Srpen 2010

Deset bludů o husitech a husitství

Jiří Mosz

1. Jan Hus byl vyzáblý, bradatý horlivec s fanatickým žárem v oku.

Jsme svedeni fiktivními portréty na Staroměstském náměstí, Alše i Švabinského, částečně i filmem. Ve skutečnosti nevíme, jak Hus vypadal, žádná soudobá podobizna se nedochovala. Vousy můžeme rovnou odmítnout. M. Jan Hus byl kněz a ti byli ke konci gotiky výhradně bezvousí. Až táborští kněží, ve snaze odlišit se, se nechávali zarůst. A zase později táborský kněz a hejtman Prokop nosíval pouze knír a jinak byl bezvousý. Pro tuto zvláštnost mu říkali Holý. Časově nejbližší Husova podobizna pochází z jedné německé kroniky snad z konce 15. století. Kupodivu ukazuje kulaťoučkou, částečně lysou lebku. Tomu by odpovídaly i emoce, které Hus zpravidla vzbuzoval. Koncilní jestřábi si byli jisti, že s tím prosťáčkem budou rychle hotovi, jiní byli už po letmém setkání přesvědčeni, že se setkali s dobrákem a člověkem božím. Růžolící, usměvavé, pyknické typy na své okolí občas takto působí. Co se fanatismu dotýče, jen podotýkám, že Hus vzpomínal, že sám coby žák darebák podíval se nejednomu džbánku vína až na dno.

2. Císař Zikmund vybavil Husa glejtem pro cestu do Kostnice, ale pak jej hanebně zradil.

Chyba spočívá už v titulatuře. Zikmund Lucemburský se stal císařem římským až roku 1434, tedy v roce bitvy u Lipan. V době kostnického koncilu mu náležel titul římského (a ovšem uherského) krále. S tím glejtem je to také zamotané. Víme o jeho existenci, ale nedochoval se, ani žádný opis (král neměl zájem na důkazu vztahu k „usvědčenému“ kacíři), takže jeho obsah a rozsah nelze posoudit. Hus jej neměl na cestu, přivezli mu jej přátelé po intervenci u Zikmunda až do Kostnice. Přesto byl Hus zajat. Po svém příjezdu Zikmund změnil na čas Husův žalář na přijatelnější víceméně domácí vězení a (pravděpodobně on) vymohl Husovi tři veřejná slyšení před koncilem. Při jednom slyšení se odehrála epizoda, při které odvedli krále od okna, kde sledoval se svými šlechtici cosi na nádvoří (vůbec dával okázale najevo, jak jej teologické a právní disputace na koncilu nudí) a nechali speciálně pro krále zopakovat Husa výrok, ke kterému jej mezitím dotlačili – poddaní nejsou vázáni poslušenstvím k vrchnosti, která se hrubě zpronevěřuje zákonu Božímu (nebo něco podobného). Lucemburk ovšem překvapivě nevybuchl vzteky, jak míval ve zvyku. Usmál se. „Ale, Mistře Jene,“ pravil pobaveně, „kdopak z nás je bez hříchu?“ Doložená historka dokazuje, že nějaký klientský vztah mezi Husem a Zikmundem byl, jinak by preláti necítili nutnost krále proti českému knězi poštvat. Ovšem zároveň je potřeba vzít na vědomí, že Hus byl jen pěšák ve velké koncilní mocenské hře. Jakmile králi začal být na obtíž, bez rozpaků jej obětoval. Z Husovy korespondence je zřejmé, že od začátku věděl, že ochranný list je záruka (velice) omezená, a nedělal si o ní žádné iluze, tím méně o Zikmundovi. Stručně. Zikmund byl politik a bylo jasné všem včetně Husa, že slovo nedodrží. Do Husova odsouzení se pro svého klienta snažil cosi učinit. On totiž nepochyboval o jeho odvolání. Snad by poté lobboval pro co nejmírnější trest.

