Srpen 2010

Když unie nepotáhne za jeden provaz, tak zeslábne

Václav Lavička

Evropská unie může úspěšně obstát v sílící globální konkurenci jedině tehdy, začnou-li její členské země i těsněji koordinovat svoji hospodářskou politiku. Je o tom přesvědčen Peter Havlik, náměstek ředitele Vídeňského ústavu pro mezinárodní hospodářská srovnání. "Je to jediná správná cesta do budoucnosti, má-li se udržet nejenom eurozóna, ale celý proces evropské integrace," uvádí v exkluzivním rozhovoru pro HN rakouský expert. Názory, že eurozóna by měla "zeštíhlet" na jakési zdravé jádro, považuje za nesmysl.

HN: Myslíte si, že se zemím Evropské unie podaří během dvou tří let srazit schodky tak, jak si předsevzaly?

Jedním z velice žhavých témat, o němž se hodně diskutuje, je to, jakým způsobem přejít od politiky rozpočtové stimulace k politice oddlužování, která je spojena s drastickými výdajovými škrty. Nejen eurozóna, ale ještě více Británie a USA čelí obrovským deficitům veřejných financí. Vidím určitý paradox v tom, že útoky finančních trhů se zaměřují na eurozónu, ale přitom veřejné finance Británie nebo USA jsou v daleko horším stavu. Je ovšem otázka, jak nastavit nejenom měnovou, ale i fiskální politiku, aby se na jedné straně veřejné finance ozdravily, ale na straně druhé se neudusily zárodky hospodářského růstu, které jsou především v evropské ekonomice velice slabé. Z tohoto hlediska jsou velice problematická opatření, která nedávno přijala německá vláda. Řada ekonomů upozorňuje na to, že chce-li německá ekonomika méně záviset na vývozu, tak musí více podporovat domácí spotřebu a investice. A úsporný balík, který spolková vláda přijala, je s tímto cílem v rozporu. Naopak, domácí spotřeba tím bude ohrožena.

HN: Hospodářské rozdíly se napříč eurozónou i celou EU zvětšují? Co s tím lze dělat?

Skutečně se ukazuje, že hospodářský vývoj v jednotlivých zemích eurozóny po přijetí eura v roce 1999 nevedl k očekávané konvergenci. Rozdíly se značnou měrou ještě prohloubily.

Řešení podle mého názoru spočívá v ještě hlubší a důkladnější koordinaci hospodářské politiky v rámci EU a především v rámci eurozóny. Nyní se diskutuje o zřízení takzvané ekonomické vlády. To je podle mě ta jediná správná cesta do budoucnosti, má-li se udržet nejenom eurozóna, ale celý proces evropské integrace. Je to velmi problematické, protože v jednotlivých zemích eurozóny se názory na to, jak by měla hospodářská vláda vypadat, velice liší. Existují obavy, že by se řada kompetencí, které mají národní vlády, přesunula na centrální evropský orgán. Ani to není v některých zemích EU zrovna lákavá představa pro voliče. Navíc je patrné, že některé vlády se snaží svalit vinu za problémy, s nimiž se potýkají, na nadnárodní instituce - na Evropskou komisi či na Mezinárodní měnový fond.

HN: Zatím se zdá, že Evropa se pořád hašteří a stále nemůže najít společnou řeč.

Jak jsem už řekl, cesta k udržení a posílení evropské integrace vede pouze přes lepší koordinaci národních hospodářských politik na úrovni celé eurozóny nebo celé EU. Bez toho se hospodářská situace a také postavení EU ve světě nejenže nezlepší, ale ani se neudrží. V dnešní globální ekonomice jsou jednotlivé země EU, včetně Německa nebo Francie, přece jen malé ve srovnání s USA nebo Čínou. Chce-li se Evropská unie udržet jako seriózní partner na globální scéně, je lépe koordinovaná hospodářská politika nevyhnutelný krok.

HN: Otázka je, nakolik se podaří tyto záměry naplnit.

Bude to napínavé. Jak všechno dopadne, je opravdu těžké říci. Vlády si ale konečně uvědomují, že užší koordinace politiky je nevyhnutelná, a toto uvědomění roste. Ovšem nakolik se to podaří transformovat do konkrétních opatření, je otevřená otázka. Ale už samotný fakt, že v Evropské unii roste vědomí toho, že to bez těsnější koordinace hospodářských politik nepůjde, považuji za pozitivní.

