Srpen 2010

Domů do ústavu

Hana Čápová

Co horšího se rodičům může stát než to, že jim unesou dítě? V Česku se takových dramat odehraje každý den pět. Nebudí to přitom žádné velké pobouření. Únoscem je totiž stát a většina lidí žije v iluzi, že jim se tohle nikdy nemůže stát. Omyl. Skutečným důvodem odebírání dětí do ústavu nebývá zanedbávání nebo týrání, ale neschopnost pomoci ohroženým rodinám.

Když loni v říjnu zazvonil Kateřině Hlavaté telefon, pomyslela si: To asi volá dcera. Jedenáctiletou Kristinu totiž ráno pobolívalo břicho a matka jí slíbila, že když jí bude špatně, přijede pro ni do školy. Nebyla to Kristina, ale sociální pracovnice z Prahy 7 a matce suše oznámila: Odhlaste dceru z kroužků, umístili jsme ji do dětského diagnostického ústavu.

„Byl to šok. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ vzpomíná Hlavatá. Rozvod jejího manželství se sice vlekl už třetí rok a manžel ji pomlouval, kudy chodil. Matku však ani nenapadlo, že by dceři v této souvislosti mohlo hrozit něco jiného než vyšetření u psychologa. Zdravotní sestra Hlavatá, která se živí jako obchodní manažerka v reklamní agentuře a zároveň učí na základních školách dramatickou výchovu, se okamžitě rozjela do ústavu v pražské Michli, který sociální pracovnice zmínila.

„Kristinku jsem viděla tak minutu, dvě. Pak ji psycholožka odtáhla, nenechala nás ani rozloučit,“ vypráví. „Dcera tím momentem pochopila, že ji zavřeli.“ Později se holčička z páté třídy matce svěřila, jaký obraz vykreslila její dětská fantazie: „Představovala si, že ji někam strčí, asi do nějaké černé díry.“ Když Kristinu odváželi ze školy, myslela si totiž, že jede jen na psychologické vyšetření kvůli rozvodu. „Trpěla naprostým nedostatkem informací,“ říká Hlavatá. „Tomu, co jí ve škole a po cestě říkali, nerozuměla.“ Také v matčině paměti mají vzpomínky na odtržení od dcery snově absurdní podobu. „Vybavuji si, že tam se mnou hovořily nějaké dvě sociální pracovnice. Měly tváře silně natřené make-upem, jako když se potřebují schovat,“ vypráví. „Jedna mi řekla: A pak ji dáme do děcáku. Bylo to šílené.“

Večer mohla matka přivézt dceři nějaké věci, vidět ji už ale nesměla. Další návštěva byla až za pět dní. Od personálu ústavu dostala matka „dobrou“ radu: „Vyhrožovali, proti umístění se neodvolávejte, tím to leda ještě všechno zhoršíte.“

Podobné drama prožívají každý rok stovky matek a otců. Soudy totiž nařizují ústavní péči zhruba u 1600 dětí ročně. V ústavech u nás vyrůstá více než 21 000 dětí. Podle posledních dostupných čísel z roku 2008 jich z toho bylo asi 1800 v kojeneckých ústavech a dětských centrech, zhruba 7500 v diagnostických ústavech, dětských domovech a výchovných ústavech a téměř 12 000 v zařízeních sociálních služeb (pro děti se zdravotním postižením). To je bezkonkurenčně nejvíc v Evropě. Zatímco jinde ve vyspělém světě je nemyslitelné, aby dítě skončilo mimo rodinu z jiného důvodu, než je skutečné ohrožení života nebo zdraví, v Česku se většina dětí odebírá kvůli sociálním problémům a krizi v rodině. Za tento neutěšený stav jsme léta kritizováni jak Evropskou unií, tak OSN. Přesto počet dětí v ústavech neklesá, naopak rok od roku roste. Pokusme se spolu s rodiči, kteří dočasnou nebo trvalou ztrátu dítěte zažili, a lidmi, kteří jim pomáhali, hledat příčiny toho, proč to tak je.

Když se Kateřina Hlavatá vzpamatovala z prvního šoku, začala přemýšlet, co mohlo být důvodem odebrání dcery a jak ji z ústavu co nejrychleji dostat. Věděla, že manžel od roku 2008, kdy od něj s tehdy devítiletou Kristinou odešla, sociální odbor Prahy 7 hojně navštěvoval. Úředníci sociálního odboru jí pátrání po příčinách příliš neusnadnili. „Do složky, kterou si tam na mne vedli, mě nahlédnout nenechali,“ říká Hlavatá. Z jednotlivých střípků si postupně skládala, čím že měla být dceři tak nebezpečná, že ji soud ze dne na den raději poslal do ústavu. „Manžel si stěžoval, že ho před dcerou pomlouvám, když nechce, tak ji nepošlu do školy, a hlavně, že jsem sektářka, protože se potkávám s lidmi z různých náboženských skupin, třeba Hare Krišna nebo Spojení s Bohem,“ vypočítává Hlavatá.

