Srpen 2010

Na okraj nizozemských voleb aneb Koho do oslovské lavice

Luděk Frýbort

Aspoň v tom budiž Řekům chvála, že svým velkorysým nakládáním s veřejnými financemi nechtěně přivodili jednu dávno potřebnou změnu: i nejbláhovější dušičky pochopily při pohledu na mnohasetmiliardové sumy, jež si vyžádalo a nejspíš ještě vyžádá odvrácení celoevropského bankrotu, že dál to navyklým způsobem ne a nepůjde. Že je nadlouho a patrně už nastálo konec rozdílení volebních dárků jakožto nejmocnějšího trumfu v politickém mariáši. Že evropské státy budou muset – ne šetřit, to dělá slavný erár v jednom kuse už odjakživa, ale přizpůsobit výdaje svým příjmům, což spolu s umořováním dluhů povede k dosud neslýchanému utahování opasků. Nicméně není jiné cesty, nechceme-li, aby celá Evropa dopadla jako Řecko, na čemž se výjimečně shodují nejen vlády a veškerý tisk, nýbrž i občanstvo bez rozdílu politického vyznání. Dobře se hodovalo na dluh, teď nastalo účtování, kromě bláznů a nejlevicovějších mesiášů není toho, kdo by to popíral, amen.

Vedlejším efektem té proměny je téměř dokonalé setření rozdílů mezi politickými stranami. Ony už předtím spočívaly spíš v řečnických pózách než v provozní praxi: takzvaná levice byla v rozsévání sociálních dobrodiní o něco odvázanější a takzvaná pravice o něco zdrženlivější, žádostivé volebních hlasů však byly obojí; a nejlepší, od věků osvědčenou metodou k jejich získání byly sliby nejrůznějšího nadlepšení. Teď obrázky sociálního ráje vybledly, místo nich je ve vzácné shodě nabízena i žádána zodpovědnost, prozíravost, uskrovnění, i mohla by se evropská veřejnost tázat, k čemu si vlastně pěstuje své partaje a má-li vůbec smysl chodit k volbám, když všichni političtí kouzelníci tahají z klobouků téhož králíka. Avšak dostavil se i druhý a ještě nechtěnější efekt, čímž se dostávám k vlastnímu námětu tohoto článku.

Už dlouho a v posledních letech čím dál rychleji obchází Evropou strašidlo (abych užil tohoto značně otřepaného obratu), strašidlo islámu. Populační křivka muslimské složky obyvatelstva stoupá stále strměji a není třeba velkého umu matematického k výpočtu, kdy početně předstihne složku domorodou, v některé zemi dřív, v jiné později, ale nejdéle do konce století všude. S tím pochopitelně převládne i muslimský zákon a obyčej, a povězme si upřímně, že se není nač těšit. Nicméně, ač je znepokojení touto vyhlídkou značné a stále narůstající, námětem politických klání se dosud v podstatnější míře nestalo. Brání tomu zaběhlá témata nezaměstnanosti, důchodů, sociálních dávek, reforem zdravotnictví, školství a jiná taková, v nichž se političtí profesionálové dobře vyznají a dovedou jich užívat. Přechod na téma sice ožehavé, ale nevyzkoušené a kariérám nebezpečné by vyžadovalo odvahy, jíž političtí borci zpravidla neoplývají. Tomu lze rozumět. Druhou a závažnější příčinou toho stavu je na svátost povýšená ideologie politické korektnosti, imperativně vymáhaná tón udávajícími intelektuálními kruhy. I tomu lze, byť s obtížemi, rozumět. Je v tradici západního intelektuála povznášet se nad syrovou skutečností, malovat si růžové obrázky míru a harmonie, a vyskytne-li se nebezpečí a nepřítel odpovědný, chlácholit ho ústupky, podlézáním a pochlebováním. Ještě se tak sice nedošlo ke koncům jiným než katastrofálním, ale růžový obrázek v duši intelektuálního blouznivce je nevymazatelný. Nedivme se tudíž, že špatně snáší, když do něj někdo chce vnést rušivou barvu. Že se zlobí a užívá své nemalé moci nad společností, aby rušitele – když už mu nemůže odporovat věcnými argumenty – znevážil, zesměšnil, vydal opovržení, umístil do oslovské lavice populismu, pravicového extremismu, rasismu a jiných příhodných –ismů. Až dosud se mu to dařilo celkem bez překážek. Řecký skorobankrot způsobil v té věci obrat.

