Srpen 2010

Strážci korupce

Jaroslav Spurný

Elitní policejní jednotka pro boj s mocnými úplatkáři je ochromena a není to náhodou. V neoznačeném šedivém domě v pražské Celetné ulici se píše jedno z nejnapínavějších dramat současného Česka. Nebo možná spíš: mělo by se psát. Nenápadný dům totiž skrývá mocnou policejní jednotku – útvar pro boj se závažnou finanční kriminalitou, špinavými penězi a korupcí. Muži a ženy procházející tu po chodbách s ostražitým výrazem ve tváři mají na bedrech úkol, který rozhodl nedávné volby: zkrotit klientelismus a úplatkářství, jehož tušená rozbujelost mezi zdejšími mocnými už většině občanů leze velmi silně na nervy.

Strany sestavující povolební kabinet jsou si toho vědomy. Trumfují se proto v nápadech, jaký „protikorupční nástroj“ ještě vymyslet a prosadit do života. Překvapivě však dosud žádný politik nepromluvil o práci policistů, v jejichž pražské centrále právě stojíme. Přitom právě protikorupční jednotka je – či měla by být – tím hlavním, a dokonce podle zákona výlučným bičem na vysoce postavené úplatkáře. Ale ten bič nefunguje. Za posledních deset let nevyřešili policisté elitního útvaru jeden jediný případ, jehož nitky se táhly do vyšších pater moci. Křiklavý neúspěch provokuje k závěru, že protikorupční jednotka se z nástroje pro rozkrývání korupce proměnila v závoj na její zakrývání. Ale kdo tahá za nitky, aby to tak bylo?

Půl na jednu a jednoho

Červený koberec v Celetné vede z vestibulu ke schodům do horních pater. Tam ve dveřích rozlehlé kanceláře stojí vysoký čtyřicátník v bílé košili a tmavých kalhotách. Chlapský stisk ruky, na kterém si dávají záležet všichni vysoce postavení policisté bez výjimky, je prvním a zároveň posledním projevem vstřícnosti – šéf protikorupční jednotky Libor Vrba mluví jen velmi obezřetně.

Nejprve si připomeňme pár čísel. Loni předal Vrbův čtyřistačlenný útvar justici 180 případů dotažených k práci na obžalobě. Tedy půl vyřešeného případu na muže či ženu za rok. V Německu je to v přepočtu čtyřikrát více, v Rakousku třikrát. Na Slovensku je dnes úspěšnost vyšetřování korupčních případů obdobná jako v České republice – ale před nástupem vlády Roberta Fica byla čtyřikrát vyšší. Z toho se dá odvodit jeden závěr. Pokud má potírání korupce a klientelismu u politické moci zelenou – což je případ obou německojazyčných sousedů a Slovenska za Ficových předchůdců – protikorupční policie vykazuje, alespoň co se množství případů týče, velkou aktivitu.

V Česku si můžeme o práci jednotky udělat i další obrázek. Za posledních pět let najdeme o práci protikorupčního útvaru v mediálních vyhledavačích přes dva tisíce článků. Nejčastěji citují, jaké případy s politickým pozadím začala policie prověřovat. Namátkou jde o uvažovaný nákup stíhaček Gripen, nákup obrněnců Pandur, prověřování aktivit někdejšího ministra dopravy Aleše Řebíčka a jeho firmy Viamont, tunel v Mostecké uhelné (dnes Czech Coal) či případ výběrového řízení pro Český statistický úřad. Ani jednu z těchto kauz či z dalších třiceti podobných, v médiích popisovaných, policie nedovedla do úspěšného konce.

„Ano, je to tak. Nelíbí se mi to, byl bych raději, kdybychom byli úspěšnější. A pracujeme na tom, abychom byli,“ říká ve své kanceláři Libor Vrba. A policejní prezident Oldřich Martinů e-mailem připojuje zdůvodnění. „Pachatelé přicházejí se stále sofistikovanějšími formami a metodami trestných činů. Odhalování takových závažných případů je obyčejně velmi složité,“ píše generál Martinů. O tom se jistě nedá pochybovat, zajímavé spíš je, jak se s moderními metodami a formami zločinu vyrovnává zdejší vedení policie. „Trvale usilujeme o zkvalitňování činnosti protikorupčního útvaru doplňováním personálního stavu a zlepšováním materiálně-technického vybavení,“ uvádí v odpovědi policejní prezident.

