Srpen 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 4

Luděk Frýbort

Přistání v Koreji

„Nojo, Korea,“ říkali mi lidé v Čechách, když jsem jim líčil, kam mě zanesl můj potulný pud. „Ale Severní nebo Jižní?“ Je pozoruhodné, jaké stopy zanechala v českém člověku ta desítiletí nedružné družby; pořád jako by pokládal severokorejský odrátovaný chudobinec za cosi přirozeného nebo aspoň pochopitelného, avšak o demokratické, spořádané, dynamicky se rozvíjející Jižní Koreji jako by nevěděl, co si má myslet. Pravda je, že ani západní veřejnost to příliš neví, přinejmenším z první ruky ne. Do komunistické Číny, což není země zrovna snadná k cestování, se putuje celými davy jako k Matičce boží vambeřické, i do Japonska se najdou nabídky zájezdů a vzácné nejsou ani osobní vztahy, jen do Koreje (nebudu v jednom kuse připomínat, že do Jižní) jako by dosud nevkročila noha objevitelova. A je to krajina, či spíš drobnokresba krajinek tak malebně půvabných, kultury tak svérázné a lidu tak milého, byť i poněkud nesrozumitelného, že stojí za návštěvu, a ne za jednu. Bohužel ani já jsem příliš nevěděl, co si mám o Koreji myslet, a vzal jsem ji jen tak bokem, cestou za vyhlášenějšími cíli. Nicméně se mi i ta relativně krátká návštěva zapsala do duše víc, než bych býval čekal; a kdyby mi Pánbůh posečkal se stárnutím, rád bych si ji zopakoval a rozšířil, časem i prostorem. Zatím mi Pánbůh v tom přání jakž takž vyhovuje, ale fronta zemí, které také čekají, až na ně dojde řada, je dlouhá, takže nevím, nevím.

Celá věc se schumelila tak, že jsem si na podzim 2003 usmyslel cestu na Nový Zéland, dle úsudku mnohých nejkrásnější zemi světa. Řečená nejkrásnější země je ale dost daleko, let není zadarmo, a já nejsem Rotschild; i hledal jsem, kdo by tam mě a mou družku na cestách co možná levně dopravil. Společnost Korean Air nejen že vyšla z té soutěže nejpříznivěji, ale nabídla i libovolně dlouhé přerušení letu v Soulu a na Fidži; i změnil jsem operativně plán a z původně dosti rozsáhlé návštěvy Nového Zélandu odkrojil devět dní pro Koreu a čtyři pro Fidži. Víc se odkrojit nedalo, jelikož moje drahá choť, chudák, musela ještě na rozdíl ode mne, staříka důchodčíka, chodit do práce. Fidži jsme pak po dvou letech navštívili znovu, jak o tom bude na svém místě řeč, Korea však zůstala u zmíněných devíti dnů – týden cestou tam a dva dny cestou zpátky - což není tolik, řekne si nejspíš vážený čtenář, aby se o tom skládaly cestopisy. Což sám uznávám. Ale i tak krátké nahlédnutí snad něco napoví o zemi dosud po turistické stránce téměř panenské; a hledá-li kdo pěkný, unikátní cíl pro svou příští toulku světem, nuže, tady je.

Ještě prosím o chvíli strpení: než začnu s vyprávěním o Koreji, dovolím si vložit trochu filologie. Jako u jiných národů s, řekněme, svéráznými písemnými systémy, i Korejci mají svůj kříž s přepisem do latinky. Korejské písmo není tak obtížné, jak se na pohled zdá, není to mnohatisícová sbírka klikyháků, jakou si zacpávají hlavy Číňané, nýbrž abeceda poctivě hlásková, při jistém úsilí celkem naučitelná; než jsme opustili Koreu, dokázal jsem už z autobusu v plné jízdě číst údaje na silničních tabulích. Nepíše se však v řádcích, písmenko za písmenkem, jak jsme zvyklí my, nýbrž do jakýchsi hnízdeček po dvou až třech, čímž pak výsledek opravdu působí značně čínsky. Korejskou abecedu neboli hangul zavedl dle tradice král Sedžong v století patnáctém, předtím se v Koreji psalo čínsky, jako už vůbec zjemnělá dvorská kultura i filozoficko-náboženské nauky přišly nejdřív z Číny do Koreje a dalším stěhováním pak z Koreje do Japonska.

Krále Sedžonga ovšem ve snu nenapadlo, že by poddaní jeho říše kdy chtěli psát hangulem cizozemské názvy, ani cizozemci přepisovat korejštinu do svých jazyků. I sestavil jej z 19 souhlásek, 12 souhlásek a 9 dvojhlásek, odpovídajících korejské a už žádné jiné výslovnosti. Je totiž korejština stejně jako gruzínština, baskičtina a několika málo jiných jazyků světa řeč jiným nepodobná, do žádné ze známých jazykových skupin zařaditelná. Nechci těmito řádky provádět výuku korejštiny, jen se zmínit o jistém nešvaru, jak se rozhostil v českém tisku. Čteme v něm například o Pchjongjangu, což je ovšem zpotvořenina, nemající s korejskou výslovností nic společného. Samohlásky p, t, k a č se v ní vyskytují v dvojí podobě: jednak aspirované (lehce nadechnuté), jednak neaspirované. V žádném případě ale nezní výslovnost pch nebo čch, jak v přehnané snaze o perfekci stanovili čeští písmotepci. Tedy nikoliv Pchjongjang ani Čchongdžu, kdyby na ta města někdy přišla řeč, Pjongjang a Čongdžu úplně stačí. Chrčivé české ch nejen z těchto jmen neuslyšíme, nýbrž se ani v celé korejské abecedě nevyskytuje. Jinou dvojitost představuje hláska o, vyslovovaná jednou trochu uzavřeněji a psaná normálně, podruhé maličko otevřeněji, přepisovaná někdy eo (např. Seoul). Rozdíl nestojí za to, abychom se s ním trápili, takže budu jméno korejské metropole psát jednoduše Soul. Což by tak mohlo být všechno, zatrachtilý problém přepisu východoasijských písemných systémů do češtiny rozvedu podrobněji v kapitole o Číně.

1. První dojmy ze země Tähan

Je-li poutník trochu obeznalý jednak v politice, jednak v zeměpisu, může ho přistání v Soulu maličko zasvrbět na pokožce. Nepřistává se totiž v zmíněné metropoli, jejíž skromné letiště už dávno nevyhovuje nárokům bystře se rozvíjející země, nýbrž poblíž milionového města Inčon, kde se našlo dost místa pro větší. Pamětníkům korejské války nebude to místo neznámé; u Inčonu se 15. září 1950 vylodila americká vojska pod velením generála MacArthura a v rychlém pochodu zahnala severokorejské komunisty až k čínské hranici, což jsme my reakcionáři a kontrarevolucionáři v Gottwaldově sovětské gubernii kvitovali tajným, leč tím bouřlivějším nadšením. Vzápětí však komunistům přispěchaly na pomoc miliony čínských tzv. dobrovolníků, čímž se nadšení i fronta ustálily zhruba na šestatřicáté rovnoběžce, kudy se táhne demarkační čára mezi svobodným Jihem a komunistickým Severem i dnes. Pro nás – či spíš pro mne, jelikož manželku jsem pro jistotu do té okolnosti nezasvěcoval – bylo důvodem k trnutí, že zlopověstná rovnoběžka probíhá v těsné blízkosti Inčonu, a letová dráha se jí z mě neznámého důvodu téměř dotýká. Pohled na palubní mapku, kde se malé letadélko širokým obloukem posunuje stále blíž a blíž k osudové linii, byl znepokojující. No, snad korejští piloti vědí, co dělají. Snad se od severu nevyřítí stíhačky s rudou hvězdou na trupu, aby… raději nevědět co. Nejspíš jsem trnul zbytečně, ale třicetiletá zkušenost s komunistickými obyčeji se nedá jen tak spolknout.