HN: Nebylo by záhodno eurozónu zúžit, ponechat v ní jenom "zdravé jádro", jak často píší hlavně německá média?

S tím naprosto nesouhlasím, neboť by to znamenalo rozpad eurozóny, což by byl podle mého názoru první krok k rozpadu Evropské unie. Pokud jde o výroky v médiích, o nichž jste se zmínil, tak to jsou velice neodpovědné a populistické návrhy. Ale naštěstí se ukazuje, že skutečný vývoj tímto směrem nepůjde. Naopak, do eurozóny míří další země - Estonsko.

HN: Ale Evropská centrální banka vyslovila na adresu této země určité pochybnosti. Bude tato malá ekonomika schopna plnit kritéria i v dalších letech?

Evropská centrální banka vznesla námitku, kterou musíme brát vážně. Pochybnosti o schopnosti Estonska plnit střednědobě a dlouhodobě maastrichtská kritéria se týkají hlavně inflace. V minulosti se stávalo, že některé země se snažily splnit kritéria nakvap těsně před vstupem do eurozóny. A když do ní byly přijaty, tak na ně přestala dbát. To byl příklad nejenom Řecka, které dokonce "upravovalo" své statistiky, ale například i Itálie, jejíž veřejný dluh patří rovněž k nejvyšším nejen v Evropě, ale v rámci celé Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

HN: Kdo by mohl být dalším kandidátem vstupu do eurozóny?

Musíme rozlišovat mezi tím, zda ta či ona země by chtěla vstoupit do eurozóny, ale nemůže, protože neplní a v dohledné době ani nebude plnit maastrichtská kritéria. To jsou například Lotyšsko a Litva, ale i Rumunsko a Bulharsko. Pak je zde druhá skupina, která by mohla kritéria určitě splnit snáze než skupina první. Kdyby už existovalo důsledné politické rozhodnutí českých vlád, tak Česko už mohlo být v eurozóně, o tom jsem přesvědčen. Předpokládám, že po přijetí Estonska na počátku příštího roku bude následovat několikaletá pauza. Dalšími kandidáty by mohla být Litva a případně i Lotyšsko, pokud se mu podaří překonat velice hlubokou krizi. S odstupem tří až pěti let by mohlo následovat Bulharsko, stejně tak Polsko. Maďarsko by pravděpodobně chtělo vstoupit co nejdříve, ale vzhledem k hospodářským potížím nevidím ani střednědobou perspektivu přijetí eura příliš optimisticky. V případě Česka vstup není ani tak problém hospodářský jako politický. Poslední země, které zavedou euro, budou Rumunsko, Maďarsko a Česko. Nejspíš v tomto pořadí. Je to ale jenom moje spekulace.

HN: V Maďarsku nastoupila nová vláda. Jak byste charakterizoval tamní hospodářskou situaci?

Nová vláda premiéra Viktora Orbána, která se ujala moci koncem května, během předvolebního boje sice ostře kritizovala předchozí socialistickou vládu. Ale současně nepředstavila žádný konkrétní hospodářský program. To, co zveřejnila po volbách, vyvolává velké rozpaky. Řekla, že bude snižovat daně a že se rozhodně nezhorší životní úroveň. Ovšem toto tvrzení je v rozporu s realitou. Pochybuji, že vláda bude schopna splnit své předvolební sliby, tedy zmírnit daňovou zátěž a více investovat do vytváření nových pracovních míst a zároveň snížit schodek veřejných financí pod čtyři procenta HDP, jak se dohodla s Mezinárodním měnovým fondem.

HN: Maďarsko bylo v posledních dnech často srovnáváno s Řeckem. Nakolik je to podle vás korektní?

Všechno začalo výrokem vládního činitele, že deficit veřejných financí bude daleko vyšší, než se předpokládalo. Myslím, že byl určen především domácí veřejnosti s cílem připravit ji na to, že ty předvolební sliby nebude možné dodržet. Reakce mezinárodních finančních trhů byla samozřejmě okamžitá a možná i překvapivá i pro maďarské politiky. Forint oslabil. Celá situace se dále zkomplikovala i úvahami, že Maďarsko snad půjde řeckou cestou, což je samozřejmě naprostý nesmysl.

HN: Proč tak usuzujete?