„Sbíráme informace o korupci, cenným zdrojem pro to jsou média, dáváme dohromady střípky informací z veřejných zdrojů s našimi poznatky, analyzujeme je, do úplatkářského prostředí nasazujeme agenty, jen loni jsme odhalili na osm set případů, které se týkaly politiků nebo státní či regionální správy. Úplatkáři se musí bát, musí vědět, že na ně kdykoli může dopadnout ruka spravedlnosti.“ Tyto informace nepadají v Celetné ulici ani nestojí v e-mailu policejního prezidenta. Říká je na pražské ambasádě USA někdejší protikorupční šéf Bushovy administrativy Peter J. Ainsworth. „Aby měl boj proti korupci úspěch, musí mít jednotka dobré operativce pro získávání informací o zločinecké scéně a policisté musí mít s odhalováním klientelismu, korupce a praní špinavých peněz dlouholetou zkušenost. Šéfové jednotky musí mít životnost minimálně pět let,“ dodává Ainsworth. Například předposlední šéf washingtonské protikorupční centrály FBI Jeremy Woods, byl ve funkci jedenáct let.

Za těch jedenáct let, kdy velel washingtonské centrále, se v české protikorupční policii vystřídalo sedm šéfů s průměrnou životností rok a tři měsíce. A to průměr zvedá Jiří Pálka, který v první polovině této dekády šéfoval jednotce téměř tři roky. „Ano, je to špatně, já jsem druhý nejdéle sloužící šéf jednotky v její novodobé historii,“ komentuje tu zarážející fluktuaci Libor Vrba. „Jednotka nemá kontinuitu ani zkušenost,“ doplňuje. A pokud jde o detektivy, je situace útvaru ještě horší: jen zhruba osmdesát lidí v ní pracuje déle než pět let (přesná čísla vedení policie nechce říci, omezuje se na výraz zhruba pětina), zbývající více než tři stovky jsou z pohledu zkušenosti nováčky. A to ne, že by v Česku nikdo nevěděl to, co Ainsworth. Příručka policejní akademie jménem Boj proti závažnému zločinu říká na straně 32: „Kontinuita velení v útvarech s celostátní působností a nízká fluktuace personálu jsou základem rozvoje a úspěšných operací specializovaných útvarů.“ Zatímco například v protinarkotické jednotce to platí, za celou dobu své sedmnáctileté existence měla dva šéfy a více než polovina lidí tam pracuje od jejího založení, protikorupční jednotka je z tohoto důležitého pravidla křiklavou výjimkou. Proč?

