Srpen 2010

O omylnosti mudrců

Luděk Frýbort

Velký papež idejí, prodchnutý zničujícím božským zápalem (Thomas Mann o Stalinovi).

Vůdce sám a jediný je ztělesněním současné i budoucí skutečnosti a jejím zákonem (Martin Heidegger o Hitlerovi).

Zítra opustím tuto zemi naděje a vrátím se na Západ, kde panuje beznaděj (přední britský dramatik a nositel Nobelovy ceny George Bernard Shaw na návštěvě Moskvy během hladomoru v r. 1932).

Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou, svobodnou demokracií (T. G. Masaryk, 1922).

Podobných výroků bych mohl ze svého citátníku vybrat ještě hromadu, ale snad postačí tyto čtyři k potvrzení toho, že i mistr myslitel se utne. Na čemž by nebylo nic tak divného, kdyby se proslulí myslitelé neutínali téměř zpravidla; ba mohlo by se zdát, že čím ověnčenější hlava filozofická, tím obludněji se mýlívá ve věcech, v nichž má jasno kdekterý švec. Čím to, medle?

Snad může přispět k objasnění té záhady život a dílo jistého českého intelektuála, jemuž jsem, tuším, v předešlém článku propral roucho už dostatečně, i nechci ho dále jmenovat. Nic z toho, za čím stál, čemu věřil a co hájil, se neosvědčilo, všechno se projevilo v lepším případě jako omyl, dětinství, povrchnost, šaškárna, v horším přizvukování zločinu, a přesto z něj nikdo plášť intelektuálního arbitra nesvlékl, ještě na jeho památku nedávno týdeník Respekt obdivuplný článek přinesl. Což mě už poněkolikáté ponouká k zamyšlení: jakým pochodem se z lidského tvora stává intelektuál? Co ten titul přesně značí? Kdo je oprávněn k jeho udílení? A především - jakým způsobem dosahuje jeho nositel nedotknutelnosti před soudem času? Celé šiky a roje puncovaných intelektuálů vyšly z kvasu nedávno minuvšího století, a ať vypouštěli z úst jakékoliv, ať nedím, pitominy, uznávanými mysliteli jsou a zůstanou. Pokusme se přijít této nesrovnalosti na kloub.

Dejme tomu, že intelektuálem je osoba nadaná vyšší mírou inteligence. Přemýšlí a výsledky svého myšlení publikuje, čímž dosahuje obecné vážnosti, stává se společenským arbitrem. Ano. Ale proč pak jsou intelektuálové tak často, tak trapně vedle? Promítněme si děje modernějšího času od jakobínské revoluce až po Fidéla Castra: nebylo tyranie tak zvrhlé ani ideologie tak praštěné, aby kolem ní netančily v nadšeném chorovodu roje intelektuálních přitakávačů. Dodnes tančí. Kdyby aspoň ten deficit vyrovnával někdo moudřejší, prozíravější, myšlení samostatného… nu, znal bych pár takových jmen. Moc jich ale není, a jsou-li, módou salonů se nestávají. Proč, hrome? Ale zkusím to odjinud: dostaly se mi do rukou životopisy i jiných velikánů ducha než onoho nejmenovaného, a pokaždé jsem užasl nad jejich až neuvěřitelnou sečtělostí. Co všechno stačili prostudovat, čím vším se pročíst a v kolika jazycích, přitom ještě přednášet, vyučovat, po kongresech a symposiích běhat, učená díla spisovat… zbyla jim vůbec chvilička času sednout si, bradu si podepřít, zamyslet se? Něco vlastního z duše vydolovat? Sokrates po sobě nezanechal ani řádku, a přesto to byl velký filozof, jehož dědictví dodnes nevyvětralo. Nebo ne přesto, ale právě proto? Že si našel čas na přemýšlení? To by mohla být jedna z příčin myslitelské omylnosti, tohle horečné vstřebávání informací, při němž nezbývá času a energie nejen na kus názoru vlastního, ale ani na poctivější analýzu přejatých.

