Srpen 2010

Univerzita nesmí být fabrika

Eva Borůvková

Provokativní kniha Teorie nevzdělanosti s podtitulem Omyly společnosti vědění se setkala s velkou odezvou v Rakousku hned po vydání v roce 2006. Její autor, rakouský filozof, esejista a publicista, profesor Filozofického institutu Univerzity Vídeň Konrad Paul Liessmann (1953), získal za ni Rakouskou státní cenu a následně i titul Vědec roku 2006. Česky Liessmannovu knihu vydalo nakladatelství Academia poprvé v roce 2008 a od té doby se dočkala několika dotisků. Nedávno navštívil autor Prahu, aby v aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy přednášel na téma Poslední úkol našeho bytí – O vzdělanosti a její deformaci ve věku vědění. Na tiskové konferenci na půdě Akademie věd ČR přivítal profesora Liessmanna předseda Akademie Jiří Drahoš mimo jiné těmito slovy: „Kniha profesora Liessmanna přesně popisuje a anticipuje situaci, která v České republice nastala v souvislosti s krizí vědy a jejím financováním. Nenabízí mnoho odpovědí, ale klade velmi provokativní otázky, s nimiž by se měli seznámit také ti, kteří jsou odpovědní za vědu, výzkum a školství v tomto státě.“ Na osobní rozhovor nezbylo profesoru Liessmannovi v nabitém pražském programu místo. Tudíž se dialog odehrál posléze mezi Prahou a Vídní prostřednictvím e-mailu.

* Kdy jste si poprvé uvědomil, že se děje cosi neblahého v systému univerzitního vzdělání a vědění? Poznal jste to na vlastní kůži, nebo při četbě „klasiků“ – Nietzscheho či Adorna?

Především to byly bezprostřední zkušenosti s reformními procesy, které mne přivedly a donutily k přemýšlení nad otázkami vývoje univerzit a ke studiu klasiků, které jmenujete.

* Tvrdíte, že univerzita je dneska hlavně úřadem rozdělujícím zakázky a tituly. Opravdu je situace tak zlá?

Zlé je, že už nemáme žádné rozumné představy, co to znamená být akademicky vzdělán; zlé je také to, že pro udělení akademického titulu už ono vzdělání není nutným předpokladem.

* Považujete za neblahé snahy evropských politiků napodobit americký vzdělávací systém, a tak „dohnat a předehnat“ americkou vědu a prosperitu? Co považujete na těchto snahách za nejhorší? Opovrhujete americkou vzdělaností?

Nemohu říci, že bych nějakým typem vzdělání opovrhoval. Pointa příběhu je v tom, že právě na amerických elitních univerzitách je zachováno mnohem více evropských idejí vzdělanosti než v Evropě. Chyba spočívá v tom, že kopírujeme věci včetně amerického systému vzdělání a nebereme v potaz naše konkrétní podmínky.

* V čem je lepší tradiční evropský vzdělávací model?

Co přinejmenším odlišuje evropské ideje vzdělanosti od anglosaského modelu, není sám pojem vzdělanosti, nýbrž otázka přístupu ke vzdělání. Evropa sázela v minulosti na široce dostupné vzdělání s velkým záběrem, nikoli jednostranné hluboké vědomosti. A to považuji, aby bylo jasno, za důležitý koncept. Dnes je však zpochybňován.

* Vy nyní evropské univerzity kritizujete – mimo jiné proto, že jsou reformovány do podoby podniků, řízených manažery vzdělání.

Ano, neboť univerzity nejsou podle mého mínění žádné podniky, které mají produkovat absolventy, nýbrž jsou to místa, na kterých se má současně zkoumat, vyučovat a studovat. Takové místo opravdu nemůže být nikdy řízeno jako továrna. Vyšší vzdělání je dnes vystaveno požadavku vzdělávat pro pracovní trhy. Kvalifikace k povolání je samozřejmě důležitá, ale není to vše, co vzdělávání obsahuje. Vzdělání má přece také zprostředkovat vědomosti a schopnosti, které lidem dovolují samostatně myslet, posuzovat a převzít společenskou odpovědnost.

* Co by se muselo stát, aby si potrefení uvědomili svou pomýlenost a aby se vzdělávání a vzdělání vrátilo ke starým dobrým hodnotám?

Nepožaduji žádný návrat ke starým hodnotám, ale to, aby si odpovědní lidé uvědomili, že pouze jednostranně ě vzdělaní lidé nebudou moci i řešit problémy současnosti i a blízké budoucnosti.

* Ale přitom se dnes ve světě úspěchu a oslavy byznysu a nových technologií hledí na humanitní vědy spíše jako na nepodstatný přívažek.

Na výše zmíněných amerických univerzitách se těší tito údajně neužiteční humanitní vzdělanci mnohem větší vážnosti než u nás. Přirozeně, vždyť právě ti, kteří mají rozhodovat v oblastech hospodářství a techniky, musí být vzděláni i v otázkách etiky, kultury, dějin a umění. Jen tak mohou učinit správná rozhodnutí a odhadnout jejich důsledky.