Olovo ve mlýně

K pochopení situace se teď na chvíli vraťme zpátky v čase. Protikorupční jednotka vznikla před šestnácti lety, jejím prvním šéfem byl Jan Šula a přezdívalo se jí ekonomická kontrarozvědka. Polovinu své historie pracovala především jako operativa – sbírala informace o různých zakázkách, státních obchodech, praní špinavých peněz, analyzovala je, a když došla k závěru, že byl spáchán zločin, předala případ policejním vyšetřovatelům. Úspěchy jednotky z té doby se těžko posuzují, informace v každém případě vedly na přelomu tisíciletí k vyšetřování v několika zásadních věcech. Tehdy jednotce šéfoval Evžen Šírek. Jeho podřízení prověřovali třeba dvousetmilionové černé konto ODS ve Švýcarsku, bankovní tunely, které je zavedly na stopu kmotra Františka Mrázka a odhalily jeho kontakty v politice. Stejně tak vedly „nahoru“ podezřelé armádní zakázky, jako třeba modernizace tanků za třicet miliard, nebo privatizace Unipetrolu – a Šírek se svými lidmi neváhal jít po těch stopách dál. Tato odvaha jej nakonec stála místo. Inspekce tehdejšího ministra vnitra Grulicha (v té době vládla ČSSD s podporou ODS) jej obvinila z vynášení informací mimo jednotku a policejní prezident Jiří Kolář jej z postu odvolal. Po čase vyšlo u soudu najevo, že důkazy pro Šírkovu vinu byly falešné, nicméně věci už zpět vrátit nešlo – Šírka v čele jednotky nahradil dlouholetý normalizační policista Jaroslav Macháně, jehož zkušenost s odhalováním korupce mocných a zřejmě i ochota se toto řemeslo učit byly na bodu blízkém nule. Po jeho nástupu opustily jednotku první desítky zkušených policistů a začal profesní pád. Nikdo z odpovědných osob v policii a exekutivě se nesnažil situaci zlepšit. Naopak. Za odvoláním Šírka ustrašeným policejním prezidentem Jiřím Kolářem stáli zřejmě politici opoziční smlouvy, i když dokázat to nelze. Šírek má sice (jak sám říká) několik nahrávek, ve kterých tehdejší místopředseda sněmovny a budoucí ministr vnitra Stanislav Gross přemlouvá policisty z útvaru, aby mu pomohli šéfa potopit, ale nikdy je nepředal úřadům a nechce je nikomu přehrát ani dnes. „Vážně si už nechci komplikovat život, jsem hodně skeptický, že by se tím někdo zabýval,“ říká nejdéle sloužící šéf protikorupční jednotky v její historii.

Pád pokračoval, i když Macháněho po výměně ministrů Grulicha za Grosse vystřídal Jiří Pálka. Macháně ale stihl už pod ministrem Grossem zavést praxi, kdy místo potírání korupce sháněli detektivové útvaru, nebo aspoň jejich část, důkazy proti politické opozici. Právě Macháně přivedl k novému ministru Grossovi kriminalisty, kteří pracovali na Františku Mrázkovi a jeho kontaktech na politiky. Byla to éra symbolizovaná proslulou „akcí Olovo“, kdy si smluvně opoziční premiér a šéf sociálních demokratů Miloš Zeman nechal svými poradci z řad někdejší StB vypracovat spis falešně „usvědčující“ jeho stranickou oponentku Petru Buzkovou z prostituce a špiclování pro politickou policii; věc se prozradila, ale Zemanovi se nic nestalo.

Pro jeho ministra vnitra Grosse krátce poté začal pracovat v protikorupční jednotce přísně utajený tým s krycím názvem Mlýn. Detektivové z této skupiny předávali výsledky svého pátrání pouze ministrovi, což je naprosto nezákonné. Jak později zjistila média, Mlýn sháněl pro ministra informace o pátrání jednotky, které nějakým způsobem zasáhlo opoziční politiky. Třeba Ivana Langra, Vlastimila Tlustého nebo některé regionální politiky z ODS. O většině těchto informací jsme se dozvěděli až v roce 2007, kdy MF Dnes zveřejnila přepisy ze spisu Krakatice. Z nich jsme zjistili, že Gross už v roce 2001 věděl o korupčních telefonátech Ivana Langra s developerem Sekyrou, kde mu slíbil, že prosadí privatizaci významného stavebního podniku do jeho rukou, nebo třeba fakt, že Vlastimil Tlustý navštívil nevěstinec Grossovy přítelkyně Libuše Barkové. Tyto informace utužovaly nejen smluvně opoziční dohodu mezi ODS a sociálními demokraty, ale zdá se, že i později, za Špidlovy vlády, hrály do karet dohodám obou stran o privatizaci podniků, jako třeba Unipetrol, nebo byly základem společného ovládnutí státních firem, jako například ČEZ, ruzyňské letiště nebo České aerolinie.

Reforma Šírkova původního sboru byla dokončena: útvar sestrojený k boji proti korupci se stal poslušným nástrojem v rukou politických protagonistů korupce. Když se Gross v roce 2004 stal premiérem, nastoupil na post ministra vnitra František Bublan. „Když jsem nastoupil do funkce, dostal jsem signály, že informace detektivů jsou běžně využívány ministrem. Okamžitě jsem to zastavil,“ říká dnes Grossův nástupce Bublan. Nicméně nový ministr nepodal žádný podnět, aby byla práce protikorupční grossovské jednotky někým prověřena. „To nebylo v mých možnostech, ten tým dělal na důležitých věcech a rozhodnutí bylo na státním zastupitelství. To nakonec žádné výhrady nemělo,“ vysvětluje Bublan.

