy pro strach ze zodpovědnosti. Likvidace ještě ne plně rozvinuté střední třídy, aristokracie i církví. Zničení multikulturní bohatosti česko-německo-židovské intelektuální vrstvy za války, odsun nečeského obyvatelstva po ní, několik set tisícová vrstva především vzdělané emigrace, či sociální a názorová atomizace společnosti, která se dobrovolně vzdala komunismu. Ale ani tyto jednotlivé součásti tragédie Československa nevysvětlují onu podivnou nevůli k odpovědnosti a k činu. Politika střetávání rovnoprávných je v kontextu moderních českých dějin nahrazena ritualizací a intrikami soutěže o loajalitu k momentálnímu muži na vrcholu. Ke komukoliv. Proto ona prvorepubliková adorace za dob mocnářství českou společností tolik nenáviděného Masaryka, proto kult neschopného Beneše i ještě neschopnějšího Dubčeka, obliba „lidových“ komunistických prezidentů, i nezodpovědné nekritické přijímání Havla i Klause na počátku jejich podobně paternalistických kariér ve funkci prezidenta.

Dvacet let od hvězdné hodiny listopadu 1989 proto žijeme ve stavu, který Masaryk předvídavě nazval demokracií bez demokratů. Máme všechny potřebné demokratické instituce, formální oddělení mocí i svobodu slova. Nemáme důvěryhodnou justici, politickou kulturu ani aktivní občanskou společnost, která by dokázala excesy mocných korigovat. Máme historicky podepřenou jistotu, že pokud by v dohledné době přišla zásadnější krizová chvíle, nebude důvěra v tento státní rámec životních jistot natolik silná, aby ho kdokoliv z přítomných elit bránil. Vzýváme kult demokracie naučeným způsobem služby vrchností požadovaných rituálů, ve kterých je reflexivní poslušnost moci tou nejoceňovanější vlastností. A jako ve všech krizích předtím, krev za českou demokracii by prolévali jenom mladí idealisté, které zbabělost starších ještě nestačila donutit ke kolaboraci - a lidé, kteří jsou povstalci svojí podstatou.

Trojí elita listopadu 1989

Disent – elita charakteru

Československý disent byl elitou charakteru, ne politického přesvědčení. Tato drobná parafráze polistopadového výroku Ludvíka Vaculíka nám říká dvě věci. Disent nebyl politickým hnutím, byť jeho samotná existence měla zásadní politický dopad. Narušovala totiž samotný základ totalitního konceptu úplné a absolutní kontroly režimu nad každým jednotlivcem. Pouze několik stovek jedinců uvnitř patnáctimilionového politického národa dokázalo, anebo z nejrůznějších osobních důvodů muselo, překonat strach z odvety totalitního režimu a otevřeně deklarovalo svůj nesouhlas. Ať už to na začátku byla nesnesitelnost života v sebeponižování před neinteligentním nesmyslem, osobní křivda, nebo neschopnost dále mlčet k porušování lidských a občanských práv jiných, přimknutí se k disentu bylo výlučně osobním a povýtce mravním aktem, prakticky nikdy výsledkem politické rozvahy. Řečeno jinak, dopady a důsledky disentu byly navýsost politické, aniž disent sám o to vědomě usiloval a v tomto směru se připravoval – a to i přes značnou zkušenost řady bývalých politiků, kteří se po porážce v roce 1968 postupně stali disidenty. Československý disent, na rozdíl od polského, se soustřeďoval téměř výhradně na reaktivní taktiku, vyčkávání na chyby režimu a jejich mediální a teoretické komentování. Adam Michnik ve svém slavném dopise na téma organizovaného odporu proti komunistickým režimům z vězení Bialoleka už v roce 1982 napsal asi nejbrutálnější popis slabosti českého disentu: „Pro husákovské Československo bylo charakteristické, že vůdci ,obrody´ (roku 1968, pozn. autora) iniciovali ,normalizaci´“.

Dubček osobně vyzýval k ukončení sociálního odporu, a tisíce aktivistů pražského jara odešly do exilu. Podzemí v Československu po roce 1968 tak zahrnovalo, a stále sdružuje, malé skupiny deklasovaných lidí opozice, jejichž duchovní atmosféra připomíná spíše první křesťanské komunity, skrývající se v katakombách, než ilegální hnutí politické opozice“. I to ovšem stačilo k pronásledování a šikaně Státní bezpečností. Tím však disent paralyzoval sám sebe, protože pokud k pronásledování stačilo „být proti někomu“, nevznikala poptávka po rozpracování pozitivního programu alternativy „být pro něco“. Až do konce proto uvnitř disentu nevznikla žádná struktura, nebo skupina, která by cílevědomě usilovala o změnu politického režimu a připravovala se na ni. Paralyzující strach a vědomé mlčení absolutní většiny zkrocené atomizované společnosti vůči jakémukoliv aktu komunistického režimu bylo potom zrcadlovým odrazem, podobně netvůrčím, jenom o mnoho nezodpovědnějším způsobem vyhýbání se politice.

Další slabinou disentu sedmdesátých a osmdesátých let byl fakt, že až na nečetné výjimky nebyl propojen osobní zkušeností s masovým komunistickým terorem padesátých let. Jeho část naopak patřila k „napraveným“ reformním komunistům generace roku šedesát osm, vyloučeným z KSČ a vyhozeným ze zaměstnání v následující normalizační čistce. Jen těžko proto disent mohl reprezentovat kontinuitu odporu všech obětí proti komunismu, a to i přes nespornou osobní statečnost a obětování se mezi jeho exkomunistickými signatáři. Pokud by disent měl politickou ambici, mohla se jeho vnitřní bohatost a rozdílnost stát obrovskou devizou a školou pro budoucnost. Československý disent byl však až do konce příliš spojen s legendou svého vzniku, hájením základních lidských práv, opřeným o vymáhání plnění povinností, k jejichž plnění se československý komunistický režim poněkud neprozřetelně zavázal v rámci helsinského procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Na uvažování o politice a usilování o moc neměl kapacitu ani čas.

Této nepočetné skupině československých disidentů se však díky posunům v mezinárodní politice a oslabení komunistického impéria dostalo v posledních letech před listopadem obrovské mediální a diplomatické pozornosti, která byla v naprostém nepoměru k jejímu skutečnému vlivu, schopnostem a možnostem. Tento zájem ze zahraničí proto ve skutečnosti v nejdůležitějším období posledních dvou let před listopadem fakticky oslabil intelektuální a politický růst představitelů disentu, jehož naprostá většina propadla iluzi o dostatečnosti a moci mediálního marketingu svých myšlenek a činnosti. Přesně ve chvíli, kdy mohlo a mělo dojít k vědomé politizaci požadavků a organizaci politických struktur a programů, převládla taktika medializace slova a strategie získávání mediálního vlivu prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic. Přesně v tradici a intencích nezodpovědnosti českých elit v kritickém okamžiku před předvídatelnou krizí namísto politiky nastoupil politizující marketing, aby skutečnou politiku a zájmy státu i společnosti odsunul na mnoho let do pozadí.

Několik vět

Československý disent je výkladem příběhů, a proto i zde nejlépe poslouží příklad. Největším petičním aktem občanské neposlušnosti v dějinách komunistického režimu v Československu byla katolická petice, napsaná v roce 1988 celoživotním odpůrcem komunismu a katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem. Jednatřicet požadavků petice „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ se nejprve šířilo velmi pomalu. Potom se Augustin Navrátil na doporučení přátel setkal v Praze s výrazným organizátorským mozkem Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, novinářem Petrem Uhlem. Je důkazem bohatosti jejich nadhledu a charakteru, že katolík a levicový obhájce lidských práv, označovaný leckdy i za trockistu, našli okamžitě společnou řeč. Byl to právě Petr Uhl, kdo zprostředkoval a prosadil historickou návštěvu Augustina Navrátila u kardinála Františka Tomáška. S jeho veřejně deklarovaným požehnáním pak petici podepsalo přes šest set tisíc lidí, včetně chartistů, exkomunistů, antikomunistů, prostě všech, kdo v té chvíli chtěli dát najevo, že přišel čas nemlčet.

Nejostřejším petičním vystoupením proti režimu byl potom v polovině srpna 1988 manifest Tak dost, který podepsalo 271 lidí. Iniciovali ho Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý v reakci na smrt politického vězně Pavla Wonky. Oba za něj byli odsouzeni do vězení, v případě Ivana M. Jirouse už popáté. Stojí za to ocitovat snad nejotevřenější prohlášení, které kdy kdo v disentu napsal: „Po Vítězném únoru jste v takzvaném třídním boji popravili a zabili osm tisíc lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandru, zabili jste doktorku Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá všechny vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… Tak dost“.

Rok po obou zmíněných vystoupeních, v určitě doma otevřenější a mezinárodně příhodnější situaci, podepsalo podstatně krotší petici Několik vět patnáckrát méně lidí než výzvu Augustina Navrátila. Ve srovnání s ní tedy byla výrazným neúspěchem. Potvrdila jednak přetrvávající strach před policejními a soudními represemi, které zesílily po demonstracích v takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. To, co však bylo pro další vývoj nejdůležitější, bylo to, že ukázala, že ateistická většina společnosti ještě nenašla jednotící téma, za které by se mohly v jednom okamžiku postavit statisíce lidí. A to i přesto, že požadavky Několika vět byly vlastně mírné a žádaly jenom otevření diskuze o některých z dosud nedotknutelných témat. Je více než symbolické, že takovým sjednocujícím tématem se stala až nepravdivá informace o zabití studenta Martina Šmída při zásahu bezpečnosti proti demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989. Méně emocionální politická pravda o čtyřiceti letech podlosti a nelidskosti teroristického režimu jednoduše nestačila.

