Srpen 2010

Přemítání filozofické aneb Myslitelé bez myšlenky

Luděk Frýbort

Ale toto-liž sou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, jáť sem se jinakších věcí nadál! Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje, a každý jináč… (Jan Á. Komenský - Labyrint světa: Poutník mezi filozofy přišel)

Kdyby aspoň, Jene Ámosi, kdyby aspoň každý po svém vyl. Ale ono je to ještě horší: vyjí mudrcové našeho času všichni stejně a po svém žádný, nýbrž kdesi od kohosi odkoukaně. Ó, filozofie, kteráž – v překladu z řečtiny - máš znamenati lásku k moudrosti! Být vědou, jež si béře za úkol hledání smyslu lidské existence a snahu porozumět jí! Skutečnost je však jiná: porozumět smyslu lidského bytí se filosofové pokoušejí už čtyři tisíciletí a ještě se to žádnému nepovedlo, ba zabředl nejeden mozek filosofický do říše holých konin. I nelze si nepoložit otázku, zda je takto definovaný cíl vůbec dosažitelný; nenalézá-li se řečený smysl z určité míry – nikdo neví z jaké - ve sférách člověčímu chápání nepřístupných, a kdo si do nich příliš sebejistě povyskakuje, snadno si místo roucha myslitelova vyslouží rolničky bláznovy.

Můžeme rozeznat tři etapy v dějinách filozofie, a nikterak nelze říci, že jejich linie je vzestupná. Antičtí mudrci, zkoumajíce podstatu universa, byli omezení možnostmi své doby, ale ještě svému úsilí nekladli umělé meze, ještě neznali žádné pozor, jen potud a dál už ne, abychom se, běda, neocitli v nedovoleném prostoru. V druhé etapě se filozofie uzavírá do přísně vymezených hranic, její závěry jsou logické, důmyslně formulované, ale vždy jen v rámci dominantního názoru, křesťanského, osvícenského, revolučně pokrokového. Stanovit si ale nejdřív, k čemu chci dojít, a pak k tomu ber kde ber stesávat důkazy, toť neklamná známka úpadku, a nejen filozofického. Nu, a myslitel třetí etapy už nic nezkoumá a ani moc nemyslí, jen přemílá dříve vyslovené poučky, každý dle náklonnosti srdce svého, jeden dejme tomu po katolicku, druhý po marxisticku. To už z nějaké lásky k moudrosti nezbývá vůbec nic. Jako by chtěl to pravidlo ilustrovat příkladem, přinesl týdeník Respekt v 15. letošním čísle článek o životě a díle filozofa Milana Machovce, nadepsaný kdovíproč Dialog je princip.

Ovlivněn rodinnou výchovou hledal a nacházel mládenec Milan své duchovní naplnění v katolické věrouce, dával se unášet chrámovou hudbou a jevil příchylnost k životu řeholnímu. To však jen do chvíle, než ho uchvátila věrouka komunistická: brzy po únoru 1948 vstoupil do Gottwaldovy strany a stal se jejím nadšeným zastáncem. Pořádný kotrmelec, mohlo by se zdát, ale právě že jen zdát: to jen prázdná, kdovíjakými pudy hárající dušička hledala obsah, jímž by se naplnila, až jej nalezla. Obsah řízný a s drobnostmi se nepárající, v čemž jí stalinské sekyrnictví vyhovělo jinačí nabídkou než do sebe obrácené zbožné usebrání. Jsem dost starý, abych na tomto místě mohl učinit vsuvku: někdejší nadšení stalinci a fučíkovci nám dnes namlouvají, že tak to tehdy prostě bylo, takoví že jsme byli my mladí tenkrát všichni, to teprve později jsme pod tíhou skutečností přicházeli k rozumu. Nerad používám toho slova, ale je to lež. Bylo mezi námi dost a snad většina těch, kteří k rozumu přicházet nemuseli, protože chápali zrůdnou podstatu komunismu už v samém začátku. Nebylo vůbec nic těžkého ji pochopit; koho ani v ovzduší poúnorového teroru nic netrklo, musel být hlupák a naivka, nebo bezohledný kariérista, nebo člověk se zálibou v zločinu. Ale pokračujme.

