Srpen 2010

Rozhovor o černé ovci rodiny

Luděk Navara

Podepisoval zatykače, posílal lidi na smrt. „Občas chtěl ode mne vědět, jaký je obyčejný život,“ vzpomíná herec a režisér Jan Kačer na svého bratrance Štěpána Plačka, fanatického zastánce komunismu. Sedíme na zahrádce jeho domku v Praze. „O čem spolu vlastně budeme mluvit?“ ptá se. Je to spíš jen jakási otázka navíc, pro jistotu. Herec a režisér Jan Kačer totiž ví, že budeme mluvit o jeho bratranci Štěpánu Plačkovi, černé ovci rodiny, muži, který se po komunistickém převratu stal šedou eminencí ministerstva vnitra, podepsal zatykač na Pavla Tigrida a organizoval vraždy politických odpůrců. „On se považoval za slušného člověka. Nepovažoval se za démona,“ říká Kačer. „Ale přitom dělal démonické věci,“ dodává. Jeho bratranec se nikdy nevzdal svého přesvědčení, přestože jej jeho komunističtí kolegové uvěznili na více než sedm let. Zemřel v roce 1992.

* Teprve nyní vychází o Štěpánu Plačkovi kniha a jsou v ní zveřejněny nové dokumenty. Například jím podepsaný zatykač na Pavla Tigrida a další osoby nepřátelské komunistickému režimu. Je v knize něco, co jste sám nevěděl?

Se Štěpánem to bylo tak: maminka ho do naší rodiny prostě nepouštěla. Dělala vše pro to, abychom my děti nepříjemné věci kolem sebe neviděly. A tak se starala, abychom nevěděly nic o sebevraždě otce, který ji spáchal po Mnichovu. Vlastně nás svou smrtí zachránil před norimberskými zákony. (Neodpovídá to pravdě. Jako žid by v manželství s nežidovkou přežil, taktéž jejich děti - pozn. red. CS-magazínu.) O tom všem se u nás mlčelo. O skandální dražbě našeho majetku, o cizotě a hrabivosti konkurenčních podnikatelů... A stejně tak chtěla vyloučit z našeho života Štěpána, „černou ovci rodiny“.

* Co jste tedy o své rodině věděl?

Moc toho nebylo. Její část zmizela v lágrech. Štěpán byl jedním ze dvou vzdálených příbuzných, o kterých jsem věděl, že je mám. Byl jsem na něj zvědavý. I na události, které o něm začaly vycházet najevo. V roce 1958, bylo to na jaře, jsem seděl na lavičce na Petříně, četl Seiferta, někdo procházel kolem. Řekl: „Ty jsi Jan? Já jsem tvůj bratranec Štěpán. Co to čteš? Seifert? Psal jsem soudruhu Seifertovi dopis. Velmi mile mi odpověděl.“

* Vy jste tam měli schůzku?

Ne. Já na něj neměl kontakt, máma by mi to ani nedovolila. Štítila se ho. Ačkoli jeho opravdové viny nikdo neznal, uznávalo se, že svými politickými názory stojí proti celé famílii.

* Četl jsem, že si vás jako malého chlapce chtěl odvézt do Prahy.

Ano, to bylo v roce 1948. Přijela kolona černých vozů. Vystoupili z nich muži v černých kožených kabátech. A zamířili k našemu domu. V jejich čele šel mužíček. Drobný chlápek. Sebevědomý, přísný, ráčkující. Navrhl, že si mne vezme do rodiny. Řekl: „S manželkou nemáme děti. Postarám se o něho dobře. Dám mu plné zaopatření. Možnost vzdělání. Mám teď význačné postavení!“ Maminka to samozřejmě odmítla. Ale on říkal, že je jiná doba, že se svět mění. Pamatuji si, jak jsem se přitiskl k mámě: „Nepojedu!“ A on ještě řekl, abychom si to rozmysleli, že má velký byt v Dejvicích, knihy, obrazy. Že se ještě za týden ozve. Ale neozval se.

* Dovedete si představit, jaké by to bylo, vyrůstat v jeho rodině?

Ale on to neměl nijak promyšlené. Na jedné straně věřím, že nám chtěl pomoci, nežili jsme tehdy dobře, ale na straně druhé to byla obyčejná improvizace. Projížděl Holicemi, a tak ho napadlo, že by měl někoho mít, když je tak vysoko postavený. On byl revolucionář, neměl na nic čas, věřil ve svůj instinkt. Navíc, kdyby si mne opravdu odvezl, asi bych skončil v dětském domově.

* Věděl jste, že v osmačtyřicátém roce třeba podepsal zatykač na Pavla Tigrida?

To jsem se dozvěděl až teď. Samozřejmě, byla to součást pracovní rutiny, ale tehdy byl Tigrid jen jeden z řady.

