Srpen 2010

Špioni pod ukradenými jmény

Karel Pacner

O víkendu zatkli agenti FBI v New Yorku, ve Washingtonu a jeho okolí, v Bostonu deset ruských vyzvědačů, jedenáctého lapili na Kypru.

Tajné války tajných služeb nejsou ničím neobvyklým. V roce 1986 nařídil prezident Ronald Reagan vyhostit 50 sovětských diplomatů, kteří byli důstojníci zpravodajské služby. V roce 2001 muselo opustit Spojené státy 51 ruských diplomatů, podezřelých ze špionáže. Obdobný pogrom zažili sovětští špioni-diplomaté i ve Velké Británii: v roce 1971 rychle odjelo 105 lidí a v roce 1985 dalších 31.

Ovšem případ z těchto dnů je výjimečný. Zatímco v letech 1986 a 2001 se jednalo o vyzvědače s diplomatickými pasy, tentokrát nemají tihle špioni imunitu, protože působili pod cizími, často ukradenými, jmény. Tihle vyzvědači patří do kategorie těch nejtajnějších - říká se jim nelegálové. S kolegy, kteří působí na diplomatických misích, nemají zpravidla nic společného - s moskevskou centrálou komunikují přímo rádiem, elektronickou poštou, vysílačkou, pomocí speciálních kurýrů anebo schůzkami v neutrálních městech.

Žádané československé pasy

Nelegály (občas se píše ilegály) používaly tajné služby výjimečně už v 19. století. Tento systém přivedli k dokonalosti až šéfové sovětské tajné služby Čeka-NKVD-KGB (její názvy se měnily) a vojenské GRU. Vysazování nelegálů vycházelo z dlouhodobých koncepcí bolševiků o postupném ovládnutí světa. Třebaže i jiné rozvědky, například německá, posílaly dříve do zahraničí nelegály, dělaly to spíše ojediněle. Naproti tomu Sověti z nich vytvořili rozsáhlou údernou sílu a jeden ze základních pilířů své podvratné činnosti.

První nelegály nasadili už v roce 1920, aby pomáhali Rudé armádě v boji proti Polsku. Nedostudovaný filozof Samuel Ginsberg, narozený v Haliči, přešel pod jménem Walter Krivicky nejasnou linii fronty a začal působit v polském týlu. Cestoval i mezi Polskem, Německem, Rakouskem a ČSR. Ve svobodném městě Gdaňsku, přes který měla polská armáda dostat velkou vojenskou zásilku z Francie, zorganizoval stávku přístavních dělníků, a tím znemožnil její přijetí. V červenci údajně získal pro stávku rovněž železničáře v Bohumíně. Tím se dodávky z plzeňské škodovky a z italských zbrojovek jenom pozdržely, protože na místo určení putovaly přes slovenské Medzilaborce.

První sovětští nelegálové žádný praktický výcvik nepotřebovali - byli to bolševici ze všech koutů Evropy, kteří se v cizím prostředí uměli dokonale pohybovat. Získat novou totožnost nebylo nijak těžké, protože na osobních dokladech ještě chyběly fotografie a komunikace mezi jednotlivými zeměmi, nezbytná k ověření totožnosti, byla zdlouhavá a někdy i nemožná.

Až ve třicátých letech, kdy pasy obsahovaly snímky svých majitelů, se vysílání nelegálů ztížilo. Komunisté ve všech zemích dostali příkaz, aby získávali pasy - ať už čisté, anebo použité. Velkou cenu měly doklady československé, protože republika měla vysoký mezinárodní kredit. Proto za jejich obstarání platila sovětská tajná služba velké částky.

Velmi aktivně je sháněli německy mluvící komunisté. Ti přišli na zajímavou fintu - požádali o vydání pasu a po nějakém čase ohlásili, že ho ztratili. Ve skutečnosti ho předali úředníkům sovětského zastupitelství v Praze. Některé komunistické výbory tento sběr pasů dokonce tajně organizovaly. V dubnu 1933 ukradl z okresního úřadu v Chomutově známý kasař Ferdinand Jaroš. Vzal i peníze a několik úředních razítek. Když ho za tři týdny zatkli, našli u něho už jenom jeden pas a žádné razítko. Prý to všechno hodil do řeky Ohře. Ve skutečnosti je prodal komunistům anebo přímo Rusům. Přišlo se na to, až když na podzim 1937 našla švýcarská policie zastřeleného muže s pasem z Chomutova - údajně obchodníka Hanse Eberhardta, ve skutečnosti sovětského nelegála Ignace Reisse, ve skutečnosti Poláka Natana Poreckiho. Stalin ho nechal popravit, protože protestoval proti teroru, který vládce Kremlu zahájil.