Místo rudých stíhaček se vzápětí projevila jiná potíž: klepali jsme se v tom Inčonu zimou jako drahý pejsek. Vyjdeme před budovu letištní, a hele: pára stoupá od úst jako z chladírenské věže, a jestli je stupeň nad nulou, je to moc. Na to jsem nebyl připraven, ani výstrojí, ani morálně. Do plánování se vetřela chyba: chtěl jsem na Nový Zéland dorazit někdy v pozdnějším protinožeckém jaře, a tomu jsem přizpůsobil i návštěvu Koreje. Soul se nachází kousek pod šestatřicátou rovnoběžkou, kalkuloval jsem, což hruba odpovídá poloze Gibraltaru nebo jižního pobřeží Kréty; tam je, jak jsem sám zkusil, poslední říjnový týden ještě teplý, mnohem teplejší než kolikrát naše upršené léto. I řekl jsem si, nač se tahat s nějakými svetry. A ono tumáš. Dobře mi tak, měl jsem vědět, že vandrovník nesmí přenášet klimatické poměry svého zemědílu na tak pracizí končiny, jako je severovýchodní Asie. A to tady ještě budeme muset o pět neděl později strávit dva dny cestou zpátky. Někdy kolem Mikuláše prý dovede přifrčet chladný vítr ze Sibiře, a šup – už je patnáct pod nulou. Nebylo se nač těšit.

Na další problém jsem byl připraven lépe: šlo o to, které místo té země vyvolit za základnu, z níž pak budeme vyrážet do všech stran na průzkumy. Jižní Korea je říše relativně nevelká, z konce na konec ne o mnoho rozsáhlejší než veškerá republika Česká, a z vhodně zvoleného místa ji lze jednodenními autobusovými jízdami obsáhnout poměrně značný díl. Po nějakém vybírání jsem se ustanovil na městě Kongdžu asi v polovině vzdálenosti mezi severní hranicí a jižním pobřežím. Kongdžu bývalo hlavním městem království Päkdže v století pátém až šestém, a třebaže z řečené říše zbylo pramálo, nachází se v okolí mnoho půvabných chrámů, nevelkých, ale divoce romantických pohoříček, v jejich svazích a na úpatích velmi malebně rozsázených zadumaných chrámů, klášterů a pousteven. Dávní korejští architekti totiž neumisťovali objekty náboženského kultu do měst, jak to poutník nalezne v Číně či v Japonsku, nýbrž do horských zákoutí. Aby je oddělili od světského ruchu, nemuseli je hned zase oklopit umělou přírodou v podobě pečlivě pěstěných parků, stačila kulisa skal, bystřin, staletých stromů a horských štítů, jak je vytvořila korejská příroda sama, jen zlehka a citlivě doplněná rukou zahradníkovou. Ale o tom ještě bude řeč.

Hned jak příchozí opustí letištní budovu, nabízí se mu velký výběr autobusových linek do všech koutů země, to bylo výborné. Méně výborné je, že jen málokdo, ba víceméně nikdo nerozumí ani zbla z angličtiny, o jiných západních jazycích ani nemluvě. Jako obvykle, i tentokrát jsem věnoval trochu úsilí učení místnímu jazyku, ale v tu první chvíli, v mrazivém větru na autobusovém nástupišti, se výsledek té snahy nezdál být mnoho platný. Navíc zní jména značné části korejských měst skoro stejně. „Kongdžu?“ běhám a vyptávám se. „Kongdžu?“ Vlídní cestující ukazují na autobus, už nastartoval a chytá se k odjezdu. Jenže ne do Kongdžu, dělá odmítavé znamení řidič, nýbrž do Kjongdžu. Tak tedy znovu. Postupně objevuji spoje do Čondžu, Čongdžu, Čungdžu, Wondžu, Kwangdžu i všelikam jinam, jen to Kongdžu… ale nic, také se tam dostaneme, jenže s přestupem v Čónan. Hlavní je pochopit systém, pak už to nějak jde. První dojem z Koreje je trochu klopotný, ne ale nepříjemný.

To se už z podzimního dne dělá skoro večer, i zbývá najít, kde pro příštích sedm nocí hlavu složit. Neměl by to být velký problém, ale osamělý a neotrkaný poutník může stát na ulici a koukat kolem sebe jako jelen. Někde v těchto místech by dle údajů mé příručky mělo stát zařízení zvané yogwan, dobře, ale kde? Všelijaké nápisy a reklamní štíty neonově září do večerního přítmí, zkouším luštit korejská písmenka, ale zatím bez výsledku. Nic platno, třeba se vyptat. „Yogwan?“ opáčí takový na pohled šikovný mládenec a ukazuje na jedno z neonových znamení. Vypadá jako vodní hladinka, z níž stoupají proužky páry, býval bych spíš soudil na nějaké lázně než na nocležnu. „Tadyhle máte yogwan.“ Stáli jsme přímo před ním. Poděkuji slovy kamsa hamnida, vykonav tak svůj první pokus s korejštinou. To by tedy bylo.

Abych teď snad seznámil váženého čtenáře s korejským ubytovacím systémem. Je vícevrstevný. Nejvýše stojí hotely, střední, luxusní až arcipumprdentní, a všechny by mohly stát kdekoli na světě, nic zvlášť korejského na nich není. Kdo má splasklejší peněženku a chce trochu poznat atmosféru země, zamíří nejspíš do zmíněného již yogwanu. Vzhledem a úrovní se blíží jednodušším evropským pensionům, bývá čistý a pohodlný, teče v něm teplá voda a za chladného počasí bývá zatopeno. O stupínek níž je yoinsuk, podobný, ale prostší a někdy i méně pořádný. Oběma posledně zmíněným typům udělují cenové zařazení státní úřady, což by mohlo být zárukou, že neznalý cestující nebude vzat na hůl, ale to snad ani v přepoctivé Koreji není zvykem. Na nejspodnější příčce stojí minbak, odpovídající zhruba kategorii, již se u nás stalo zvykem označovat slovanským názvem Zimmer frei. Cestující musí být připraven na to, že bude sdílet koupelnu a jiná zařízení s majitelovou rodinou, což není zlé; do korejského všedního dne tak lze nahlédnout přímo z první ruky, i odpustí zvídavý poutník rád jistou stísněnost. Pár drobtů korejštiny v hlavě a malý slovníček v kapse je ale doporučeníhodný.

Náš yogwan je v přízemí opatřen skelněnou kukaní, v kukani sedí vrásčitý stařík a trochu se ulekne, spatřiv bledé tváře, ale pak je vlídnost sama. A pokoj je prostorný, slušně zařízený, i s televizí a s ledničkou, v koupelně dokonce vana. O zátop se podle korejského zvyku stará systém podpodlažních rour, jimiž je přiváděn teplý vzduch z kotelny. Tady už se dá nějaký den vydržet. Stojí ten luxus 25.000 wonů (za pokoj, ne za osobu), v momentálním přepočtu kolem 18 dolarů amerických. Ve srovnání s evropskými poměry to není moc. Tím bych se cítil uspokojen, avšak v tu chvíli se ozve má choť: „Nedali nám povlečení, koukej, jdi a řekni tomu dědovi, ať nám dá nějaká prostěradla!“ Jo, to se ti tak řekne, ženská. Jdi a řekni – jak? Sehnal jsem útlou učebničku korejštiny pro baťůžkáře, je v ní nejzákladnější mluvnice, pár užitečných frází a stovka nebo dvě slovíček, ale ať hledám jak hledám, slova prostěradlo, povlečení, ba ani lajntuch v ní nenacházím. Což musela uznat i má společnice a vrníc nespokojeně se zavrtala do nepovlečených pokrývek. Ukázalo se později, že takový je korejský mrav, přinejmenším v yogwanech. Patrně provozovatelé shledávají jednodušším dávat pokrývky po každém hostu čistit, než je opatřit povlakem.