Stejně tak se činnost „grosstapa“ nepokusila po nástupu k moci odhalit ani Topolánkova ODS. „Musím se přiznat, že jsem tým Mlýn opomněl, měl jsem jiné starosti, reformu policie, protikorupční audity, díval jsem se dopředu,“ vysvětluje Ivan Langer, proč se nepokusil rozklíčovat a vyšetřit policejní službičky Grossovi. Podle kritiků však tato liknavost mnohem spíš ilustruje, jak v politických kruzích stoupalo vědomí ceny poslušných policistů, kteří na rozkaz pracují podle přání exekutivní moci.

V roce 2005 odešel „grossovský“ šéf jednotky Jiří Pálka rovněž ukázkově: padl poté, co jeho lidem za dosud nedostatečně vysvětlených okolností uprchl z Prahy až na Seychely s politiky své doby propojený podnikatel Radovan Krejčíř. Nový šéf Miloslav Brych, dosazený už za ministra Bublana – předtím šéf celostátní kriminálky, která s vyšetřováním korupce nemá moc společného – žádné světlo nepřinesl. O rok později vyšlo najevo, že se v propojení na politiky podílel na likvidaci citlivých vyšetřovacích spisů. Ve známé zprávě o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, kterou v roce 2006 sepsal šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice, najdeme odkazy na odposlech Brycha, v nichž velitel protikorupční jednotky uklidňuje ředitele Grossovy premiérské kanceláře Pavla Přibyla, že ze spisu o jedné z kauz (nevíme jaké) je „žiletka“ – tedy že byl vyčištěn od citlivých informací. Jednání Brycha tehdy prověřovala inspekce ministra Bublana, k žádnému závěru však nedošla. Případ byl odložen a Brych křeslo šéfa protikorupční jednotky opustil na vlastní žádost – odešel do civilu s policejní výslužkou 22 tisíc korun měsíční doživotní renty.

Přišly volby, nastoupila vláda Mirka Topolánka a zdálo se, že protikorupční policii čekají nové časy. „Boj proti korupci je klíčovou věcí, jednotka musí dostat všechny nástroje, které jí v odhalování korupce pomohou,“ tvrdil nový ministr vnitra Ivan Langer, který ve vedení policie prosadil nového šéfa protikorupční jednotky – Jiřího Nováka. Nicméně kdo čekal, že se úplatkáři z řad mocenské elity začnou kvůli práci jednotky bát, hodně se mýlil.

Prostě dostal funkci. A tečka

Jiří Novák byl před svým jmenováním do funkce šéfa protikorupční jednotky hlavním vyšetřovatelem kauzy Radovan Krejčíř. Právě Krejčíř a jeho zastřelený společník František Mrázek byli, jak je už dnes všeobecně známo, hlavními postavami podsvětí s napojením na politiky. Jejich zájem o privatizaci Unipetrolu nebo strategického podniku Čepro je přivedl k politickým kontaktům a zdálo se, že Novák jako znalec prostředí může být tou pravou figurou, která postaví protikorupční jednotku na nohy a nasměruje její pátrání správným směrem. „Budeme dělat případy, bez ohledu, jak daleko dosáhnou, nezastaví nás ani zjištění, že se mohou dotýkat vysokých politiků,“ řekl Novák Respektu krátce po nástupu do funkce. Zápal mu vydržel rok. Po dvanácti měsících, sotva se stačil alespoň minimálně seznámit s chodem svého útvaru, byl Novák vedením langerovské policie vykopnut směrem vzhůru – odešel na post náměstka policejního prezidenta. Pro pochopení šachů s protikorupční jednotkou je to ukázkový příběh.