Radek Nohál z Nadačního fondu Klíček, neziskové organizace, která Hlavaté pomáhala, chápe, že se sociální pracovníci rodinou zabývali. „Otec je kontaktoval, že jeho práva jsou krácena. Museli se k tomu nějak postavit,“ říká. Další vývoj případu ale považuje za absurdní. Žádné důkazy o tom, že by dceři hrozilo ze strany matky nějaké nebezpečí, totiž podle něj nikdy neexistovaly. „Na bývalého manžela se nezlobím, prostě náš rozchod neunesl,“ říká Hlavatá. „Ale odborníky si přece platím z daní mimo jiné proto, aby dokázali poznat, kdy mají zasáhnout a kdy naopak jde jen o snůšku nesmyslů.“

Dnes s odstupem deseti měsíců si Kateřina Hlavatá myslí, že sociální pracovnice nejvíc naštvala tím, že se jim nechtěla ve všem podřídit. Měla totiž během rozvodu s dcerou docházet do pražského Domu tří přání, zařízení, které poskytuje služby rodinám v krizi. Přístup tamních pracovnic se jí však nelíbil, stěžovala si na ně a spolupráci ukončila. Sociální odbor Prahy 7 následně požádal soud, aby dítě poslal do ústavu.

Kristina prožila v institucích celkem pět měsíců. Z diagnostického ústavu putovala do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek v pražských Hostivicích. Matka byla ráda, že nepůjde do běžného dětského domova, a čekala, že v Klokánku budou mít pro ni a dceru větší pochopení. Brzy poznala, jaký to byl omyl. Klokánek sice na internetových stránkách inzeruje možnost každodenních návštěv, nakonec ale směla Hlavatá za dcerou chodit jen jednou týdně na hodinu. Jako záminka k tomu posloužila nemoc dítěte. Pro matku a dceru to byl zážitek jako z hororu.

„Kristinka mi volala v půl páté ráno. Říkala: Mami, mně je špatně, upadla jsem, nevím, co mám dělat. Mám strach,“ vzpomíná Hlavatá. „Nabádala jsem ji, vzbuď tetu, je tam od toho, aby se o tebe postarala.“ Zdravotní sestře běželo hlavou: Upadla, může mít otřes mozku, teď si nesmí jít lehnout ani za nic. Nakonec se dítě odvážilo tetu vzbudit a ukázalo se, že má vysokou horečku. Ústav to ale rozčílilo. S odůvodněním, že matka nemůže volat dítěti v noci, dal soudu návrh na zúžení jejich styku. Soudkyně rozhodla, že návštěva bude hodinu týdně. A dítě přišlo o svobodný přístup k telefonu, smělo od té doby matce volat jen půl hodiny denně.

Po pěti měsících se ukázalo, že celé ústavní utrpení bylo zbytečné. Soudní znalec, který zkoumal Kristinu, se konečně vyjádřil: Setrvání dítěte v ústavu není potřebné. Kristina mohla jít na dlouhodobou propustku domů. A minulý týden soudkyně konečně ústavní výchovu zrušila.

René Remeš, vedoucí sociálního a zdravotního odboru Prahy 7, však trvá na tom, že rozhodnutí poslat dítě do ústavu bylo správné. Více prozradit nechce. „Takové informace vám nemohu dávat, na to je zákon,“ reaguje na dotaz, jaké byly důvody tak dramatického opatření. Matka ji nějak ohrožovala? „Když se lidé rozvádějí, děje se leccos,“ říká Remeš. „Bližší informace vám ale neřeknu.“ A co se pobytem dítěte v ústavu změnilo? „Nic konkrétního ze mne nedostanete,“ vede si svou Remeš. „Nemohu říci, v čem se situace zlepšila. To bych musel nejdřív říci, v čem byla předtím špatná. A to nemohu.“

Všechny informace se nemusejí dozvědět ani rodiče. Úřad si totiž podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí může některé doklady, které se rodičů týkají, uložit mimo spis a ty nemusí ukázat nikomu. „Není to vhodné,“ říká kandidátka na ombudsmana Anna Šabatová. „Budí to nedůvěru a dohady. Sociální pracovníci argumentují tím, že tak chtějí chránit toho, kdo je upozornil na nějakou nepravost.“