Od léta 2009 se pak české sdělovací prostředky dlouhodobě věnovaly připomínání dvacátého výročí listopadové rebelie. O katolické petici a Augustinu Navrátilovi prakticky nepadlo slovo. Petice Tak dost byla opomenuta úplně. Několik vět bylo naopak prezentováno jako zcela výlučný a přelomový okamžik. Jména popzpěváků a herců, kteří se k petici před dvaceti lety připojili, znovu zaplnila novinové stránky. Historická fakta už zase nebyla zajímavá. V kontextu české ne-politiky, která se dále vnitřně vyvíjí mimo realitu v mýtech a jejich interpretaci, to ovšem mělo svojí hlubokou logiku. Nesporný úspěch petice Několik vět totiž nebyl v jejím obsahu, nebo zasazení do promyšlené kampaně, kterou by opozice chtěla získat politický vliv či moc, ale v jejím marketingu.

Václav Havel a jeho tým odvedli bezesporu odvážnou a úctyhodnou práci při organizaci petice a získávání podpisů. Text sám vznikl v riskantní chvíli, velmi brzy po propuštění Václava Havla z jeho posledního pětiměsíčního pobytu ve vězení. Alexandr Vondra byl do vězení za její šíření odsouzen. To, že se z Několika vět prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy velmi rychle stala mediální bomba, přesvědčující stále více lidí, že už je možné přestat se bát, však spočívalo mnohem více než v jejím obsahu v pouhé technice podání. Václav Havel osobně a velmi promyšleně režíroval čas a způsob zveřejňování jmen signatářů ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. Do posledního detailu sestavoval pořadí, v jakém mají být každý den míchána jména a profese prostých neznámých lidí se jmény populárních osobností. Výsledkem této skvěle režírované kampaně byl jednoznačný a nesporný mediální úspěch doma i v zahraničí. Málokdo tušil, že tento mediální úspěch jenom překrývá jiné, pro budoucnost podstatně důležitější nedostatky - a předznamenává tak i pozdější zásadní politické chyby.

Nebylo podstatné, že předání detailních režijních pokynů do Svobodné Evropy bylo na začátku poněkud neopatrně projednáváno v odposlouchávaném bytě Václava Havla a Státní bezpečnost je v písemné formě snadno odhalila při prohlídce zavazadel novinářů agentury AFP. Rozjetou kampaň už StB žádným způsobem nemohla zastavit. Úspěšnost marketingové divadelnosti však zakryla závažný nedostatek další promyšlené strategie. Příklon k politizaci požadavků vůči režimu byl už v té chvíli ve světle vítězství antikomunistické opozice v Polsku a otevření hranic Maďarska příliš pomalý a neodvážný. Politický program opozice neexistoval a uvnitř disentu neexistovala ani dostatečná diskuze o jeho potřebě. Volání předvídavých jednotlivců, jako byli Rudolf Battěk a Ladislav Lis, či skupin jako byly HOS a Demokratická iniciativa, po politizaci konfrontace s režimem, zůstala oslyšena, jako příliš radikální. Namísto potřebné diskuze o politickém programu došlo v druhé polovině roku 1989 k objevení se konkurujících politických ambicí. Pro další vývoj mimořádně nešťastným byl v té době nárůst nedůvěry mezi skupinou kolem Václava Havla a převážně exkomunistickou Obrodou, založenou známými osobnostmi reformního proudu v KSČ z roku 1968.

Ani jedna z těchto skupin neměla vůli k vytvoření organizace, natož pak program politických kroků a požadavků pro tehdy už nevyhnutelný střet s normalizační mocí. Obě však získaly a živily pocit, že ti druzí se nedělí o všechny informace a narušují tak tradiční disidentskou důvěru. Havlovci vyčítali Obrodě, že je dostatečně neinformuje o svých sondážích v Moskvě a s některými lidmi z aparátu ÚV KSČ, a ta je naopak kritizovala za to, že petici Několik vět napsali a zveřejnili bez koordinace s jinými skupinami disentu. Podobně napjaté vztahy se objevily i kolem Demokratické iniciativy, založené Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem. Je dnes těžké posoudit, zda to byl pouze výsledek osobních nesouladů, ničím nepodloženého růstu osobních ambicí, prosté nedorozumění mezi přáteli, anebo výsledek úmyslných diverzí StB, která měla v disidentském prostředí, a především v Obrodě, několik kvalitních informátorů.a agentů.

To, co ovšem Státní bezpečnosti přičíst lze, byla její úspěšná dezinformační kampaň, která zcela rozvrátila očekávané vystoupení disentu při výročí 21. srpna 1989. Některým význačným chartistům tehdy přišly korespondenční lístky s anonymním prohlášením údajné skupiny studentů pražských fakult University Karlovy, vyhrožující v den výročí okupace sebeupálením podle vzoru Jana Palacha. Spolu s množstvím informací o výcviku speciálních zásahových jednotek Veřejné bezpečnosti a armády proti případným demonstracím, to nakonec vedlo k rozhodnutí převážné většiny disidentských skupin, vyhnout se riziku násilí a vyzvat veřejnost, aby se v žádném případě demonstrací nezúčastnila. Varování Rudolfa Battěka a Ladislava Lise, že jde o kapitulaci před estébáckou provokací, opět zůstala oslyšena. Autor sám, spolu s bývalou mluvčí Charty 77 Danou Němcovou, se pod vlivem této dezinformace domohl jednání s tehdejším komunistickým děkanem Filozofické fakulty UK o možnostech, jak dát studentům vědět, že podobné činy by ničemu nepomohly.

Tato neochota ke konfrontaci měla, samozřejmě, svoje kořeny ve zkušenostech čtyřiceti let represivního režimu. Měla racionální jádro. Ale stejně tak byla mimořádně politicky nevzdělaná. Neochota ke konfrontaci znamenala v té chvíli už totéž, co neochotu k politice – a zodpovědnosti.

Nejhorším důsledkem marketingového úspěchu petice Několik vět proto bylo to, že v rozhodující disidentské skupině kolem Václava Havla s konečnou platností převládlo přesvědčení, že důraz na mediální prezentaci je do budoucna jedinou možnou a skutečně fungující strategií. Nikdo v té chvíli nedohlédl, že v okamžiku přechodu k politickému soupeření se tato sebeizolující strategie nevyhnutelně obrátí ve slabinu. Tato tendence jistě existovala v prostředí Charty 77 od samého jejího počátku, a v té době měla svoje opodstatnění. Necelé tři stovky prvních signatářů uzavřely represe StB a nenávistná kampaň režimních sdělovacích prostředků do ghetta téměř absolutní společenské vyloučenosti. Pro dnešního čtenáře je jenom těžko představitelný stav, kdy lidé ze strachu raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby je někdo neuviděl a nenahlásil, že se potkali a pozdravili s jednotlivcem, označeným komunistickou mocí veřejně za protisocialistický živel. Z tohoto pohledu byla katolická petice z roku 1988 vůbec prvním otevřeným propojením mezi disentem a československou společností.

Po dlouhá léta proto byla riskantní spolupráce a dodávání zpráv západním rozhlasovým stanicím jedinou možností, jak dostat informace o postojích disentu a případech porušování lidských práv k československým občanům. Poslechovost „štvavých vysílaček“ přitom po všechny roky stoupala, a telefonicky bylo možno dostat informace československého disentu do jejich vysílání často v průběhu pouhých několika hodin, a ke konci mnohokrát prakticky v přímém přenosu. Takový styl práce mohl efektivně zvládat i malý počet lidí, a kromě důvěry nevyžadoval žádnou velkou koordinaci a plánování. Režim reagoval hystericky na jakoukoliv podobnou činnost, a to zpětně jenom posilovalo přesvědčení o efektivnosti takové práce. I tento úspěch se však nakonec obrátil proti svým autorům. Jak kdysi přesně poznamenal Václav Havel, zatímco polská Solidarita měla na vrcholu své činnosti deset milionů členů, zmohla se Charta 77 pouze na deset milionů uší. A tento stav vydržel až do konfrontace a útěku komunistické oligarchie od moci v listopadu 1989.

Komunisté – lumpenelita moci

S použitím předlohy Marxovi definice lumpenproletariátu z roku 1850, je možné velmi podobným způsobem i jazykem definovat lumpenelitu jako „nejnižší zdegenerovanou vrstvu elity, neschopnou osvícení, neuznávající právo a postrádající jak společenské vědomí, tak schopnost solidarity“. Předlistopadoví českoslovenští komunisté byli téměř výhradně násilím dosazenou a nepřirozenou elitou okupační moci, ve své většině utilitárně bez skutečného politického přesvědčení a zodpovědnosti. Zvenku dosazení slouhové, kteří si pěstovali ke svému obrazu slouhy vlastní, ještě o něco bezcharakternější a zbabělejší. Přesvědčení a zodpovědnost nahrazovala slepá poslušnost, a proto lze bez přehánění říci, že předlistopadoví komunisté byli, až na výjimky z nízkých stupínků mocenského systému, zcela bez charakteru.