„Jmenování pana Nováka na post byl omyl,“ vysvětluje tehdejší ministr vnitra Langer, proč v rozporu se všemi poučkami odvolal tak brzy a bez zjevných důvodů „svého“ šéfa elitního sboru a de facto tak dále prodloužil neschopnost jednotky cokoli vyšetřit. „On je to schopný policista, ale na tu funkci se nehodil. Jako náměstek je v pohodě,“ říká Langer. V čem přesně spočívala Novákova velitelská neschopnost, exministr neví – do věci prý „tak úplně neviděl“ – a opakuje jen, co mu řekli na policejním prezidiu. „Pokud vím, tak panu Novákovi nebyla vytýkána neschopnost, naopak, povýšil kvůli svým kvalitám,“ tvrdí tehdejší náměstek policejního prezidenta Jiří Houba. „A navíc – on sice nabídku k postupu od policejního prezidenta dostal, ale nemusel ji přijímat. Bylo to jenom na něm,“ dodává Houba. A sám Novák je stručný. „Prostě mi byla nabídnuta funkce a já ji přijal. Tečka,“ glosuje svůj průlet protikorupční jednotkou.

Podle kuloárních informací šéfové vnitra a policie dostali Nováka z funkce proto, že odmítal „komunikovat“ s vedením policie a ministrem o tom, jaké kauzy jeho jednotka vyšetřuje a na čem pracuje. Což je podle zákona jeho plné právo a z hlediska vyšetření korupce sahající možná až mezi mocné dokonce povinnost. Z pohledu těch, kteří by naopak jakémukoli vyšetřování mocných rádi zabránili, je to však katastrofa.

Zdejší protikorupční systém je totiž nastaven tak, že velitel protikorupční jednotky ví o úplně všech případech v celé zemi, které přistanou v policejních šuplících a mohly by se týkat někoho z politické scény. Stanovuje to předpis vydaný v roce 2002 tehdejším policejním prezidentem Jiřím Kolářem, podle kterého musí každá okresní nebo krajská policie nahlásit jakékoli vyšetřování korupce řediteli ÚOKFK a je pak na něm, zda si případ stáhne k sobě do Prahy, nebo zda bude na vyšetření kauzy s regiony „jen“ spolupracovat. Tuto pravomoc pak doplňuje ještě předpis z roku 2007, podle něhož musí všichni detektivové protikorupční jednotky ohlásit svému řediteli, že zahajují „úkony v trestním stíhání“. Teprve po jeho souhlasu mohou šetřit konkrétní korupci. Takže velitel je vybaven takovými pravomocemi, aby měl naprostý přehled, co se v Česku na korupčním poli šustne, čím se jeho lidé zabývají. Houbův předpis má ještě jeden nezanedbatelný dodatek. Ředitelé jednotek musí na poradách informovat nadřízené z policejního prezidia, na čem jejich lidé pracují.

Utopeni v biolihu

„Povinnosti nahlásit zahájení trestních úkonů platí nejen pro ÚOKFK, ale i pro Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a i na protinarkotickou jednotku,“ tvrdil v době vzniku předpisu Houba. „Jde o to, aby se práce těch jednotek nekřížila, aby nedělaly na stejných případech, aniž by o tom věděly.“ To vysvětlení neobstojí. Policisté mají už více než deset let k dispozici počítačovou síť, kde mohou zjistit, zda na věci, kterou vyšetřují, nepracuje jiný útvar. „Šlo především o zvýšení kvality práce. Ten nadřízený, kterému to nahlásil, musel posoudit, jestli je dost důkazů na to začít na konkrétních věcech dělat,“ vysvětluje Houba svůj krok dnes. „Vedoucí policisté útvaru nesou za práci svých podřízených odpovědnost a dbají na formální správnost prováděných úkonů,“ doplňuje ho v e-mailu Martinů s dodatkem: „A jsou povinni hlásit vyšetřované případy policejnímu prezidiu.“