Je v povaze věci, že hlas znepokojené většiny se jako první významněji ozval z vlasti přímé demokracie, ze Švýcarska. Před necelým rokem si Švýcaři navzdory doporučením politiků a nevůli intelektuální elity vynutili uspořádání referenda o otázce: má či nemá být nadále povolována stavba minaretů? Každý věděl, i když nevyslovoval, že minarety jsou v té při zástupným tématem; v podstatě že jde o to, smíří-li se Švýcaři s šířením islámského životního způsobu na úkor svého vlastního, nebo jsou odhodláni pro zachování tradičního rázu své země něco podniknout. Referendum vyznělo 57,5 % proti minaretům, což se neobešlo bez bouře ostrého nesouhlasu v politických i mediálních kruzích celého Západu, jakož i pochyb o duševním zdraví švýcarského lidu. Bouře rychle odezněla, když řečené kruhy usoudily, že bude moudřejší tou kaší raději moc nemíchat, to už ale několik renomovaných německých týdeníků uspořádalo anketu: jak bys v té věci hlasoval ty, vážený čtenáři, kdybys byl Švýcarem? Týdeník Der Spiegel honem zase anketu zrušil, když se začaly rýsovat povážlivé výsledky, ale už bylo pozdě. Jiné časopisy v anketě pokračovaly a rezultát byl zdrcující: přes 80 % respondentů by se rovněž hlasovalo slůvkem „proti,“ kdyby jim to zákony země umožnily! Nicméně i tento projev neprofiltrovaného veřejného mínění byl spěšně vytlačen z pozornosti medií, i zdálo se, že démon vzpoury je zažehnán. Ostatně je Švýcarsko zaplaťpánbůh jen jedno a těch 100.000 účastníků časopisecké ankety… inu, náhodný výběr xenofobních bláznů, co jiného. Zajisté by veškeré ostatní Němectvo hlasovalo správně, multikulturně a korektně, kdyby hlasovalo.

Trvalo dalšího půl roku a démon se vynořil v jiném koutě Evropy. Tím hůř, že se nejednalo o podivínské Švýcarsko s jeho systémem lidových hlasování, ale o království nizozemské, řádnou parlamentní demokracii, v níž nerozhoduje hloupý lid, nýbrž jeho osvícení parlamentáři. Ne že by se nějaké náznaky neobjevovaly už dřív. Poněkud excentrický publicista Pim Fortuyn vzbudil hněv intelektuální elity i vlnu sympatie mezi obecnějším lidem, prohlásiv islám za nepřátelskou společnost a jeho působení za mimořádné ohrožení občanské svobody, čímž si v dobrý tón určujících kruzích vysloužil srovnání s puncovanými populisty Haiderem a Le Penem, ano i Adolfem Hitlerem. Naštěstí 6. května 2002 nepříjemného buřiče zavraždil jakýsi zhrzený vegetarián, čímž byl zase na nějaký čas pokoj. Trval do 2. listopadu 2004, kdy přišel k zavraždění jiný kritik islámu, režisér Theo van Gogh, tentokrát už ne rukou pojídače zrníček, nýbrž pravověrného muslima, vidoucího v jeho filmu „Podřízenost“ urážku víry Prorokovy. Trochu jiného osudu se dočkala dočasná členka nizozemského parlamentu a rovněž kritička islámu paní Ayaan Hirsí Alí. Jsouc somálského původu, nadto v islámu vyrostlá a jej do kořene poznavší, bylo obtížné jí věšet na krk rasismus či jiné oblíbené hříchy, ale cesta k zavření prostořeké hubičky se našla také: pod nicotnou záminkou jí nizozemské úřady odebraly občanství a vyštípaly do USA, kde žije podnes.