Maďarský veřejný dluh nyní odpovídá přibližně 80 procentům HDP, což přibližně odpovídá průměru Evropské unie, řecký více než 120 procentům s tendencí dalšího růstu. Druhá odlišnost je ta, že Maďarsko už dva roky plní úsporná opatření, která jsou docela efektivní. Naproti tomu v Řecku se opatření teprve začínají zavádět a uvidíme, zda se je vládě v Aténách skutečně podaří prosadit. A konečně, jeden z velmi významných rozdílů tkví v tom, že Řecko je členem eurozóny, zatímco Maďarsko nikoli, takže může pomocí vlastní měnové politiky reagovat na případné oslabování své konkurenční schopnosti. A výkyvy v kurzu forintu, které jsme mohli pozorovat během dvou uplynulých let, potvrzují, že je to efektivní nástroj pomáhající čelit dopadům globální krize.

HN: Když se porovná loňský vývoj s rokem 2008, je zřejmé, že nejprudší zvrat v tempu hospodářského růstu ve střední Evropě nastal na Slovensku. Není jedním z důvodů právě to, že zavedlo euro?

Tak bych to neviděl. Myslím, že nelze identifikovat jediný a jednoznačný důvod pro výraznou změnu hospodářské konjunktury. Byla to určitá náhoda, že několik měsíců předtím, než Slovensko prvního ledna 2009 vstoupilo do eurozóny, propukla velice vážná globální krize - nejdříve finanční a poté se přelila do reálného sektoru. Faktem ale je, že Slovensko vstoupilo do eurozóny s úrovní kurzu, která byla podle mého názoru velice nadhodnocena, což znamená, že konkurenční schopnost slovenské ekonomiky byla podlomena. Druhý faktor, který nelze pominout, je, že globální krize postihla určité sektory a určité země s rozdílnou intenzitou. A nevýhodou slovenské ekonomiky je vysoká koncentrace několika odvětví, především automobilového, ocelářského a elektrotechnického průmyslu. V současné době se ale ukazuje, že na Slovensku dochází k velmi výraznému oživení konjunktury a země by se opět mohla dostat na špičku nových zemí EU, pokud jde o tempo hospodářského růstu. Nebude tak vysoké jako před krizí, ale stejně očekáváme, že slovenská ekonomika letos poroste o tři až čtyři procenta, což je více, než počítáme v Česku, a přibližně stejně jako v Polsku.

HN: Naskytla se Česku po volbách, v nichž zvítězila s převahou pravice, větší šance k provedení hlubších reforem?

Řekněme si především, že Česká republika nemá problém s celkovou výší státního dluhu jako další členské země Evropské unie. Ten však během několika posledních let výrazně vzrostl a je bezesporu nutné tendenci změnit. Problém je samozřejmě, jak to udělat. Po volbách se naskytla větší šance k zahájení opravdu hlubokých strukturálních reforem, které ovšem potřebuje nejenom Česko, ale i další země EU. Mám tím na mysli především reformu penzijního a zdravotního systému i státní správy, neboť podíl mandatorních výdajů v Česku je velmi vysoký. Také věk, ve kterém se v České republice odchází do důchodu, patří k nejnižším v celé Evropské unii. Jsem si samozřejmě vědom, že tyto reformy jsou velice nepopulární, politicky obtížně průchodné a také kontroverzní. Neexistuje na ně jednotný názor mezi experty, nemluvě už o politických stranách. Zmíněné reformy nejsou důsledně provedené ani v západní Evropě, kde rovněž narůstají problémy s financováním důchodového systému. To se týká i Rakouska, kde diskuse o penzijní reformě probíhá už řadu let. Přitom se ví, že situace je dlouhodobě neudržitelná.

Budoucnost EU

Užší koordinace

Členské země si uvědomují, že to bez nich v budoucnu nepůjde. V opačném případě bude jejich integrační seskupení ztrácet na globální hospodářské scéně na významu.

Rozšíření eurozóny

Zatím to vypadá tak, že přijetím Estonska v příštím roce se rozšiřování měnové unie na několik let přeruší. Potom mohou přijít na řadu Litva, Polsko. Jako poslední Maďaři a Češi. Kdyby už existovalo důsledné politické rozhodnutí českých vlád, tak Česká republika už mohla být v eurozóně.

PETER HAVLIK (59) promoval na pražské VŠE v roce 1974. Poté šest let působil v ČSAV, v Ústavu filozofie a sociologie. Na počátku 80. let emigroval do Rakouska. Je ženatý, má jednu dceru.

(iHNed.cz)