Srpen 2010

Kontinuita

Milan Hulík

Tentokrate nejde o kontinuitu socialistického práva, ale o jinou kontinuitu, která hrála v československých dějinách velkou roli. Mám na mysli období 1938-1945 a prezidentování dr. Edvarda Beneše a dr. Emila Háchy. Kdo z nich byl vlastně pravým prezidentem v období 1938-1945? To je hádanka pro právní historiky.

Beneš a Hácha

Jak známo, druhý československý prezident dr. Edvard Beneš abdikoval 5. října 1938, poté co kapituloval před Hitlerovým nátlakem a ČSR předala Německé říši svoje pohraniční území. Tento den vstoupil později do dějin ČSR jako začátek teorie kontinuity existence Československé republiky. Edvard Beneš jako soukromník odletěl do Anglie a třetí čsl. prezident Emil Hácha vstoupil po své volbě parlamentem dne 30. listopadu 1938 na Pražský hrad. Řekněme hned, že tuto volbu uznal i Edvard Beneš a ve svém gratulačním dopise oslovil Emila Háchu slovy: „Vážený pane prezidente." Ovšem touto volbou začíná řetěz ústavněprávních problémů, o které se dodnes vedou spory mezi ústavními právníky a právními historiky.

Kdo vlastně zvolil JUDr. Emila Máchu za prezidenta? Stálý výbor Národního shromáždění (NS) přijal dne 27. října 1938 opatření č. 253/1938 o zániku mandátů některých jeho členů - členové NS jiné národnosti než české, slovenské a ruské, kteří dne 18. 9.1938 neměli řádné bydliště na území neobsazené ČSR nebo po 18. 9. toto území opustili, svůj mandát pozbyli. Tak bylo 66 poslanců a 31 senátorů zbaveno mandátu. Toto opatření nemělo oporu v ústavě, a proto bylo protiústavní - samozřejmě jen proto, že došlo k předchozí protiústavnosti většího kalibru, k odstoupení území bez souhlasu NS, které jediné bylo oprávněno měnit hranice republiky. (K dalšímu úbytku mandátů došlo i v důsledku rozpuštění komunistické strany.)

Emil Hácha byl sice zvolen potřebnou třípětinovou většinou - ale z jakého počtu? Aby se legalizovalo další porušení ústavy (ovšem již prioritně porušené ústavy), tvrdilo se, že tři pětiny se počítají z faktického stavu, nikoliv původního - z 300 poslanců a 150 senátorů (většiny poslanců bylo ovšem dosaženo i z tohoto původního plného počtu). Konečně dalším porušením ústavy ČSR byla skutečnost, že prezident nebyl zvolen do 14 dnů po demisi prezidenta Beneše.

Edvard Beneš se začal v Anglii ve svých dopisech západním státníkům podepisovat jako „bývalý prezident čsl. republiky", později po obsazení zbytku Česko-Slovenska se podepisoval jako „druhý prezident Československa". Toto druhé označení „druhý" již pozdější teorii kontinuity odpovídalo, označení „bývalý" ji ovšem popíralo. V dopise Rooseveltovi, Chamberlainovi, Daladierovi a Litvinovovi ze dne 16. března 1939, kterým protestoval proti porušení mezinárodního práva a spáchání zločinu proti československému lidu, se podepsal obojím způsobem - druhý a bývalý prezident Republiky československé. Na svá oslovení „pane prezidente" byl hrdý (spíše ješitný), a proto neměl rád Janu Baťu, který mu po obsazení ČSR říkal v Americe jen „pane doktore", nebo dokonce jen „pane Beneši". Edvard Valenta ve své knize Žil jsem s miliardářem popisuje historku, jak Jan Baťa přišel za Benešem po jeho přednášce na univerzitě v Chicagu, plácl ho rukou po rameni a řekl: „Pane Beneší, vyserte se na politiku a pojďte se mnou dělat boty:" Většího ponížení se asi Benešovi, který žil jen politikou, nedostalo. On ševcem? Však to také Janu Baťovi vrátil, když byl v nepřítomnosti v r. 1947 v Praze odsouzen za to, že nepomáhal za války věci spojenců, ač prezident Beneš věděl, že na jeho exilovou vládu přispíval miliony dolarů. Teprve nedávno byl Jan Baťa soudem rehabilitován.