Filozofa Machovce netrklo. Některé větičky, jak je uvedl výše zmíněný článek, by snad bylo záhodno pro věčnou paměť vytesat v žulu: Vplynul mezi ateisty, ale mezi svým dřívějším a současným životem neviděl rozpor. Inu, nevšímavý pán. Snil sen o sociální spravedlnosti (který diktátorský tlučhuba jej ve svých začátcích nesnil), věřil slibům komunistů, že nechají v platnosti všechno duchovně významné z dřívějších dob, například Masaryka. Režim začal likvidovat kláštery a vraždit světské věřící… Machovec si dokázal namluvit, že vše, co se děje, je správné, neboť se to děje v zájmu šťastné budoucnosti. Trouba? Naivní, důvěřivý osel? To by byla příliš laciná omluva. Obstárlí fučíkovci se ovšemže dnes od stalinského sekyrnictví distancují: to my nic, my jsme tenkrát jen tak drobet přitrouble juchali a hloupoučké básničky skládali, avšak brutální výslechy, oprátky, kriminály, rozkulačování a lidských osudů ničení, to měli na svědomí jiní, prokurátoři, estébáci a taková pakáž. Jenže já mám v paměti něco jiného: modrokošilaté hošíky s jiskrou třídního hněvu v oku, bez nichž se neobešla žádná vyhazovací komise. Nepřátele lidu iniciativně hledali, nacházeli a k likvidaci předávali… to nebyla, pane, žádná naivní holátka, nýbrž katovský dorost, zlý a nebezpečný. Stála by možná za osvětlení i tato stránka minulosti filozofovy, když se už někdo namáhá s jeho životopisem: čím si vykoupil buržoazní synek a nadto klerikál Milan přízeň strany? Stalť se v roce 1950, v rozpuku stalinského teroru, učitelem Vysoké školy politických a hospodářských věd, což se, že ano, zdá něco napovídat. Lze mít za to, že nebyl k té vysoce prestižní hodnosti vybrán ani namátkou, ani zadarmo.

Členem komunistické strany i vysokoškolským učitelem (prý charismatickým, no, asi jak pro koho) zůstal až do roku 1969, než ho soudruzi od obojího odstavili. Inu, měl špatný odhad, holoubek, naskočil si na kočárek lidskotvářního socialismu a on se s ním převrhl, smůla, smůla. Do poslední chvíle i daleko přes ni ovšem byl přesvědčeným marxistou, což ale nevadilo, aby nenavazoval kontakty s teology a duchovně orientovanými intelektuály. Scházela se u něj na fakultě každého pondělku znamenitá společnost, článek obdivuplně mluví o padesáti až šedesáti lidech zvučných jmen, a jen já jsem tak opovážlivý, že se táži – a co tuhle tamhle nějaký estébáček? Kdo pamatuje ten čas, ví, že nebylo myslitelné, aby se někde pravidelně scházelo větší množství osob – ani jich nemuselo být hned šedesát - a nevetřeli se mezi ně fízlové. Netušil to soudruh Machovec? Nebo nejenže tušil, ale i… Nebylo totiž pro pochopy totalitní moci nic obtížného nekonformní shromáždění rozehnat a iniciátora zavřít; že se tak nestalo, může znamenat, že se bolševikovi páně Machovcovy pondělky k čemusi hodily. I v tomto ohledu by nebylo na škodu blíže nahlédnout, čím je potřísněn lem roucha filozofova.

Svržen z výšin kariéry… no, ne že by myslitel Machovec prohlédl, aspoň ne zcela. Nicméně se jako jiní téhož osudu zapojil do disidentského hnutí, pořádal bytové semináře, i k Chartě 77 svůj podpis připojil, zklamán marxismem se přebarvil na zeleno a jakousi knihu v tom smyslu sepsal, po listopadovém zahřmění pak vydal poslední plod ducha svého, stav se dodnes asi nejvlivnějším českým feministou. Autor citovaného článku hodnotí ty proměny obdivuplně: Málokdo u nás byl u zrodu tolika nových myšlenkových proudů! Věru že ano, dodal bych k tomu, ledaže bych vypustil slovo „zrod“ a možná i „myšlenkový“; kdyby se zrovna nejednalo o filozofa, bych bych dokoncce v pokušení připojit něco o vzdělaném, leč povrchním opakovači konjunkturálních frází. Co pak se chartistické fáze Machovcovy kariéry dotýče… nu, jsem ochoten ji ocenit. Aspoň něco po životě plném tajtrlíkování u stolu tyranova. Ale tak vydatný prací prášek, aby smyl všechnu špínu z jeho památky, to věru není. Kdybych mohl být té rady, doporučil bych všem, kdož se také v tom temném čase pošpinili režimním slouhovstvím, pokání. Ať zpytují své svědomí, ať se poctivě vyznají ze všeho, co spáchali a čemu napomáhali, tak mohou dojít když ne vymazání hříchů, tedy aspoň rozhřešení. Hlavně ať nám ale tady, proboha, už zase nevykládají, jak má vypadat ta pravá demokracie, jak máme zase už spět k nějakým zítřkům, například ekologickým. Musel bych je, ač nerad, označit za intelektuální žvanily, za myslitele bez myšlenky.