Srpen 2010

Hrůzyplná kniha

Josef Chuchma

Vzpomínky BYL JSEM MENGELEHO ASISTENTEM z pera lékaře židovského původu Miklóse Nyiszliho vyžadují dost pevné nervy. A četbu po nevelkých dávkách. Jsou svědectvím o tom, kam až může zajít takzvaný civilizovaný člověk.

Koncentráčnické literatury jsem přečetl poměrně velké množství. Ale svazek pamětí maďarského lékaře Miklóse Nyiszliho je ojedinělou položkou v této tematice. Zajímavé je, že kniha, kterou autor dopsal v březnu 1946 a téhož roku také v maďarském originále vyšla, byla do češtiny přeložena až nedávno – a nakladatelství Academia ji nyní vydalo v dotisku. Zřejmě proto, že publikum ji zaregistrovalo a je po ní poptávka.

Ona prodleva více než šedesáti let mezi originálem a českým překladem je o to zvláštnější, že Miklós Nyiszli (vězeň číslo A-8450) na nejednom místě svazku zmiňuje osudy Čechů a českých Židů. Ani v letech 1948–1989 by ta kniha přitom nemusela bývala ideologicky narazit, je totiž zcela apolitická. Pouze v samém závěru, v euforickém děkování, že nacistický netvor byl poražen, autor (optikou „naivně“ nadějeplných poválečných měsíců) píše: „Tři velcí mužové – geniální vůdce ruského lidu Stalin, moudrý prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt a britský lev Churchill – formují a tvoří charakter národů světa a ručí za jejich budoucnost.“ Snad oním důvodem mnohaleté prodlevy ve zprostředkování svědectví Miklóse Nyiszliho byla skutečnost, že maďarská literatura faktu stála u nás celkem stranou pozornosti, a snad i fakt, že jde o knihu opravdu děsuplnou. Nebo že by v časech komunistického Československa, státu ne přímo antisemitského, ale určitě protiizraelského, hrálo roli i to, že autor byl židovského původu?

Soudní lékař a patolog Nyiszli se spolu s manželkou a dcerou ocitl v Osvětimi vinou „zátahu“ na Židy žijící na maďarském území v roce 1944. Selekce lágrového lékaře („anděla smrti“) Mengeleho při příjezdu do lágru oddělila Nyiszliho od běžných vězňů, protože se přihlásil na výzvu, ať z davu vystoupí lékaři. Mengele si jej jazykově a odborně proklepl, a protože Nyiszli obstál, stal se součástí týmu, který zkoumal dvojčata, trpaslíky a jiné – dle Mengeleho – anomálie, z nichž tenhle úchylný „výzkumník“ sepisoval zprávy a posílal je do Berlína, přesvědčen o vědeckosti svých experimentů. Kromě toho Nyiszli ošetřoval příslušníky Sonderkommand, tedy lidí, kteří v plynových komorách a krematoriích „uklízeli“ zavražděné (a sami byli vždy po čtyřech měsících práce zastřeleni, aby na jejich posty nastoupili další), a nadto byl i lékařem pro esesmany, kteří strážili u plynových komor a krematorií.

V předmluvě ke svému svědectví Miklós Nyiszli píše, že jeho cílem „není snaha o literární úspěch...“ a že „rukou lékaře, nikoliv perem reportéra, je (ty hrůzy) také nyní líčím“. Ale to je jinak! – Nyiszliho pohled je lékařský, ale zdaleka nejen takový: Ano, popisuje průběhy a příznaky chorob, prováděné pitvy, rozličné příčiny úmrtí; nebo když na něj, ležícího obličejem k zemi, míří zbraň esesáka, uvědomí si, jak se mu v případě výstřelu rozstříkne mozek, co v tom okamžiku nastane v lebce, protože už kdysi, před válkou, jako soudní lékař, ohledával mrtvoly i po různých mordech. Ale v nemenší míře je to pohled lidský, humanistický včetně vědomí, kolik humánního toho v sobě aktér musel potlačit, jak obalit a otupit musel své nervy, aby v osvětimské mašinerii přežil. (A měl i štěstí kupříkladu v tom, že jako lékař si mohl ordinovat prášky, které mu vůbec dovolily spát a zklidnit k prasknutí napjaté a rozdrnčené nervy). A v neposlední řadě jde o pohled brilantně formulovaný, podávaný v krátkých kapitolách, v nedlouhých větách, s tahem reportáže s reflexivními a sebereflexivními partiemi.