* Ale on tehdy dával rozkazy i k politickým vraždám. Nechal zabít Petra Konečného, mladého funkcionáře národně socialistické strany. Ten byl sprostě zavražděn, bez soudu, zastřelen ranou do týla.

Mluvili jsme o tom. Já se ho zeptal, jak to bylo, on se vyhýbal nejdřív odpovědi, velmi osobně se bránil, až pak, později, mi řekl, že ano, že k tomu dal pokyn. A vysvětloval, že kdyby on byl na jeho místě a chytli by ho, dopadl by stejně. Řekl, že nevím, co to bylo za dobu. Že jsem naivní idealista.

* On nebyl idealista? Jaký vlastně měl názor na politiku?

Pamatuji si na jeden rozhovor s ním. Ptal jsem se: „Štěpáne, jde v politice ještě o ideály, nebo jen o moc?“ Podíval se na mne jako na idiota. „To se ptáš vážně? Samozřejmě, že jde jenom o moc. A vždycky šlo jenom o ni!“

* Jak to všechno jde dohromady s jeho vztahem k poezii, k Seifertovi?

Bral to spíše politicky, pohyboval se v kruzích umělecké avantgardy, všichni přece byli doleva. On se znal například s dramatikem Bertholtem Brechtem, mluvil výborně německy. Ale takové slovo „poezie“ jsem od něj nikdy neslyšel.

* Přemýšlel jste někdy o tom, kde se v tom drobném muži bral ten démon?

Na začátku to nejspíš byla jakási rebelie bohatého synka proti tatínkovi. Soudě podle vyprávění byl ten jeho táta strašně hodný. Rodinu si považoval nade vše, jak to bývá v židovských rodinách. Když zjistil, že syn je nadaný, soustředil se na jeho vzdělávání. Poslal ho do ciziny, do Německa. A možná ho tam i okouzlila tamní atmosféra. Představte si kluka, který se z Brna dostane do Berlína. A levičáctví se neslo světem.

* Levičáků bylo mnoho, ale ne všichni po sobě zanechali tolik zlého.

Obecně se určitě dá říci, že za spoustou siláckých rozhodnutí stojí nedostatek sebevědomí. Můj bratranec byl malý, ráčkoval, a tak se chtěl tomu okolnímu světu postavit ve stylu: „Svět je náš, kapitalisti ať táhnou.“ Viděl v tom určitě jistou perspektivu. Prostě přesně podle toho komunistického hesla: „My nejsme ničím, buďme vším!“

* Byl jeden z prvních, který byl spatřen na nádvoří Černínského paláce u těla ministra Masaryka. Zmínil se vám někdy o tom?

On přísahal, že to byla sebevražda. Když na to vzpomínal, byl v tomto absolutně kategorický. Říkal, že by přece museli být hloupí, kdyby ho takto sprovodili ze světa. Nevím. Ale když si vezmeme, že tu vraždu Konečného nakonec nezapřel, v případě Masaryka byl zcela nekompromisní.

* Mluvil jste o jeho otci, jak to bylo s matkou?

To je to, co jsem si uvědomil až později. Ano, možná právě nedostatkem mateřské lásky to u něj všechno začalo. Jeho matka zemřela v pětadvaceti letech. Šla si zabruslit, prolomil se pod ní led. Moje maminka mi o tom vyprávěla tak smutně, že to připomínalo jarmareční písničku: „Než se stačila svléknout z ručně pleteného svetru, rukaviček a barevného kulichu, než doběhla k teplým kamnům a odložila brusle na kličku, nastydla. Po dvou dnech zhasla jako svíce. Bylo jí dvacet pět let. Opustila zdrceného milujícího manžela, který ji bezmezně miloval, a malého synka Štěpána. Vdovec všechnu svou zmarněnou lásku přenesl na syna. Nebylo na světě nic, co by pro něho neudělal. Snažil se houževnatě a marně nahradit dítěti mámu.“ Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí se svou maminkou. Že jí za tolik vděčím. Ona ovdověla, ale zůstala sama, nikoho si nenašla, protože byla přesvědčená, že by to nebylo dobré pro nás, pro děti.

* Jak se váš bratranec díval na svou rodinu?

O svém tátovi, který pro něj tolik udělal, nikdy nemluvil. Slovo revoluce u něj vytěsnilo jiná slova, jako otec, matka, láska, něha, soucit.

* A jeho soukromý život?

Byl to svým založením asketa. Mluvil úsečně. Byl plný tajemství. Vlastně i svým životem naplňoval heslo, že bez tajemství není moci. Jeho žena byla Jugoslávka, velmi milá, vzdělaná, ale špatně mluvila česky a styděla se za to. Myslím, že mu nahrazovala maminku. Táhla ho k Jugoslávii, vím, že její jméno tam bylo známé. Režíroval jsem představení v Záhřebu a na vystoupení měl přijít tehdejší nejvyšší představitel Jugoslávie - Tito. A při té příležitosti jsme zjistili, že její jméno je tam pojem. Ona se důvěrně s Titem znala.

