Srpen 2010

Kde se vzali Češi?

Petr Hlaváček

Evropské národy se po celý středověk předháněly, který z nich je nejstarší, a na důkaz toho sestavovaly důmyslné rodové seznamy. Ve druhé polovině 20. století se o středověké teorie začali zajímat také moderní historici. Ne snad jako o hodnověrné prameny, ale jako o dobové představy národních elit o sobě samých. Co se tedy z těchto pramenů dozvíme o Češích?

Učenci křesťanského středověku a raného novověku věřili, že hlavní světové národy pocházejí od synů biblického patriarchy Noema, a že většina národů i jejich jazyky vznikly při takzvaném zmatení jazyků během stavby babylonské věže. V komentářích židovských a křesťanských myslitelů se dočteme, že Noemovi synové osídlili po velké potopě jednotlivé světadíly. Český učenec M. Pavel Židek (†1471) popisuje osídlení Evropy bratry Jafetem a Chámem, jenž měl se svým potomstvem osídlit Anglii, Skotsko, Irsko, Krétu, Sicílii, ale též „jiné mnohé krajiny západní, německé, uherské, české, polské, moravské.“ Jiní však před M. P. Židkem i po něm tvrdili, že Čechové jsou jen potomky Jafetovými.

Potopou světa a babylonským zmatením začíná svou Kroniku českou na počátku 12. století i Kosmas (†1125), děkan pražské kapituly u sv. Víta. Česká země prý byla před příchodem Čechů neobydlená, jako by jen čekala na velkou kolonizační akci praotce Čecha a jeho lidu. Kdo vlastně byli a jsou tito Čechové? Jaké měli dávní učenci představy o dějinách našeho národa a osídlení naší země?

PRAOTEC JAFET

Židovský spisovatel Sepher Ha-Jaschar, působící v jižní Itálii na přelomu 8. a 9. století, se domníval, že Jafetův syn Tiras byl praotcem Rusů, Poláků i Angličanů. Marně bychom tedy u něj hledali povědomí o nějaké etnické příbuznosti Slovanů. Náznakově však o ní slyšíme ještě v 9. století, rovněž v židovském prostředí v Itálii, a sice v kronice Josepha ben Goriona. Tento učenec považoval biblický rod Dodanim za předky Dánů a všech Skandinávců, z nichž prý měli pocházet i Chorvati, Češi a další Slované.

V době po ničivém mongolském vpádu do Evropy (1241) se však východoevropská optika výrazně mění. První část Chronicon Poloniae, kterou v letech 1252–71 sepsal kněz Baszko z Poznaně, představuje docela novou, ambiciózní genealogii všech slovanských národů. U počátků Slovanů stojí Panonové (žijící na území Uher), kteří mají jméno od svého „pána“, v kronice nazvaném slovansky Pan. Ti pocházeli od Januse, potomka Jafetova, syna Noemova. Jejich prvním vládcem byl biblický hrdina Nimrod. Jeho syn se jmenoval Slavo a měl být bezprostředním předkem všech Slovanů.

Kronikář Baszko konstatuje, že existuje velké množství slovanských národů a jazyků. Synové vládce Pana se jmenovali Lech, Rus a Čech a jsou tak zakladateli hlavních slovanských národů – Poláků, Rusů a Čechů. Jak byli s Panem a jeho potomstvem příbuzní Nimrod a jeho syn Slavo, to se bohužel nedozvíme. Rozhodně byli všichni potomci Jafetovi, s nimiž měli bratři Janus a Rus zplodit Slovany i Němce.

Na hlavu však staví všechny dosavadní tradice jihoněmecké Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum z roku 1288. Praotcem Slovanů podle něj měl být zlořečený Chám, od něhož pocházejí afričtí černoši. Slovany tak anonymní kronikář vyloučil ze společnosti evropských národů a podle tehdejších představ odsoudil společně s pohany v Africe k věčnému zatracení. Patrně to byla německá reakce na mocenskou expanzi českého státu, kdy králové Přemysl Otakar II. a Václav II. takřka sahali po císařské koruně.

SEBEVĚDOMÍ NA VRCHOLU

Ve druhé polovině 13. století se čeští panovníci stylizovali do role Alexandra Velikého, řeckého vládce, jehož ambicí bylo ovládnout celý známý svět. Ruku v ruce s tím se objevují i pokusy nalézat kořeny českého národa právě u Řeků. Náznaky můžeme vytušit například v „Kronice tak řečeného Dalimila“ z počátku 14. století, která popisuje i vznik Slovanů po babylonském zmatení: „Tak vzniklo i srbské plémě. Tam, kde leží Řeků země, obsadilo slunné pláně od moře až k římské bráně.“

Právě z tohoto srbského kraje, ze země zvané Charváty, pocházel Čech, zakladatel českého národa a české země. Tím kronika vnáší do obecného povědomí představu, že Slované a Čechové nějakým způsobem navazují na řeckou slávu, a jsou tedy politickými dědici Řeků.