Avšak napadá mě i druhá možnost. Roztrousil jsem v předešlém odstavci slůvka rozum, moudrost, učenost. Znamenají totéž co inteligence, nebo mají ještě jiný význam? Smím-li se pokusit o definici, je inteligence schopnost nabývat znalostí, třídit je, sestavovat v závěry. Jenže… v jaké závěry? V takové, jež vystaveny zkouškám času dostávají zapravdu? Osvědčují se? To už je vzácnější zboží, jak lze odvodit z výroků v záhlaví tohoto článku. Snad proto, že jejich autoři byli obdařeni vysokou, brilantní inteligencí, porcí rozumu však skrovnější? To je totiž rozdíl. Podivínských profesorů, obsáhnuvších velká kvanta učenosti, ale majících potíž rozeznat levou botu od pravé, zná lidové vtiposloví spoustu. Inteligence není totéž co rozum. A lze naopak leckdy potkat hospodského či zedníka, inteligencí zvlášť nezářícího, ale rozumného, myšlenek prostých, jež však budoucnost potvrzuje. Asi se dopouštíme povrchnosti, pokládajíce inteligenci za jediné měřítko duchovní kvality; jsou i jiná, stejně nezbytná, má-li být jejich souhrnem hodnota nejvyšší, totiž moudrost. Ledaže si nemůže toto vyznamenání nikdo udělit sám, ani to nemůže za něj provést žádné vznešené konsorcium, nýbrž opět jen prubířský kámen času, jak je vidět z té hromady pošetilců, bláznů i holých zločinců, jimž Nobelova komise už také přivěsila mírový metál. Nikoliv. Čí myšlenka se v delším časovém rozmezí osvědčila, byl pravděpodobně člověk moudrý. Moudrost ale nevyroste z ničeho; krom inteligence a porce rozumu potřebuje k svému vývinu ještě další koření, jež nelze nasbírat v síních univerzitních, nýbrž jen zkušenostmi nesnadného života. Čím mnohostrannější je zkušenost, tím spíš má šanci dospět k moudrosti. Zkušenost jakkoli hluboká a slavná, ale jednostranná, se podobá obrazu v jednom rohu krásně vyvedenému, ale celou ostatní plochou prázdnému; máť v sobě moudrost cosi uměleckého. To cosi je kus fantazie, odvaha vyplouvat k neprozkoumaným obzorům, riskovat možnost prohry, k tomu ovšem i poctivost, skromnost, ochota sám sobě se zasmát… Pohlédněme do české minulosti, kolik takových postav v ní najdeme; mě v tuto chvíli nenapadá nikdo než Jan Ámos Komenský. Člověk nesnadného, nebezpečí a proher plného života, jemuž se zlé zkušenosti nicméně přetavily v moudrost, mající nám dodnes co povědět. Zkusme najít někoho takového mezi těmi regimenty krasoduchů, co jedva se otřepali z marxistických ostud, už zase radí světu, jak má správně vypadat, a Bohu, jak jej měl, hudlař jeden, stvořit.

Jinou příčinou selhání povrchního myslitele bývá snaha blýsknout se efektním, krátkou větou vyjádřitelným řešením. Hle, tam vznešený cíl, hle, zde stojím já, spojme tedy oba tyto póly přímkou a kámen mudrů jest nalezen. „Miluj, a pak už si dělej, co chceš. Toť vše,“ parafrázuje svatého Augustina náš nejmenovaný filozof… no, až by se chtělo zatroubit tramtadadá, jako když v cirkuse předvádějí vrcholné číslo. Ale ono houby toť vše. Z miliard, a snad z nekonečného množství vzájemně provázaných, droboučkých, neustále vířících a proměňujících se příčin se skládá skutečnost světa; vyšiň z dráhy jednu a tisíce jiných se roztančí, nepředvídatelně, nepochytatelně… neví, či aspoň netuší to filozof, ať už jakkoli povrchní a efektních zkratek bažný? Inu, třeba i tuší a ví, ale nehodí se mu do konceptu. Kdoví, kde by se skončil, honě se za molekulami příčin. Filozofická kariéra je také kariéra, a on potřebuje plout v hlavním proudu, nezůstávat stranou a na ocet, publikovat a být slyšen, neztratit se ze záře reflektorů, neboť sud Diogenův vyšel z používání. Když navíc dokáže odít své nehluboké, odjinud převzaté myšlenčičky pláštěm provokujícího individualismu (není nic těžkého ani vzácného vystupovat co individualista a přitom se opičit), je obdiv intelektuální elity zaručen.