Dnešní pokusy žurnalistické popfilozofie o rehabilitaci komunismu se, přesně v duchu české intelektuálské tradice odmítání činu a zodpovědnosti, znovu a znovu pokoušejí omlouvat totalitní prosazování jediné zjevené pravdy oprávněných držitelů nadvlády nad společností tím, že se pokoušejí oddělovat údajně nevinné části neškodné komunistické myšlenky od jejího údajně dobově chybného světského ztělesnění. Zapomínají ovšem, kromě jiného, i na historický precedens protikladu náboženství a církve v Evropě. Židům, věřícím v islám, a často i jenom trochu jinak věřícím křesťanům, bylo docela jedno, jestli je vyhání, vraždí a upalují hodní a vzdělaní církevní hodnostáři, kterým šlo jen o čistotu myšlenky, nebo černosotněnská lůza.

Mám-li uvést alespoň jedno jméno, pak Václav Bělohradský ve své snaze konstruovat očištěný a nevinný komunismus jednadvacátého století, zapomíná na to, že nepřijatelnost nesouhlasu a zákaz volby, obsažený už v dogmatu historické nevyhnutelnosti „vítězství pracujícího lidu“, zbavil v Československu nejenom v padesátých letech, ale i v době normalizace, tmářským a inkvizičním způsobem život bez výjimky každého jednotlivce svobody a svobodné vůle se rozhodovat. I jeho vlastní emigrace byla svobodným rozhodnutím, pouze pokud svobodu definujeme jako s režimní pomocí poznanou nutnost.

Zkušenost hrůz války ještě mohla být alespoň částečnou omluvou pro mladou generaci, která do KSČ vstupovala bezprostředně po roce 1945. Jejímu svedení ke komunismu napomohlo ovšem i nezodpovědné slavjanofilské geopolitizování benešovského vedení státu, a jím zaviněný nedostatek demokratických alternativ. Mlčení starší generace o kolaboraci s nacismem, hysterická šovinistická odveta etnických čistek a „znárodňování“ majetků údajných zrádcům, stejně jako rozkradení velké části židovského majetku, byly také součástí neschopnosti velké většiny poválečných československých elit definovat rámec, meze a metody demokratické diskuze. Masové opojení „vítězstvím“ a vidina „budování nového spravedlivějšího světa“ potom musely mít pro mladé lidi a jejich generační vzpouru přitažlivost až děsivou.

Pro členství a nota bene vstup do Komunistické strany Československa v době normalizace však už žádná podobná omluva existovat nemůže. V té době to byla výhradně osobní volba pohodlnější cesty ke kariéře a ochraně vlastních zájmů proti všem. Nikdo z té doby nemůže říci, že něco nevěděl. Každý, kdo dnes tvrdí, že v normalizační KSČ byl jenom proto, aby usiloval o nápravu přehmatů, jenom nechtěl vědět, co se ve společnosti skutečně odehrává, anebo jenom otevřeně lže. KSČ prošla po násilné okupaci z roku 1968 rozsáhlými ritualizovanými čistkami, jejichž jednoduchá pravidla znali všichni. Stačilo prohlásit, že prověřovaný soudruh či soudružka „souhlasí s bratrskou internacionální pomocí států Varšavské smlouvy“, s „rozdrcením kontrarevoluce“, a přihlásit se k podpoře „nového vedení KSČ v čele se soudruhem Gustávem Husákem“. Strana milostivě rozdala statisíce odpustků i těm, kdo se veřejně pokořili, a provedli rituální sebekritiku, ve které se přiznali k dočasnému „pomýlení“.

Čistky po roce 1970 zlikvidovaly převážně vzdělanější a mladší třetinu z více než jeden a půl milionů členů, a beze zbytku zničily jakoukoliv možnost pozdějšího vnitřního intelektuálního a politického vývoje uvnitř KSČ. To nakonec nejpřesvědčivěji prokázal i neúspěch všech pokusů sovětských reformních komunistů najít v druhé polovině osmdesátých let uvnitř KSČ jakéhokoliv spojence pro československou variantu perestrojky. Ve straně v té době už totiž nebyl nikdo, kdo by byl ochoten a schopen kritické reflexe nelegitimnosti režimu, dosazeného doslova na hlavních sovětských tanků. Jinak řečeno - Komunistická strana Československa se po roce 1968 změnila s pomocí otevřeně teroristických metod manipulace strachem v nehybný jednoúčelový nástroj k obhajobě mocenského postavení cizí vojenskou intervencí a okupací dosazené skupiny vlastizrádců. Nikdy nepotrestaní okupanti svojí vlastní země potom na ochranu svých zájmů rychle vytvořili nomenklaturní vrstvu mocenské lumpenelity těch, kdo byli ochotni kvůli kariéře a výhodám vyhlásit loajalitu ke komukoliv, koho jim režim určil za nadřízené. Budoucnost země a soudržnost společnosti byly z tohoto pohledu pro tuto lumpenelitu bez významu. Jediným cílem, který zůstal, bylo udržení mocenského statu quo.

Tato povinná myšlenková nehybnost a sterilita vedla k jiné formě neschopnosti skutečné politiky, než jaká deformovala mocensky pronásledovaný disent. Pěstovala a vytvářela v komunistech binární černobílé vnímání, které přijímalo problém výhradně jako konflikt, a hledání řešení jako výhradně mocenský souboj. Takové vnímání bylo limitováno vírou v existenci jediného možného řešení, které muselo být jednoduché, protože opět vyplývalo pouze z přesvědčení, že „my máme pravdu“. Moc byla dostačujícím argumentem a odpovědí na všechny otázky. Pro jistotu však systém vždy raději zajistil, aby nikdo žádné otázky nekladl.

Lumpenelita KSČ a jí podřízených mocenských složek neměla kromě teroristického mocenského mandátu žádnou kvalifikaci pro politiku – zde ve smyslu správy věcí veřejných a účasti v diskuzi se společností o budoucnosti. Její zodpovědnost byla definována vždy jenom vůči rodině, odsud návyk nepotismu a korupce, a strachu ze ztráty vlivu. KSČ odmítala jakoukoliv možnost politiky v rámci reálného rozložení sil a vlivů – v kontrastu třeba s maďarskými nebo polskými komunisty. Proto musela odmítnout i Gorbačovovu pěrestrojku a v roce 89 dokonce i oficiální omluvu polského Sejmu a maďarského parlamentu za podíl na srpnové okupaci. A právě proto musela v okamžiku střetu selhat a kapitulovat.

Lumpenelita KSČ však ve chvíli porážky v listopadu 89 instinktivně zvolila zřejmě nejinteligentnější a pro další vývoj pro sebe určitě nejbezpečnější z možných ústupů. Prakticky okamžitý útěk od politické zodpovědnosti jí získal čas. Přitulení komunistických „odborníků“, kteří se rychle zbavili stranické legitimace, k nové nezkušené moci pak díky nomenklaturním kontaktům umožnil velké části normalizační lumpenelity obsadit mnohé z nejvýnosnějších a nejvlivnějších pozic při privatizaci centralizovaného státního hospodářství. To jim pomohlo redefinovat se velmi rychle a snadno v novou podnikatelskou vrstvu – ekonomickou elitu bez minulosti. U velké části z nich nové podmínky nikterak nenapomohly jejich osvícení, uznání významu práva, natož pak získání vědomí společenské sounáležitosti a solidarity. Mohli se naučit dobře oblékat, hrát golf, a třeba i sbírat moderní umění – přesto zůstali lumpenelitou.

Šedá zóna – elita bez zodpovědnosti.

Šedá zóna byla většinou společnosti, která se v komunistickém režimu snažila žít normální životy mimo jakýkoliv náznak konfliktu s existující mocí. Její vzdělanější a schopnější část musela po více než dvě generace od dětství úzkostlivě vyvažovat touhu získat a rozvíjet odbornou kvalifikaci a společenskou prestiž s nutností neustále a na požádání prokazovat neochvějnou loajalitu k místním politickým představitelům, stejně jako k režimu jako celku. Odbornictví zaručovalo jistý společenský status, který ovšem bylo velmi snadné ztratit, protože závisel výhradně na schválení a laskavé toleranci komunistické moci. Ta vytvořila prakticky neproniknutelný systém takzvaných nomenklaturních míst, která mohly obsadit pouze osoby, schválené a prověřené orgány KSČ. Patřila mezi ně nejenom všechna vedoucí místa s rozhodovací pravomocí, ale často i ta, u kterých se předpokládalo, že jejich držitel bude jenom jezdit do zahraničí.

Šedá zóna v Československu proto nutně utíkala do odbornictví s přáním nevynikat, nebýt nápadný, nenarazit – a státi se nepostradatelnými. Obelhávání a „hraní her“, odmítání rizika i solidarity, předstírání a milosrdné lži, se proto pro většinu tohoto segmentu elit staly druhou přirozeností. „My máme pravdu, ale nesmíme, a proto ani nechceme, ji říkat nahlas“ – tak by asi znělo heslo této důležité společenské vrstvy. Šedá zóna získala a vytvořila si dokonalou schopnost oddělovat v každém jednotlivci profesní kvalitu od charakterových vlastností. Odbornost se stala štítem pro vyhýbání se společenské zodpovědnosti, která v jiných společenstvích neoddělitelně patří k výbavě elit. Politika, stejně jako náboženství a historická paměť, byly nedotknutelné. Povinnost a zodpovědnost platily pouze pro privátní potřeby, ohraničené pouze velikostí rodiny. Ty veřejné určovalo výhradně balancování strachu z nepříjemnosti – a právě to se proto stalo dlouhodobým modelem chování pro absolutní většinu společnosti.