* Jaký byl váš vztah k němu?

On byl v kontaktu nepříjemný. Když se ho někdo na něco zeptal, zarazil se. Přemýšlel, co se tou otázkou sleduje. Ale vztah nás dvou byl velmi zvláštní. Seznamoval se se mnou jako s mladým a teprve později, když jeho kariéra byla na sestupu a moje jakoby šla nahoru, začal mne brát vážněji. Přitom byl samozřejmě celý život přesvědčený, že žádné chyby nedělá, že všechna jeho rozhodnutí jsou správná. A když jsme spolu mluvili, bylo to opravdu zvláštní. Já se od něj chtěl dozvědět všechny hrůzy spojené s jeho působením na ministerstvu, všechna ta tajemství jeho života a on chtěl ode mne vědět, jaký je ten obyčejný život.

* Dozvěděl jste se je?

Víte, je to nepředstavitelné. Odmalička jsem věřil, že člověk má pracovat a být užitečný. Jako mladý jsem odešel do Ostravy, protože jsem chtěl udělat něco pro zkulturnění toho města. Málokdo tehdy věděl o procesech. Že byl můj bratranec v jednom z nich uvězněn, jsem spíš jenom tušil. Ale je nepředstavitelné, když si potom přečtete jeho dopis z vězení, jak on sám si libuje, že mladí soudruzi vyšetřovatelé používají jeho vlastní metody! Ta hrůza! Uvědomujete si, že on trpí a zároveň je hrdý na to, že ta „jeho věznice“ funguje! Ten úryvek z dopisu je zde: „Ať chci nebo nechci, zmocňuje se mne v takových chvílích radost, neboť vidím, jak něco z mé práce stále žije a přináší užitek. Přes veškerou tíhu samovazby a přesto, že vyšetřující orgány se mnou zacházejí jako s vězněm, v takových chvílích skoro zapomínám, že tu jsem vyšetřovancem, a zdá se mi, že jsem opět na svém pracovišti mezi svými spolupracovníky, soudruhy a kamarády ze Státní bezpečnosti.“

* Zdá se z toho dopisu, že věznění snášel dobře. Je to tak?

Naopak. Vyprávěl mi, že tam málem zemřel. Že mu otekly nohy, jak musel pořád chodit. Ale on se nikdy nepřiznal. Vydržel. Snad se považoval za mučedníka. Byl politicky silný, vlastně byl na to místo sekčního šéfa ministerstva vnitra vybrán svým způsobem správně, ale zbavili se ho, protože byl ostřejší než oni. To jeho vlastní lidé jej spláchli, protože on byl tak spravedlivý a neúplatný, že by je všechny poslal do vězení. Navíc toho asi věděl příliš mnoho. Znal agenty, kteří za okupace pracovali ještě pro nacisty. Kdo ví jaká tajemství kolem něj byla.

* Říkal jste, že se od vás učil obyčejnému životu. Jak takové učení vypadá?

On vlastně neuměl žít. Bydlel v malém bytě, nebyl příliš praktický, když zestárl, stal se najednou starým pánem, který se neuměl obsloužit, neuměl si sám vyprat či uvařit čaj. Nepraktický teoretik přeměny světa s mrňavou penzí. Lidé, kteří se zabývají velkými věcmi, jsou současně tak malí! A on byl najednou nikdo. Přitom uměl sedm jazyků!

* Co jste k němu cítil?

Já s ním měl takový zvláštní druh soucitu. Ne, že bych ho měl opravdu rád, to ne. Navíc my jsme nebyli v nějakém úzkém kontaktu. Jestli jsme se dohromady sešli tak desetkrát. Navíc i bratranec se ke stáří určitým způsobem kultivoval. Jak zestárl, zjistil, že není snadné žít v nenávisti. Chtěl do tepla domova, do toho měšťáctví, které dřív tak nenáviděl. Po smrti ženy si našel přítelkyni, soudružku Henrietu, byla droboučká, navoněná, úplně jiná, než bývala jeho manželka. A úplně se zamiloval! Počínal si jako puberťák. On, který nikdy nemluvil o svém soukromí, najednou říkal: „Představ si, my se milujeme, opravdu milujeme. Chápeš? Milujeme se vším všudy!“ Najednou začal navštěvovat divadlo, stal se úhledným dědečkem, který chodil a ráčkoval rusky, německy, francouzsky...

* Pak přišel pád komunismu, bavili jste se třeba o tom?