Právě poslední větička je podle kuloárních informací pro vznik předpisu o povinnosti hlásit vše, co se vyšetřuje, zásadní: šlo prý o potřebu šéfů policejního prezidia vědět, co důležitého se děje, aby měli možnost informovat ministra, že někteří politici jsou v hledáčku jejich podřízených. Houbův předpis je podle některých dotázaných policistů reakcí na pátrání Kubiceho jednotky v roce 2006. Detektivové z jeho jednotky tehdy začali vyšetřovat případ známý později jako „kauza biolíh“. Vláda Stanislava Grosse totiž vymyslela soutěž o licenci na výrobu biolihu. Licenci mělo dostat jen pět firem za dost nečitelných podmínek. Soutěž měla hodně korupční pozadí a Kubiceho lidé vypátrali, že jedna firma, která se soutěže účastnila, předala úplatky státním úředníkům, aby postoupila do konečného výběru. Do vazby se tehdy dostala i náměstkyně ministra ze sociální demokracie. Vtip byl v tom, že vedení policie netušilo, na čem Kubiceho útvar dělá. Zatýkání politiků přišlo jako blesk z čistého nebe a tehdejší policejní prezident Vladimír Husák pak nedokázal ministrovi Bublanovi a premiérovi Jiřímu Paroubkovi vysvětlit, co se stalo. Tehdy se poprvé po éře opoziční smlouvy a ministrování Stanislava Grosse stalo, že politici nevěděli, kam míří policejní vyšetřování, a tedy je nemohli zastavit. Nakonec je ale nečekaně zastavili státní zástupci, takže i tato kauza vyšuměla.

Tlaky nejsou, a i kdyby

Povinná hláška o vyšetřování korupce regionálními policejními složkami a nutnost detektivů oznámit šéfovi, na čem dělají, dávají vedení policie dokonalý přehled. Oldřich Martinů je podle řady svědectví podřízených známý tím, že kdykoli ochotně vezme spis a jde o „choulostivém případu“ referovat ministrovi. „Řídím a kontroluji práci policie. Činností protikorupční policie a dalších útvarů se zabývám pouze v obecné rovině. A v obecné rovině představuji policejní práci i ministrovi, kterému nepřísluší seznamovat se s konkrétními věcmi,“ píše k tomu Martinů. Jak nedávno vyšlo najevo, chodí s prezidentem na tyto ministerské pohovory i šéf protikorupčního útvaru. „Ano, chodím informovat ministra o naší práci. Ale nikdy nemluvím o podrobnostech, jde o povšechné informace a vždy to nějak ustojím. Nenechám si do toho mluvit, a jestli říká někdo něco jiného, ať mi to řekne do očí,“ argumentuje Libor Vrba.

O skutečném obsahu rozhovorů ministra s vedením policie neexistují žádné doklady: schůzky jsou mezi čtyřma očima a nenahrávají se. „O tom, co se tam děje, pochopitelně nevím,“ říká jeden z našich zdrojů, detektiv protikorupční policie. „Ale vždy se dozvím, když ministr nebo policejní prezident má zájem o věc, kterou vyšetřuji. V praxi to znamená, že mi šéf dokola opakuje, že nemám dost důkazů, abych sdělil obvinění nebo abych požádal o nasazení odposlechů či sledovačky. A bez obvinění nemohu vyslýchat a bez odposlechů se dozvím o pozadí věci jen málo.“

Shrneme-li to, má dnes v Česku každý politik v roli ministra vnitra díky „vstřícnému“ vedení policie a promyšleným centralizovaným předpisům dokonalý přehled o prozrazených, tedy policii známých případech korupce ve státní správě. Potom mu stačí jen naznačit a detektiv, který věc vyšetřuje, má problém. Nic se mu nezakazuje ani nepřikazuje, „pouze“ pochopí, že jeho případ šéfy znervózňuje.

Oba poslední ministři jakékoli snahy o ovlivnění práce protikorupčního sboru odmítají. „Jen jsem chtěl vědět, jakým směrem se jejich práce ubírá,“ říká Langer. „Nechávám se informovat jen povrchně, jak mi ukládá zákon,“ píše ministr Pecina. A nějaké politické tlaky vylučuje i současný šéf protikorupční jednotky Vrba. „Nejsou,“ tvrdí. „A i kdyby byly, tak bych si jich nevšímal.“

(Respekt, www.respekt.cz)