Bylo by ale vhodné se něčím nasytit, než zalezeme do postelí; i vydáme se znovu do večerních ulic, najít nějakou hospodu. Není jich nedostatek, ale, abych se přiznal, oblíbil jsem si korejskou kuchyni nejméně ze všech, jimiž oplývá východnější Asie. Ne že by obsahovala nějaké podivnosti a ohavnosti, s jakými se poutník občas setká v Číně, ale je taková jakási neinspirativní; nikde jsem si neřekl, koukejme, tohle je zajímavé, to mi chutná, honem nějaký recept, to bych si rád vyzkoušel doma. Hlavním chodem korejského menu bývá zpravidla jakási načervenalá rýžo-zeleninová polévka či omáčka s proužky tuhého hovězího masa, malé rýžové koláčky, k tomu zcela nezbytně národní pokrm a pýcha korejské kuchyně, kimči. Je to hrubě nakrájené zelí, naložené v podivné polotekuté hmotě červené barvy. Nemohu tvrdit, že bych se po něm mohl utlouci. Nejlepší bývají drobné přílohy, servírované na mnoha malých miskách, nakládané houbičky, rozličné zeleninky a takové věci. Korea je země námořní, ale za rybami se musí jít do specializovaných restaurací, stejně jako za kuřetem. Zapíjí se obvykle vodou, když jsem první večer z neznalosti požádal o mäkdžu - pivo, koukali na mne, jako bych si objednával pečeni z ptáka ohniváka.

Pivo je bez potíží k mání v krámech, stejně jako mléko, pečivo a jiné exotické produkty. To je dobré vědět, když našinec shání něco k snídani; ač jsem člověk otrkaný a vcelku přizpůsobivý, nikdy jsem si nezvykl soukat do sebe po ránu rýži, nebo, ó běda, kimči. Větší samoobsluhy mívají zvláštní kouty pro chléb a pečivo evropského typu, asi tak, jako naše obchody pro různé orientální podivnosti. Cena pochopitelně této exotice odpovídá. Zato je ale veškerý personál takové sámošky velmi milý a ochotou se přetrhnout mohoucí, vůbec jsou Korejci lidé srdeční a neupejpaví, to ve srovnání třeba s Číňanem, jejž nenadálé setkání se západním cizincem uvrhá v těžké rozpaky. Také prý se Korejci dovedou na rozdíl od jiných Východoasijců pěkně rozvzteklit, ale to z vlastní zkušenosti nevím, toho zážitku jsem zůstal ušetřen. Procházejíce uličkami samoobsluhy hledíme do regálů s všelijakými substancemi, o nichž hned nevíme, co si máme myslet: copak je zase tohle? Tady třeba ty tmavozelené, širokolisté chaluhy, dochrupava usušené, pěkně pocukrované… To už přibíhá prodavačka, samý smích a ochota, a podává velký kus té pochoutky k posouzení. Odmítnout mi připadá hloupé, i požvýkám – vida, ono to vůbec není tak špatné, jak se na pohled zdá, my Evropané prostě jen nejsme zvyklí spojovat chuť cukru s jakousi mořskou žouželí. Přijatelněji už vypadá i chutná cosi jako jelito, jenže ne v patnácticentimetrových kouscích jako u nás, nýbrž v mnoha závitech střeva, co se jej do hovada – nevím kterého – vejde. Žena, vždy dbalá zdraví a hygieny, činí nesouhlasné posunky, ale já jsem po těch kumštech korejské kuchyně přímo nadšen a hned káži zabalit celé kilo s sebou do yogwanu. Vydávám tímto svědectví, že jsem se neotrávil ani nic jiného, ledaže má korejské jelito špičaté konečky, kde už chuť střeva převládá nad obsahem. Jelikož se nedá dost dobře oloupat, je konečky lépe vyhodit.

A to už je definitivně končí první večer na korejské půdě, a je čas jít do pelechu. Uvidíme,co podnikneme ráno. Ostatně je dobře vědět, že Korea se poví Tähan a korejština hanguk-mal. Takže pro začátek: Hanguk-mal halsu isumnida? Mian hamnida, hanguk-mal mothamnida. Yong-o marul hašimnika? Mluvíte korejsky? Bohužel, neumím korejsky. Mluvíte anglicky? Poslední otázka ale bude málokdy zodpovězena kladně.

2. Vopice nohatá aneb O jazykovém nadání lidu korejského

Ráno se ukáže být hezké, i když zimavé, a vyrážíme na první průzkum. Za cíl je určen pahorek Kongsan, na němž se za dávných dob říše Päkdže prostíralo královské sídlo. Dnes se uvnitř jeho hradeb prostírá pěkný park, jeden buddhistický chrám, řádka zasněných, avšak prázdných pavilonů, jakož i strážnice s figurkou ozbrojence v středověké výstroji. Všechno je ovšem data novějšího, z královské éry se zachovaly jen nepatrné části hradeb. Nicméně by se tudy dalo popocházet v zadumaném osamění, pomalu se odpoutávat od přítomnosti a vžívat se do časů, kdy zde vlály královské korouhve, pochodovali obrnění strážci, občas prokmitl dvořan v hedvábném rouchu a vysokém černém klobouku… Jenže v Koreji se málokdy naskytne zadumané osamění, to spíš… jakýsi hlahol zaznívá od brány a neúprosně se blíží, už je to tak, upadli jsme rovnýma nohama do školního výletu. A ne jen tak do nějakého; třída za třídou pochoduje v ukázněných šicích, konce toho průvodu není, vypadá to, že si na královském pahorku Kongsan smluvily sjezd školy celé provincie Jižní Čungčong.

Musím ale uznat, že na takové tisíce děcek je hlahol a pištění ještě poměrně snesitelné; to evropští haranti by vyluzovali jinačí rambajz. Dětičky pěkně a úhledně oděné do školních uniforem se ukázněně ubírají za svými učiteli, což ale neznamená, že v nás nezjistily předmět nevtíravého, avšak nekončícího zájmu. Tomu je možno rozumět; cizince lze tu a tam potkat v Soulu, na korejském venkově je však zjevením nevídaným. Je podobno pravdě, že nyní poprvé se těm dětem naskytl pohled na ony podivné tvory, kterých je sice plná televize, ale v živé podobě je dosud nespatřily; Korea opravdu není země, kam by se hrnuly davy západních turistů. Děti pokukují, pošťuchují se, až se osmělí první chlapeček: „What is your name?“ dí uctivě. Jak se jmenujete? Sdělím mu tedy jméno i příjmení, chlapeček způsobně poděkuje a zmizí v houfu. Něco důležitě referuje ostatním, děti sestrkávají hlavy dohromady, „šušlišušli,“ rozléhá se park vzrušeným šepotem. Vzápětí se uctivě přiblíží jiný způsobný chlapeček: „What is your name?“ A po něm další, a ještě další, třída za třídou míjí a z každé se u nás zastaví aspoň deset chlapečků i holčiček, a všichni – „What is your name? What is your name? What is your name?“ Čekám, jestli mi někdo konečně položí jinou otázku, ale kdepak. Vypadá to, že si děti z výuky jazyka anglického nic jiného neodnesly. „What is your name? What is your name?“