Nositelé kontinuity

Po své demisi dr. Beneš odlétá do Anglie, později, počátkem r. 1939 do USA, kde získal na chicagské univerzitě místo hostujícího profesora sociologie a tam jej zastihuje zpráva o březnové okupaci ČSR německou armádou. Toto obsazení podle Beneše popíralo platnost mnichovské dohody a stalo se mu základem pro vytvoření teorie kontinuity, podle které Československo nepřestalo existovat, právně existuje dále, sudetské území nebylo postoupeno a on zůstal čsl. prezidentem. Memorandum s návrhem na uznání existující čsl. republiky (the Czechoslovak Republic is recognised as continuing to exist) předkládá Beneš západním a sovětským politikům. Chce je přimět k tomu, aby odmítli mnichovskou dohodu a prohlásili ji za neplatnou. Tím by se otevřela cesta k neplatnosti (nicotnosti) i jeho demise a jeho nepřerušenému prezidentství. Jak uvádí Zbyněk Zeman ve své knize Edvard Beneš - politický životopis: „Mnichovská dohoda a vše, co následovalo, podle mínění dr. Beneše prostě, pokud se týká Československa, neexistuje." Nebylo to však tak jednoduché, proti Benešovi se postavili někteří vyslanci, zejména vyslanec v Paříži Štefan Osuský". Přicházejí s tzv. vyslaneckou teorií, podle které jedinými skutečnými a legitimními představiteli ČSR jsou ti vyslanci, kteří neuznali březnovou okupaci ČSR a odmítli předat svá zastupitelství německé říši. Byli to ve Washingtonu vyslanec Hurban, v Londýně Masaryk, v Paříži Osuský, v Moskvě Fierlinger a ve Varšavě Slávik (že tak měli učinit i ostatní, je už jiná kapitola).

Z právního hlediska se zdá být tato teorie oprávněnější. Vždyť tito vyslanci nikdy nekapitulovali, nepodlehli nátlaku a zůstali suverénními zástupci republiky. Beneš je vedle nich pouhou soukromou osobou, ostatně se také tak podepisuje, jak uvedeno shora. Bývalý, nebo druhý prezident ČSR Jenže, a díky tomu také nakonec vítězí Benešova teorie kontinuity - mnichovská dohoda měla přece s mezinárodním právem a náležitostmi svobodného právního úkonu velmi málo společného! Kdybychom se měli zabývat některými detaily, např. velikostí dohodnutého předávaného území, pak byl Hitler první, kdo i takový pakt, kterým mnichovská dohoda byla, porušil. A co Hitlerovy garance, že neporuší územní celistvost zbytku Československa? A sprostý nátlak, výhrůžky válkou, tíseň a z toho plynoucí nesvobodný projev vůle - náležitosti, které činí každý takový projev vůle neplatným, nemohly založit známou právní zásadu pacta sunt servanda (dohody je třeba dodržovat). Ale k odmítnutí mnichovské dohody ze strany spojenců, zejména Velké Británie, je ještě daleko; zaslouží se o to nejen Benešovo diplomatické úsilí, ale především tragédie Lidic.

A ještě něco - teorie kontinuity poslouží nejen k odstranění selhání prezidenta Beneše v mnichovských událostech (přes všechna jeho tvrzení, že on to všechno správně do budoucna viděl), ale i k zakrytí temného faktu, že Československo nezaniklo obsazením dne 15. března 1939, ale že se rozpadlo z vnitřních příčin, když o den dříve slovenský sněm v Turčanském sv. Martině vyhlásil samostatnost Slovenska. A i toho, že polovina Československa - Republika slovenská - byla spojencem Hitlera. Proto mohl také Chamberlain na výtku, že Velká Británie nedodržela garance vůči novému Československu (Česko-Slovensku), které poskytla v Mnichově, odpovědět: „Jakému Československu? To přestalo ještě před obsazením Hitlerem existovat!"