Řada lidí z šedé zóny se v osobním životě s postupujícím časem vyhýbala režimní kontrole a vytvářela nezávislé „ostrůvky pozitivní deviace“, jak tento jev kdysi trefně nazvala Jiřina Šiklová. Někteří se nebáli ani podporovat disidenty. Překonávat strach bylo pro lidi, kteří měli co ztratit, nesmírně složité – a o to úctyhodnější. Poslední dva roky před listopadem se u stále většího počtu z nich, především ze společenskovědní intelektuální obce, přece jenom začala projevovat státotvorná emoce zodpovědnosti. Vzniklo hned několik volných společenství, z nichž nesporně nejdůležitější a nejvlivnější se staly pražský Kruh nezávislé inteligence, katolické iniciativy a slovenská iniciativa Bratislava nahlas. V posledním roce či dvou před převratem se stále svobodněji začala chovat i vyjadřovat řada umělců, především divadelních. Jak obtížné bylo zbavovat se osobního strachu připomíná osud Miloše Kopeckého, který se, jak později přiznal, ze strachu podvolil nátlaku StB, a propůjčil se do role komentátora v poměrně hnusném udavačském televizním programu o emigraci. Teprve toto osobní ponížení mu pomohlo najít odvahu postavit se režimním náčelníkům. Jeho vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů v květnu 1987, po tisících rozepisované v samizdatu a čtené na vlnách zahraničních rozhlasových stanic, se okamžitě proměnilo v legendu a příklad.

Pozdější účelová idealizace vlivu a závažnosti Státní bezpečností kontrolovaných a preferovaných perestrojkových aktivit Prognostického ústavu ČSAV, včetně ekonomických seminářů, spojených se jmény Tomáše Ježka a Václava Klause, se míjí se skutečností. Jejich interní teoretické diskuze neměly až do konce ani náznak ambice měnit nebo dokonce odstranit normalizační komunistický režim. Byly vedeny striktně v rámci limitů, daných moskevskou perestrojkou, kterou ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek umně využíval k ochraně svých podřízených a k drobným pokusům o testování možností, jak osvícenskou misijní činností mezi komunistickou věrchuškou rozšiřovat hranice této povolené diskuze. Teprve individuální čin Miloše Zemana, který v roce 1989 odmítl pokračovat v taktickém mlčení a veřejně vystoupil s do té doby nejsžíravější odbornou kritikou režimu, nastavil této poněkud upovídané snaze jeho kolegů vyhýbat se zodpovědnosti zrcadlo.

Jeden čin Miloše Zemana, jedno vystoupení Kruhu nezávislé inteligence na podporu politických vězňů, či jeden z ekologických či katolických protestů Bratislavanů, vystupování Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala, či protest Miloše Kopeckého, měly na komunistickou moc stonásobně destruktivnější efekt, než všechny krotké a Státní bezpečností kontrolované semináře pro zvané, na jejichž pořádání se kdy Václav Klaus podílel, dohromady. V tom je také smysl sporu o interpretaci pádu komunismu, znovu otevíraná u příležitosti dvacátého výročí roku osmdesát devět. Podle Václava Klause se komunismus zhroutil sám od sebe – možná pod tlakem ideologicky podloženého hospodářského a vojenského tlaku velmocenské politiky Ronalda Reagana a Margarety Thatcherové.

Těžko hledat lepší výraz až podvědomého odmítání zodpovědnosti elity za rozvoj národního a státního společenství. Jinak řečeno – „my jsme nemuseli a nemohli dělat nic, protože mocné dějiny, které jsme nemohli ovlivnit, to udělaly samy. Nemělo proto pražádný smysl proti vyprázdněnému komunismu vystupovat“. Masakr na Tienanmenském náměstí v Pekingu, či násilné potlačení protestů v Rumunsku a Československu, ke kterým došlo ještě v roce 1989, do tohoto Klausova schématu nejenom nezapadají. S připomenutím úspěšnosti čínských komunistických ekonomických reforem dalších dvaceti let ho zcela vyvracejí. Vůbec nejlepší odpovědí na sebeadoraci, se kterou Václav Klaus a jemu poklonkující novináři od devadesátých let úporně prokazují údajně dějinný význam jeho předlistopadového působení pro odstranění komunistického režimu je vtip, který se o významu salónních vševědů pro porážku komunismu povídal v katolickém Polsku. „Mluvit mezi stejně smýšlejícími o hlouposti režimu mělo stejný dopad, jako má chráněný sex pro početí“.

Okamžik střetu – Občanské fórum jako elita okamžiku

Na klíčovém narychlo svolaném prvním setkání herců, divadelníků a filmařů ve smíchovském Realistickém divadle se několik hodin vášnivě diskutovalo o tom, jak zareagovat na brutální zásah proti studentům na Národní třídě. Zda jít do stávky a podpořit studenty, anebo ne. Nervózní a napjatá diskuze se proměnila ve státnický čin v okamžiku, kdy herec Jiří Kodet prohlásil: „Čtyřicet let jsme hráli divadlo, protože jsme si mysleli, že tím lidem pomáháme. Tak teď zkusíme pomoci tím, že hrát přestaneme“. Studenti a herci v té chvíli převzali zodpovědnost a stali se pro tuto zvláštní chvíli skutečnou elitou činu. Disent i část šedé zóny, která se s ním spojila, byli soustředěni jenom v Praze. V prvních osmačtyřiceti hodinách by pro odhodlaného protivníka bylo hračkou jejich pokusy o vytvoření otevřeně opozičního hnutí zničit. Vystoupení studentů a divadelníků však dalo rebelii přes noc celonárodní strukturu, organizační síť i mimořádně silný étos obrany dětí. Kdekoliv byla univerzitní fakulta nebo divadlo, bylo najednou svobodné území. A když se po pár dnech váhání k rebelii přidali i zaměstnanci Československé televize, byl s okupačním režimem normalizace konec.

Vznik Občanského fóra byl obrovskou, vskutku historickou, a rychle promarněnou šancí na znovunalezení či předefinování hodnot a institucí demokratického Československa. Zmarnění této šance je bezvýhradně vinou hlubokého intelektuálního selhání nikým a ničím neohrožovaných, ale naprosto nepřipravených a nezodpovědných českých/československých elit.

V okamžiku svého vzniku bylo Občanské fórum výhradně sebeobrannou aliancí všech, kdo se ve chvíli zoufalství nad údajným ubitím studenta policií při demonstraci na Národní třídě 17.listopadu odhodlali postavit se zkompromitovanému vedení KSČ. Spojujícím tmelem této aliance tedy bylo od počátku pouze přemýšlení o tom, „koho nechceme“. Překotnost mocenských změn potom vlastně už nikdy nedovolila, aby programová diskuze o tom „co chceme“ se stala sjednocující politickou vizí a, především, akcí. Úsilí jednotlivců, jako byli Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Rudolf Battěk, Petr Pithart a částečně i Miloš Zeman, Valtr Komárek a někteří ze starší generace ekonomů osmašedesátníků, o přípravu zásadního společného programu brzy selhalo na tradičním útěku většiny elity okamžiku k moci a pozicím. Už v této chvíli byla nutná i podrobná česko-slovenská diskuse a koordinace. Nikdy k ní nedošlo – ne ze zlé vůle, ale z nezkušeného pocitu, že je dost času. Tradiční neschopnost českých elit vcítit se do možná jiných priorit ostatních zabránila i tentokrát vykročení z naivně narcistního obrazce Prahy jakožto intelektuálního pupku světa – se všemi ztrátami, které to vždy v historii způsobilo. Jako ve všech ostatních revolucích je ponaučením i československého listopadu 1989 zkušenost, že největší a nejzásadnější chyby revoluce udělá hned ve svém začátku.

