Srpen 2010

Když Západ válčí pod vlajkou OSN

Zbyněk Petráček

Před 60 lety začala korejská válka. Komunistický Sever přepadl Jih. A jen díky tomu, že k jeho obraně vyzvala svět OSN, vlaje její prapor nad americkými vojáky dodnes.

Když se řekne korejská válka, našinec si představí televizní seriál MASH. Ten líčí osudy polní nemocnice, vojenských lékařů i byrokratů v konfliktu z let 1950 až 1953. Je jakousi Hlavou XXII studené války. Nejde v něm o strategické události, ale o to, jak se s bojovými podmínkami nějak osobně vyrovnat. A přece o té válce hodně vypovídá.

Když si teď připomínáme její začátek, ani ze současného pohledu nejde o konkrétní bitvy, útoky, vylodění, ústupy, ofenzivy a defenzivy. Vlastně nejde ani o to, že to byl první ozbrojený konflikt studené války. Ne, pro dnešek je mnohem zajímavější něco jiného. Fakt, že obrana proti agresorovi se v Koreji už 60 let vede pod vlajkou OSN. To je něco, co ve světě nemá obdoby.

Korejská válka formálně pokračuje i po šedesáti letech, neboť 27. července 1953 nebyl podepsán mír, ale jen příměří. Místo hranice se tedy mezi Severní a Jižní Koreou nachází demilitarizovaná zóna, což je vlastně eufemismus, neboť její okolí představuje největší koncentraci výzbroje a vojáků na této planetě. Ale tím nejzajímavějším na korejské válce zůstává fakt, že jako jediná v moderní historii se puntičkářsky opírá o mezinárodní právo, o rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzývající k obraně napadeného. A ještě pozoruhodnější je, že právě dnešní puntičkáři mezinárodního práva, jako je třeba Lubomír Zaorálek, jako by na tuhle věc zapomínali. Pokud puntičkáři staví Severní Koreu na roveň Jižní Koreje a amerických vojsk v ní, pokud ty státy a armády berou jako rovnocenné partnery, v horším případě jako rovnocenné rošťáky ve stylu „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“, vlastně tím sami popírají rozhodnutí OSN. Vždyť právě rezoluce Rady bezpečnosti z 26. června 1950 to vyslovily zcela jasně.

Rezoluce č. 82 stanovila, že komunistická KLDR je agresorem, a následná rezoluce č. 83 vyzvala členské státy OSN k vojenské pomoci napadenému. Proto nad vojsky v Jižní Koreji, ač jsou to z drtivé většiny Američané, nevlají pruhy a hvězdy, ale světle modré prapory OSN. To je něco, co se v takto ryzí podobě – jeden den útok, druhý den rezoluce Rady bezpečnosti, třetí den obrana pod vlajkou OSN – nepodařilo zopakovat ani před dvaceti lety při obraně Kuvajtu po agresi Saddámova Iráku, ani po 11. září 2001 v Afghánistánu.

Ten poznatek nemění dnešní realitu dvou korejských států. Nemění nic na tom, že před dvaceti lety spolu uzavřely separátní smlouvu a jsou členy OSN, ani na tom, že sílu dnes již atomové Severní Koreje je třeba nějak respektovat.

Ale pokud nějaký český politik de facto hází do jednoho pytle americké vojáky na korejském Jihu a politiku komunistického Severu, mimoděk nám připomíná, že v červnu 1950 bylo právě Gottwaldovo Československo jedním z mála států, které se stavěly proti korejským rezolucím OSN. To jen pro pořádek a k připomínce výročí.

Odkud se ta historická výjimka – chtělo by se říci anomálie – v rozhodování OSN vůbec vzala? Je to vlastně příběh dopadu předem nepromyšlených slov, mylných či překombinovaných kalkulací, tedy něco, s čím se setkáváme i dnes.

V září 1945, po japonské kapitulaci, je Korejský poloostrov rozdělen 38. rovnoběžkou na dvě okupační pásma – sovětské a americké. A byť se do čtyř let Sověti a Američané vojensky stáhnou, zůstává Sever Kim Ir-sena komunistický a Jih Li Syn-mana kapitalistický. Když pak 12. ledna 1950 americký ministr zahraničí Dean Acheson v projevu vytyčí „obranný perimetr“, říká, že tato linie se táhne od Aleut přes Japonsko a ostrovy Rjúkjú po Filipíny – vynechává Koreu. Úmyslně? Či jen opomenutím? Nevíme. Jenže Stalin to pochopí tak, že Amerika Koreu bránit nehodlá, a o tři měsíce později přesvědčí Kim Ir-sena k útoku na Jih, k první horké fázi studené války.

Tady je však třeba dodat jednu věc. V Pekingu vládnou už půl roku komunisté Mao Ce-tunga, ale křeslo Číny v OSN stále zaujímá oficiální zástupce Kuomintangu (Tchaj-wanu). Moskva proto od ledna 1950 jednání OSN bojkotuje. Když se tedy 26. června v Radě bezpečnosti hlasuje o korejské rezoluci, sovětský delegát – jediný, který by jistě uplatnil právo veta – schází. Proto rezoluce prošly, proto v Koreji bojovaly západní armády pod vlajkou OSN.

Patří to k omylům Stalina, nebo k jeho ďábelským plánům? O tom se dodnes spekuluje. Někteří naznačují, že Stalin chtěl absencí sovětského delegáta skutečně vyvolat velké vojenské nasazení Západu v Koreji, aby se tak do boje chtě nechtě zapojila i komunistická Čína. Mao totiž přes svůj odpor k Západu nemá na této válce – sotva půl roku poté, co se zmocnil vlády v Pekingu – zájem. Informace z ruských archivů zase připisují roli motoru této války Kim Ir-senovi, jenž prý navzdory Maovi přesvědčil váhajícího Stalina.

Ať už to bylo jakkoliv, jisté je, že výsledkem této hry bylo rozhodnutí OSN, které poprvé a dost možná i naposledy působilo opravdu akčně a účinně. A patří už k paradoxům OSN, že její jediné rozhodnutí se skutečně univerzálním dopadem umožnil právě výpadek v univerzálním zastoupení – křeslo Moskvy prázdné a křeslo Číny obsazené Kuomintangem.

Korejská válka neukazuje jen semknutost Západu ve chvíli, kdy šlo o expanzi komunismu, ale i jeho různou odolnost, tedy něco, co Západ trápí i teď v Afghánistánu. Lze to měřit na postojích západních zajatců v Severní Koreji. Korejští komunisté, za účasti Sovětů a Číňanů, lámali charaktery zajatců pomocí ideové indoktrinace. V knize Člověk na pokraji svých sil to shrnují lékaři Jiří Šulc, Josef Dvořák a Milan Morávek: „Indoktrinace nejvíce postihovala Američany. Byli náhle vytrženi z prostředí, které jim usnadňovalo život. Nedokázali se orientovat v rozvráceném systému autorit, měli až 35 procent ztrát. Ve stejném táborovém režimu nezemřel za tu dobu ani jeden Angličan, ani jeden turecký voják.“ Podle těchto údajů indoktrinace zcela selhala jen u 13 procent Američanů, ale u dvou třetin zajatých Britů. Nejlépe z toho vyšli Turci: „U 229 Turků, kteří vynikali i v zajetí vzornou kázní a jejichž přirozenou skupinu se nepodařilo rozrušit, pokusy o konverzi selhaly úplně.“ Jak by to dopadlo dnes? Otázka do pranice.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)