Příběh Hlavatých ukazuje hned několik příčin toho, proč české ústavy praskají ve švech. Ačkoli by oddělení dítěte od rodičů mělo být tou poslední a jen výjimečně užívanou možností, lidé ze sociálního odboru po ní sáhli s překvapivou lehkostí. Do cesty se jim nepostavil ani soud. Soudci totiž většinou (podle odhadu advokátů, kteří rodinám pomáhají, asi v osmdesáti procentech případů) jen posvětí to, co sociální pracovníci navrhnou. Ti navíc nedokázali snést rodiče jako partnera, který o některé nabízené služby stojí a o jiné nestojí. Hlavatá přidává další příčiny: lhostejnost, zvyk a jistou okoralost. Jen málokdo z lidí, u kterých hledala pomoc, vnímal odloučení matky a dcery jako něco hrozného. „Cítila jsem nezájem a takovou nějakou plochost,“ popisuje. „Převažoval postoj: Vždyť se nic moc neděje, no tak máte dítě umístěné v ústavu, to je přece běžné.“

Zatímco středoškolačka Kateřina Hlavatá vybojovala dceru zpět z rukou státu za pět měsíců, invalidní důchodce se základní školou Antonín Havelka tento boj prohrál. Úřady po něm totiž chtěly věci, které byly nad jeho síly a možnosti. Havelka zůstal sám se třemi dětmi: Šárkou (1992), Tomášem (1993) a Eliškou (1994). Matka od rodiny odešla, když byl nejmladší dceři rok. Devět let se staral, jak nejlépe uměl. Celá ta léta o něm sociální odbor Prahy 15 věděl, měl totiž nad rodinou soudní dohled. Přesto se otec postupně propadal do dluhů. Sociální pracovnice začaly být skutečně aktivní až ve chvíli, kdy rodině hrozilo vystěhování z bytu a kvůli dluhům už žila bez elektřiny a plynu. V roce 2004 požádaly soud, aby děti poslal do ústavu.

Stejně jako malou Kristinu odvezly sociální pracovnice nic netušící děti Havelkovy do ústavu rovnou ze školy. Odebrání dětí tehdy překvapilo a pobouřilo jejich učitelku Lenku Marušákovou ze zvláštní školy v Uhříněvsi. „Do školy chodily děti pravidelně, byly čistě oblečené, měly svačiny a o otci se vyjadřovaly velmi hezky. Bylo jasné, že jejich vztah funguje,“ shrnuje Marušáková. „Naštvalo mě to. Měla jsem ve třídě zanedbané děti, dokonce s podezřením na domácí násilí, a sociální pracovnice nedělaly nic. Tady z mého pohledu všechno fungovalo, přesto byly děti ze dne na den pryč. Bylo mi jich líto.“

Sociálním pracovnicím učitelka vyčítá, že se celá léta o rodinu staraly jen formálně – občas ji zkontrolovaly. „Otec měl problém sehnat práci, peněz bylo málo,“ říká Marušáková. „Žádnou snahu mu se sháněním práce pomoci jsem neviděla.“ Učitelka se za dětmi vypravila do diagnostického ústavu. „Byly vyděšené, plakaly, ptaly se, kdy už půjdou k tátovi,“ vzpomíná. „Myslely si, že jsou tam za trest, že něco provedly.“

Tehdy se učitelka rozhodla, že udělá alespoň něco pro to, aby se vrátily domů. Odvedla Antonína Havelku do pražské Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Tady se ho ujal sociální pracovník a psycholog Ladislav Zamboj. Požádal Městský soud v Praze, aby ústavní výchovu zrušil. Vypadalo to slibně. Samy sociální pracovnice Prahy 15 připouštěly, že mezi otcem a dětmi je silné citové pouto. A jejich výhrada, že s nimi „nedostatečně spolupracuje“, „v některých případech je dokonce nevpustil do bytu“ a „choval se k nim nevhodným způsobem“, se při bližším ohledání ukázala jako dvousečná. Svědčila totiž spíš o nedostatečné profesionalitě sociálních pracovnic než o padoušství otce. „Potřeboval pomoc a ony mu spíš házely klacky pod nohy,“ říká Zamboj. „Všímaly si prkotin, třeba toho, že je lednice špinavá nebo že prádlo leží před praním v obýváku na zemi.“