Kapitoly z neúplné historie omylů listopadu 1989

OF a KSČ

Jedním z prvních a rozhodujících projevů neschopnosti programu, a nahrazení programu improvizací a bojem o moc, se stala teď již otevřená roztržka skupiny Václava Havla s exkomunistickou Obrodou. Ta, v domnění, že je svým osmašedesátnickým údělem vyloučených a pronásledovaných předurčena a legitimizována k okamžité rehabilitaci osobní, stejně jako i politiky „socialismu s lidskou tváří“, už v prvních, stále ještě kritických dnech, odešla z centra OF a vytvořila si vlastní základnu na dnešním Výstavišti. Vzniklo zdání, že chce s KSČ vyjednávat za zády všech ostatních. Namísto tvrdého politického tlaku a jednání uvnitř Fóra, se Václav Havel rozhodl celou Obrodu okamžitě ostrakizovat a bojkotovat. Občanské fórum tím hned na začátku přišlo o řadu osobností, které prošly disentem a které mohly, bez ohledu na svoje politické přesvědčení, sehrát uvnitř budoucí levice významnou roli. Svoji úlohu v tomto extempore určitě sehrálo i velmi nešťastné televizní vystoupení bývalého tajemníka ÚV KSČ z roku 1968 Zdeňka Mlynáře v den jeho návratu z exilu. Havlovci si, bohužel, nevšimli, že perestrojkovou legendu reformních komunistů a očekávaného vůdce Obrody, ve stejném diskussním programu jednou provždy vyřídila jediná razantní odpověď mladičkého studentského předáka Šimona Pánka. Nová, a v této chvíli rozhodující, generace dala jeho ústy jasně najevo, že už na rok 68 neslyší a odmítá se jím i byť jenom zabývat. Václav Havel a jemu blízcí ale nebyli v této situaci schopni strategického uvažování. Uvažovali výhradně ne-politicky – a navíc v marketingových symbolických zkratkách. Nikdo neuměl manévrovat a nikdo nemyslel dopředu. Tento krátkozraký rozchod a první velký konflikt uvnitř vedení OF totiž zničil největší šanci na rozvrácení či reformu Komunistické strany Československa, což by pro každého skutečného politika v podobné situaci měl být zásadní cíl. Obroda, zvláště se Zdeňkem Mlynářem v čele, měla ambice, a na několik dní i schopnost, ovládnout, anebo alespoň paralyzovat, vedení KSČ. S podporou OF, které mohlo rehabilitaci vyloučených členů KSČ, veřejnou omluvu a obsazení pozic uvnitř KSČ lidmi Obrody učinit jedním ze svých provokativních vyjednávacích požadavků, to mohlo být snadné. Vyřešilo by to i problém symbolické mocenské odměny pro Alexandra Dubčeka, který velmi brzy začal otravovat česko-slovenské vztahy. I na Slovensku se totiž, ze stejného nedostatku pozitivních nápadů a řešení, politizace diskuse odehrála ve stejně trapných sporech o symboly. Symbióza neslučitelných politických kultur osmašedesátnických disidentů a okupačních aparátníků by však pro KSČ mohla znamenat pouze její absolutní rozvrat, anebo sebezničení přerodem v autentickou sociální demokracii. Takto by uvažoval politik.

Namísto toho KSČ, podpořená špičkami mocenských orgánů, inteligentně využila nerozhodnosti OF, a rychlým odevzdáním nominální moci Občanskému fóru si udržela vnitřní autonomii – a tak získala čas a prostředky na svoji obnovu. Po dvaceti letech je KSČM jedinou nereformovanou komunistickou stranou mimo území bývalého Sovětského svazu, a blokováním téměř pětiny voličských hlasů omezuje volnou politickou soutěž ostatních politických stran v České republice. Měla a mohla být rozvrácena zevnitř, anebo zakázána, aby z jejích prostředků vznikl fond na odškodnění statisíců obětí její čtyřicetileté nadvlády. Zkušenosti všech postkonfliktních společenství se, bez ohledu na rozdíly kulturní či politické, totiž shodují v jednom – nejdůležitějším požadavkem společnosti po skončení války, nebo dlouhého vnitřního konfliktu, je nastolení pocitu spravedlnosti. Ne spravedlnosti absolutní, ale pouhého jednoduchého pocitu, který je nadějí a příslibem, že nový režim udělá všechno, co bude v jeho silách, aby nespravedlnost a zlo byly pojmenovány, a obětem se dostalo jménem státu důstojné omluvy a zadostiučinění. Samotná existence neomluvné KSČM dvacet let po listopadu 1989 je fraškou, prokazující slabost a neschopnost českých elit stavět na hodnotách, a reprezentovat hodnoty, přesahující dobu jejich přítomnosti u moci a vlivu.

Havlova obava z mocenské konkurence a instinktivní antikomunismus převládly natolik, že si jako protiváhu a náhradu za svoje bývalé exkomunistické partnery z disentu v časové tísni vybral komunistickou stranou do poslední chvíle protěžovanou skupinu do té doby nepříliš známých ekonomů z Prognostického ústavu, a o několik dní později i skupinku stranických pragmatiků v čele s Marianem Čalfou. Pokud se dá postup Obrody bez nadsázky označit za politickou sebevraždu ve chvíli vítězství, je reakci Václava Havla a jeho skupiny nemožné nevnímat velmi podobně. Havlově skupině jednoduše stačilo, že lidé z Prognostického ústavu nebyli osmašedesátníky. Václav Klaus navíc Havla osobně rychle oslnil svojí hranou loajalitou a vystupováním na tiskových konferencích natolik, že ho prosadil jako svého osobního ekonomického poradce i do týmů, které vedly politická jednání s představiteli odcházejícího režimu. Valtr Komárek a Tomáš Ježek však byli od první chvíle, na rozdíl od Václava Klause, Karla Dyby, Dušana Třísky či Vladimíra Dlouhého, jediní z této nové skupiny, kdo věřili ve více než jenom vlastní prospěch, a jediní z nich, kdo argumentovali principialitou služby státu. Komárek velmi rychle a Ježek o něco později byli právě proto svými vlastními bývalými kolegy rituálně sežráni a vyhnáni z politiky. Klaus a jeho tým se stali politiky výhradně s pomocí a z vůle Václava Havla. Byli pak první, kdo pochopil jeho nesoustředěnost a slabost v institucionálních otázkách, a rozhodli se mu postavit. Marián Čalfa loajálně splnil pomocnou úlohu v přechodném období a odešel z politiky sám.

Havel na Hrad

Ani jedna ze tří popsaných českých předlistopadových „elit“, propojených navzájem ve chvíli krize zodpovědností jednat, na ni nebyla připravena. Konfrontace s režimem proto opět nevyhnutelně nevyústila v debatu o nových limitech otázek národních a státních. Ani jeden ze segmentů českých a československých elit nepochopil tuto krizi jako historickou šanci, která bez vnějšího ohrožení a bez dopuštěného násilí, umožňovala vlastně cokoliv, co by vítězové chtěli. Až překotně rychle se v průběhu pouhých několika dní i tato šance změnila v pouhé jednání o vyklizení a obsazení mocenských pozic jinak nereformovaného a nezničeného komunistického systému, jehož vládci, KSČ, bylo dovoleno vyklouznout ze zodpovědnosti za spáchané zločiny. Zásadní otázka, zda komunistický systém, včetně jeho institucí, zničit, anebo pouze obsadit, tak z nepřipravenosti byla rozhodnuta ještě předtím, než kompletní vedení KSČ 29. listopadu odstoupilo z funkcí. Namísto politicky zodpovědného budování Občanského fóra jako razantního suveréna historické změny, skutečného motoru občanské revoluce, se jeho vedení samo brzy rozpustilo obsazováním desítek komunisty uvolněných exekutivních funkcí. Revoluce skončila. Motor se zadřel.

Občanské fórum se stalo zbytečným, protože vedení KSČ dobrovolně odevzdalo moc nové narychlo improvizované mocenské garnituře, která už od té chvíle občanskou revoluci přestala potřebovat. Stabilita nového statu quo se stala i její jedinou prioritou. První demokratické volby v červnu 1990 měly už pouze ten smysl, aby potvrdily legitimitu této nové náhodně vzniklé vládnoucí třídy, která přestala věřit v nutnost programu, protože měla moc. Všechno ostatní mělo, jako pokaždé v české národovecké historii, přijít samospádem. Stačilo přece, že se k moci konečně dostali „dobří lidé“, kteří „mají pravdu“. Fantóm vlastnictví pravdy je tragédií banálnosti českého heimatfilmu (díky Jiřímu Grušovi za tento výraz). Namísto přibližování se k ideálu pravdy a služby se znovu a znovu vynořuje heroická figurka pana Broučka či Josefa Švejka, která „má pravdu“. Namísto kreslení postav jen figurkaření. „Mám pravdu, protože mám moc“ je přitom jenom jinou verzí totalitní zkušenosti, definované jako „Mám moc, a proto mám pravdu“. Prokletí českých elit v jediné větě.

Monumentálním počátkem této zásadně chybné taktiky, chyby a nezodpovědnosti, bylo rozhodnutí Václava Havla ponížit Gustáva Husáka jako symbol normalizace, donutit ho k odstoupení a nahradit ho ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky. Toto teatrální gesto pro masy bylo ve skutečnosti, a především ve svých dopadech, politickou prohrou. Došlo k němu přesně ve chvíli, kdy zodpovědnost měla velet k akceleraci diskuze o nutných změnách a strategiích. Občanské fórum a Verejnost proti násiliu tímto jediným nedomyšleným krokem přišly o sjednocující osobnost a nespornou mravní autoritu, jejíž váha v dalším období zásadním způsobem chyběla. Husáka mohla donutit k abdikaci jediná hrozba obsazením a zablokováním Pražského hradu studentskou demonstrací, kterou by v té chvíli přišly podpořit statisíce lidí. Zvolení dočasného sjednocujícího prezidenta, který by úřadu vrátil vážnost a důstojnost v období do svobodných voleb, by pak bylo otázkou několika dní. Zvolení Alexandra Dubčeka, či osobnosti ze slovenských disidentů k posílení česko-slovenské vzájemnosti, anebo obecně respektovaného populárního nepolitika, jako byl Jiří Hanzelka, by nikterak nesnížilo váhu a vliv Václava Havla a Občanského fóra. Naopak by jí posílilo, protože OF pod Havlovým vedením by získalo čas a motivaci aktivně se na moci podílet jako masové politické hnutí – a ne jako pouhá servisní organizace do exekutivy vysazených „parašutistů“.