Nelegální rezidentura v Praze

Zpočátku bylo Československo přestupní stanicí nelegálů dál na západ. Potom se tady začali zabydlovat. Dosud známé stopy naznačují, že první se v Čechách usazovali někdy po roce 1925. A jejich cílem nebylo pouze ryze české prostředí, nýbrž i německé komunity. Rozsáhlou činnost nelegálů v ČSR potvrdil ve svých memoárech generál KGB Vitalij Pavlov, když napsal, že v Praze existovala nelegální rezidentura - tedy místní velitelství.

Například Ignace Reiss přijel do Prahy začátkem roku 1927. Dostal za úkol vybudovat v Československu agenturní síť, která by sledovala přípravy Polska na další střetnutí se Sovětským svazem. Cestoval po republice a získával nové agenty. V roce 1931 se stal Reiss jedním ze šéfů sovětské špionáže pro západní Evropu. Usídlil se ve Švýcarsku.

Mnozí nelegálové se stali spícími agenty, rychle splynuli s prostředím, a zprávy předávali pouze na žádost centrály. Pokud jim věk a zdraví dovolovaly, působili v sovětských službách i po roce 1945. A kolik jich tady bylo vysazeno? O tom se můžeme jenom dohadovat - možná stovky.

Vyzvědači na atomu

Vítaným zdrojem pasů byla občanská válka ve Španělsku koncem třicátých let. Na straně republikánů bojovaly tisíce dobrovolníků z celého světa. Dokumenty zabitých Američanů a Kanaďanů sbírala sovětská tajná služba a později je použila pro nelegály vysílané do Severní Ameriky a západní Evropy. Nicméně první nelegální rezidenturu založili v USA už v roce 1934. Její vedoucí Boris Bazarov-"Nord" a Izák Achmerov-"Jung" získali ke spolupráci několik úředníků na ministerstvech zahraničí a obchodu i mezi podnikateli, kteří jim předávali špičkové politické a hospodářské informace.

Jakmile se sovětská výzvědná služba dozvěděla, že Američané za pomoci Britů tajně vyvíjejí atomovou bombu, dostalo několik lidí za úkol ukrást o ní technické podrobnosti. Nejdůležitější síť vypracovali američtí komunisté vedení Juliem Rosenbergem, která byla napojená na sovětský konzulát v New Yorku. Kromě toho tam působil Artur Adams, předrevoluční bolševik, kterého FBI objevila až po čtyřech letech činnosti v roce 1942. Adams jako šéf nelegální rezidentury "Achill" žil v New Yorku pod krytím prezidenta firmy nazvané Technologické laboratoře. Měl spoustu známých v odborných kruzích a sehnal informace atomových výzkumech v Chicagu. Když měl pocit, že ho americká kontrašpionáž sleduje, zmizel.

V roce 1940 vysadili Sověti v USA George Kovalského, syna amerického dělníka, který ve třicátých letech odešel pracovat do SSSR. Kovalskij pronikl do továrny na obohacování uranu v Oak Ridge, později do přísně tajné laboratoře K. I tento nelegál opustil zemi dřív, než ho mohli odhalit.

Moskva získala spoustu klíčových tajemství. Není divu. FBI musela pátrat po sovětských špionech poněkud zdrženlivě, protože prezident Franklin Roosevelt byl ke Stalinovi velmi benevolentní a jako spojenci mu věřil. Navíc k nim patřil i jeden z jeho poradců. Až v roce 1945, po Rooseveltově smrti, řadu vyzvědačů kontrašpionáž objevila. K tomu jí dopomohli i někteří špioni, kteří se sami dobrovolně přiznali. Nakonec americká kontrašpionáž sovětské sítě umrtvila.

Nezdary v USA

Po roce 1945 si sovětské tajné služby udělaly z Československa předpolí, z něhož operovaly na Západě. Centrály měly v Karlových Varech. Rusové, kteří znali jenom sovětský způsob života, se u nás učili žít v poněkud jiném světě. Přes Prahu a Karlovy Vary putoval v říjnu 1948 do západní Evropy a potom do USA i nelegál William Fisher z rodiny rusko-německých revolucionářů. Žil v New Yorku na dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus a získával strategické politické, vojenské informace a patrně i o vývoji vodíkové bomby - podrobnosti neznáme. V létě 1957 ho prozradil jeho pomocník Reino Hayhanen. Když Goldfuse FBI zatkla, tvrdil, že je plukovník Rudolf Abel. Soud ho poslal do vězení na doživotí, ale v roce 1962 ho úřady vyměnily za amerického letce Garyho Powerse, sestřeleného ve špionážním letadle U-2 nad SSSR.