Vedoucí sociálního odboru Prahy 15 Věra Rinková je ale přesvědčená, že její podřízené dělaly, co mohly. „Jestli jsme mu nemohly pomoci? Pokud si dobře vzpomínám, před Vánoci jsme mu odnesly, co jsme napekly. Sehnaly jsme stromeček,“ uvádí příklad pomoci. Pokud jde o problémy, které rodinu opravdu tížily (tedy nedostatek peněz a rostoucí dluhy), má vedoucí Rinková za to, že si je každý musí vyřešit sám. „Tloukla bych na povinnost vlastního přičinění,“ říká. „Nepracoval, ačkoli mohl. Jen těžko lze podporovat rodiny, kde se rodič nesnaží. Nemůžeme tolerovat, že neplatí nájem, když se ví, že kdyby chtěl, tak může.“

Každopádně, na rozdíl od sociálních pracovnic města dokázal Ladislav Zamboj vyřešit problém číslo jedna – sehnat otci, kterému hrozilo vystěhování, příslib, že bude moci s dětmi rok bydlet v azylovém domě v České Lípě.

K soudu šel Zamboj s tím, že když má rodina kde bydlet, je téměř vyhráno. Čekala ho studená sprcha. „Bydlení v jedné místnosti azylového domu s příslušenstvím na chodbě po dobu jednoho roku je pouhým provizoriem, a nelze je tudíž hodnotit jako stálé a odpovídající prostředí pro výchovu tří nezletilých dětí,“ konstatovala předsedkyně senátu Eva Adamcová.

„Otec měl jenom příslib, že ho s dětmi v azylovém domě ubytují,“ říká dnes soudkyně Adamcová. „Jak mohu říci, že se děti vracejí do vhodného prostředí, když žádné prostředí ještě není? Musím vědět, že děti hned přijdou do bytu, kde budou mít postýlku a veškerou péči. Otce, který pracuje a má dost peněz na to, aby se o ně mohl starat.“ Soudkyně dodává, že podle jejího názoru byly vyhlídky otce mizerné. „Měl dluhy, které po něm budou vymáhat. Byl bez vzdělání, i kdyby měl práci, jaký by ten plat asi mohl být? Asi by měl i nějaké sociální dávky, ale děti šly do puberty, v takovém věku mají vysoké nároky. Za této situace se nám návrat dětí nejevil jako dobrý,“ říká Adamcová. „Citové zázemí tam bylo, děti ho měly rády. Ale ani v ústavu nebyly vyloženě nespokojené.“

Kauza rodiny Havelkových nakonec skončila až u štrasburského soudu. Na rozdíl od českých tamní soudci vystihli podstatné věci. Apelovali na to, že rodině v nouzi se má pomoci, a ne ji odebráním dětí trestat za situaci, kterou sama nedokáže vyřešit. „V průběhu celého řízení nepadla ani zmínka o tom, že by děti trpěly zdravotními problémy, zaostáváním nebo citovou újmou, že by s nimi bylo špatně zacházeno,“ konstatoval Evropský soud pro lidská práva. V případě vystěhování – i pro neplacení nájemného – měl podle soudců pronajímatel, tedy Městská část Praha 15, zajistit rodině alespoň přístřeší. I když Antonín Havelka pobíral sociální dávky, soud došel k tomu, že sociální pracovnice měly dělat víc: „V situaci, kdy tato pomoc zjevně nestačila, mu měly poradit, jakými dalšími způsoby by mohl překonat své obtíže.“

Rodině Havelkových už rozsudek příliš nepomohl. Podle Ladislava Zamboje otec po marné snaze o navrácení dětí rezignoval. Dnes šedesátiletý muž žije po ubytovnách a o tom, co se stalo, se už s nikým bavit nechce. „Stydí se, že jako otec selhal,“ říká psycholog. Jeho děti už jsou téměř dospělé, nejstarší dceři bylo nedávno osmnáct. Tři roky starý rozsudek ale ovlivnil některé české soudce, naposledy se to projevilo letos v květnu v názoru Ústavního soudu. Ten vůbec poprvé kritizoval zdejší rozšířenou praxi odebírání dětí kvůli hmotné nouzi a neúctu k vazbám rodičů a dětí.

Senát Ústavního soudu, jehož zpravodajem byla tentokrát místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová, nahlédl do osudů Lenky Suchopárkové a její dnes téměř čtyřleté dcery Moniky. Matka si užila své, z jejího partnera a Moničina otce se totiž vyklubal násilník. Matku často napadal a ta se stále více bála, že by mohl ublížit také nemluvněti. Když bylo Monice deset měsíců (v lednu 2007), souhlasila s nabídkou sociálních pracovnic, aby ji načas svěřila do péče Fondu ohrožených dětí Klokánek v Hostivicích u Prahy.