3. Hus zavedl přijímání svátosti podobojí – tedy vína i chleba všemi věřícími.

Vůbec ne. Přišel s tím pražský univerzitní kolega Jana Husa, M. Jakoubek ze Stříbra a Husovi o tom referoval už do kostnického vězení. Ten souhlasil. V souladu s jeho představami to znamenalo větší účast laických věřících na svátostech. Na koncilu se o přijímání vůbec nejednalo a popravdě se teologové shodují, že ze všech novot by s tímto měla mít církev tehdy i dnes ten nejmenší problém. Už Kristovi učedníci tak přijímali a to je jeden z kánonů Nového zákona. Ovšem mezitím se ze svátosti sub utraque species stal vývěsní štít husitů, který jim dal latinské (původně hanlivé) jméno utrakvisté.

4. Husovu smrt zavinil především jeho fanatismus a neochota alespoň revidovat některá svá tvrzení.

Sám jsem tuto tezi zastával do doby, než jsem se seznámil s některými skutečnostmi koncilního procesu. Je předem nutné poznamenat, že Husův proces by dnes nesnesl ani nejmenší srovnání se současnými justičními postupy a byl velmi podezřelý už v době koncilu. Koneckonců problematická byla samotná jurisdikce tohoto tělesa, jehož svolavatel, Jan XXII., se v době slyšení už nacházel v řetězech, exkomunikován a proklet. (Nakonec dopadl podstatně lépe než Hus, byl to pouhopouhý námořní lupič.) O rovnosti stran vůbec nelze mluvit a prostor k obhajobě byl nulový. Všechna tři slyšení se odehrávala jako jeden velký křížový výslech a požadovány byly jen odpovědi „ano“ nebo „ne“. V této situaci se Hus uchýlil ke zdržování, vytáčkám, mlžení a někdy i popírání zjevného. Chtěl si zachránit život. Už jsem zmiňoval, že měl život rád. Ale koncil mu nenabídl slušnou (podle Husových měřítek) obezličku. Byl postaven před morální dilema, které nemůže nikdo z nás soudit. A to byla zároveň nejsilnější část jeho obhajoby. Pomiňme všechny realisty a nominalisty, učení o předurčenosti a další věci, o které by se teologové přeli do bezvědomí. Koho to dnes zajímá? „Jestli učím špatně nebo dobře, mi dokažte v Písmu!“ volal na své soudce. Možná to byl úkrok ze zoufalství, ale mazaný. Když se nad tím zamyslíte, ono to nejde. Jsou věci, které si každý z nás musí vyříkat s Bohem (přírodou, předky – každý nechť si dosadí svůj zdroj spirituality) pěkně z očka do očka, tak bychom to řekli dnes. Jestli Hus učil dobře nebo špatně, se dozví až před poslední soudnou stolicí. Jenže pro koncil zároveň tento přístup relativizuje celou hierarchii. Hus je dodnes považován za jednoho z praotců liberalismu (ačkoliv, byv poučen, oč se jedná, asi by zuřivě nesouhlasil). Zkrátka, že si Hus do Kostnice přišel pro mučednickou smrt, je nesmysl, i když i s takovou možností počítal. „Proč neodvoláš?“ obrátil se na Husa při jednom slyšení Zikmund. „Já na tvém místě bych odvolal hned!“ Vystihl se přesně. Ti dva spolu zkrátka neměli mentálně vůbec nic společného.