Když se na mne s tou otázkou obrátil asi dvěstěpadesátý způsobný chlapeček, nejspíš se mi něco hnulo v hlavě, protože jsem vyhrkl, jako by mi tu pitomost někdo napověděl: „Vopice nohatá!“ Opravdu nevím, proč zrovna tohle, asi jsem musel tím věčným vyptáváním upadnout do nějakého tranzu. „Vopice nohatá,“ opáčil chlapeček. „Vopice nohatá,“ ozývalo se chórem z dětského houfu. „Vopice nohatá, vopice nohatá,“ vracelo se ozvěnou od hradeb k hradbám a jako by se i sám vesmír a nitro zemské rozezněly těmi slovy. „Vopice nohatá!“ Naprosto dokonale, slabiky krátké i dlouhé, přízvuk na první slabice, i s českým v na začátku, třebaže je korejská abeceda neobsahuje. Takže jazykově nenadaní tihle Korejci nejsou, upravil jsem si svůj dosavadní úsudek. Proč tedy, k čertu, nejsou schopní ani nejzákladnější komunikace, třebaže se všichni ve škole učí a učí jak mourovatí? Poznal jsem víc národů s nízkou komunikační schopností, ale na prvním místě natvrdlosti se mi umístili Korejci. Něco tady zřejmě nesouhlasí. Proč? Odpověď na tu záhadu se měla dostavit o chvíli později.

Ukončivše obchůzku památného pahorku a uondáni dětskými dotazy jsme sešli na úpatí, abychom vyhledali informační středisko, doufajíce, že tam získáme nějaké užitečné brožurky a také že se snad naskytne možnost odeslat našemu potomkovi e-mailem zprávu. Dívky v kanceláři byly milé, ochotné a nápomocné, po nějakém zápolení se i počítač dal přemluvit a přešel z korejských písmenek na latinku. Jedna z dívek, pozorujíc nám přes ramena, jak vypadá evropský dopis, pořád jako by něco chtěla vědět: „Siliman? Silimani?“ vyptává se vytrvale. Nebyl jsem z toho chytrý. Vím ze své geologické praxe, že jménem sillimanit se označuje jakýsi hlinito-křemičitý minerál, ale na ten se nejspíš nedotazovala. Až mě z různých náznaků napadlo – že ona se ta holka ptá, jestli jsme z Německa? Siliman, silimani… nojo. German, Germany. Ovšem. Teď pozbyla své záhadnosti i vopice nohatá.

O zvláštnostech korejštiny i o omylech s tím spojených jsme si už pověděli, teď nastává chvíle se zmínit o tom, jaký kříž mají korejští žáčkové i nežáčkové s výslovností západních jazyků. Neznalí latinky se začínají učit anglicky na základě přepisu z vlastního písma, z čehož pak vyplývají ty silimany i horší věci. Malé děti tak dovedou dokonale zopakovat vopici nohatou, ale aby dokázali cizinci něco srozumitelného povědět nebo pochopit, co jim říká, na to jejich zoufale pokroucená výslovnost nestačí. Tím hůř, že ani jejich učitelé na tom nebývají líp. Než ukončím toto jazykozpytné rozjímání, uvedu ještě jeden zábavný příklad. Na závěr našeho korejsko-novozélandského výletu jsme se vraceli letadlem korejských aerolinií zpátky do Německa. Už jsme nalétávali na přistání a na obrazovkách nad sedadly se objevila mapka s jmény různých lokalit, ovšem v korejštině. Dokázal jsem přeslabikovat, že se náš stroj právě chystá přistát na letišti města Pulangpuluti; o něco dál k jihozápadu se jiné město odívalo jménem Čurihi. Kdyby někdo hned nevěděl, které záhadné metropole se pod těmi názvy skrývají, udávám, že Frankfurt a Zürich. Pak se divte, že se chytrá a nadaná Korejčata učí a učí, ale ničeho použitelného nedoučí.

Ještě jsou v Kongdžu – nebo spíš nedaleko stranou – k vidění královské hrobky, pocházející stejně jako posvátný pahorek z časů říše Päkdže. Největší a nejzachovalejší z půlkulovitých mohyl náleží králi Murjongovi a je přístupná, ostatní si poutník může prohlížet z okružní stezičky. Na tom by ještě nebylo nic zvlášť mimořádného, restaurované mohyly dávných panovníků lze najít světě ledakde, ledaže obvykle prázdné, vyplundrované hledači pokladů. Tady jaksi za celá ta dlouhá staletí nikoho nenapadlo se do mohyl prokopat a pohřební komory vykrást. Archeologové tak mohli umělecké poklady – a že jich je! už jen pietně vyjmout a uložit v přilehlém muzeu. Zkouším si domyslet, čím to. Že by si vykrádači mohyl nevšimli… sotva, v mírném svahu zvlněné krajiny se nedají přehlédnout. To spíš se mohli bát duchů a strašidel; to víte, on když takový umrlý král jednoho popadne za šos… Ale strach ze záhrobních zjevení panoval jinde také, a chtivost pokladů jej přemohla. Nebo snad úcta k dějinám a tradici vlastní země? Také sotva; úcta a tradice jsou to poslední, co zlodějskou pakáž zajímá. Pak tedy… pravda, ono se v Koreji vlastně nekrade. Cestovatelská edice Lonely Planet vydala po svazku snad o všech končinách světa, a nikde nechybí kapitolka Dangers and Annoyances (nebezpečí a potíže), kratší i rozsáhlejší podle stupně a výskytu lotrovin v té které zemi. V korejském svazku kapitolka o zlodějstvu a podvodnictvu chybí. Znamená to něco? Vyvozovat příliš kategorické soudy bych se neodvážil, ale nápadné to je. Všude je před čím varovat, pozor, cestovateli, to nedělej, tomu nevěř, tam nelez, jen v Koreji… Vděčně si ukládám tu okolnost do paměti, ať je v nějaké spojitosti s královskými mohylami nebo není.

Z města se dá k hrobkám dojet autobusem, ale dvacet minut pěší chůze také může poskytnout drobný kamínek do zatím ještě řídké skládačky, jejíž jméno je Korea. Cesta vede nad nehlubokým údolím, v němž se krčí malá příměstská vesnice jako na dlani. Obytné budovy se seskupují kolem malých dvorků, život obrácený dovnitř, ne navenek do ulice, i to možná něco napovídá o národním charakteru. Do dvorka se vejde kapesní zahrádka, pár stromků a záhonek zeleniny, a abych nezapomněl na svůj hlavní dojem, střechy jsou všechny světle modré, z glazovaných keramických prejzů. Náš obrázek vesnice je nemyslitelný bez červených střech, kdežto Korea svítí lesklou modří.

V Kongdžu si ještě zajdeme na trh, zčásti s úmyslem nakoupit nějaké ovoce, zčásti ze zvědavosti. Trh sestává z mnoha úzkých uliček, samý krámek, stánek, všude se něco vaří a smaží, vzduch je plný všelijakých vůní i nevůní, a to se ví, když kráčí kolem zjevení tak vzácné jako západní cizinec, všechny trhovkyně hned povstávají, smějí se, dávají ochutnat, až by se člověk navečeřel jen samým ochutnáváním. Tadyhle například peče taková tetka… no, nazvěme to oplatky. Mají formu rybičky a plněné jsou čímsi tmavočerveným, což bych na první ochutnání odhadl na povidla. Ale omyl, je to sladká pasta z fazolí. Jinde zase nabízejí cosi jako buřtíky napíchnuté na špejli, uvařené v polévce a chutnající jako… něco drůbežího? Jenže zase omyl; jde o jakousi sojovou substanci. Pocestný by neměl předem soudit a odhadovat, ani se nechat řídit svými předpojatostmi, jen ochutnat… vida, ono je to docela dobré. Nebo aspoň zajímavé. Hrst sojových buřtíků na špejli i s polévkou stojí pár stovek wonů, není-li člověk moc vyhladovělý, je to slušná večeře skoro zadarmo. A všude dřepí ve skupinkách babky a loupají česnek, celé kopce česneku, je až s podivem, k čemu je Korejcům tolika česneku třeba. Což by pro ten den bylo, a zítra se už můžeme odvážit dál, do některého z těch malebných pohoříček s chrámy a kláštery, charakterizujících korejskou zemi jako nic jiného.