Vybřednout z obtížné životní situace nebylo pro Lenku Suchopárkovou vůbec jednoduché. U partnera totiž bydlela a byla na něm finančně závislá. Když od něj odešla, ocitla se bez peněz a střechy nad hlavou, chvíli se životem protloukala jako bezdomovec. Nakonec ale vše dobře dopadlo, matka si našla nového partnera, nastěhovala se za ním do domku jeho strýce nedaleko Slaného a mají spolu dvě další děti. Jakmile to šlo, chtěla zpátky domů také Moniku.

Jenže ta mezitím padla do oka tetě z Klokánku, Iloně Kružíkové. „Utkvěla mi v hlavě, hned jak jsem ji poprvé uviděla,“ říká Kružíková. „Začala jsem přemýšlet o tom, že si ji vezmu do pěstounské péče a pak zkusím adopci.“ Sice dobře věděla, že matka o dceru stojí, ale byla přesvědčená, že u ní se bude mít lépe. „Ptala jsem se matky, co má v plánu. Řekla mi, že o dceru bude bojovat, chce ji zpátky,“ říká pěstounka Kružíková, která mezitím přestala pracovat v Klokánku a dítě žije s ní v Ústí nad Labem. Také ona je rozhodnuta o dítě bojovat: „Monička si na mě a mého přítele zvykla. Matku skoro nezná. Představa, že by šla do baráčku bez elektřiny, kde je suchý záchod, je hrozná. Jak může matka chtít mít tři děti v jedné malinké místnůstce? Třeba se jí narodí ještě další, v takových rodinách je zvykem, že se starší děti starají o mladší. Já bych nerada, aby Monička hlídala. Je to hezká a šikovná holčička.“

Na tom, že se pětatřicetiletá bezdětná žena zamiluje do „hezké holčičky“, není nic špatného. Od toho, aby ji odkázaly do patřičných mezí, jsou tu sociální pracovnice a soudy. Jenže ty jí naopak šly v boji s matkou na ruku, když jí role pěstounky nestačila a chtěla víc, stát se adoptivní matkou. Zatímco pěstouni by totiž měli spolupracovat s biologickou rodinou na tom, aby se k ní dítě co nejdřív vrátilo, adoptivní rodiče jsou v úplně jiném postavení. Dítě je „jejich“, původní rodina k němu ztratí práva, je z jeho života vymazána.

Bylo jasné, že matka souhlas k adopci nedá. Proto se odpovědné orgány rozhodly, že ji obejdou. Adopce bez souhlasu matky je možná tehdy, když se před soudem prokáže alespoň „půlroční opravdový nezájem matky o dítě“. V případě Lenky Suchopárkové se skutečně osudný půlrok našel – v době, kdy neměla ani korunu a kde bydlet, za dcerou nejezdila. Soud nezajímalo, že jakmile to bylo jen trochu možné, začala dceru zase navštěvovat. Nezajímalo ho ani, že matka a její přítel mají kde bydlet a dostatek peněz na to, aby se mohli o Moniku postarat.

Místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou přístup kolegů z Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, který jejich verdikt posvětil, rozlítil. V nálezu svého senátu si proto nebrala servítky a advokát Lenky Suchopárkové David Strupek, který spolupracuje s Poradnou pro občanství, občanská a lidská práva, považuje její slova v Česku za přelomová.

„Celým projednávaným případem – ústavní výchovou, svěřením do pěstounské péče a zvažovanou adopcí – se táhne základní problém matky. Její nemajetnost a z ní vyplývající problémy,“ stojí v nálezu. „Ústavní soud vyjadřuje politování, že v demokratickém právním státu 21. století může být hmotný nedostatek příčinou drakonického odloučení rodiče od dítěte. Každý člověk se ve svém životě může dostat do situace, kterou není schopen sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě.“ Ústavní soud nešetřil ani kritikou na adresu sociálních pracovnic města a Fondu ohrožených dětí: „Kdyby tyto orgány věnovaly stejnou práci aktivní pomoci matce, jako zarputile podnikaly řadu kroků k omezení jejích rodičovských práv, nemuselo dnes být dítě v pěstounské péči a k možná neodčinitelnému zásahu do vztahu rodiče a dítěte vůbec nemuselo dojít.“