5. Německý císař Zikmund byl nejlítější hubitel české země.

Tahle věta je jak vystřižená z relace Rádia Jerevan. Už bylo řečeno, že císař byl ve skutečnosti král. Německé císařství neexistovalo, ba ani Němci. Šlo o středověkou římskou Říši a její obyvatelé – Bavoři, Švábové, Braniboři, Rakušané - mluvili vesměs (nikoliv výhradně) různými dialekty němčiny. A navíc byl ten panovník Čech! Zikmund Lucemburský byl synem Karla IV. a mladším bratrem Václava IV. Celý život se považoval za „Čecha a Pražana rodilého“. Rozuměl i mluvil česky. Ani s oním hubitelstvím to nebude tak horké. Pravda, měl u českých pánů nejeden vroubek ještě z doby panování Václava. A oni u něj. Nicméně po smrti bezdětného krále Václava, svého bratra, byl jediným legitimním následníkem českého trůnu. Možná by si uměl s rozjitřenou situací lépe poradit než jeho bratr. Jestliže totiž někdo zdědil Karlovo politické a diplomatické nadání, pak to byl právě Zikmund. Maďaři jej dodnes považují za jednoho z největších uherských panovníků. Dokázal být pragmatický, vemlouvavý, roztomilý i velkorysý. Na rozdíl od svého staršího bratra si uměl stanovit jasný cíl a ten sledovat. Ostatně dokázal překonat velké papežské schizma a to nebyl ledajaký výkon. Osobně byl Zikmund již téměř renesančním tvorem. Kromě příchylnosti k ženám, vínu a zpěvu se to projevovalo i zájmem o stavitelství, umění a vědy. Bohužel, stěžejní vlastnost jeho otce mu chyběla – sebekázeň. Týdny trpělivého vyjednávání dokázal zmařit jediným výbuchem nekontrolovaného vzteku nebo projevem nevýslovné arogance. Byly mu vyčítány i nevybíravé prostředky při opatřování peněz, časté lavírování, lehkost při slibování a ještě větší v neplnění závazků. Ve vztahu k husitským Čechám vedl osobně dvě křížové výpravy. V první dosti nepochopitelně stáhl vojsko od Prahy po prohrané potyčce na Vítkově (pravděpodobně si nechtěl nechat vydrancovat své budoucí sídelní město), při druhé 1422–1423 nevyužil úspěchu u Českého Brodu, nechal se se zazimovanou posádkou zaskočit Žižkou u Kutné Hory, kterou zapálil a pronásledován tábory spěšně utekl do Uher. V obou případech si nepočínal nijak důrazně a střídavě naznačoval možnost jednání nebo naopak hrozil strašnou odvetou. Poté se už žádné vojenské akce v Čechách osobně neúčastnil a nejméně od roku 1424 se nejspíš chtěl orientovat na diplomacii. V tom mu ovšem nijak nepomohl papež Martin V., jehož sám pomáhal instalovat v Kostnici. Přes svou nespornou učenost byl Martin omezený doktrinář neustále stereotypně požadující úplné vykořenění kacířství v Čechách. Ani za 14 let svého pontifikátu nepochopil, že tento přístup různé husitské proudy stále znovu a znovu sjednocuje. Až poněkud pružnější přístup Basilejského koncilu otevřel možnost kompromisu. Ale to už bylo pro Zikmunda pozdě. Starý, nemocný, protivný a sužovaný podagrou ztratil mnoho ze svého kouzla. Používal svou starou taktiku slibů a jejich „zapomínání“; na projevenou nevůli reagoval zlostně s přehnanou tvrdostí a nevůle se měnila v nenávist. Nakonec mu místní poměry zcela přerostly přes hlavu a on doslova dezertoval. Cestou do Uher zemřel ve Znojmě (1438) po roce a něco své „vlády“. Zikmund opravdu Čechám mnoho štěstí nepřinesl, ale záměr v tom jistě nebyl.

6. Žižka byl původně lapka a husitské vojsko ničím jiným než velikou loupežnou rotou.

Žižka byl asi jediný Čech v dějinách, který zavedl do vojenství nějakou inovaci. A nikoliv jedinou. O vozové hradbě nemá smysl ztrácet řeč. Před vánoci 1422 byl Žižka obklíčen Zikmundovými vojsky mezi Kutnou Horou a Českým Brodem. Ukryl se za vozovou hradbu a odrážel útoky až do večera. Po setmění nechal své vozy nepozorovaně přeskupit a všechny palné zbraně zaměřil na jeden úsek obkličující linie. Rychlou, hustou palbou v ní nadělal zmatek, do něhož poslal pěchotu a vytvořil průlom, jehož boky zajistil jízdou. Průlomem pak vyvedl svá vojska. Pokud je mi známo, tento způsob boje v obklíčení se praktikuje dodnes. Těžko věřit, že tak jedná loupežná rota. I Josef Pekař, a ten nebyl husitům a už vůbec Žižkovi nijak nakloněn, na konci své mnohasetstránkové monografie konstatuje, že „pro seriózního badatele je Žižkův vojenský génius mimo diskusi“. Žižka byl opravdu zmíněn ve smolných knihách rožmberských ve výpovědi jednoho z vyslýchaných lapků (útrpně, jak jinak). Snad vedl s mocnými Rožmberky nějakou guerillu, snad ho najal proti nim jiný magnát. Jeho pozdější služba u krále Václava spíš hovoří proti prostému loupení, nicméně informace nemáme a vše uvedené jsou jen spekulace. Jisté je, že neustálé války a konflikty mezi šlechtickými rody oné doby přímo generovala slabá centrální moc Václava IV. Ostatně středověká válka se od loupení a drancování nedala vůbec odlišit. Pálení vesnic a úrody, odhánění dobytka, vraždění vesničanů sledovalo cíl podlomení ekonomické síly protivníka. Patřilo k základním taktickým postupům této doby a náruživě jej provozovaly všechny válčící strany. Zapomeňte na čestné, rytířsky vedené souboje. Ty existovaly tak leda v písních minnesängrů. Jinými slovy, jestliže do ženského kláštera vtrhli husité nebo křižáci, pro sestry v tom nebyl žádný rozdíl. Byly okradeny, znásilněny, zbity a mohly mluvit o štěstí, jestliže zachovaly holý život.