Kontinuita a mezinárodní právo

Teorii kontinuity, díky které se nemuselo Československo znovu zakládat, však nebylo možno řešit pouze z hlediska vnitrostátních potřeb prezidenta Beneše a pro domácí potřebu. Uvědomil si to Eduard Táborsky, tajemník prezidenta Beneše, který propojil otázku kontinuity existence čsl. státu s mezinárodním právem. Bylo třeba ve shodě s ním vyřešit otázku, zda Československo - stát vzniklý po první světové válce jako jeden z nástupnických států rakousko-uherské monarchie na základě versailleské smlouvy, zbavený mnichovskou dohodou části svého území, která byla větším dílem inkorporována do Německé říše a menším dílem do Maďarska a Polska, a z něhož se další část (Slovensko) stala subjektem mezinárodního práva jako samostatný stát (uznaný i některými státy mimo blok spojenců Hitlera, např. Sovětským svazem) zůstává nadále (a po celou dobu nepřerušovaně) právním subjektem z hlediska vnitrostátního i mezinárodního práva. Zde je nutno předat slovo dokumentům.

Benešova a Táborského teorie mezinárodněprávní kontinuity se opírala o tři základní premisy:

1) neplatnost mnichovské dohody

2) oficiální uznání československé exilové vlády

3) vyřešení menšinového otázky

Tyto skutečnosti vyvolávaly a vyvolávají dosud rozsáhlou diskusi k otázce státoprávní a mezinárodněprávní kontinuity ČSR spojovanou německou stranou s otázkou neplatnosti Benešových dekretů, s nimiž je přímo spojován odsun, právo na domov a právo na majetek na základě práva na sebeurčení.

V souvislosti s otázkou kontinuity je třeba zmínit následující:

a) Jak v českých, tak také v německých historicko-právních pracích se shodně uvádí, že Beneš opustil ČSR jako soukromá osoba a za prezidenta se zprvu v zahraničí nevydával.

b) Pokus o vytvoření exilové vlády na podzim 1939 vyústil jen do ustanovení provizorního orgánu - Československého národního výboru (17. 10. 1939), který se po porážce Francie přesunul do Londýna. Teprve zde došlo na základě diplomatických jednání k vytvoření (22. 7. 1940) a následovně i k mezinárodněprávnímu uznání prozatímního státního zřízení ČSR (prezident, Státní rada a vláda). Tak je to vyhlášeno v ústavních dekretech č. 1/1940 Úř. věst. čsl. z 21. 7. 1940 a č. 2/1940 Úř. věst. čsl. z 15. 10. 1940.

c) E. Beneš prohlásil v červnu 1940, že vše, co se stalo od 29. září 1938, je nulitní (právně nicotné), tedy jakoby neexistující, nebol se tak stalo na základě nátlaku, v tísni a contra lege.

d) Právním základem kontinuity se stal ústavní dekret prezidenta č. 2/1940 Úř. věst. čsl. z 15. 10. 1940 V § 1 a § 2 stanovuje výkon zákonodárné činnosti v důsledku nemožnosti svolání Národního shromáždění.

e) Další dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku se zabývá kontinuitou československého právního řádu. Všechny dekrety prezidenta podléhají dodatečnému schválení parlamentem, tzv. ratihabici a měly pozbýt platnosti šest měsíců po první svobodné schůzi parlamentu, pokud by nebyly jako zákony znovu usneseny a publikovány ve Sbírce zákonů.

f) Ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věst. čsl. byla dekretální pravomoc prezidenta prodloužena až do doby, kdy se ustanoví prozatímní zákonodárný sbor ČSR

g) Tři velmoci ze čtyř, které podepsaly mnichovskou dohodu, ji prohlásily za neplatnou a uznaly prozatímní státní zřízení ČSR v Londýně a tím také stvrdily koncepci kontinuity předmnichovské Československé republiky s její další existencí v době války (a protektorátu) a existencí poválečnou.

h) Dekret č. 2/1940 Úř. věst. čsl. umožňoval prezidentu vyhlásit válečný stav, a tím byla vyřešena i otázka poměru ke státům, které se nacházely ve válečném stavu se spojeneckými mocnostmi. V prohlášení ze dne 16. 12. 1941 bylo uvedeno Německo a Maďarsko s konstatováním, že válečný stav s nimi existuje od chvíle, kdy se vlády těchto států dopustily násilných činů vůči svrchovanosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky. ČSR se tak ocitla ve válečném stavu se státy, s nimiž byly ve válečném stavu Velká Británie, SSSR a USA, a tím se zařadila do protihitlerovské koalice.