To je doklad zrodu českého imperiálního myšlení, které se stupňuje za římského císaře a českého krále Karla IV. Ten, jako skutečný imperator mundi, tedy císař světa, posiluje nové sebevědomí českých elit přelomu 14. a 15. století, pro něž jsou Čechové vyvolený národ, nový Izrael, povolaný k obnově církve a světa. Jsou oním slunečním národem, jak jej popisuje kronikář Giovanni Marignolla, lidem, jemuž Alexander Veliký údajně předal svým privilegiem vládu nad Evropou i světem.

Přibík Pulkava z Radenína, píšící svou kroniku rovněž na přímou objednávku Karla IV., zasazuje vznik českého jazyka hned k babylonskému zmatení. Název Čech, Bohemia, podle něj vychází ze slovanského slova boh, tedy přímo z výrazu označujícího Boha. Bouřlivák Jeroným Pražský, upálený v Kostnici roku 1416, rovnou vyhlašuje, že Čechové jsou „svatosvatý národ“ a bezprostřední potomci Řeků.

V době české reformace, takzvaného husitství, tak již můžeme plně mluvit o českém mesianismu, zvláštní nábožensko-politické stylizaci, kterou si prošly všechny velké evropské národy – ať už Francouzi, Němci a Italové nebo Angličané, Švédové a Poláci.

POHLED ZVENČÍ

Na přílišné sebevědomí Čechů v roce 1458 ironicky narážel i italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Němci se prý spokojí s římským původem, Římané, Francouzi a Angličané hledají kořeny svých národů v Tróji. Jen barbarští Čechové chtějí být za každou cenu ještě starší, když tvrdí, že byli přímo u stavby babylonské věže, kde vznikl i jejich jazyk. Kromě Židů není na světě jiný národ, který by jako Češi stavěl tak vysoko své vlastní počátky. „Možná jednou Čechové přijdou s tvrzením,“ poznamenává jízlivě Piccolomini, „že jejich národ pochází přímo z lůna pramáti Evy“.

Německý dominikán Felix Fabri popsal v roce 1484 své působení ve Svaté zemi a vypráví i o tom, že babylonskou věž, symbol lidského zmatku, stavěl spolu s giganty též český král Bohemus. „Inu, co by také mohlo jiného vzejít od těch českých kacířů,“ převádí to v anekdotu Fabri.

Také německý humanista Johannes Butzbach, pobývající v Čechách v letech 1490 až 1495 jako žebravý student, vypráví, že podle Čechů patří čeština k oněm dvaasedmdesáti jazykům, které se zrodily při babylonském zmatení, a že Praha měla být založena nedlouho po časech biblického praotce Abraháma.

SPOJENI REFORMACÍ

Saský humanista Hieronymus Emser se Čechům asi nezavděčil, když při disputaci v Lipsku roku 1519 označil „české kacířství“ za onu „starou babylonskou věž“, zdroj všech zmatků v křesťanstvu. Koneckonců sám Martin Luther považoval češtinu za část skytského jazyka a Čechy tak vykázal někam na východní periferii křesťanské civilizace. Jako vyvolený národ, nový Izrael, se totiž teď viděli samotní Němci (nebylo to poprvé ani naposled) a podivným nábožensko-politickým aspiracím Čechů bylo třeba dát nové mantinely. Přesto tentýž Martin Luther, v němž viděli proroka obnovy církve boží i mnozí Čechové, vyslovil i ono květnaté „Všichni jsme husité“ a propojil tak českou a německou reformaci.

Zatímco se hornorýnský právník a literát Johann Fischart (†1590) ještě roku 1572 vysmívá zkazkám o praotcích Čechovi a Lechovi, falcký luterán Theobald Hock (†1658), působící v Praze, fabuluje roku 1601 o tom, že Noe poslal praotce Němců Tuiscona do Evropy už před onou „velkou jazykovou akcí v Bábelu“ a Němci jsou tak nejstarším evropským i světovým národem. Němčina a slovanština jsou však natolik promíšeny, že Němci a Čechové jsou vlastně blízcí příbuzní. V Hockově příběhu je tak zřetelně zakódováno volání po německo-české reformační alianci, v níž by se tyto dva „nejstarší evropské národy“ postavily hegemonii národů románských, které představovaly hlavní oporu římské církve.