Nyiszli byl člověk houževnatý, rychle a bystře analyzující nastalou situaci, neiluzorní. Samozřejmě, že nikoliv s takovou filozofickou výbavou a s takovým zobecněním jako Jean Améry nebo Primo Levi, autoři pozdějších proslulých (i v češtině vydaných) analýz chování věznitelů a vězňů v koncentráku, Miklós Nyiszli vylíčil, co všechno jedinci koncentrák vezme a co v něm probudí. Hovoří převážně jen o svém pobytu, o svých zážitcích, postupuje ve vyprávění chronologicky, bezprostředněji. Ale ve stručných reflexivních pasážích dávno před Amérym či Levim, jaksi v prvním sledu, formuloval, kdo a za jakých okolností mohl přežít, co ty naprosto extrémní podmínky v lágru provedly s identitou jedince.

Miklós Nyiszli se nacházel ve „vrcholném bodě“ pozemského osvětimského pekla, v technologickém úseku, kde se vybíjení vězňů fyzicky provádělo a těla se ihned zpracovávala – ta vybraná nejprve na pitevním stole, všechna pak v krematoriích, případně ve vyhloubených a zapálených jámách. S věcností, jíž však nechybí cit, Nyiszli líčí to, co později mnohokrát bylo nazváno „továrna na smrt“; popisuje mechanismus hubení, nastavení procesu, jehož aktéři v sobě amputovali soucit. Právě jako lékař znalý potřeb lidského těla i ducha rozpoznal, že nacisté prokázali zvrhlý talent ve vytváření podmínek, které redukovaly vězně na biologického tvora a předmět k použití, zneužití a likvidaci. „Sem dopadá světlo plamenů z hořících hranic. Tudy se šíří dým z komínů čtyř krematorií. Vzduch je tu prosycen pachem hořícího lidského masa a škvířících se vlasů,“ přibližuje Nyiszli pracovnu-pitevnu, jež mu byla přidělena. „Zdi budovy se otřásají řevem lidí jdoucích na smrt a práskáním výstřelů při střelbě do týla. Sem se Mengele uchyluje po každé selekci a krvavém ohňostroji. Zde, v atmosféře všech těchto hrůz, tráví veškerý volný čas a v tichém transu si nechává mou rukou otevírat mrtvoly stovek nevinně zavražděných obětí...“

A jeden konkrétnější příklad za všechny, jimiž je kniha Byl jsem Mengeleho asistentem prosycena podobně jako osvětimské ovzduší puchem z krematorií. Miklós Nyiszli dostane za úkol nejprve vyšetřit pro Mengeleho interesantní případ otce a syna – otec má hrb a syn jednu nohu kratší. Poté jsou oba popraveni. Nyiszli musí provést jejich pitvu. Pak je Mengelem dotázán, jaké jsou metody oddělení tkáně od kostry. Metody jsou dvě: jedna delší, jedna kratší. Nyiszli obdrží příkaz uplatnit tu rychlejší z metod. To znamená vařit těla. Na dvůr je tedy dotažena obrovská nádoba, pod ní zapálen oheň, do nádoby jsou obě těla hozena, maso se po nějaké době počne oddělovat... a dál raději nebudu pokračovat...

Česká redakce textu pečlivě v poznámkách koriguje některé nepřesnosti v počtech i jiných údajích, jichž se Miklós Nyiszli v knize dopustil. Jeho omyly jsou pochopitelné: vždyť také nevypracovával studii, nemohl znát dokumentační práce, které v té době pravděpodobně ještě ani neexistovaly, nýbrž podával osobní svědectví ani ne rok poté, co to všechno skončilo.

Tehdy také nemohl vědět, že Josefovi Mengelemu se v poválečném Německu podařilo skrýt pod cizí identitu a v roce 1949 odcestoval do Jižní Ameriky, kde na svobodě žil až do své smrti v únoru 1979. To by se tedy Miklós Nyiszli asi dost divil.

Miklós Nyiszli se narodil 17. června 1901 v Szilágysomlyó v dnešním Rumunsku. Medicínu studoval na univerzitě ve městě Cluj-Napoca, pak odešel na univerzitu v německém Kielu a titul doktora medicíny získal v roce 1930 v Breslau (dnes Wrocław). Společně se svou ženou a dcerou se vrátil do Rumunska, kde začal pracovat jako lékař. Když působil v městečku Viseu de Sus, to se v roce 1940 stalo součástí Maďarska. Po obsazení Maďarska německými vojsky 19. března 1944 a zahájení likvidace maďarských Židů byl společně s rodinou v květnu 1944 deportován do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. V lednu 1945 byl evakuován do KZ Mauthausen. Pak byl převezen do tábora v Melku. Nakonec byl osvobozen 6. května 1945 v KZ Ebensee. Jeho žena a dcera válku také přežily. Po návratu do Rumunska začal znovu pracovat jako lékař. V říjnu 1947 jako svědek vypovídal před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. 5. května 1956 zemřel na infarkt.

Miklós Nyiszli: Byl jsem Mengeleho asistentem. Přeložila Dana Gálová, odborná revize textu Michaela Vidláková, Academia Praha 2010, 196 stran, doporučená cena 245 korun.