Odezva v neprivilegovaných vrstvách nizozemské společnosti byla ve všech uvedených případech mohutná, něco jí ale chybělo: osobnost s politickým nadáním, která by dokázala dát dosud spíš intuitivní obavě ze sílícího islámu pevnější tvar a přetvořit ve hnutí, jež nelze jen tak odsunout do oslovské lavice. Taková osobnost se našla v podobě muže jménem Geert Wilders. Založil stranu Partij voor de vrijhet (Strana svobody) a nedovolil, aby se do ní vetřeli nacionalističtí radikálové, neonacisté, antisemité, chaoti a milovníci kraválů, což obvykle vede k diskreditaci a úpadku takových hnutí. Po několika dílčích úspěších se dostavil průlom: ve volbách 9. června se PVV stala třetí nejsilnější stranou, zvýšivši počet svých mandátů na dvojapůlnásobek. Rázem se tak ze štítivě obcházeného párii stal obletovaný nápadník koaličních námluv; ještě důležitější je, že teď už nebude snadné opovržlivě kroutit nosem a mluvit o fašistoidních tendencích, o bezdůvodné nenávisti, která nemá v demokratické společnosti co dělat. Jest obtížno označit podstatnou a stále rostoucí část veřejnosti za nenávistné fašistoidy chabého rozumu. Ohrožení křesťansko-západního životního způsobu postupujícím islámem se tak už v druhé z nejrozvinutějších evropských zemí stalo politickým tématem, jež nelze jen tak odbýt povýšeným svraštěním intelektuálských brv. Uvidíme teď, co přijde dál: jestli Wildersova strana vstoupí do vládní koalice a bude tlačit holandskou politiku směrem k ochraně západních hodnot, nebo se uchýlí do opozice, v níž bude za rostoucí podpory veřejnosti provozovat totéž s nadějí na ještě důraznější průlom ve volbách příštích. Uvidíme rovněž, jestli nizozemské zemětřesení bylo druhé a poslední, nebo zda se i v jiných evropských zemích zápas o zachování civilizačních hodnot stane ústředním tématem politické soutěže.

Nezabýval bych se tak podrobně výsledkem jednoho, respektive dvou volebních utkání, v nichž jednou tahá pilku ten, podruhé onen. Je ale možné – o jistotě bych zatím nemluvil - že se stáváme svědky přerodu, jímž pomalu už vyčpělý rituál parlamentní demokracie dostává novou, po čertech aktuální náplň. Jestli ano, byl by to zázrak, v nějž jsem málem už přestal doufat: západní civilizace se svými nespornými hodnotami, svou bezkonkurenční tvořivostí a vývojovou dynamikou by ještě byla schopná záchrany, třebaže následky desítiletí trvající kulturní invaze už zřejmě odčinit nelze. Museli bychom ale bez všech relativizujících kliček vědět a uznat, kdo je v tom zápase naším protivníkem: absurdní aliance džihádistických imámů s hlasateli politické korektnosti. Přičemž je útočný, sebejistý, ale myšlenkově mělký, v sedmém století ustrnulý islám ještě slabším z obou soupeřů; duchovně i technicky nadřazený Západ by jej snadno odkázal do patřičných mezí, jen kdyby našel sílu odložit módní pokrytectví a vrátit se k tomu, co jej na staletí dělalo vůdčí civilizací světa.

S intelektuálním spojencem islámu bude těžší pořízení. Zamítnout diktát politické korektnosti, odhalit císařskou nahotu jeho kazatelů, obnovit platnost demokratické zásady, dle níž není žádné pochyb nepřipouštějící pravdy, ani názorů, o nichž je neslušno, ba zakázáno diskutovat… z toho kouká nesnadná pranice, a času nezbývá. Pro začátek si povězme aspoň toto: netřeba se sklánět v poslušné pokoře před autoritami, najmenovanými do té funkce leda samy sebou, netřeba se sklopenýma ušima běžet jimi ukázanou cestou. Kde se nalézá ono tajuplné grémium, z nějž vycházejí povely politické korektnosti a kteří jsou jeho členové, se nelze dozvědět, jako by se čehosi styděli, ale k neuhodnutí to není. Levicově ladění filozofové, duchovědci a literáti, snílkové a vizionáři, vynálezci receptů na lepší a spravedlivější zítřky, s nimiž sice pokaždé pohořeli, ale místo aby si ze svého pádu na nos vzali poučení, tím sveřepěji nemají rádi Západ (aniž by ovšem odmítali se podílet na jeho blahobytu), tím horoucněji si přejí jeho pokoření a pád. Už Leninovi zametali cestu k diktatuře, už Stalinovi ke gulagům a hladomorům, už Hitlerovi, už Maovi a Ho Či-minovi k desítimilionům umučených a utrápených, a vždy týmž koštětem: ústupností, bezbřehou tolerancí až podlézavostí, rozumbradským relativizováním. A už jsou tady s týmž zbožím znovu. Nedejme si to líbit.