3. Z chrámů a hor

Pobíhám po autobusovém nádraží města Kongdžu, sháněje, kdy a odkud odjíždí spoj k chrámu Magok Sa. Vyprávám se tu i onde, všichni něco říkají, ale to se ví, moje korejština není taková, abych jim dokázal rozumět. Luštím tedy nápisy na autobusech, pátrám v tabulích příjezdů a odjezdů, ale jde mi to ztěžka, písmenko po písmenku, sestavil jsem si už v hlavě, jak by nápis Magok Sa měl vypadat, ale zatím nic takového nenacházím. Tu přichvátá ochotný mládenec – což, ochotní jsou Korejci všichni – a jestli nám prý může nějak pomoci a kam máme namířeno. Anglicky, prosím, a jak plynně! A to že prý darmo louskám údaje na tabulích, oznamuje se smíchem, náš autobus odjíždí ze zastávky u silnice. Také nás hned vede chodbami a podchody, nedá jinak, i jízdenky sám koupí, ještě že korejská etiketa dovoluje se odvděčit protidárkem. Spravil jsem to nějakým zákuskem, aby se mi uši nemusely červenat trapností. Tak pohostinní dovedou být Korejci.

Ale hlavně – zázrak, pravím. Před lety v Japonsku jsem napočítal pět osob, schopných komunikace v angličtině, vesměs takových, do kterých bych to býval neřekl. Později v Číně jsem je nepočítal, ale použitelné znalosti bylo také jako šafránu. Tady v Koreji byl ten ochotný mládenec první a jediný, už víckrát se takový div neudál. Že by byl tak mimořádně nadaný na jazyky? Nebo, vrtá mi hlavou, jsem narazil na duši objevitelskou, která pochopila, že běžnou metodou výuky cesta k úspěchu nevede? Že je třeba se nejdřív naučit latinku, po latince výslovnost, a pak teprve se pouštět do gramatických a konverzačních složitostí? Tomu bych rozuměl. Konverzovat se dá i s velmi mizivou slovní a mluvnickou zásobou, jak sám v různých světa krajích zakouším; ale musí být člověku rozumět. Nesmí žvatlat žádné silimani a Pulangpuluti. Jestlipak se ten objev roznese i do korejských, čínských a jiných škol, kde se všichni učí, učí, až jim uši modrají, ale ničeho se nedoučí? Asi ne tak hned, hádal bych. Potíž je v jisté vlastnosti asijského ducha, jenž se ostýchá dát najevo jinou znalost než zcela perfektní. Budu rozprávět s cizinci, říká si, ale až se naučím jejich řeč dokonale, všechno jiné by bylo přiznáním selhání. Měl by asijskému duchovi někdo šetrně sdělit, že dokonalost je ptáče tak vzácné, že se skoro ani nevyskytuje. Mluvit a poslouchat, poslouchat a mluvit, třeba špatně, však on si to cizinec přebere; kdo se honí za ptáčetem perfekce, nachytá do dlaní jen vzduch. Což, podotýkám mimochodem, platí i pro krajiny mnohem bližší než je Korea.

Přítomnost chrámu je znát hned, jak opustíme autobus, třebaže objekt sám se ještě dost vzdálen. Vede k němu úzká, svažitá stezka, a jak tomu v Koreji bývá, její vyústění je obestavěné výletními restauracemi. prodejnami suvenýrů a různými stánky, z nichž podstatná část nabízí ke koupi přesnídávkové balíčky. A nejsou to jen tak nějaké balíčky, šup šup, otevřít a zbaštit, ó nikoliv; vše je zabaleno málem umělecky, v mnoha vrstvách ozdobného papíru a převázáno systémem barevných mašlí, že by se balíček spíš patřilo vystavit doma ve vitríně než roztrhnout a sež… ech, zkonzumovat. Vězme totiž, že výlet, třeba nedlouhý, znamená Korejci něco jiného než nám: je to společenský obřad, a nákladná svačina je jeho nezbytnou součástí. Je pracovní den a počasí chladné, chvílemi poletuje sníh, takže po stezce k chrámu neproudí ty davy, jaké zde asi lze zastihnout o letním víkendu, ale o nějakém prázdnu se také nedá mluvit. Z toho se také dá něco odvodit: turistika jako národní vášeň, ba obřad, je známkou společnosti už dobře zámožné. A snad i něčeho jiného; i dejme tomu v arabských zemích je dost slušně zámožných, ba velmi bohatých lidí, na výlety si však nepotrpí, natož pak na pěší. Ještě tak piknik: někam si vyjet autem, vybalit koše s jídlem, a oddávat se debužírování. Když je vše zbaštěno, nechat svinčík na zemi a jet zase domů. Korejec koná výlety za účelem zážitku a poznání, a také, že je to pokládáno za zdravé. Proto neváhá chodit pěšky, a to především po domácí půdě, protože v zemi obklopené ze tří stran mořem a z jedné zadrátovanou hranicí je výlet do zahraničí buď nákladný, buď nemožný. Znovu mě napadá, jak při vší kulturní, rasové a jaké ještě chcete odlišnosti jsou nám, lidem Západu, v mnohém ohledu nejbližší právě tihle hemživí, usměvaví lidičkové východní, a ještě spíš severovýchodní Asie: stejně zvídaví, stejně neposední, nespokojivší se s obzorem, do nějž se narodili, ale dychtící jej neustále rozšiřovat. Že by příbuznost povah, daná společnostem původně zemědělským, zde i onde? K tomu v klimatickém pásu, jež se vyznačuje střídáním zimy a léta, což člověka nutí k preventivnímu rozšiřování obzoru, i kdyby nechtěl? No, popsal jsem na toto téma už mnohý kus papíru, takže je nebudu dál rozvádět. Ale že je to zvláštní: tak daleko od sebe, a taková podobnost zrovna v téhle věci.

Co se tak ubíráme po cestě k chrámu, upoutá náš pohled cosi nezvyklého: jacísi lidé se rýpají v příkopech, jako by tam chtěli vykopat poklad. Zpozorovavše náš zájem, ustanou v rýpání a zvedají do výše své nálezy: něco jako hubenější petržel, ale dole rozdělená do dvou nožiček, nahoře zase jako by měla ručičky a hlavičku – ginseng. To je tedy je ono bájeslovné kořání, jemuž jsou přičítány hotové zázraky v léčbě snad všech neduhů, co jich na lidstvo dopustili bohové. Jen bych do ginsengu býval neřekl, že roste z pankejtu jako petrklíč, představoval bych si nějaké tajemnější ambiente, třeba takhle o úplňku pod šibenicí… Abych vyzkoušel jeho divotvorné účinky, vydal jsem před návratem do Evropy zbytek wonů za láhev medově zbarvené lihoviny, v níž se koupal ginsengový panáček. Oznamuji tímto, že jsem na svém zdraví žádné zázračné změny nezjistil, snad že mi nic nechybělo ani předtím. Zato chutnal zmíněný špiritus jaksi přitrpklo-patlavě, což se dalo čekat; veškerá zkušenost praví, že co je tak ukrutně zdravé, nemůže být dobré. I usoudil jsem, že až mě popadne chuť na něco ostřejšího, raději bych prosil bez ginsengového panáčka.