VLAST OD GERMÁNŮ

A jak tehdy viděli počátky svého národa samotní Češi? Utrakvista Martin Kuthen shrnuje ve své Kronice o založení země České z roku 1539 dosavadní teorie o původů Čechů včetně té, že Čechové jakožto národ povstali hned po potopě světa. Osvědčuje však již také znalost antické literatury a jejích humanistických komentářů. Ví, že v Čechách měl své hlavní město Marobud , král markomanský čili moravský, sídlili zde Bójové i Vandalové . Prapůvodními obyvateli Čech jsou podle něj Germáni, avšak roku 639 za císaře Konstantina přivedl nějaký muž jménem Čech z Illyrie národ charvátský a „tehdáž dvojí národ spolu se smísil“. Zformování českého národa tak má v Kuthenově pojetí své germánské a slovanské kořeny.

V podobném duchu popisuje počátky českého národa i známý katolický kronikář Václav Hájek z Libočan v Kronice české z roku 1541: „My, Čechové, máme naši vlast od Germánů a rod i jazyk od Slovanů.“ Významnou církevně-politickou roli si podržely představy o původu Čechů po celé 16. století.

KOMENSKÝ A BALBÍN

Problematika původu národů a jazyků fascinovala také Jana Amose Komenského (†1670), který jako exulant a poslední biskup Jednoty bratrské bloudil Evropou. Jan Amos Komenský věří historickému základu pověstí o praotci Čechovi, tvrdí, že v roce 644 přišli do našich zemí bratři Čech a Lech, zakladatelé českého a polského národa. Pochybuje však o tom, že by všechny jazyky a národy vznikly už při stavbě babylonské věže. Jazyková pestrost světa je podle Komenského nezměrná, vždyť jen v Americe lze údajně každých dvacet mil narazit na jiný dialekt. Národy a jejich jazyky ostatně stále vznikají i zanikají.

Rovněž český jezuita Bohuslav Balbín (†1688) byl poněkud skeptický k pokusům hledat počátky národů a jazyků, případně vyhlašovat jejich absolutní nárok na jednu konkrétní zemi. Neboť k lidské přirozenosti dle Balbína náleží „stěhování se“.

Oba, J. A. Komenský i B. Balbín, opěvují však krásu a starobylost českého jazyka a zvláštní roli Čechů v dějinách. B. Balbín nadto dodává: „Je třeba si všimnout okolnosti, jež nemálo přispívá k naší slávě, že totiž Čechy byly ve všech staletích obývány statečnými národy!“

Hrdost na slavné dějiny Čech se pak o sto let později stala i jedním z hlavních impulsů ke zrodu moderní české historiografie. V ní už nebylo místo pro praotce Čecha ani pro jiné mýtické postavy. Zůstaly ovšem součástí našich pohádek a pověstí, inspirací umělcům.

Zmatení jazyků

Babylonské zmatení jazyků popisuje stejně jako potopu světa biblická 1. kniha Mojžíšova. Stojí zde, že původně „celá země byla jednotná v řeči i v činech“. Lid si však umínil, že si vybuduje věž, „jejíž vrchol bude v nebi“. Hospodin se rozhodl, že takovou pýchu potrestá: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ Místo se pak nazývalo Bábel (Zmatek), neboť zde Hospodin zmátl řeč veškeré země. Jazyků, kterými pak lidé začali mluvit, mělo být dvaasedmdesát.

ČEŠI VE SVĚTLE VĚDY

V mladší době kamenné (neolitu) osídlil území dnešní Čech lid s takzvanou lineární keramikou, který přišel z jihovýchodu Evropy. Tito první zemědělci, postupně kolonizovali povodí velkých řek a položili tak základy dnešní kulturní krajiny.

Ve 4. století př. n. l. přišel na české území keltský kmen Bójů, podle něhož dostaly Čechy název Boiohaemum, latinsky Bohemia.

Krátce před koncem starého letopočtu (někdy mezi léty 9 až 6 př. n. l.) přišli na území Čech germánští Markomani vedení náčelníkem Marobudem. Ten zde vybudoval mocnou říši s hlavním městem Marobudum kdesi ve středních Čechách, která vzdorovala i Římu.

V 6. století pronikají do českých zemí Slované, kteří se stali převažujícím etnikem, z něhož začal vznikat český národ.