Odchod Václava Havla na Hrad byl odchodem od zodpovědnosti. Posloužil také jako první příklad toho, že dané slovo se ani v podmínkách údajně nového étosu, vyjádřeného slavným listopadovým heslem „Nejsme jako Oni“, nemusí dodržovat. Stal se předobrazem jeho předem k neúspěchu odsouzeného pokusu o individualistickou prezidentskou revoluci jediného demiurga, který dokáže urychlit dějiny jenom tím, že obsazováním exekutivních funkcí dosadí k moci stejně smýšlející, nebo alespoň sobě loajální osobnosti. Toto dramaturgické pojetí potřebuje gesta a obecenstvo, ale nepotřebuje diskuzi a občanský lid. Namísto jednotného programového usilování, které mělo být podle dohody po dobu dvou let mandátu Ústavodárného shromáždění prostředkováno na české straně Občanským fórem, a na slovenské Verejností proti násiliu, se v důsledku Havlova odchodu velmi rychle vytvořilo několik navzájem nespolupracujících a soupeřících mocenských center. Pražský hrad, federální a obě národní vlády, Koordinační centrum Občanského fóra, VPN, a stále více i národní rady a Federální shromáždění se příliš brzy ponořily do výkonu svých vlastních každodenních povinností a interních diskusí. Především exekutivní a zákonodárná tělesa, oslněna důležitostí vlastního úřadu, tak ztratila už dávno před volbami schopnost spolupráce na širším rámci zodpovědnosti za stát a jeho společenství.

Důsledkem zániku společného étosu nápravy zločinů a nefunkčností komunistického režimu byl tedy ještě před prvními svobodnými volbami rychlý vznik vlivných loajalistických skupin, závislých výhradně na svých vůdcích, ale ne na programu. Vznik nových skutečných politických stran tak byl znemožněn v samotném počátku, protože jedinou praktickou cestou k získání pozic se stala příslušnost a poslušnost, anebo naopak schopnost rozbíjení a shazování názorů jinak smýšlejících. Politický marketing hesel bez skutečného obsahu a taktická gesta nahradily potřebnou diskusi nad problémy, které byly zametány pod koberec, namísto, aby byly řešeny. Václav Havel brzy po odchodu na Hrad dokonce zakázal svému týmu komunikovat s Koordinačním centrem Občanského fóra, a vztahy se tak namísto koordinace a spolupráce přeměnily v průběhu několika týdnů v nedůvěru a konflikty.

Československo, Slovensko a Zbytkostán

Československo bylo vždy mnohem více než jenom součet Čechů a Slováků. České elity historicky nikdy nebyly schopné, a ani ochotné, napomoci demokratizaci mnohonárodnostní monarchie Rakouska-Uherska. Nedokázaly k tomu využít ani historickou šanci její totální vojenské i politické porážky v roce 1918. Namísto toho se rozhodly přijmout exilovou myšlenku vytvoření zcela nového, převážně slovanského, demokratického státu, ve kterém by jim odlukou od Rakouska i Uher bylo zajištěno dominantní postavení. Přesto však byla myšlenka mnohonárodního Československa postavena velmi moderně, jako kopie amerického pojetí státu, ke kterému je občan loajální víc, než ke svému původu a etniku, už jen proto, že tento stát mu zaručuje demokratický podíl na rozhodování a ochranu všech jeho práv.

Československo ovšem také bezpracně a bez boje vysvobodilo české elity z neschopnosti definovat sebe i národní zájem pozitivně, a ty proto jeho koncept v absolutní většině okamžitě a s nadšením přijaly za svůj. Předchozí, pro vlastní národní rozvoj paralyzující negace všeho, co přicházelo z Vídně, mohla být najednou vykládána jako vítězství. Zcela jiná byla situace na Slovensku, které svoje elity teprve díky vzniku Československa mohlo začít budovat. Rychlokurs demokracie v nezbytně poněkud paternalistickém českém pojetí však nejprve nutně musel pomoci prožít a dokončit slovenské národní obrození. Dvacet let první republiky potom nemohlo stačit na nalezení společného jmenovatele československé demokracie. Fašismus, luďáctví a komunismus na padesát let přerušily na obou stranách samo učení se demokracii. Internacionalistická slepota osmašedesátnického socialismu s lidskou tváří navíc vytvořila ústavního kočkopsa, který na slovenské straně zdůraznil návrat či příklon k národnímu prvku a státnosti, zatímco na straně české, která už o zdůrazňování vlastní politické etnicity nestála, posiloval vjem sjednocujícího československého federalismu.

Rok 1989 nepřinesl obnovení původního ústavního pojetí československé demokracie z roku 1918. Se vší silou se naopak vrátilo výlučně jazykově etnické dělení, a s ním i aritmetické chápání státu i demokracie, jak vystřižené z devatenáctého století. Kvalita demokracie a občanství přestala být důležitá, kvantita jazyka, byť použitá k obhajobě scestného nesmyslu, naopak převládla absolutně. Českým elitám se tak dostalo stejné lekce, jakou v minulosti udělovaly Rakousku. „Nejsme ochotni uvažovat o plnění společných povinností, dokud nebudou uznána naše, a výhradně námi definovaná ultimativní práva“. Tento přístup má však jen jedno možné vyústění. „Nebude klid, dokud se nerozdělíme“. Budiž připomenuto, že momentální politické reprezentace obou stran nakonec v roce 1992 rozdělily společný stát velmi hladce – po téměř osmdesátiletém soužití a ve chvíli rozdělení i proti vůli dvou třetin občanů na obou stranách. Husákovský „klid na práci“ a odstranění federální konkurence nakonec potřebovaly úplně stejně obě národní reprezentace.

České elity se tedy i v tomto problému dostavily na svoji schůzku s osudem nepřipraveny a nevěděly, co chtít. Neměly pozitivní program, neuměly nabídnout alternativní řešení a nedokázaly se ani vyrovnat s faktem, že slovenské elity něco chtěly. Za více než rok jednání nikdo na obou stranách nedokázal soužití ve společném státě představit veřejnosti jako pozitivní koncept, jako stát, který bez ohledu na jméno je pro všechny zúčastněné výhodnější, bohatší a mocnější. Převládla výhradně negativní obhajoba výroky typu: „Vždyť by byla škoda se rozejít“. Česko-slovenská otázka byla prubířským kamenem změny k demokracii v listopadu 1989. Selhali v ní všichni. Začátek konce, okamžik, po kterém už dynamika rozpadu nabrala nezastavitelnou rychlost, lze určit poměrně přesně. Brzy po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se ustavily federální i národní parlamenty, a stejně tak byly vytvořeny federální a národní vlády. Na prvním zasedání Federálního shromáždění si poslanci odhlasovali pouze platy - a více než pěti týdenní dovolenou. Ve chvíli, kdy se rozhodovalo o budoucnosti státu, jeho ekonomických a politických základech, si dovolenou najednou vybrali prezident, federální vláda, a všechny parlamenty. Václav Havel odjel až na Bahamské ostrovy a nechtěl být rušen.

Jedinými politiky, kteří zůstali a pracovali, byli premiéři národních vlád, Petr Pithart a Vladimír Mečiar. Pithart se v dobré víře v nepřítomnosti ostatních nechal vlákat do série osobních jednání o vztazích národních vlád s federací. Neuvědomil si rozdílnost váhy jazykově státní suverenity na slovenské a české straně, a nechal si vnutit pro federaci smrtící koncept suverenity Československa, vznikající teprve dohodou dvou národních států. Když se pak ostatní ústavní činitelé vrátili z dovolené, bylo už na všechno pozdě. Mečiarova nová interpretace slovenské suverenity, nadřazené všemu a odmítající všechno společné, už byla na slovenské straně legitimizována, a zvítězila. Všechno, co následovalo, byly už jenom ústupové boje. Slovenské elity projevily, opožděně a možná stejně neprozíravě, jako české elity v roce 1918, svoji jinak naprosto legitimní vůli, a dosáhli státní samostatnosti. Českým elitám byla obnovená česká státnost vlastně vnucena. Vůbec poprvé totiž znamenala převzetí nedělitelné zodpovědnosti za stát. Rakousko-Uhersko i Československo byly z tohoto pohledu mnohem pohodlnějším „nadnárodním“ konceptem s menší zodpovědností – a obrovským prostorem pro výmluvy.

Česká republika tedy vznikla jako Zbytkostán Československa a teprve musí najít svojí pozitivní identitu. Zatímní vývoj je logicky bolestivý – a je nutno děkovati za vskutku osudovou přízeň, nabídnutou dlouhým obdobím míru v Evropě, stejně jako členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii, které českému prostředí dávají jak mantinely, tak i čas k dospívání. Český útěk od zodpovědnosti předsednictví Evropské unie v roce 2009, naschvály při ratifikaci Lisabonské smlouvy a otevřené pokusy o oslabení evropských integračních procesů, jsou z dílny a uvažování podvodníků, stydících se, stejně jako Josef Linda a Václav Hanka v podnájmu u Mádlů, za svoji identitu a falšujících ve jménu vymyšlené národní pravdy cokoliv.