Chrám Magok Sa založil dle dochovaných záznamů v sedmém století mistr zenového buddhismu Čadžangyulsa a dál se s ním už nic podstatnějšího nedělo, až na jednorázovou rekonstrukci za vlády dynastie Korjó mezi stoletím zhruba desátým a třináctým. Může nám proto být dobrým příkladem korejského chrámu, jak za těch dávných časů vypadal; a snad, zamyslivše se hlouběji, lze vystopovat další dílek korejské národní povahy, zvlášť ve srovnání s japonskou. Japonec přírodu opěvuje, ale nedůvěřuje jí; nedomnívá se, že by sama od sebe dokázala vytvořit důstojný rámec chrámu. Pročež pečlivě vybere vhodné místo, z nějž pak jakoukoliv přírodu odstraní a nahradí výtvorem dle vlastního uměleckého gusta. I bývá japonský chrám obklopen kouzelnou zahradou s umělými jezírky a oblouky červených můstků, každý stojatý či ležatý kámen, každý bochánek ozdobného křoví, každá do předem určeného tvaru přistřižená borovička je k dokonalosti přivedeným dílem, jakému v světě není rovno. Korejský stavitel naproti tomu chodil a zkoumal… chrámu by nejlíp slušelo stát tady v tom skalním zákoutí, mezi staletými stromy a nad zvonivou bystřinkou. Ale ještě tomu něco chybí… že by barevnější skvrnka v té věkovité zeleni? Kus nějakého umělecky opracovaného kamene, protože jen kombinací lidského díla s přírodou se z krásy stává malebnost? I povolal zahradníky, aby kolem chrámu rozsázeli něžné javůrky s červenavým listím, kázal nenápadnými hrázkami donutit bystřinku, aby se na ní nadělalo drobných, kaskádami spojených jezírek, mezi ozdobné křoviny vsadit kamennou lucernu se zdviženými rohy, aby se dosáhlo věkovité tajuplnosti. Tak to má být. Tak se to bude líbit duchům předků. Příroda neznásilněná, jen doplněná do přesně vyvážené malebnosti. Krásné ve své dokonalosti jsou japonské zahrady; ale když nadejde podzim, listí javůrků se zbarví do oranžova a do ruda, i ostatní vegetace nabíhá barevnými tóny a splývá s šedí skal v jedinou symfonii vyrovnané krásy… pravím, že máloco na světě se rovná kouzlu chrámu korejského.

Chrámová budova se od čínských či japonských staveb téhož druhu odlišuje zase jiným druhem barevností. Do elegantních rohů vytažená střecha má krytinu z těžkých, tmavých keramických prejzů; aby se stavba pod jejich tíhou neprolomila, je nesena složitou konstrukcí zelených trámců, jemně vyřezávaných a zdobených červenými ornamenty. Nad vchodem upoutá pozornost nápis v zlaceném čínském písmu; je hodno pozoru, že ačkoliv Korejci už po šest století používají v běžném styku vlastního hláskového písma, chtějí-li zdůraznit starobylost, tradici, a snad i jakési očarování, které není z tohoto světa, vezmou tabuli z černého dřeva a narýsují na ni cosi čínského. Ne moc, jen tak tři, čtyři znaky. Jestli je čtou po korejsku, to nevím; čínské písmo je univerzální, nevyjadřující zvuk, nýbrž význam. Kdybychom si vymysleli nějaký doplněk k vyjádření gramatických tvarů (čínština je nemá), mohli bychom tak snad psát i češtinu, čehož nás Pánbůh ochrániti račiž. Ale to jsem se trochu vzdálil od korejského chrámu. Jeho další zvláštností je opodál stojící zvonice, složitá stavbička opět s mnohonásobně překládanými zelenými trámci a stříškou s půvabně zdviženými rohy. Uvnitř visí zvon, nikoli však onoho typického tvaru, jemuž říkáme zvonovitý, spíš připomínající štíhlejší soudeček. Rozeznívá se ne uvnitř zavěšeným kovovým srdcem, ale zvnějšku dřevěným trámcem na řetězech, připomínajícím tak trochu středověké beranidlo k prorážení bran. Trámec se rozhoupá, a dong – dong – dong – dutý, temně zvonivý zvuk se nese přes krajinu. Prý v něm má být cosi, co navozuje vnitřní klid, vyrovnanost, štěstí a spokojenost. Spokojenost ovšem v buddhistickém pojetí, ne v našem západním: našinec se cítí spokojen, dosáhlo-li jeho úsilí cíle. Pravý buddhista je spokojen, když žádný cíl nemá a po ničem netouží. Hned vedle v chrámové prodejně jsou k mání malé bronzové kopie a třebaže si nepotrpím na suvenýrové harampádí, jednu jsem si koupil. Až se mi doma bude zdát, že by rodině neškodilo trochu posílit harmonii, cinknu miniaturním trámcem o zvonek. Třeba to buddhistům funguje.

Když jsem se dotkl korejského buddhismu: je v zemi náboženským směrem (pokud lze učení Buddhovo pokládat za náboženství) převládajícím, zdaleka však ne monopolním. Spíš může poutník nabýt dojmu, že se buddhismus má proč uchylovat do skalních ústraní, když se v městech staly převládajícím znamením víry štíhlé kostelní věže. Není to až současná záležitost, katolické i protestantské křesťanství různých směrů začalo pronikat do Koreje už prostředkem devatenáctého století a dosahovalo slušných úspěchů. To znepokojilo panující dynastii Yi natolik, že pokusila zabránit infiltraci západních vlivů zavedením přísné izolace, vyslouživši si tak titul Poustevnické království. Zemi to však před zlobou světa neuchránilo, nýbrž ji uvedlo do strnulosti a oslabilo, takže když se Japonci rozhodli rozšířit své impérium o Koreu, poustevnické království se jim nedokázalo postavit na odpor. To budiž upozorněním vlastencům vášnivým, kteří vidí prostředek ochrany národních zájmů v podezíravém odmítání všeho, čím by se chtěla vetřít cizina. Je to počínání odsouzené k neúspěchu. Každá izolace jednou skončí. Když vnější povodeň protrhne hráz umělého ostrova, odplaví i veškeré národní zájmy včetně nezávislosti jako třísky.

Jen pro doplnění: buddhismus dnes v Koreji vyznávají zhruba dvě třetiny obyvatelstva, vesměs v jeho lidovější formě, zvané Mahájána. Pozná se podle toho, že chrámy toho směru hostívají kromě pozlacených soch Buddhy i nepřehlednou výstavu bohů, bůžků, polobůžků, nebeských strážců, démonů a jiné nadpřirozené havěti, kdežto směr théravádský, zvaný též Hinajána, si obvykle vystačí se samotným Učitelem. Křesťanství v podobě nejrůznějších církví a církviček je v Koreji zastoupeno přibližně 20 %, tendence stoupající. Zbytek připadá na konfucianismus, šamanismus a různé autonomní sekty, v Soulu dokonce má svou mešitu malá komunita muslimů.