Na to nebyl čas. Já se stal poslancem za Občanské fórum, to byla rychlá doba. Když se tehdy začala vytahovat temná minulost mnohých, to jsem na něj myslel, ale měl jsem jiné starosti. Potom zemřel. Tiše, jako prakticky neznámý. Na pohřbu bylo narváno. Starci a stařeny, někteří s berlemi. Ano, to byli všichni ti, kteří kdysi mlátili nevinné lidi. Osnovatelé nových zítřků. Když začala rakev odjíždět, zněla Internacionála. Ti starci a stařeny zpívali: „Již vzhůru, psanci této země... ... my ničím nejsme, buďme vším. Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod...“ A můj bratranec Štěpán mizel v tom zpívajícím chorálu. Byl jsem na tom pohřbu jediný příbuzný. Kondolovali mně: „Byl to tak zásadový soudruh.“

* Nebylo by snazší takového podivného příbuzného zapřít? Nehlásit se k němu?

Když jsem ho poznal, byl jsem na něj zvědavý. Mně nic neudělal a ta zkušenost sama o sobě mne obohatila. Nebylo by správné ji odmítnout. A dnes už mi mou „kariéru“ nic nezkazí.

* Styděl jste se za něj?

Ne, pro mne to byla součást hledání kořenů naší rodiny. A katastrof, které ji provázely. Navíc, jak člověk stárne, získává jakýsi nový pohled. Zjišťuje, že svět je spravedlivý v tom, že všechny nás nějakým způsobem zarovná do řady. A vy ve stáří máte výhodu, že život vidíte jako celek. Vidíte počátky a konce velkých věcí. Naděje i troskotání osudových lásek, důvody podlosti, zrad a selhání.

* Nestálo by téma osudu vašeho příbuzného či celé rodiny za literární zpracování? Není to svým způsobem drama?

To bych musel být talentovaný spisovatel, nejen bolestný svědek. Ale pravda je, že takový příběh nevymyslíte.

* Máte po té zkušenosti větší pochopení pro všechny ty, kteří byli jako on?

Čeho jsem se v životě bál a co mne odpuzovalo, bylo udavačství. Nikdy jsem si nechtěl hrát na četníky a zloděje. Když někdo fízloval, štítil jsem se ho. Pořád se s tím rvu, snažím se, abych toho člověka pochopil. Sám jsem absolvoval několik výslechů a vím, jak ti lidé uměli člověka trápit. Takže ano, takovým lidem rozumím, ale nemohu říci, že bych jim dokázal odpustit. Jsem přesvědčen, že ani dnes nejde spoléhat na lidi, jako je on. I když oni později třeba ledacos pochopí, selhání je to velké. Je to podobné, jako když vás zklame velká láska.

* A to se nezapomíná.

Můžete potom dělat, co chcete, udobřit se, ale celý život si to stejně pamatujete. A nakonec je jedno, jestli vás někdo prásknul kvůli penězům, nebo kvůli socialismu. Většinou to udělá proto, aby přímo či nepřímo pomohl sám sobě. Život není snadná věc, je to velký boj. A já říkám, že když nechcete něco dělat, nedělejte to... Když nechcete být zrádce, nebuďte, když chcete být věrný, buďte. Já to zjednodušuji, ale moje maminka mi už jako chlapci dávala takové základní rady: abych si nepůjčoval, nelhal, nepovyšoval se a podobně. Já je samozřejmě považoval za přesně ty maminkovské rady, které jdou jedním uchem tam, druhým ven, ale když se jich držíte, projdete s nimi celým životem.

Vystudovaný právník a fanatický komunista Štěpán Plaček (1909-1992) se dal po válce do služeb bezpečnosti. Úzce spolupracoval se sovětskými poradci a podílel se na vybudování zpravodajské služby, která sloužila zájmům komunistické strany. Jako šéf vnitřního zpravodajství rozhodoval o zatýkání politických odpůrců, jako byl například Pavel Tigrid. Přestože Plaček patřil ke vzdělaným lidem, neváhal organizovat nezákonné akce včetně vražd. Už v listopadu 1949 upadl v nemilost, byl zatčen a odsouzen. Na svobodu se dostal až na jaře 1957. Téměř zapomenut zemřel v roce 1992.

Jan Kačer (73) pochází z východočeských Holic, po absolvování režie na DAMU odešel do ostravského Divadla Petra Bezruče. Později působil v Činoherním klubu v Praze, v Divadle E. F. Buriana či v Divadle na Vinohradech. Do povědomí veřejnosti se zapsal i jako filmový herec, první významnou hlavní roli dostal ve filmu Kadára a Klose Smrt si říká Engelchen. Hrál v řadě dalších snímků, například Flirt se slečnou Stříbrnou, Údolí včel, Výchova dívek v Čechách, Krev zmizelého a v televizním seriálu Velmi křehké vztahy. V letech 1990 až 1992 byl poslancem za Občanské fórum.

JAN KALOUS: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2010, 426 stran, cena 260 korun.

(MFDNES)