Srpen 2010

Polák, který naverboval Američany

Jaroslav Müller

Plukovník Ryszard Kukliński dospěl na začátku 70. let k přesvědčení, že polská a americká armáda by měly v zájmu bezpečnosti obou států spolu navázat kontakt, a proto se spojil s velvyslanectvím USA v tehdejším Západním Německu. Letos 13. června by se dožil osmdesáti let.

Nejzávažnější rozhodnutí svého života učinil statečný polský voják plukovník Ryszard Kukliński 11. srpna 1972. Tehdy poslal velvyslanectví USA v Bonnu dopis, jímž navrhl americké armádě spolupráci, a podepsal ho slovy „polský viking“. Jako důstojník polského generálního štábu, který měl přístup k vojenským tajemstvím Polska a států Varšavské smlouvy, se předtím devět let podílel na přípravách „horké války“ se Západem, ale Amerika pro něj nebyla nepřítelem, naopak, dospěl k přesvědčení, že polská a americká armáda by měly v zájmu bezpečnosti obou států spolu navázat kontakt. Jeho návrh byl americkou armádou přijat, ovšem spolupráce byla brzy tak plodná a náročná, že ji musela převzít CIA, která měla na rozdíl od armády potřebné prostředky.

Varování rychlejší než z družice

Plukovník Kukliński vždy zdůrazňoval, že dodržel přísahu věrnosti Polsku a že nebyl naverbován Američany, ale že naopak to on naverboval Američany k činnosti pro dobro Polska a proti Sovětskému svazu: „To byla moje operace, a ne jejich, oni mi jen poskytovali technické prostředky - lidi, spojení, pseudonymy. O tom, co Američani dostávali ode mne, jsem rozhodoval já sám, protože oni nemohli vědět, k čemu budu mít přístup... Pro Američany jsem byl nástrojem okamžitého varování, rychlejšího než z družice. Mohl jsem je informovat o sovětské přípravě k útoku. V tomto ohledu jsem byl jedním z klíčových zdrojů.“

Jeho motivy měly obrovskou mravní sílu. Prvním z nich byla invaze do Československa v roce 1968: „Nechtěl jsem se podílet na přepadení Československa, proto jsem zatelefonoval do Varšavy a pod nějakou záminkou jsem požádal svého nadřízeného, aby mě z Legnice odvolal. Mé přání bylo okamžitě splněno. Vrátil jsem se do Varšavy s určitou, byť nevelkou nadějí, že se mi podaří vyburcovat svět. V mé situaci to však bohužel nebylo jednoduché.“

O několik dní později však už jednotky Polské lidové armády spolu s dalšími armádami Varšavské smlouvy překračovaly hranice Československa: „Před účastí v invazi se mi nepodařilo utéci. V okamžiku jejího zahájení jsem byl povolán do speciálního velitelského centra polských jednotek v Československu.“ Postoj tak vysoko postaveného představitele armády je zřejmě zcela ojedinělý a inteligentní společnost České republiky by nepochybně měla umět svoji vděčnost za něj vyjádřit.

Druhým motivem se stal prosinec 1970 a jeho tragická žeň: „Když už údajná kontrarevoluce na Pomoří byla v agonii, byly na hřbitovech pohřbívány oběti - 44 ,vzbouřenců proti lidově demokratickému zřízení‘, mezi nimi 30 dělníků a sedm nezletilých žáků odborných škol. V nemocnicích se ocitlo 1164 raněných, mezi nimi velký počet mladých lidí. Svědectví těchto čísel je děsivé, ale pro mě osobně nejděsivější byla snadnost, s jakou lidová moc, která sama sebe jako lidovou označovala, sáhla po ozbrojených silách, aby je způsobem, který byl v rozporu s jejich posláním, poslala proti vlastní společnosti.“

Pomyšlení na tyto skutečnosti ho od té doby už nikdy nenechalo v klidu. Když se za deset let, v roce 1980, začala historie opakovat a znovu se začínalo uvažovat o zneužití polských ozbrojených sil proti vlastním dělníkům, inteligenci a mládeži, řekl si „ne“: „Dospěl jsem k závěru, že je to typická situace, kdy voják nesmí splnit rozkazy, které jsou v rozporu s jeho svědomím a přesvědčením. A ještě něco. Byl jsem přesvědčen, že v připravované konfrontaci by neměl národ žádnou šanci a že bylo proto třeba udělat ještě něco víc než jen takové rozkazy nesplnit, že bylo nutné takové konfrontaci zabránit.“ Třetím motivem se stala skutečnost, že na vlastní oči viděl na území Polska jaderné hlavice, ačkoliv oficiální propaganda hlásala do světa, že Polsko je součástí bezjaderného pásma.

Poslední slovo teprve řekne

Za spolupráci nedostával plukovník Kukliński žádnou odměnu. Nebyl agentem, nebyl vyzvědačem. Byl vlastenec, přispěl svými hlubokými odbornými znalostmi k přebudování americké vojenské strategie a zachránil tak svou vlast Polsko a svět před jadernou válkou, kterou by při dosavadní přípravě své armády na agresi z Východu byly nuceny Spojené státy americké rozpoutat v sebeobraně před útokem mnohonásobně početnějších konvenčních ozbrojených sil sovětského bloku a při níž by jaderné údery postihly nepochybně Polsko a Československo.

Také v obtížných podmínkách, jaké se vytvořily v letech 1980 a zejména 1981 pro získávání a hlavně technické předávání informací o vývoji situace v Polsku, směřující k obdobné ozbrojené intervenci států Varšavské smlouvy jako v roce 1968, byly Spojené státy americké předem informovány o sovětských přípravách k invazi v prosinci 1980 a v březnu 1981. V obou případech poskytla americká vláda těmto událostem mezinárodní publicitu. Víme, od koho pocházela tato varování? Plukovník Kukliński velice zdrženlivě odpovídá: „Domnívám se, že vojenské aktivity toho typu, jakými byly přípravy na invazi do Polska v roce 1980 a na jaře 1981, nemohly být hodnoceny jen na základě varování jednoho člověka. Nicméně mám právo se domnívat, že určitá část mého volání po zastavení choutek Moskvy se dostala do Washingtonu a byla tam správně posouzena.“ K invazi nedošlo, v Polsku byl 13. prosince 1981 vyhlášen výjimečný stav, jehož plán však plukovník Kukliński dokázal včas předat.

Vyšetřování zahájené po zjištění, že plán vyhlášení výjimečného stavu v Polsku byl prozrazen, však ohrozilo plukovníka Kuklińského i jeho rodinu smrtelným nebezpečím. Na začátku listopadu byl proto i se svou ženou a dvěma syny dopraven z Polska na svobodu.

Za více než deset let spolupráce předal plukovník Kukliński přes 40 000 stran supertajných, hlavně ruských dokumentů týkajících se sovětské armády, Polské lidové armády a Varšavské smlouvy. Svoje opravdu poslední slovo řekne někdy v letech 2090-2100, až otevřené archivy dovolí nade vši pochybnost konstatovat, do jaké míry zabránil vzniku jaderného pekla třetí světové války. Plukovník Ryszard Kukliński zemřel 11. února 2004. Třináctého června 2010 by se dožil osmdesáti let.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)