Jsme tedy účastníky dalšího kola nekončícího sporu o charakter českých elit. Poprvé v historii mají samy pro sebe etnicky čistý stát bez jakékoliv konkurence. Naplněný sen národního obrození ale nepřinesl onen vysněný a dvě století slibovaný národní soulad a rozkvět. Rozpad Československa nás jenom navedl zpět do koryta národoveckých blábolů devatenáctého století o nekonečné povinnosti obrany národa a jazyka proti permanentnímu nebezpečí vnějšího ohrožení ze Západu. Jediným skutečným problémem české mysli je tak po sto letech opět Německo, a mysli slovenské pak Maďarsko. Jakoby dvě světové války nestačily. Čelakovského výkřik intelektuální i národní nestatečnosti: „Nevěřme nikomu ve světě šírém, nemáme jednoho přítele tam!“ je dnes, na konci první dekády jednadvacátého století, oficiálním politickým programem českého prezidenta.

Ideologizace ekonomické transformace

Je pravdou a prokletím zároveň, že ekonomické a majetkoprávní přemety provázely vývoj Československa už od jeho vzniku. Tradiční přesvědčení o tom, že „máme pravdu“, bylo po vítězné první světové válce českými, tehdy už „čechoslovakistickými“ elitami, pochopeno jako dostačující oprávnění porušit staleté právní principy a zvyklosti nabývání majetku ve prospěch novým státem, tedy novými elitami, vymyšlené „spravedlnosti“. Pozemková reforma a vyvlastnění šlechty byly jen začátkem zničujícího proudu expropriace z rozhodnutí vítězů, který jen o něco později pokračoval arizací majetku neárijců, okamžitě po druhé světové válce národní správou přeměněný v totální vyvlastnění většiny židovského a všeho německého a maďarského soukromého majetku. K tomu přibyl i nedomyšlený experiment znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, a z rámce ústavnosti zcela vybočující Lex Schwarzenberg, který účelově a bez důkazů vyvlastnil jmění jedné specifické rodiny (proti čemuž se dokázal veřejně postavit snad jenom Ferdinand Peroutka) a nakonec, už logicky a v tradici, komunistické vyvlastnění prakticky všeho soukromého majetku všech občanů, totální vyvlastnění církví a násilná kolektivizace zemědělství. Z majetku se stala ideologická kategorie, údajně spočitatelný a neměnný „výrobní prostředek“, kterému bylo z výhradně ideologických pohnutek znemožněno se dynamicky vyvíjet a modernizovat, a jehož hlavní povinností bylo sloužit jako politické šidítko „vlastnictví nás všech“.

Po roce 1989 proto nevyhnutelně musel být nalezen rychlý způsob, jak tuto totalitním způsobem uměle vytvořenou bezprávní masu nikomu nepatřícího „národního“ majetku znovu přerozdělit. Není dalšího podobného tématu, na kterém by se dala lépe ilustrovat nezodpovědnost a nezralost československých/českých elit. Z otázky, která měla být vrcholem výsostného národního a státního strategického zájmu, se okamžitě stala oběť politikaření a soupeření velmi úzkého kroužku nových polistopadových politiků. Namísto široké a tvrdé odborné i politické diskuse, která by byla vedena právě v termínech strategického národního zájmu a spravedlnosti, se otázka „ekonomické reformy“ stala levným zbožím osobní politické tahanice několika málo jednotlivců. Namísto skutečné komplexní reformy hospodářství, která by měla jasný právní a politický rámec i přesah, prosadily malicherné osobní snahy o získání politických pozic úzkou, ale s fanatickou zarytostí prosazovanou marketingovou strategii urychleného vytvoření nových vlastnických vztahů jako řešení všeho – bez ohledu na ztráty či cokoliv jiného. Šlo pouze o moc. Ideologizace a mocenské prosazování reformy, stejně jako její přehnaně emocionální a nevzdělaná medializace na české straně, pak výrazně napomohly i rozpadu Československa.

Václav Havel nebyl ekonomem a měl mimořádně omylnou ruku při výběru svých ekonomických poradců na Hradě. Ani Václav Klaus nebyl – z pohledu velikosti úkolu - dostatečně vzdělaným ekonomem, a stejně jako Havel neměl sebemenší zkušenost s řízením podniku, či větších celků. Třetím centrem ekonomického přemýšlení o reformě pak byly národní vlády, především výrazně tvůrčí a zkušený tým Františka Vlasáka, který pod svoji ochranou dal dohromady český premiér Petr Pithart. Jedině zde pracovali zkušené osobnosti, dávno vyléčené ze snů o ideologických zkratkách, lidé s osobní manažerskou zkušeností a s pocitem zodpovědnosti za stát. Ke své škodě se vyhýbali střetům s Hradem i Klausem a byli po roce 1992 rozprášeni. Do té doby však stačili, například, pomoci prosadit představitelům ODA proti velkému odporu Václava Klause princip restitucí, tedy navrácení komunisty ukradeného majetku jako formu privatizace.

Klaus restituce dlouho odmítal, protože dávala, podle jeho názoru, příliš velký prostor a vliv právníkům, a do „transformace“ vnášela „mimoekonomické faktory“. Spravedlnost, náprava křivd či praktické ohledy pro něj nehrály žádnou roli. Pro něj pochopitelný byl jenom zjednodušený a čistě ideologický koncept marketingové, a proto politicky výhodné, kupónové privatizace. Podobně po velkém boji zachránil Vlasákův tým Škodu Mladou Boleslav, taktéž proti zuřivým protestům Václava Klause a jeho fanatiků kupónové privatizace jako jediné ideově správné a povolené metody. Z dnešního pohledu je prakticky jisté, že každý jiný způsob, než Pithartem a Vlasákem prosazený přímý prodej Škodovky koncernu Volkswagen, by znamenal vytunelování a krach tohoto klíčového podniku. Deset procent dnešního HDP České republiky by bylo v pekle. Jako osobní pomstu potom Klaus znemožnil stejně pečlivě připravený prodej automobilky Tatra koncernu Mercedes. Tatrovka se od té doby potácí nad propastí a z její proslulosti výrobce zajímavých nákladních vozů zbyl jenom stín.

To, co spojovalo obě klíčové skupiny, Hrad a ministerstvo financí, byla i v této oblasti nechuť k československému exilu. Nejlépe se to asi dá dokumentovat na až nezdvořilém odmítnutí nabídek, se kterými po dvaceti letech exilu do Prahy přijel symbol pokusů o ekonomickou reformu šedesátých let, univerzitní profesor Ota Šik. Přijel okamžitě a za vlastní prostředky, kromě jiného i s nabídkami desítek stipendií pro české studenty. Byl odmítnut na Hradě i u Klause. Nevyžadoval pro sebe žádné pozice či úřady. Nabízel, jak neustále zdůrazňoval, výhradně svoji expertízu, dvacet let zkušeností ze špičkových světových ekonomických diskusí, především o tom, co Československo v té chvíli potřebovalo nejvíce, o možnostech transformací centrálně řízených ekonomik. Nikdo z Klausova okruhu nebo z Hradních poradců se v té době nemohl rovnat mezinárodnímu respektu, který Ota Šik měl po dvaceti letech přednášení na univerzitě v Sankt Gallenu. Nikdo neměl takové kontakty. Přesto, nebo spíše právě proto, byl okamžitě odmítnut, a nebyly přijaty ani jeho nabídky stipendií nebo programu stáží světově známých ekonomů na Vysoké škole ekonomické. Zájem státu musel jít stranou – šlo o moc.

Nikomu nesmělo být umožněno do věcí vidět, diskutovat je, a zpochybňovat další opakování kolikrát v historii obehraného marketingového triku světobornosti, unikátnosti a pupkosvětovosti českého výmyslu – tentokrát pod heslem „ekonomické reformy“. Václav Havel v tomto sporu mocenských skupinek jako neekonom nemohl obstát. Klaus umně zneužil tuto jeho slabinu vyzdvihováním vlastní „odbornosti“, a porazil ho právě v tom, co dosud bylo Havlovou hlavní doménou – v marketingovém podání čehokoliv, co označil za „politiku“. Konfrontace se světem se opět, přesně podle tradice českých elit, raději nekonala. Ota Šik se vrátil do švýcarského exilu. Před odjezdem se smutkem řekl: „Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou ideologii – a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc“.

Volby v roce 1990 legitimizovaly mocenské pozice klientelistických skupinek, které spolu už nebyly schopny vést diskuzi. „Ekonomická reforma“ se stala nedotknutelnou ideologickou modlou, která vynesla Václava Klause na jednu z čelných pozic české politiky. Česká společnost její domnělou „pravicovost“ přijala se stejnou drogovou závislostí na ideologii, s jakou přijímala „levicovost“ takzvaného reálného socialismu. Ztráty z vědomě mlhavé privatizace vyvolených devadesátých let se počítají ve stovkách nedohledatelných miliard. K moci se propracovala oligarchie, spojující ekonomickou a politickou moc s organizovaným zločinem a kontrolou části soudů, policie, univerzit a médií. Václav Klaus je prezidentem České republiky.