Nad rámec nálezu ještě Wagnerová do telefonu dodává: „Když stát začne regulovat, který rodič není dost dobrý a který by byl lepší, je to cesta do pekel. A je to cesta k totalitě. Nacisté také odebírali děti z nevhodných rodin a dávali je do převýchovy těm vhodným. Jednou jsou důvody ideologické, podruhé hmotné. Ale dobré cesty to nejsou.“

Poté, co Ústavní soud verdikt o „půlročním nezájmu“ zrušil, šel orgán sociálně právní ochrany dětí města Dobříše do sebe. Vzal návrh na určení nezájmu zpět. Zdeňka Splítková, která měla matku a její dceru na starost, se k věci nechce vyjadřovat. „Nejsem kompetentní vám sdělovat informace,“ říká jen. „Opravdu vám odpovídat nebudu.“ Ani tak ale nemá Lenka Suchopárková vyhráno. Její dcera je v pěstounské péči, soud by ji musel nejdřív zrušit a pak vrátit dítě matce. Monika si už ale mezitím zvykla v jiné rodině a matku zná jen málo. Vzhledem k tomu, že se stará o další dvě malé děti (mladší se narodilo tento měsíc), bylo pro ni ježdění ze Slaného do Ústí nad Labem obtížné.

Sociální pracovník Poradny pro občanství, občanská a lidská práva Ladislav Zamboj, který zná případ Antonína Havelky i Lenky Suchopárkové, přidává další příčinu masivního odebírání dětí z jejich rodin. „Vypukla tady válka o děti,“ říká. „Vede se mezi biologickými rodiči, bezdětnými lidmi, kteří chtějí dítě, a ústavy.“ Motivy rodičů a bezdětných párů jsou jasné. Ústavům jde o peníze a koneckonců také o existenci.

Ústavy totiž dostávají peníze za každé dítě, které mají pod střechou. A nejsou malé, zhruba dvacet tisíc korun měsíčně na dítě. „Kdyby stát dal rodinám v nouzi jen část těch peněz, dětí v ústavech znatelně ubude,“ říká psycholog Zamboj a radí: „Rozpusťme část ústavů a dejme peníze na pomoc biologickým rodinám. Nás daňové poplatníky to vyjde podstatně levněji.“ Své by udělala i méně radikální změna – stačilo by, aby zařízení dostávalo odměnu třeba za to, že pracuje s rodinou a děti se mu díky tomu daří rychle vracet do běžného života.

Dnes se však většina ústavů naopak snaží, aby dítě, které jim soud jednou svěří, hned tak brány instituce neopustilo. A nástroje k tomu mají. Když soud rozhoduje o případném návratu dítěte do rodiny, vyjadřuje se i ústav a jeho názor je brán vážně. Právě ústavní psycholog také mluví s dětmi o tom, jak se jim v ústavu líbí a zda se chtějí vrátit k rodičům. „Manipulují s dětmi,“ říká Zamboj, „rozhovory jsou vedeny návodně tak, aby z nich vyplynulo, že dítě se bojí selhání rodiče. Rodič je mu popisován jako ten špatný, který nepřišel na návštěvu, nezavolal, nedonesl dárek…“

O tom, jak těžké je z ústavu vyváznout, jakmile se tam člověk jednou dostane, se přesvědčil dnes osmnáctiletý Josef Oláh. Začalo to tragickou smrtí otce. Večer odjel do práce a ráno se už nevrátil, měl autonehodu. Nejmladší ze čtyř dětí, tehdy čtrnáctiletý Josef, se zhroutil. „Přestal mě bavit život,“ říká mladík. „Ráno jsem se probudil a na nic jsem neměl náladu. Dostávali mě z toho bráchové.“ Josef přestal chodit do školy. Matka se tím příliš nezabývala, škola byla to poslední, na co v té době myslela. „Sama jsem toho měla dost,“ říká. „Ze dne na den se mi zhroutil život.“

Po zhruba třech měsících se rozjela neúprosná mašinerie. Zvláštní škola v Kralupech nad Vltavou nahlásila „záškoláctví“ sociálním pracovníkům. Josef putoval do výchovného ústavu, matka dostala od soudu podmínku za zanedbání výchovy. Nic nepomohlo, že rodina až do tragické nehody žila spořádaně, otec pracoval, měla slušné bydlení a do školy děti řádně chodily. Sociální pracovníky ani soud nezajímalo, že Josefova absence ve škole má vážný a každému srozumitelný důvod. Klidně zasadili rodině další ránu.