Kolem chrámu Magok Sa se dá vykonat hodinová procházka, ale to není úplně ono; kdo chce říkat, že poznal Koreu, měl by přejít pěšky některé z mnoha rozlohou nevelkých, ale velmi skalnatě rozeklaných a romanticky fotogenických pohoří. Jedno z nejpěknějších a nejposvátnějších má být Kjerjongsan (nebo též Gyeryongsan, korejština nerozlišuje mezi znělými a neznělými souhláskami), rozkládající se na půli cesty mezi Kongdžu a průmyslovým velkoměstem Tädžon. Přechod dotčeného horstva nemá být příliš dlouhý, ale dost strmý, což v sedmdesáti letech mého věku… ale dobře, pustím se do toho. Nastupuje se k němu od chrámu Kap Sa, kdežto ukončení tury označuje chrám Donghak Sa. Oba jsou prastaré, oba vklíněné v horské zeleni a naplněné buddhistickou atmosférou až po střechu, kdyby jen… Nu ano, už bych si na ten jev mohl zvyknout, ale zase mě zarazí pěkný, s láskou vyvedený hakenkrajc v chrámovém průčelí. Marně si říkám, troubo, hledíš na pradávné znamení svastiky, ne na náckovský symbol! Ostatně stojí chrámová svastika rovně a ne nakoso jako nacistická, a háky neukazují doleva, nýbrž naopak. Tak vám nevím: netrefil to Buddha, nebo Hitler? Zeptat bych se mohl některého z mnichů, co tady vyzpěvují, kdybych to svedl. Mniši nejsou oděni v rudé či šafránově žluté roucho s obnaženým ramenem jako jejich čínští či thajští kolegové, majíce na sobě místo toho šedivé, s odpuštěním, tepláky, a na nohou nízké galoše. Je to praktické zařízení: před prahem mnich odkopne galoše, a hned se může dát do modlení, kdežto já ve své turistické obuvi abych se pořád rozšněrovával a zašněrovával. Buddha totiž nemá rád, když se k němu leze v botách, to máte v českých domácnostech také tak. Také zpěv je jiný: nepodobný čínskému mňoukavému je rytmický, s výraznými výškami a hloubkami durové stupnice.

Mezi oběma chrámy, strmou stezkou přes horský hřeben, se vine nepřerušovaný had lidstva. Zdá se, že má had velice naspěch; korejský turista vyráží na výlet nejen aby poznával krásy své země, ale také aby se jimi přeřítil co možná v rekordním čase. Ne každý, ale velmi mnohý; na vypětím zrudlých tvářích je znát, že leckterý postarší přeborník není dalek klepnutí pepkou. Ostatní kráčejí také dost svižným tempem, odění v sportovní výstroj dle nabídky nejčerstvějšího katalogu. My dva činíme v tom proudu svými podlouhlými postavami ještě nápadnější výjimku než dole v městě; i zastavují se Korejci jeden po druhém a vyptávají se: Ódi esó ošimnikka? Odkud jste? Na to už umím odpovědět: Togil saram imnida, jsem z Německa. Či doslovně Německo-člověk-jsem. Jakými duševními pochody došli Korejci k jménu togil, mi zůstalo záhadou. Tím méně tuším, jak by se mohlo říci „Čechy,“ a nejspíš by ti dobří lidé ani nevěděli, kde taková končina leží a zda vůbec existuje. V takovéto zábavě je po nějakém úsilí dosaženo předělu, ozdobeného dvěma nevysokými kamennými pagodami. Syntéza korejské přírody a dávné kultury se v nich ještě zahustila: tiché kouzlo, zasnění, obraz, v němž jako by čas zůstal stát, nic než dvojice pagod, barevný les, skalnaté štíty strmí do čisté modři podzimní oblohy. Všechno jen zvoní skrytým tajemstvím, až by byl poutník v pokušení věřit, že ho ze skalin a z temna lesa sledují zraky horských duchů a démonů. Krátká přímluva snad postačí, abych cestou dolů nezakopl na některém z těch ukrutně srázných schodů a nenamlel si nos, když nic horšího. Je to hotová mánie v zemích východní Asie, všude schody a schody. Kdyby si ti lidé radši ušetřili námahu i výlohy, říkám si, a nechali tady do svahu vyšlapanou cestičku, po níž se dá seběhnout, aniž musím kontrolovat každý krok, abych se nepřerazil. Jenže to by asi neodpovídalo nevyzpytatelnému mravu země.

A bylo by ještě k vyjmenování mnoho chrámů, pousteven, pavilonů, skalnatých hřebenů a horských štítů, národní park Songnisan například s rozsáhlým klášterním komplexem Popdžu Sa a jedním obrovským pozlaceným Buddhou, menší, ale snad ještě půvabnější chrám Gwandžoksa… ale už toho nechám, jelikož chci těmito řádky navodit atmosféru korejské země, ne spisovat cestovního průvodce.

4. Metropole Soul a vidina korejského sjednocení

A konečně přišla řada i na desetimilionový Soul, do jehož chaosu se vřítit hned na zahájení korejského putování by bylo na pováženou, ale teď už jsme otrkaní a víme, kudy, kam a jak na to. Ledaže už je také začátek prosince, čas to, kdy každým dnem může přijít velmi mrazivá korejská zima. To zatím nenastalo, ale barevný podzim už je také pryč, všude jen černé kostry bezlistých stromů, z šedivé oblohy studeně poprchává, typické Dušičky, kdyby Korejci znali ten svátek. Moje cestovní brožurka vychvaluje Soul slovy „jedno z nejvíce fascinujících metropolí světa“… no, jak pro koho. Zajímavé ještě není totéž co fascinující; a zajímavé může být všelicos. I hustota aut a chodců nad všechno pomyšlení, hemžení a strkanice, občas do člověka nějaký uspěchanec trochu neurvale vrazí, což je po dosavadních zkušenostech se zdvořilými, ohleduplnými Korejčíky až neuvěřitelné. Střed města není tak rozlehlý, aby se nedal prozkoumat pěšky, ale je to dost namáhavé a na nervy jdoucí. Beztak se nakonec ukáže, že nepotrpí-li si poutník na počítání mrakodrapů a obdivování jejich lesklých fasád, zbývá jako objekt zájmu zase jen trh. Velký sice a mnoho ulic zabírající, ale neobsahující většinou nic než samé laciné hadříky, boty, hodinky a podobný výběr, ve všech asijským městech stejný, netřeba za ním cestovat až do Soulu. Ale něco velmi užitečného drahocenného jsem si z něj přece jen odnesl: několik párů kuchyňských hůlek. Jsou na rozdíl od obyčejných jídelních silnější a dvakrát tak dlouhé. Úplně jsem ale zapomněl, že na korejském trhu – jinde ne – panuje obyčej smlouvání, v kteréžto disciplině jsem pochopitelně za domorodými obchodníky v nevýhodě. Prodejce hůlek vyslovil sumu, já jsem ji bez váhání vyplatil, a on zůstal s rukou v půli pohybu, koukaje na mne jako na zjevení. Snadnost, s níž jsem se dal ošidit, mu nejspíš byla samotnému trapná, takže sám od sebe slevil na polovičku. Hůlky z tmavého dřeva jsou teď ozdobou naší kuchyně; a nepoužil bych jiného nářadí, dám-li se do vaření něčeho čínsko-orientálního.

Krom toho je v Soulu hodno pozoru ještě několik starobylých pevnostních bran, beznadějně udušených ve velkoměstském provozu, a královský palác Kjonbok (neboli Gyonbog) z dob, kdy Korea bývala monarchií. Skončila japonským záborem roku 1910, ale sesazený král sídlil v rozlehlém palácovém komplexu ještě po mnoho desítiletí, věnuje se svým koníčkům. Jedním z nich byl automobilismus, čehož svědkem je dobře zachovalá škodovka z prvních let té firmy. K paláci ještě náleží spousta pavilonků, jezírek a parků, ale jaký byl jejich účel či jaké pověst se k čemu víže, nedovedu reprodukovat; nechtíce dlouho čekat na anglickou výpravu jsme se připojili ke korejské, čímž nebyla informativnost výkladu taková, jaká by měla být. V určenou hodinu pak probíhá v bráně výměna stráží ve vší středověké parádě korouhví, brnění, džingischánské plstěné obuvi, přílbic, kopí a mečů, vše doprovázeno štěkavými povely jako každý jiný vojenský ceremoniál. Tím bych mohl uzavřít jak líčení korejského hlavního města, tak i celé země, kdyby… ano: kdyby nebylo jejího rozdělení na část demokratickou a prosperující, a na část hladovou, předpotopně komunistickou.