7. Při zbabělém útěku z bitvy u Domažlic ztratil kardinál Cesarini svůj rudý klobouk.

Pátá kruciáta zakončená bitvou-nebitvou u Domažlic (1431) dopadla pro křižácké armády vskutku žalostně. Vojsko se rozprchlo, ještě než spatřilo nepřítele. Podle legendy poté, co uslyšelo husitský bojový chorál. Osobně si myslím, že důvodem děsu byla především v dobovém kontextu nepochopitelná rychlost přesunu polních husitských vojsk, kterou sborový zpěv jen dokreslil. Ať to bylo jakkoliv, zmatek vznikl v okamžiku, kdy vrchní velitelé na nedalekém pahorku stanovovali generální plán bitvy. Urychleně sestoupili, ale tábor byl už téměř vyklizený a připravená vozová hradba opuštěná. Ten, kdo se snažil vojska znovu zorganizovat byl právě kardinál. Zformoval svou italskou gardu jako krystalizační jádro odporu, ale rozklad už postoupil příliš daleko. Nakonec jej vojáci přesvědčili, aby ustoupil s tím, že jej budou krýt. Cesariniho italská garda byla jediná formace, která u Domažlic na křižácké straně vystoupila jako organizovaná vojenská jednotka. Byla z valné části porubána, ale umožnila svému veliteli zachránit se ze ztracené situace. O zbabělosti u kardinále nelze hovořit. A ten klobouk? Byl asi jednoduše součástí kořisti z obsazeného tábora. Kardinál sám byl ve zbroji.

8. Husitské války zemi nevýslovné zbídačily.

Středověk nebyl žádný med. Periodicky se opakující hladomory definitivně odstranilo až rozšíření pěstování brambor v Evropě. Válka, tím spíš občanská, navíc velmi dlouhá, tomu nepřidá. Některá fakta z tohoto období jsou ovšem matoucí. Palné zbraně se hustěji objevily v Evropě ke konci 14. století. Byly velmi nepřesné, nadělaly víc hluku a kouře než škody a svou nespolehlivostí byly mnohdy nebezpečnější obsluze než nepříteli. Navíc byly velmi nákladné na pořízení i provoz. Husitská vojska měla k dispozici celou škálu dobovou terminologií „horkých zbraní“ a uměla je snad jako první v Evropě velmi efektivně využít. Dala celé Evropě pojmenování ruční palné zbraně - píšťala transformované na pistoli. Také v anglickém howitzer snadno poznáváme husitskou houfnici se stejným významem. K dosažení výsledku, na kterém se kronikáři shodují, jich museli mít dostatek, kvalitních, a museli s nimi pravidelně cvičit. Jinak řečeno nákup ve své době technologicky špičkových zbraní, prachu i kulí či materiálu k jejich výrobě nebyl problém. Zvláštní pro zbídačenou zemi sužovanou navíc hospodářskou blokádou, ne? Jiný příklad. „Za krále Holce byla za groš ovce“ dochoval se nám až do našich dnů veršík popisující bezpříkladnou prosperitu. Králem Holcem (bezvousým) je míněn Ladislav Pohrobek, syn Albrechta Habsburského a vnuk Zikmundův. Vládl krátce v letech 1452–55. Čili 1438 – smrt Zikmunda a krátká vláda Albrechta, potom interregnum do zletilosti Ladislava. Dost krátký čas a nepříznivé podmínky pro vznik prosperity. Ledaže by výchozí stav nebyl zase tak zoufalý.