Václav Havel – marketing nepolitiky

Havlovo fungování v politice určovala jeho neschopnost pochopit a naučit se používat samu podstatu parlamentní demokracie, spočívající ve spolupráci institucí, definovaných hlasováním v parlamentu. Nikdy se také nezúčastnil institucionalizované demokratické politiky jinak, než jako prezident. Byl svojí úctyhodnou zkušeností z disentu sólistou - a natolik přesvědčen o síle a přesvědčivosti svých myšlenek, že opomíjel a nechápal ani ty nejzákladnější zvyklosti jejich nutného parlamentního prosazování. Nikdy nepochopil, že doba ovlivňování občanů prostřednictvím mediálních vystoupení, jaké navykl a umně využíval v disentu, je pryč. Nikdy nepochopil, že nápad a myšlenka v demokracii nezvítězí, dokud pro ně v parlamentu nezvedne ruku většina poslanců. Za celou svojí prezidentskou kariéru pak ani jednou nedokázal předem vytvořit dostatečnou většinu k podpoře svých, leckdy i velmi rozumných, návrhů. Naopak – s parlamentem byl od prvních dní v neustálém napětí a zbytečném sporu, který právě proto téměř pokaždé prohrál. Řídkých vítězství nad parlamentem dosahoval pouze před Ústavním soudem. On i jeho tým se chovali s překvapivou naivitou a politickou malicherností, když považovali za přednost, že příprava zásadních ústavních iniciativ probíhala v naprostém utajení před politickými partnery a parlamentem. Výsledek jeho až urážlivé překvapivé návštěvy a vystupování ve Federálním shromáždění, které na počátku roku 1990 odstartovalo pověstnou „pomlčkovou válku“, byl stejně sebezničující, jako otevřeně protiparlamentní projev z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí 25. února 1990, nebo utajená příprava několika návrhů ústavních dodatků, kterými se ještě v roce 1991 pokoušel zachránit česko-slovenskou federaci. Výsledkem byl otevřený antagonismus, izolace - a bezvýznamnost v otázkách domácí politiky. Václav Havel se díky vlastním chybám rychle vrátil tam, odkud začínal, do role nadčasového komentátora dění, zdůrazňujícího širší rozměry našeho konání. To mu dobylo zasloužené uznání v zahraničí a státu tím prokázal nezpochybnitelnou službu. Jako domácí politik selhal. Nutno dodat, že bohužel.

Rozpad OF

Leden 1991, kdy na posledním společném sněmu i formálně skončilo dlouhé umírání Občanského fóra, je Klausovými hagiografy vykládán jako ukončení etapy jaksi nepřirozeného revolučního zmatku nestrukturovaných hnutí, a počátek konečně „normálního“ politického vývoje. Jedinou pravdou je, že loajalisté Václava Klause vytvořili pod jeho vedením Občanskou demokratickou stranu. To je tak všechno. Občanské fórum bylo jako politická síla mrtvé už od červnových voleb. ODS také nevznikla jako normální politická strana. Jejím jediným smyslem a programem bylo postavit Václavu Klausovi mocenskou oporu v jeho osobním souboji s Václavem Havlem. Šlo o moc, ne o program - a tak to bylo i po dalších dvacet let. Samotný průběh rozlučkového sněmu OF v lednu 1991 byl až děsivou ilustrací historické nezodpovědnosti českých elit okamžiku. Absolutní většina příspěvků diskutujících z celé České republiky se smrskla na jediné téma – být pro anebo proti Klausovi. V první řadě seděla na čestných místech mezi účastníky delegace VPN. Po čtyřech hodinách diskuze se konečně někdo zeptal, proč ještě zatím nikdo – ani jeden z dosavadních řečníků a diskutujících - nezmínil Slovensko a česko-slovenské vztahy. Otázka řečníka: „Jste si jistí, že vůbec chcete udržet společný stát?“ si vysloužila od Václava Klause jenom nesouhlasné vrtění hlavou. Za stejnou dobu nikdo ani jednou nezmínil ani zahraniční politiku. Jednání se přitom konalo jenom pár hodin poté, co zvláštní jednotky sovětského ministerstva vnitra OMON zaútočily na televizní stanici ve Vilniusu, obsazenou litevskými demokraty, a zavraždily několik lidí. Jakoby neexistovala historická zkušenost. Stejně jako v pateticky malicherném národoveckém devatenáctém století se česká elita okamžiku zabývala jen sama sebou, protože nic - a už vůbec ne svět kolem nás - pro ni nebylo důležité. My „máme pravdu“.

ODS nikdy nebyla normální politickou stranou - byla od svého počátku pouze servisem klientelistické kliky Václava Klause. Jeho nesporný marketingový talent a schopnost využít drogové závislosti postkomunistické společnosti na ideologických zkratkách, ať už jsou jakékoliv, navíc vytvořily vzor, který rychle okopírovala i jeho zrcadlová sestra na pomyslné politické levici – sociální demokracie.

Důsledky

Dvacet let po listopadu se tradiční moduly chování českých elit ještě nestačily proměnit. Stále je charakterizuje především útěk od zodpovědnosti. Neschopnost razantní a právně podložené reformy hospodářství, rozdělení Československa, neochota odstátnit kontrolu archívů bývalého režimu a jeho tajných služeb, korupce a podvodnost financování politických stran, takzvaná opoziční smlouva z roku 1998, to vše jsou projevy stejné zbabělosti, jako rozvrácení předsednictví Evropské unie, neschopnost dohody na předčasných volbách či útoky na Evropskou unii a Ústavní soud z roku 2009. Zemi a její politický systém ovládly regionální politické oligarchie, chovající se jako armáda okupantů bez úcty k zemi a její Ústavě. V tomto smyslu je nutno uznat, že listopad 89 nepřinesl dostatečně silný pozitivní náboj, který by dokázal chování a negativní étos lumpenelit moci jednou provždy odsoudit a nahradit. Nové elity polistopadové moci z nedostatku vlastních hodnot, myšlenek a nápadů, převzaly stereotypy dřívější lumpenelity. Rok 2009 byl vrcholem jejich moci.

Vykročení ze směšnosti nevkusu a programové zbabělosti českého heimatfilmu bude údělem a úkolem teprve dalších generací, přičemž ani dnes ještě neexistuje záruka úspěchu. Evropská integrace a členství v NATO dávají nejvyšší myslitelnou a představitelnou záruku dlouhodobé stability. Česká společnost a její elity ovšem nikdy v historii neměly větší šanci zbavit se prokletí sentimentální nezodpovědnosti heimatfilmu - a dospět. Volba je jenom mezi sebevědomím, které teprve v otevřené a odpracované spolupráci a konfrontaci se světem přinese respekt jiných - a čekáním na další okupaci, která nás milostivě znovu zbaví zodpovědnosti. České elity už jednou musí prokázat, že jsou víc, než jenom kompars, nadšený z heimatfilmu, který si vymyslely jen proto, aby v něčem mohli účinkovat. České elity musejí chtít vést a prosazovat hodnoty i jinak než vlastnictvím pravdy a vlastnictvím moci. A k tomu povede ještě dlouhá cesta.

Česká naděje

Naděje existuje. Moderní české dějiny – a především logicky dějiny Československa – ukazují opakovaně i vskutku fantastický obraz sebeobranné reakce společnosti na opakovaná selhání jejích vůdců. Prakticky v každé krizi se na místě zkorumpované nebo zbabělé elity moci a okamžiku objeví a nabídne mladá generace. V konfrontaci s kapitulací elit, s osudem a dějinami, alespoň na chvíli prosadí svoji víru v hodnoty, přesahující život jednotlivce, a nabídne svoji vlastní nezkušenost, jako zrcadlo neschopnosti starších. Ve vojenských vystoupeních našich jednotek v zahraničí bojovaly v obou světových válkách desetitisíce vojáků za sen o státu, který nejprve ještě, a podruhé již neexistoval. Stejně reagovali studenti a mládež v roce 1939, 1968 i 1989. Takto se chová skutečná elita. Pokaždé byli zklamáni. Legionářům společnost příliš nefandila. Po roce 1948 byla většina z těch, kdo bojovali na Západě, uvězněna. Kapitulace po roce 1968 zahnala Jana Palacha, Jana Zajíce a další až k činu nejzoufalejšímu. V listopadu 1989 by bez vystoupení a radikálního kroku studentské stávky režim nepadl, ale jejich požadavky na odstranění KSČ byly umlčeny. Společenství, jehož mladá generace, bez ohledu na kapitulace mocenských elit, vyznává hodnoty větší a podstatnější, než představitelé moci a společenského establishmentu - a dokonce je připravena se pro ně obětovat, má ještě naději. Možná poslední.

Dvacet let po roce 1989 se české elity po dvou stech letech intelektuálního bloudění vracejí na počátek devatenáctého století. Mají možnost a povinnost redefinovat českou národní identitu, ne už proti někomu, ale tentokrát pozitivně - pro něco. Na rozdíl od mýtů heimatfilmu, ke kterým se tehdy jejich předkové uchýlili, a ve kterých dodnes lacino přežívají. Stále častěji jsou české elity i proti své vůli vytahovány z pohodlí sebeizolace a konfrontovány s okolím. Svět začíná mít váhu i v českém údolí. Česká otázka je tak v novém historickém a evropském kontextu znovu konfrontována s hodnotami většími, než je moc v české kotlině. České elity neunesly zrcadlo Československa, a pomohly ho rozbít. Zrcadlo evropské integrace jim ve všech ohledech – a to i v případě, kdyby ji z vážných důvodů a po hluboké reflexi chtěly někdy v budoucnosti odmítnout - dává novou šanci. Mladá generace je dvacet let po listopadu 1989, a poprvé v dějinách moderního českého národního života, vůbec první, která může konstituovat kontinuitu. Bez lží a sebeoslavných mýtů. Havlíček, Masaryk, Peroutka, či Tigrid by měli radost. Naděje zodpovědných je stále jenom víra v hodnoty, podpořená činem.