Panuje představa, že když to ideologická diktatura domydlila k bídě a rozkladu všech funkcí, tíhou vlastní neschopnosti se zhroutí. To je iluze, již dějiny nepotvrzují. Pokud se tyranie toho typu vůbec něčím hroutí, pak spíš nejapnými pokusy o reformy, o vypulírování nevábného obrazu v očích světové veřejnosti. Zůstane-li neoblomná, nic si nedělá z pověsti zchátralého Kocourkova, ba ji dle možnosti ještě posiluje, protože jen tak se dočká přemnoha summitů, konferencí a rozhovorů u kulatého stolu v duchu vzájemného porozumění, z nichž slibem drobného uvolnění lze vytlouci zase nějaký milionek. Pochopitelně ne v prospěch zbídačelého lidu, nýbrž k dalšímu velkorysému zbrojení a k importu dobrot na papalášské stoly. Ale i kdyby kapitalistických milionů nebylo, dokáže řízná diktatura z na kost vyjedené země ještě vždy vytlouci dostatek prostředků k blaženému živobytí tajemnicko-generálské kasty, je-li jen dost tvrdá a dokáže udržet atmosféru hrůzy. Severokorejský režim, nejšílenější ze všech, co jich hyzdí tvář Země, to dokázal. Načal už tak ve všem pohodlí sedmé desítiletí své hanebné existence, a nezdá se, že by jí chtěl být v historicky dohledném čase konec. Pročež považujme následující řádky spíš za teoretickou úvahu než za vidinu nadějné budoucnosti.

Jestli bych Korejcům přál brzké sjednocení jejich země… ani vám nevím. Srdce mi praví, že ano, a že co nejdřív. Rozum a zkušenost… nejsem si tak jistý. Jsa občanem kdysi rovněž rozděleného Německa se dobře pamatuji na krátké období nadšeného jásotu, když padla hraniční zeď, a na dlouhou, dodnes trvající deziluzi. Totéž, jen ještě v o to truchlivějším provedení, oč blíž k stoprocentnímu otroctví to přivedla pjongjangská diktatura, lze čekat i od případného sjednocení Koreje. Mýlili se mužové německé politiky a jejich jihokorejští kolegové se mýlí ještě víc, představují-li si, že po obojí straně pásma smrti žije týž lid. Že postačí severní bratry vyvést z bídy nějakou tou miliardou, ukázat jim dobrodiní demokratických svobod, a oni už se sami chopí své příležitosti, čímž na místě rmutných socialistických pustin vzniknou dle výroku někdejšího kancléře Kohla „kvetoucí krajiny“. Houby vznikne, leda strašlivý průšvih, tak pravím, a nemusím být nadán dary věšteckými. Ti nemnozí, kteří si v Severní Koreji zachovali kus rovné páteře a zdravých instinktů, se v jednom proudu vystěhují na prosperující Jih, založí tam své existence a splynou se svým okolím. Část zbývajících se vyhrne na Jih také, ale v podobě statisícového davu chytráků a chytráčků, zlodějů a podvodníků; druhá část zůstane kde je a bude se velmi hlasitě domáhat rozličných práv. Neboť doslechne-li se otrok něco o právech, není k udržení. Jak to, že ti tam na Jihu berou pěkné peníze, a já tadyhle pár šupů? My taky pracujeme! Za stejnou práci stejnou odměnu! A bude demonstrací, křiků a protestů, nemine dlouhý čas a začne se říkat, že on ten Kim Čong-il vůbec nebyl tak špatný, jak se říká, že za něj nebyla nezaměstnanost a tadyhle člověk měl svou jistotu… . nu, nechci rozvádět to nadělení dál. Dopustí-li je zlomyslný Bůh, bude o to děsnější, oč déle už zase trvá otroctví severokorejského člověka, oč dál dospěl v procesu demoralizace. Sami bychom o tom mohli píseň zapět, že ano, a to byl osud čtyř desítiletí k českému člověku ještě relativně vlídný. Co se vyjeveného a jako vždy pozdě chápajícího Západu týče, může se těšit, že k bezohledným mafiím albánským, čečenským a jiným takovým přibude ještě nad všechno pomyšlení brutální mafie korejská.

Potměšilý Osud rád trestá splněním příliš přímočarých přání. Ale snad to, probůh, profesionálové jihokorejské politiky už také vědí. Snad si vzali ponaučení z Německa, a ještě je pro jistotu aspoň zpětinásobili. Snad budou zacházet s ideou korejského sjednocení opatrně, blaženým iluzím se neoddávajíce, jako se zacházívá s hnízdem hadů nejjedovatějších.

Tím končím povídání o putování Koreou, nebo, abych byl skromnější, o prodlouženém korejském mezipřistání. Jestli bych někdy té přátelské zemi věnoval delší čas a poznal jí větší kus… to se ví, že bych rád, třebaže se mi ta možnost vzhledem k sedmapůltému křížku na hřbetě jeví spíš teoreticky. Kdyby přesto… nu, do slavného Panmundžomu bych se asi nehnal. Pohledů na zadrátovanou hranici, mašírující bolševické knechty a jiných povyražení toho druhu jsem si dostatečně užil za své exilové kariéry, kdy nám výlety k enderácké hranici bývaly děsivým potvrzením správnosti našeho rozhodnutí. Místo toho bych si prochodil ještě pár překrásných pohoříček, co jich skýtá korejská země, Soraksan například, Naksan a přemnoho jiných, všechny posázené starobylými chrámy, kláštery a poustevnami jako velikonoční bochánek rozinkami. Zkušenost s městem králů Kongdžu bych rozšířil o další centra starodávných dynastií, v první řadě Kjongdžu na jihovýchodě země, v němž koncentrace historických pamětihodností dosahuje vrcholu. Kdybych si k návštěvě vybral květen či červen – ale to bych zase přišel o barevnou nádheru chrámů a hor – mohl bych si užít přepěkného koupání a potápění na jihovýchodním pobřeží s jeho neuvěřitelným labyrintem ostrovů a ostrůvků, úžin, mysů, šíjí, zátok a průlivů. K tomu by neodmyslitelně patřil i největší korejský ostrov Čedžudo s jeho už subtropickým klimatem.

Ale to je, jak již řečeno, spíš povzdech a přání. Každému však, komu nedá pokoj pud vandrovníka a hledá cíl své příští výpravy, doporučuji Koreu co nejsrdečněji. Není v ní žádných Niagar, Kilimandžár a jiných velkolepostí, za jakými putují turistické houfy z celého světa, ale to je spíš doporučení. Kdo se dokáže otevřít její krajině a má cit pro jemnou krásu dávné kultury, snadno zařadí Koreu na jedno z prvních míst své cestovatelské sympatie. Je to země v porovnání s jinými levná, i nebude mít pocit, že si vyřezává díru do kapsy; země i mimořádně bezpečná a lid vlídný a nápomocný, i nebude mu rozptylovat pozornost pomyšlení, může-li se odvážit večerní procházky setmělým parkem nebo ukryl-li dobře svůj váček s penězi. Jen jedno doporučení by si neměl nechat jen tak proběhnout kolem uší: sehnat si stručnou učebničku korejštiny – upozorňuji tímto na německou edici Kauderwelsch, určenou specielně vandrovníkům na vlastní pěst - a pár měsíců před odletem se učit, učit a učit, jak to říkal ten… teď honem nevím kdo. Yohäng čalhaseyó! Šťastnou cestu!

(pokračování příště)