Základní roli v koncepci právní kontinuity hrála otázka neplatnosti mnichovské dohody, zvláště pak postoj jejích signatářů. Britská vláda dne 5. 8. 1942 vydala nótu s konstatováním: „Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z r. 1938, na kterých vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království byla účastna, považuje se vláda Jejího Veličenstva za zbavena jakýchkoli závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou na její stanovisko mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak později." Tímto prohlášením považuje britská vláda ČSR za suveréna a vykonavatele výsostných práv nad veškerým územím, které bylo pod její suverenitou před mnichovskou dohodou. To se odrazilo v březnu 1945 ve výslovném souhlasu britské vlády, že československá vláda v okamžiku bezpodmínečné kapitulace Německa se může ujmout politické moci v prostoru svých předválečných hranic.

Přes tato prohlášení však mezi československým a britským stanoviskem zůstávaly rozdíly: Československo považovalo tuto dohodu a vídeňskou arbitráž, které nikdy nenabyly právní platnosti, za neplatné od samého počátku, ex tunc (nulita). Velká Británie ve své nótě z 5. 8. 1942 považovala tuto dohodu za platnou od 29. 9. 1938 a za neplatnou teprve od 14. 3. 1939 (tedy do dne, kdy dle britského názoru začala německá invaze do ČSR).

Ve francouzské nótě z 29. 9. 1942 Francouzský národní výbor prohlašuje, že ,,zavrhuje dohody podepsané v Mnichově dne 29. 9. 1938. Slavnostně vyhlašuje, že pokládá tyto dohody od počátku za neplatné (comme nuls et nonavenus), stejně jako veškeré další akty ke kterým došlo při provádění těchto dohod... Neuznávaje žádné uzemní změny, dotýkající se Československa, které nastaly v r. 1938 nebo později, zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se Československé republice dostalo účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu."

Francie tedy považovala mnichovskou dohodu za neplatnou ab initio, tedy již v době jejího podpisu. Toto stanovisko potvrdila také prozatímní francouzská vláda ve společném prohlášení s československou exilovou vládou dne 22. 8. 1944, kdy obě strany prohlásily mnichovskou dohodu "za neplatnou hned od jejího počátku." Také nova italská vláda, která vznikla po pádu Benita Mussoliniho, vyhlásila dne 26. 9. 1944, že „mnichovskou dohodu z 29. 9. 1939 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano - Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. 11. 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti republiky Československé, pokládá od počátku za neplatné ab initio".

Z české strany je pak abdikace dr. E. Beneše na funkci prezidenta ČSR dne 5. 10. 1938 a jeho odchod ze země spojován výhradně s mnichovskou dohodou a problematikou její platnosti či neplatnosti. Protože k uzavření mnichovské dohody došlo pod pohrůžkou útočné války, což zakazoval Briand-Kelloggův pakt z r. 1928, mohla se tak teorie kontinuity opřít i o mezinárodní právo. I proto, nebo právě proto, je abdikace prezidenta Beneše absolutně neplatná a jeho kontinuální prezidentství bylo obsaženo v uznání československého státního zřízení, viz shora.

Kritici této teorie kontinuity z německé strany tvrdí, že československá exilová vláda nemohla právně vzniknout dříve, než se Francie a Anglie ocitly ve válečném stavu s Německem vzhledem k tomu, že obě země dodržovaly mezinárodněprávní zásadu, že exilová vláda je právním subjektem válečného práva, a tím exilová vláda ČSR nemohla být, neboť nebyla ve válečném stavu s Německem a navíc určitou dobu existovala jiná česká vláda na území Česko-Slovenska jako mezinárodněprávní subjekt. Vycházeli i ze skutečnosti, že Edvard Beneš byl jedinou hlavou státu, který ze země odešel ještě před jejím obsazením a navíc jako soukromá osoba. Ostatní představitelé obsazených zemí uprchli před postupující německou armádou nebo odešli až po obsazení země v postavení hlav států.

Z německé strany zaznívají i další námitky vůči státní a mezinárodněprávní kontinuitě ČSR; jsou však již směřovány k otázce platnosti dekretů prezidenta Beneše, a proto se o nich nezmiňujeme, protože se vymykají tématu této úvahy.