Podle sociálního pracovníka Zamboje si Josef v ústavu užil své. „Maminka se ho snažila co nejčastěji navštěvovat, ostatní děti se mu kvůli tomu posmívaly. Nějaký hoch ho napadl tak, že skončil v nemocnici. Pravděpodobně tam zplodil dítě s jinou nezletilou, která je teď v ústavu pro matky s dětmi. Trápí se, že ji nemůže vídat,“ říká Zamboj. „Tady převažuje idea, že biologičtí rodiče jsou ti hrozní, kteří nezvládají, a ústav je to ideální prostředí. Realita je ale jiná.“

Pracovníci Poradny pro občanství, občanská a lidská práva pomáhali dostat syna matce domů shodou okolností zrovna v době, kdy mu skončila povinná školní docházka. U soudu proto argumentovali tím, že jediný důvod ústavní výchovy pominul. Verdikt je šokoval. Soud se přiklonil k názoru výchovného ústavu, že povinnou školní docházku má sice Josef už za sebou, teď ho ale za ústavní zdí čeká ještě učiliště.

Situaci nakonec pomohl vyřešit sám Josef. Učil se tak mizerně, že ho z učiliště vyloučili. „Pak se ho pro změnu snažil zbavit samotný ústav,“ říká Zamboj. „Dopoledne všichni někam chodili, jenom on ne. Nevěděli, co s ním.“ Povedl se pravý opak toho, čeho mělo být bičem dosaženo. Josef nejen že se nevyučil, škola se mu stala synonymem nebezpečí. Když se vrátil domů, ani ho proto nenapadlo, že by mohl nastoupit do nějakého jiného učiliště. Živí se proto různými brigádami a na odloučení od rodiny vzpomíná jen nerad.

Péče o ohrožené dětí v Česku je v neutěšeném stavu. Objevují se však první ostrůvky, které by se postupně mohly rozrůst v kýženou změnu. Ústavní soudkyně Eliška Wagnerová jasně pojmenovala, v čem je problém. Ostatní soudci se musejí s jejím názorem přinejmenším seznámit. Pražský výchovný ústav Klíčov zase došel k tomu, že dětem je lépe na svobodě – a nejen to, začal svoji vizi dokonce uskutečňovat.

Běžná praxe je taková, že jakmile soud pošle dítě do výchovného ústavu (nejčastěji kvůli záškoláctví, experimentům s drogami nebo drobné kriminalitě), zůstává tu v drtivé většině případů až do osmnácti let. Ústav Klíčov ale část dětí posílá zpátky do jejich rodin. „Rozhodli jsme se, že děti, které mohou být doma, tam mají být,“ říká ředitel ústavu Patrik Matoušů. „K nám docházejí jenom na různé programy do denního stacionáře nebo jezdíme za nimi do jejich prostředí.“ Ředitel se přitom neděsí toho, že někdy jsou životní podmínky rodin opravdu nuzné. „Měli jsme tu třeba kluka, který bydlel s maminkou v bývalé továrně,“ říká. „Jezdili jsme tam za ním. Nebudeme si přece hrát na to, že když ho tu budeme držet do osmnácti, tak pak bude všechno fajn.“

A ústav se pustil na ještě tenčí led. Nechává na svobodě i děti, které jsou takzvaně na útěku. Ředitele Matoušů k tomu vedla dlouholetá zkušenost. Některé děti se s pobytem v ústavu nikdy nesmíří a při první příležitosti pokaždé znovu utečou. Ústav obvykle požádá policii, aby po dítěti pátrala. Když ho najde, do pasťáku ho přiveze, ale dítě tam stejně nikdo dlouho neudrží. „Tím z dětí leda pěstujeme grázly,“ míní Matoušů. „Schovávají se, mají strach, že když začnou pracovat, tak je odchytnou. Začnou krást, protože jiné východisko nemají.“

Jeho výchovný ústav zvolil odlišnou strategii. Pokusí se dítě, nejčastěji s pomocí jeho rodiny, kontaktovat. Pak mu nabídne dohodu – budeš nám třikrát týdně volat na bezplatnou linku a začneš k nám docházet. My tě za to odhlásíme z útěku. Funguje to, ústav novinku zkouší rok a za tu dobu se mu podařilo navázat kontakt s více než třiceti mladými lidmi, o kterých nikdo rok nebo dva nevěděl. S pomocí výchovného ústavu si vyřídili občanku, zdravotní pojištění, někteří začali pracovat nebo chodit do školy.