9. Lipanskou porážku zavinil svým útěkem hejtman Jan Čapek ze Sán.

Před Lipany potkala polní vojska řada mnohem horších věcí. Především nesmyslný útok na dobře opevněnou Plzeň, její dlouhé obléhání a neúspěch spojený s odvoláním (či rezignací) schopného Prokopa Holého z velitelského místa. Katastrofa „spížovací“ jízdy do Bavor a s tím spojené vyjídaní a plenění širokého okolí Plzně bylo přímou propagací protitáborských nálad. Obratná politika vyslance Basilejského koncilu Jana Palomara, kterému se podařilo postupně vytvořit protitáborskou koalici umírněných katolíků a kališníků. Ale především – země byla dlouhou válkou již unavena a znechucena. Koalice umírněných měla v okamžiku bitvy nad polními vojsky výraznou převahu ve všech směrech. Jan Čapek byl jedním z nejschopnějších sirotčích hejtmanů, ale válka už pro něj byla řemeslem. Ideály neideály, bral všemi deseti. Ke své armádě měl přístup spíš kondotiérský. Zdá se, že to byl právě Čapek, který se v rozhodujícím okamžiku bitvy postavil proti rozkazu otevřít vozovou hradbu a vrhnout se na ustupující voje umírněných. Na rozdíl od jiných velitelů pochopil, že se jedná o ústup fingovaný. Což se také potvrdilo. Zálohy využily otevřené hradby a vnikly polním vojskům do týla, kde je začaly pobíjet. Okem zkušeného profesionála odhadl situaci jako definitivně ztracenou, sehnal ze svého skvěle vycvičeného oddílu všechny zbylé a odjel se ukrýt za hradby Kolína. Předpokládal, že jeho armáda se mu bude ještě hodit živá a bojeschopná. I to se potvrdilo. Není ovšem ani vyloučeno, že byl protistranou skutečně koupen, jeho úplatnost je prokázaná. Pravdu se už asi nedozvíme. Jedno je jisté. Jan Čapek ze Sán nebyl ani důležitou, tím méně hlavní příčinou lipanské porážky polních vojsk.

10. Bitvou u Lipan husitské hnutí skončilo.

Už v předchozím odstavci bylo řečeno, že u Lipan bojovali umírnění obou stran proti polním vojskům (táborům a sirotkům), pro které byla válka už způsobem bytí. Neuralgickým bodem každé ubráněné revoluce je vždy předání moci mezi vojáky a politiky. Politici se obávají tendence vojáků k preferenci použití síly a vojáci, kteří revoluci ubránili, berou snahu o své odmocnění jako čirý nevděk. Je mi osobně zatěžko brát bitvu, která ukončila občanskou válku, jako katastrofu, dokonce i jako českou porážku. Češi (a husité) stáli na straně jak vítězů tak poražených. A už vůbec je nesmyslné lkaní nad bojem Čechů s Čechy, během předchozích šestnácti let to byl setrvalý stav. Z napsaného je zřejmé, že polipanská likvidace podobojích byla nemožná a ani se nekonala. Zemský správce a později král Jiří z Poděbrad zcela uvědoměle budoval stát „dvojího lidu“ - katolíků a kališníků. Výsledkem bylo dvousetleté soužití dvou věr, které se vzájemně občas obviňovaly z kacířství, v jednom státě. Nikoliv idylické, to je třeba říci. Často to drhlo. Ale fungovalo. Historie mnohokrát prokázala svůj nepřekonatelný smysl pro ironii. Když mnohem později v 16. století hledali v Čechách proslulých tolerancí azyl někteří němečtí luteráni a kalvinisté, hlavními oponenty jejich „nebezpečných“ novot byli v jednom šiku s katolíky – čeští husité. Barokní rekatolizace pro tyto potomky odvážných revolucionářů neznamenala téměř žádnou změnu. Český pokus o soužití různých přesvědčení ukončený Bílou horou do budoucna svůj význam přesto měl.