Ve 13. století byly z popudu českých králů kolonizovány hraniční oblasti německy mluvícím obyvatelstvem, které založilo řadu významných královských měst a přispělo k ekonomickému a kulturnímu rozkvětu státu.

Čechy a české země byly vždy etnicky pestrým prostorem otevřeným komunikaci s jinými národy: odnepaměti zde žila početná německá i židovská komunita, během staletí se v českém prostředí usazovali například Italové, Francouzi, Poláci a další evropské národy.

Podle testů DNA má genetické znaky typické pro populace náležející ke slovanské jazykové skupině jen polovina Čechů (40 % pro slovanské národy střední a východní Evropy, 11 % pro Jihoslovany). U čtvrtiny lidí se genetické znaky shodují s obyvateli románských zemí, například s Francouzi a Italy. Desetina Čechů má genetické znaky typické pro Germány, tedy Němce a Skandinávce. Předkové některých Čechů ale pocházejí i z Asie či severní Afriky .

DALŠÍ TEORIE

Anglický františkán Bartholomeus Anglicus se kolem roku 1240 ve svém popisu Německa striktně řídí jazykovým hlediskem. Týká se to především evropských národů, jejichž jazykovou pestrost znal z vlastní zkušenosti. Rusové, Čechové a Slované mají podle něj stejný jazyk, přičemž ke slovanské jazykové skupině náleží též Poláci, Vendové, Dalmatinci a Korutanci. Jazykovou hranicí, která odděluje Slovany od Germánů, je pro něj řeka Labe.

Primas Španělska a arcibiskup toledský Rodrigo Jiménez de Rada, autor díla Chronica Hispaniae z roku 1243, rozlišuje v Evropě od Irska až po oblasti osídlené divokými Kumány patnáct národů mluvících třinácti jazyky. Na východě Evropy zná mimo jiné i Slovany, zvláště uvádí Čechy a Poláky. Jde o první racionální pokus o klasifikaci evropských národů.

Vídeňský měšťan Jansen Enikel sepsal kolem roku 1276 ambiciózní veršovanou světovou kroniku. Svou fantazii uplatnil již při popisu babylonského zmatení jazyků, když popisuje, jak ihned po Hospodinově zásahu začali lidé na sebe mluvit rusky a maďarsky, jiní česky, německy, řecky a pohansky.

Albert Krantz, kancléř univerzity v německém Rostocku, má ve svém díle Saxonia z roku 1502 jasno: Vendové neboli Slované hovoří sice slovanským jazykem, ale pochází od Germánů, jejichž praotec Tuiscon panoval od Rýna k Donu, tedy i nad Slovany. A z této perspektivy, označující Germány za první vládce Evropy, odmítá i slovanské pradějiny zaštiťované Čechem, Lechem nebo Krokem, počátky Čechů od babylonského zmatení, ale i třeba trójské kořeny Francouzů.

Bavorský učenec Johann Aventinus je ve svém spise Rudimenta gramaticae z roku 1517 poněkud střízlivější. Slovanský jazyk podle něj opravdu vznikl už v Bábelu, stejně jako němčina a italština. Praotec Němců, Tuiscon, který přivedl Němce do Evropy, byl pánem nad lidem dvou jazyků, totiž němčiny a jazyka slovanského. To, že oba národy jsou spolu historicky úzce spojeny, věděl prý i císař Karel IV., jak Aventinus vyvozuje z některých jeho císařských nařízení.

Andreas Althamer (†1539), luterský farář v Ansbachu, vymyslel v roce 1529 (či 1536) nový mýtus o evropské roli Němců, když vytvořil konstrukt, v němž je Tuiscon praotcem Germánů, Sarmatů a Skytů, tedy německých i slovanských národů. Naopak Beatus Rhenanus (†1547), humanista ze Schlettstadtu, kritizuje roku 1531 teorie o Tuisconovi a též všechny „báje“ o původu národů, které jsou tolik rozšířené zejména u Francouzů, Skotů a Čechů.

Řezenský benediktin Christoph Hofmann (†1534) ve stejné době zcela bezelstně vypisuje ve své Chronic der Behemen, že praotcem Čechů byl Lech, později nazývaný Čech. A ten byl jedním ze stavitelů babylonské věže, kde při zmatení obdržel i slovanský jazyk.

Vědecký revolucionář, experimentátor a myslitel Paracelsus se v roce 1538 postavil proti uctívání mýtického praotce Germánů Tuiscona a znovu staví učenecké veřejnosti před oči tradiční představu o původu většiny Evropanů od Noemova syna Jafeta, zahrnuje v to i Germány a Slovany.