Kontinuita a konspirace

A ještě v jednom teorie kontinuity, jakkoli pro mnohé právníky brilantní, kulhá. Ponechme stranou dobrovolnost Benešovy pomnichovské demise - samozřejmě nikdy by k ní nedošlo, kdyby nebyla mnichovská dohoda, která by zase nebyla, kdyby nebylo Hitlera. Tato série „kdyby" dává teorii kontinuity pozitivní náboj; ČSR by přece nikdy nezanikla, kdyby na jejích hranicích nevyrostla jedna z největších říší zla v dějinách!

Ale do právních konstrukcí se obvykle nevejdou pojmy, jako je svědomí a čest. Edvard Beneš v prosinci 1938 písemně z Anglie blahopřál dr. Emilu Háchovi k jeho zvolení prezidentem a ten mu odpověděl děkovným listem, ve kterém jej rovněž oslovil slovy „pane prezidente". A nešlo jen o zdvořilost. Korespondence pokračovala a po vzniku protektorátu měla konspirativní charakter. Hácha souhlasí se společným postupem s Benešovou exilovou vládou a projevuje ochotu se jí podřídit. Spolu s ministerským předsedou ing. Eliášem zasílají do Londýna vzkazy, za které Eliáš později zaplatí životem. Riziko ze styku s Benešem nesou tedy politici doma a Beneš si je toho vědom. Podle svědectví kancléře Smutného Beneš nepovažoval Háchu za quislinga, neboť národ mu odpustil, „když seznal, jak důstojně se drží vůči Němcům a jak ti sami se neodvažují na něho sáhnouti." Domlouvání konspirační taktiky pokračuje do vypuknutí heydrichiády, popravy Eliáše a zatčení dalších Háchovych spolupracovníků (Havelka), kteří kontakt s Londýnem udržují. Definitivní konec mu dělá Háchův prudce se zhoršující zdravotní stav, který nejpozději od r. 1943 činí z Háchy mentální trosku, přestávající chápat svět kolem sebe.

Benešovo uznání Háchy prezidentem je tedy první překážkou kontinuity, alespoň tedy perfektní kontinuity. Kontinuita dovolila prezidentu Benešovi udělat z nouze ctnost. Jak ve svých pamětech tvrdil, on přece věděl, že dojde ke světové válce, on to všechno předvídal a kontinuitou jsme ušetřili mnoha lidem život, který by museli jinak obětovat v boji. A Československo si kontinuitou zachovalo existenci i bez těchto obětí.

Kontinuita a morálka

A tak onou právní kontinuitou se prokázala trvalá existence státu a nepřerušené prezidentování dr. Edvarda Beneše. Z hlediska právního jde o přípustnou fikci, jakých zná právo a právní řády plno. Je to právní instrument, který navozuje existenci práva, právní existenci a právní úkony i tam, kde fakticky neexistovaly, aby vytvořily právní stav de iure. Z hlediska jejího právního základu i výkladu je to v pořádku - vždyť institucionalizované násilí a mnichovská dohoda na něm založená - byly teroristické akty "o nás bez nás" a postrádaly základní náležitosti právních úkonů, které musí být svobodné a vážné, učiněné bez jakéhokoliv stavu tísně a nátlaku. Jenže, pokud se dá právo do pořádku, byť pomocí fikce - tak to neznamená, že stejně se dá naložit s morálkou a páteří národa. A také jeho pověstí. V základu mnichovské dohody totiž nebyly jen násilí a Hitlerova zvůle, ale i naše kapitulace! Rozhodnuti prezidenta Beneše přijmout anglo-francouzský plán z Bad Godesbergu a následně i mnichovskou dohodu je dodnes mnohými historiky a velkou částí veřejnosti přijímáno jako jediné možné řešení. Nesdílel ho však generál de Gaulle. V souvislosti s děním v Praze r. 1968 konstatoval: „Je to hezké, ale Češi jdou příliš rychle a příliš daleko. A jako vždy neodhodlají se k boji a na Prahu spadne noc." A na okraj kapitulace čsl. armády poznamenal: „Můžeme něco dělat pro národ, který se neumí bránit?"

(Nový Polygon)