Sověti měli s vysíláním nelegálů na Západ, zvláště do USA, značné potíže. Potřebovali totiž, aby se dostávali k citlivým údajům politickým, vojenským a vědeckým - a to vyžadovalo nejen důkladnou přípravu doma, ale i čas na zabydlení. Navíc se prakticky rozpadla Komunistická strana USA, která byla jejich největším pomocníkem.

Během studené války se výběr, výcvik, vysazení a zabydlení nelegálů stále víc komplikovalo a vyžadovalo stále víc peněz a složitější obsluhu. U některých trvalo od zverbování do získání efektivního kontaktu v zahraničí i patnáct let. Příprava zpravodajců, kteří vystupují jako diplomaté, novináři či obchodníci, je mnohem jednodušší.

V roce 1957 rozhodlo vedení KGB, že vyšle několik nelegálů do USA a Kanady jako uprchlíky z Německé demokratické republiky. Za čtyři roky tam vysadilo Rudolfa Herrmanna, původně Čecha Dalibora Valouška, a postupně následovaly další manželské dvojice. Když získali Herrmannovi kanadské občanství, dostali příkaz, aby se přesunuli do USA do oblasti New Yorku.

KGB chtěla v letech 1969-1975 zřídit deset nelegálních rezidentur v USA, po dvou v Kanadě a Mexiku, po jedné v Argentině, Brazílii, Chile, Uruguaji a Venezuele. V případě vypuknutí války či jiných konfliktů mělo vzniknout pět strategických komunikačních rezidentur. Valoušek-Herrmann měl vést toto velitelství na východním pobřeží USA. Současně měl prorazit do některého ze strategických myšlenkových center, ale to se mu nepodařilo. Hermanna lapila FBI v roce 1977 a přinutila, aby pro ni několik let pracoval.

Ani výzvědné služby zemí Varšavské smlouvy, které KGB žádala, aby vysílaly nelegály, neměly v USA velké štěstí. Například jeden československý nelegál dospěl až k místu číšníka v jednom kalifornském hotelu - tedy žádný zajímavý pramen. To se ukázalo v roce 1990, kdy se komunistická rozvědka rozpouštěla.

Jedenáct nelegálů - obrovský úder

Nelegálové, které Američané před několika dny zatkli, tam působili deset let, jiní dvacet let. Nasazení těch prvních musela plánovat ještě sovětská KGB za panování Michaila Gorbačova. I když na počátku devadesátých let Rusko za Borise Jelcina tvrdilo, že omezilo operace proti Západu včetně USA, bylo toto tvrzení jenom kouřovou clonou. Už v roce 2005 konstatoval týdeník Time, že ruských špionů je nyní na území USA tolik jako v nejhorších dobách studené války.

Jaké měli tihle vyzvědači úkoly? Oficiální zpráva, která má 55 stran, uvádí, že se měli infiltrovat do vládních a vědeckých struktur. Jedna rodina udržovala blízké vztahy s odborníkem na atomové zbraně. Další špioni se pokoušeli proniknout do jednoho z myšlenkových tanků, kde se formují různé scénáře vládní strategie. Jedna členka sítě dala velký sponzorský dar nejmenované politické straně, což jí umožnilo, aby se dostala do styku s vládním úředníkem. A také prali špinavé peníze.

FBI zachytila první členy této skupiny už před osmi lety. Z tak dlouhého monitorování si můžeme odvodit, že zřejmě objevila celou síť a žádný další podezřelý neunikl. Navíc tito Rusové nezískávali tak strategické informace, aby musela kontrašpionáž zakročit, ale možná už se k takovým zdrojům blížili - proto ta uvěznění. Tvrzení, že sérii zatčení Američané spustili, protože se jeden chystal utéci, může být zastírací fintou.

Ovšem nemohlo by takových buněk ruských nelegálů být v USA víc? Vzhledem k náročnosti tréninku i jejich obsluhy to není příliš pravděpodobné. Sověti vysazovali v Americe vždy jenom několik takto důkladně zakonspirovaných špionů. Ještě nikdy nerozbila žádná západní kontrašpionáž jedenáctičlennou síť sovětských či ruských nelegálů. To je úžasný úspěch FBI a obrovský úder Moskvě.

(www.karelpacner.cz)