* Přírodní vědy bývají považovány přece jen za užitečnější, i když i po nich se žádají praktické aplikace... Stojí podle vás mezi přírodními a humanitními naukami propast, nebo mají společné problémy?

V principu mezi nimi nevidím žádný rozdíl. Oběma vědeckým směrům jde o vysvětlení světa a porozumění světu pomocí rozumu, oběma jde také o zlepšení našich životních podmínek a oběma jde o sebepoznání.

* Jaké jsou tedy vlastně podle vás hlavní příčiny bídy evropských univerzit?

V zásadě máme co činit v celé Evropě s jedním zvláštním protikladem. S čím dál menšími prostředky a za kratší čas má být vzděláno stále více lidí. To dost dobře není možné a nemůže to dobře dopadnout.

* Kolik podle vás může být univerzitně vzdělaných lidí? A co s těmi, které vy nazýváte vzdělaným proletariátem?

Kolik lidí chce a může brát vážně vzdělávání, nevím, ale myslím, že je jich vždycky více, než si myslíme. Vždyť při tom nejde jen o vysoce nadané a génie, ale o možnost, aby se každý člověk mohl učit a rozvíjet tak, aby byl schopen se samostatně orientovat ve světě. V zásadě jsou všichni lidé od přírody zvědaví a dychtiví znalostí, ale přirozeně se každý nemůže stát brilantním vědcem. Nicméně právě té samostatné orientaci ve světě se dnes na univerzitách neučí. Proto mluvím z o vzdělaném proletariátu – ten je vzdělán jen ve smyslu úzké pracovní použitelnosti.

* Jste proti myšlence elitních univerzit? Proč nenabídnout masám, které stejně nejsou schopny tak hlubokého širokého vzdělání, „obyčejné“ univerzity a elitám nedopřát to vzdělání, po němž tak hlasitě voláte?

Nikdo nemá nic proti vynikajícím školám a univerzitám. Zcela naopak. Snahou by mělo být, aby pokud možno co nejvíce lidí mělo možnost získat excelentní vzdělání právě tam, kde se bere vážně pojem vzdělanostní společnosti a kde to není pouhou prázdnou frází. Na koncepci center excelence a univerzit se mi nezdá právě to, že tu nejsou kvůli možnosti na nich vážně studovat a zkoumat, ale spíše kvůli tomu, aby z ostatních škol šlo vypustit velký počet mladých lidí s druhořadým vzděláním coby masové odborníky. Je ovšem pravda, že jsem principiálně skepticky naladěn vůči principu elit: právě vědecká a finanční krize v poslední době pramení ze selhání, ignorance a arogance těch elit, které vesměs byly vzdělány na nejlepších světových univerzitách. Pro zvládnutí současných a budoucích problémů našeho kontinentu bude mnohem důležitější více lidí dobře a šíře vzdělávat než investovat spoustu peněz do elitní vrstvy, která při nejbližší příležitosti opět selže.

* V posledních letech pronásledují vědce a univerzitní učitele na každém kroku evaluace, publikace, impakt faktory. Je mnoho velkých myslitelů minulosti, kteří by v tomto systému hodnocení zcela pohořeli. Jakou normou by měla být podle vás měřena naše vzdělanost?

Vzdělání není tím, co by se dalo poměřovat s nějakým standardem. Já věřím, že k němu patří znalost principů naší vědy, dějin naší civilizace, důležitých výsledků našich výzkumů, rozhodujících uměleckých děl naší a jiných kultur a principů etiky a morálky.

* Trochu se obávám, že vaše burcující a kritická slova rezonují jen v těch, kteří s vámi souhlasí, nemyslíte?

Nechtěl jsem ve své knize v žádném případě oslovit jen ty, kteří myslí podobně, ale především navázat dialog s těmi, kteří vidí věci jinak.

* Při čtení vaší knihy se mi vybavil etolog Konrád Lorenz a jeho Osm smrtelných hříchů. Před třiceti lety přesně pojmenoval problémy současnosti, ale ony se od té doby ještě prohloubily. Nebudeme za dvacet let nad vaší knihou říkat totéž? Nebo věříte, že se dá postup „debilizace“, reformy pro reformu a manažerské metody, na našich univerzitách zastavit?

Jednoduše se tento proces pravděpodobně zastavit nedá. Ale právě poslední konference evropských ministrů školství v Budapešti a ve Vídni v březnu 2010 mne naplnila přece jen jistou nadějí. Setkání ukázalo, že mnozí politici odpovědní za vzdělávání jsou si již vědomi nebezpečí, že homogenizací vysokého školství se zničí všechno to, co vývoj naší vědy a kultury nezbytně potřebuje – tedy kreativita, svoboda, nezávislost, zvědavost a radost z poznávání.

O knize Teorie nevzdělanosti Napsal Konrad Paul Liessmann. Přeložila Jana Zoubková. Academia, Praha 2010, 127 stran, doporučená cena 225 korun.

(MFDNES)