Zbývá ještě vyřešit otázku, proč téměř všichni současní i nedávní filozofové, nemohouce ze sebe vydestilovat za krejcar vlastního názoru, inklinují k opičení levicovému. Dávám k uvážení, nesouvisí-li ten jev s potřebou komandovat, již v sobě cítí každý řádný vizionář a světa opravce. Zásady pravicové, kážící nebořit, co dobře slouží, nevymýšlet umělé světy, nechtít jimi nahradit přirozený vývoj tisíciletí, velkou příležitost ke komandování neskýtají. Žít podle svých nejlepších schopností a svědomí, zodpovídat sám za sebe a neškodit jiným… to věru žádných komandantů nepotřebuje. Tam však, kde se plody občanova úsilí přerozdělují, z kapsy do kapsy a z hromady na hromádku (pokaždé o něco menší) přesýpají, kde selhává jedna spasitelská vize za druhou a je třeba stále nových… tam se rozkládá požehnané pole každému, kdo rád za sebou vidí do jednotného stáda skomandovaný dobyteček. Může to být politik (moc rád slyším socialistické předáky, zahnízděné v blahobytu a neopovrhnuvší žádným přilepšením, kterak celí schnou starostmi o blaho prostého člověka), ale stejně dobře a možná ještě líp to může být v záři své slávy se koupající profesionální myslitel. Jeho výhodou je, že nemůže nic zkazit; ať jsou jeho nápady jak chtějí pošetilé, riziko selhání a ostudy se ho nedotýká. Zedníkovi může spadnout lajdácky postavený barák a hokynář se dožije bankrotu vinou chybné kalkulace, avšak levicový filosof s lehkou myslí opustí ideu, jež zbankrotovala, a jme se vymýšlet ideje, směry a školy nové. Případně, nemoha nic nového vymyslet, trochu přelakuje a přiopráší útržky škol a směrů starých, a hle, kámen mudrců jest nalezen.

Ten, kdo nemůže nic zkazit, se zákonitě začne pokládat za cosi výjimečného, nad obecnou holotu vyvýšeného. Proto nebývají ukázkoví myslitelé stejně ukázkovými demokraty. Proto mívají sklon přiklánět se k autoritativním ideologiím, jednou třeba k nacistické jako myslitel Heidegger, ale častěji k socialistické v nejrůznějších odstínech rudosti jako myslitelé Thomas Mann či G. B. Shaw. Čímž jsme se octli zase skoro na začátku. Abych nějak zakončil toto povídání: svět potřebuje své myslitele, jsou-li hodní toho názvu. Jejich úkolem je zkoumat společenské jevy a získané poznatky sestavovat v systém. Mohou a mají být ve svém myšlení vždy o kousíček napřed, ale odstup jim nesmí být účelem, nesmí přerůstat ve výlučnickou pýchu. Měli by se občas pozastavit a zeptat se sami sebe: odpovídá to, co jsem právě zformuloval, zkušenosti předešlé, jen zase o kousek posunuté vpřed, nebo jsem vyplodil cosi dotud nebývalého a nevídaného? Kámen mudrců, jejž přede mnou ještě nikdo nenalezl? Jestli ano, jest záhodno se ve vší skromnosti nad ním zamyslet, jelikož nikdy nevídané kameny mudrců se obvykle projevují jako nepoužitelné zmetky, když nic horšího. Kdo to nedokáže, názvu myslitele hoden není. Udělal by lépe, kdyby pověsil na hřebíček řemeslo, k němuž nedozrál, a vyučil se například ševcem.

A už vůbec není posláním myslitelovým podpořit ten či onen politický směr, toho či onoho tlučhubu, tu či onu právě panující módu. Spíš hledat a nacházet – ne pravdu, to je příliš vysoký cíl – ale skutečnost. Je-li nalezena, poctivě ji zkoumat s vědomím, že výchozí předpoklad může být mylný. Vidiny harmonické, spravedlivé atd. budoucnosti vesměs ztroskotávají na tom, že jejich autor počítal pouze s nejskvělejší alternativou; měl by tedy skutečný myslitel rozvinout celý vějíř možností včetně negativních a připustit si riziko selhání. Dostaví-li se, nehájit je zuby i drápy, ale umět říci - promiňte, lidé, vyskakoval jsem si výš, než nač mi stačil rozum. Jenže, jak tak přehlížím šiky filosofů současných i nedávných, odpovídá vznesenému požadavku málokterý, ba, při pohledu na tu spoušť, co po sobě zanechávají, snad vůbec žádný.

Mýliti se jest lidské, pravil Lucius Annaeus Seneca. Zajisté, vznešený filozofe. Ale ne v jednom kuse, probůh, ne v jednom kuse, kdo se v jednom kuse mýlí, není filozof, ale v… nu, nechme toho.