Jednou z nich je sedmnáctiletá Kristýna. Přítel její matky ji bil, ve čtrnácti začala utíkat z domova, brzy přibyl alkohol a drogy. Skončila v ústavu. Utekla, našla si přítele a teď žije s ním v jeho rodině. Zákon tomu ale říká útěk. Kristýna totiž může být jen v ústavu nebo se – s povolením soudu – vrátit do své rodiny. S matkou je sice v občasném kontaktu, žít s ní však nechce. „Rok jsem byla celostátně hledaná. Pak si mě přebral Klíčov,“ říká dívka. Některým výchovným ústavům se totiž klíčovská praxe líbí, nemají ale odvahu se do ní pustit. Proto „útěkáře“ na Klíčov předávají. Lidé z ústavu pak s pomocí její matky Kristýnu našli. „Mamka mi napsala zprávu, že se nemám ničeho bát a mám sem přijít,“ říká. „Šla jsem, ale bála jsem se. Pořád jsem se ptala, jestli mě opravdu nezavřou. Pak jsem jim uvěřila.“ Kristýna teď chodí do výchovného ústavu pravidelně a lidé odtud ji pro změnu navštěvují v rodině jejího přítele. Spolupráce nese ovoce. Dívka začala chodit do práce a od září se bude učit cukrářkou.

To, co dělá klíčovský ústav, je zatím protizákonné. Aby svoji praxi obhájil, bere si ředitel na pomoc mezinárodní Úmluvu o právech dítěte, která stojí nad zákonem. „V úmluvě je větička, že zařízení mají dělat vše pro to, aby působila v nejlepším zájmu dítěte,“ říká ředitel Matoušů. „A co je v zájmu dítěte? Aby bylo v rodině, byť je sebehorší, je pořád lepší než ústav. I kdyby se lidé v něm snažili sebevíc, mámu a tátu nahradit nemohou. A když dítě dospěje, stejně se do své rodiny vrátí. A v zájmu dítěte je také to, aby ho nestíhala policie a začalo se s ním alespoň něco dělat.“ Stačilo by přitom, aby v zákonech o sociálně-právní ochraně dětí a ústavní výchově přibyla věta: Ústavní výchova může být realizována formou pobytovou nebo ambulantní. Důležité je pochopitelně slovo „ambulantní“.

Zdá se, že reforma visí ve vzduchu. Jak ukazuje klíčovský příklad, v terénu přibývá lidí, kteří se současným stavem nesouhlasí. Zároveň se dala do pohybu i dvě klíčová ministerstva. V době, kdy práci a sociální věci vedl budoucí předseda vlády Petr Nečas (ODS) a školství Ondřej Liška (SZ), schválila vláda zásadní dokument – Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Dokument ve stručnosti říká, že je potřeba více pracovat s rodinou, aby se zabránilo zbytečnému odebírání dětí. Plánuje také snížit počet dětí v ústavech. Pomoc by se měla poskytovat v jasném pořadí – práce s rodinou, dočasné umístění do pěstounské péče a jen ve výjimečných případech do ústavu. Pokud je vytržení z rodiny opravdu nutné, mělo by být co nejkratší.

Pod vedením bývalé náměstkyně Kláry Laurenčíkové začal na ministerstvu školství vznikat i podrobnější plán, jak toho docílit. Sociální pracovnice by podle něj neměla být tou jedinou osobou, na jejíchž bedrech leží rozhodnutí o osudu dítěte. Měla by naopak koordinovat tým, složený ze zástupců školy, neziskových organizací a dalších odborníků. To by mělo přinést více pohledů, větší objektivitu a také více odvahy. Lidé z ústavů by dostali nabídku, že se nemusejí obávat o práci, protože se s nimi počítá při poskytování služeb v terénu. Měli by se uzákonit profesionální pěstouni, tedy lidé, kteří nepečují o dítě proto, že po něm sami touží, ale proto, aby se s jejich pomocí co nejdříve vrátilo původní rodině. Za to by dostávali plat. A konečně, musí vzniknout koncepce sociálního bydlení. Dnes u nás prakticky žádné sociální byty neexistují.

Začínají se angažovat také rodiče. Vůbec poprvé se chystá vznik občanského sdružení lidí, kteří sami odebrání dítěte zažili. „Chceme založit sdružení, aby se rodiče, kterým se něco takového stane, měli kam obrátit,“ říká v úvodu zmíněná Kateřina Hlavatá. Zárodek podle ní tvoří asi čtyři nebo pět rodin. „Zatím mají děti v ústavu a bojují o ně. Čekáme se založením sdružení na to, až je budou mít venku.“

(Respekt, www.respekt.cz)